Dva roky v Americe

Páni! Už jsou to víc jak dva roky od toho co jsme na ruzyňském letišti zamávali rodině, vzali těch svých pár kufrů a přestěhovali se do Ameriky. Dva roky co jsme nebyli v Čechách, neviděli přátele a širší rodinu, nezúčastnili se rodinných oslav, svateb ani silvestrů, neprocházeli se po Praze, Budějicích či jiných městech a nezapadli přitom do nějaké z kouzelných kaváren kterých je všude kvantum. Také jsme od té doby nebyli lyžovat nebo běžkovat po těch našich krásných horách, nevylezli na žádný z českých kopců, nepopíjeli svařák na vánočních trzích a neměli české domácí dobroty, o kterých sní hlavně Jára. Původně jsme do Čech měli letět minulý rok v květnu, ale pandemie nám stejně jako zbytku světa trochu překazila plány. Pak neklapnul ani říjen a nakonec ani Vánoce. A tak už radši nic neplánujeme a budeme to řešit až bude cestování zase aktuální. Vzpomínám si na Vánoce 2019 kdy jsme se s našima v rychlosti loučili na letišti v New York City a říkali si, že se za pár měsíců zase uvidíme. Tenkrát jsme neměli sebemenší tušení, že těch měsíců bude mnohem víc.

Přestože byl rok 2020 jiný než ty ostatní a někteří na něj právem nevzpomínají v dobrém, my bychom ho úplně nezatracovali. Stejně jako jsem před rokem sesumírovala náš první rok v Americe, zkusím to i s tím druhým. Myslím že zážitků, zkušeností a životních momentů bylo opět docela dost.

Jaký byl náš druhý rok v Americe? Čím se lišil od toho prvního? Co se nám povedlo a co zas až tak úplně ne? A jaké máme plány na další rok?

Zima v Michiganu

Na rozdíl od prvního roku jsme začátkem toho druhého neměli moc zařizování ani starostí. Nebyli jsme v pozici na pořizování vlastního bydlení a tak jsme jednoduše prodloužili smlouvu na podnájem. Auta už jsme měli a v práci se pro oba taky nic moc neměnilo. A tak jsme si ve volném čase užívali zimu. V únoru si totiž člověk tu zimu ještě užívá, v dubnu už mu to přijde spíše jako aprílový žertíček a v květnu už to ani není vtipné.

V únoru jsme tedy každý víkend trávili v některém ze zasněžených parků. Vyrazili jsme také na zimní festivaly do Rochester a do Detroitu. To byly takové komunitní akce srovnatelné s různými slavnostmi v malých českých městech. Byli tam stánky s všemožnými dobrotami, půjčovna běžek a lyží a výstava ledových soch. O zimě v Michiganu a možnostech sportovního vyžití snad brzy sepíšu samostatné povídání tak to teď nebudu příliš rozvádět.

Kolem Valentýna jsme se vydali na prodloužený víkend do oblíbeného městečka Petoskey na severu jižního Michiganu. Sice nám úplně nevyšlo počasí, ale byli jsme rádi, že jsme zase na chvilku vypadli z domu. Pohled na zamrzlé jezero Michigan byl pohlazením na duši. A také jsme si užili několik malých místních podniků, které mají mnohem lepší atmosféru než všude přítomné řetězce. Tenkrát jsme ještě neměli zdání, že to byl na delší dobu poslední výlet bez jakýchkoliv omezení.

Ke konci měsíce jsme ještě objevili pěkný metropark u jezera St. Clair což je menší jezero mezi Huronským a Erijským. Tam se nám moc líbilo a vyrazili jsme tam ještě párkrát v létě. Zátoku lemovaly obří domy se soukromými moly, u kterých v létě parkovaly jachty. Tam musí být panečku parádní východy slunce!

Začátek pandemie

V březnu jsem skončila v práci a začala se učit na poslední povinnou zkoušku, kterou jsem chtěla dělat v květnu. Po posledním dni v práci jsme si zašli na večeři a začali pociťovat první změny. V restauraci nebyla ani noha a další den na nás při nákupu potravin čekaly prázdné regály. Následující pondělí 16. března začal Jára pracovat z domova a do dnešního dne se do práce nevrátil. Začala pandemie. Zavírání všeho možného, fronty do obchodů, nedostatek zboží, zákaz vycházení, praní roušek a tak dále. Vždyť to znáte. Pořizovali jsme vybavení do pracovny, aby se Jára nekrčil u laptopu na jídelní židli, kupovali jsme po deseti letech první televizi, nosili si domů jídla z našich oblíbených podniků které jsme chtěli podpořit, sledovali nárůst případů a snažili se nějak zabavit.

Matched

Ve stejné době jako začala pandemie jsem se také dozvěděla nejdůležitější zprávu roku 2020 a jednu z nejdůležitějších zpráv vůbec. Dostala jsem se na radiologickou rezidenturu a v červenci mě čekal nástup do nemocnice. Oslavili jsme to pěkně z pohodlí domova naším oblíbeným sushi a dortem! Nic jiného jsme stejně tenkrát dělat nemohli. Pro Američany je to za normálních okolností oslava jako hrom. Je to celodenní páteční ceremoniál během kterého si studenti otevírají obálky s dopisem, ve kterém je napsáno na jakou rezidenturu se dostali. Všichni jsou společně ve velké univerzitní hale, jsou na to řádně oblečení, mají kolem sebe rodinu a po otevření obálky slaví do aleluja. Loni samozřejmě probíhaly všechny ceremoniály online a tak to ani pro americké studenty nebylo takové.

Housky, chleby a bábovky

V dubnu jsme podnikli první z několika krásných cyklovýletů po místních stezkách. Práci a učení jsme prokládali každodenními zdravotními procházkami po okolí. Stejně jako zbytek světa jsme pekli housky, chleby a bábovky. Já se učila stříhat Járu podle videí na youtube a docela jsem se během těch několika měsíců zdokonalila. Když pak v létě otevírali kadeřnictví, Járovi se tam moc nechtělo a přemlouval mě ať ho stříhám i nadále.

Kromě toho jsem také zařizovala všelijaké povinnosti před nástupem do práce. Všechno trvalo déle a nikam se nedalo zajít osobně. Teda kromě otisků prstů které by se přes telefon dělaly dost těžko. Takovou zkoušku z angličtiny jsem třeba dělala z pracovny na dálku, protože testovací centra byla samozřejmě zavřená. Ale i přesto všechno co se dělo, byli lidé nadmíru ochotní a nakonec jsem lékařskou licenci dostala včas a stihla splnit vše potřebné. Teda kromě té zkoušky na kterou jsem se učila. Vzhledem k tomu, že byla testovací centra dva měsíce úplně zavřená a i poté byla kapacita hodně omezená, nebyl na květen ani červen už žádný termín. A tak jsem jí musela přesunout až na prosinec. Ach jo.

Procházky, cyklovýlety a grilování

V květnu jsme každý víkend vyrazili buď na cyklovýlet s piknikem nebo na procházku po nějakém parku. Možná vás zajímá proč chodíme vždycky na procházky do parku a ne třeba do lesa. Tady kde bydlíme totiž žádné lesy, louky či pole nejsou. Bydlíme na předměstí Detroitu kde žije neuvěřitelných 5,5 milionu obyvatel. A to znamená, že je celá oblast protkaná ulicemi a domy a pohled z výšky tak připomíná milimetrový papír na kterém každá čára znázorňuje jednu ulici. Do toho jsou občas zakomponované parky, které jsou velmi ostře ohraničené a všechny nějak pojmenované. Ty maličké jsou zadarmo, větší státní parky nebo tzv. metroparky jsou placené. Roční vstup do všech státních parků stojí 16 dolarů, do metroparků 40 dolarů. Zakoupením roční permanentky dostanete nálepku kterou si dáte na přední sklo. U vjezdu do parku je pak budka z které vyběhne zaměstnanec a kontroluje kdo nálepku má a kdo si musí pořídit denní vstup. Placené parky díky tomu mají parkoviště, upravené cesty, několik uklizených toalet, dětská hřiště, lavičky, volně přístupné grily, stoly a hlavně rangery, kteří dohlíží na čistotu a pořádek. Severně od Metro Detroit Area už jsou pak města dál od sebe a oddělují je velká pole, louky nebo lesy podobně jak je tomu v Čechách, ale i tak narazíte čas od času na nějaký státní park.

V květnu už bylo také mnohem lepší počasí a tak jsme nažhavili gril a trávili večery na našem pidi balkóně, z kterého jsou k vidění krásné západy slunce. Přestože situace v Michiganu nebyla zase tak špatná a v Čechách se tenkrát rozvolňovalo, stále platil zákaz cestování. A to jak Američanů do Evropy, tak hlavně Evropanů do USA. My bychom se sice do Čech dostali, ale nepustili by nás zpátky do USA, protože nejsme občané a nemáme zatím zelenou kartu. Postupně nám tak začalo docházet, že se do Čech v květnu nepodíváme. A doma mezi čtyřmi stěnami nám už trochu hrabalo. A tak jsme místo na letadlo sedli do auta a vyrazili do Tennessee.

Samota ve Smokies

Proč zrovna Tennessee? Mělo to hned několik důvodů. V mnoha ostatních státech byla situace vcelku mizerná a když nebyla, tak musel člověk po příletu na dva týdny do karantény. A na to my neměli čas. Také jsme hledali něco na samotě kde by nebyli stovky lidí a mně už chyběly hory. Přestože jsem byli v Michiganu každý víkend v přírodě, pořádné hory jsme neviděli už skoro třičtvrtě roku. Zamluvili jsme si proto chatičku v Great Smoky Mountains a vydali se na týdenní dovolenou. Zastavili jsme se v městě Knoxville odkud pochází Járy oblíbenec Quentin Tarantino. Prošli si šílený Pigeon Forge, což je městečko plné atrakcí a muzeí připomínající Disneyland či Las Vegas a pak už se zavřeli v chatičce s úchvatným výhledem na kopce, z kterých se po dešti opravdu kouřilo.

Většinu času jsme trávili na túrách. Šli jsme kousek Appalačské stezky, což je dálková turistická stezka, která má přes 3500 km a táhne se ze státu Georgia přes dalších 12 států až do Maine. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek, protože přesně tudy běžel v roce 2015 ultramaratonec Scott Jurek, který celou Appalačskou stezku zdolal v novém rekordu za pouhých 46 dní a pár hodin. Scott je spolu s Antonem a Killianem ikonou ultra běhů a mým a hlavně taťky oblíbencem. Bylo těžké si představit, že tam kde my funěli do kopce jak mašiny, Scott běžel a denně v takovém terénu zdolal zhruba 70-80 kilometrů. Prostě machr.

Kromě pěších túr jsme se také vydali na rafty, na kterých jsem jela vůbec poprvé, zašli do krápníkových jeskyní, jeli na koních na vyjížďku do hor nebo navštívili akvárium v Gatlinburg kde mají žraloky a řadí se na přední příčky nejlepších akvárií ve Spojených Státech. Večer jsme grilovali u chatky a užívali si dech beroucí výhledy. A jednou taky návštěvu mývala, který přišel prozkoumat popelnici. Jeho přítomnost jsem si upřímně řečeno příliš neužívala. Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na vodopádech v Kentucky a po týdnu aktivního odpočinku se vrátili domů.

Poprvé na kajaku

V červnu jsme kromě standardních procházek, výběhů a grilování zkusili také kajaky. Vyrazili jsme na sever palce (Thumb region) do městečka Port Austin kde se nachází zvláštní skalní útvar zvaný Turnip Rock ke kterému se dá dojet pouze po vodě. Půjčili jsme si kajaky a po Huronském jezeře se vydali na odpolední výlet. Připadala jsem si jako u moře. Jen mi do obličeje necákala slaná voda a vlasy nevypadaly jako slepené korbačiky. Byla to nádhera a Turnip Rock byl jen třešničkou na dortu. Jezera, majáky a krásné pobřeží, to Michigan opravdu umí.

Začátek práce a první kempování

V červenci jsem nastupovala do nemocnice a začínala jsem kolečkem na pediatrické klinice, o kterém jsem už psala tady. Pracovně toho bylo spoustu nového a přes týden jsem nic moc kromě procházek nestíhala. Nebo spíš neměla energii ani chuť. O víkendech jsme ale vyrazili dvakrát kempovat. Do té doby jsme kempovali jen v rámci dovolené po amerických parcích, o které už jsem taky psala zde. V Michiganu jsme ale ještě nikdy nekempovali. A vzhledem k tomu, že je v Michiganu přes 11 tisíc jezer (plus 5 velkých), je možností ke kempování opravdu dost. Schválně mi dejte do komentářů vědět, jestli by vás zajímalo jak vypadá takové kempování v Americe, jak probíhá rezervace, na kolik kempování vyjde a jak se liší od kempování v Čechách nebo jinde v Evropě.

Po víkendu v kempu nedaleko od domu jsme vyrazili ještě na jeden k jezeru Michigan. Tam jsme si po cestě prošli krásné zahrady Meijer Gardens u města Grand Rapids, ve kterém jsme už byli předešlý podzim. O tom výletě jsem psala zase tady. Zbytek víkendu jsme strávili v krásném kempu nedaleko písečné pláže. Tam jsme se také zamilovali do paddle board, který jsme si pak o pár týdnů později pořídili.

Jezera, jezera, jezera

V srpnu jsem byla na novorozenecké jednotce intenzivní péče a měla asi jen pět dní volna a tak jsme toho samozřejmě tolik nepodnikli. Ale díky tomu, že jsme měli paddle board, jsme trávili všechny volné chvilky u okolních jezer a projížděli se po vodě jako na gondole v Benátkách. Ač nejsem nijak velký vodní milovník, tak paddle board mě teda chytnul. Jednou jsem se vydali k jezeru, které je členité a má několik poloostrovů a malých ostrůvků a to byla pak mnohem větší zábava se projíždět mezi jednotlivými ostrůvky a dostávat se tam kam bychom pěšky nikdy nedošli. Říká se, že člověk v Michiganu není nikdy více než deset kilometrů od nějakého jezera. Teď už je asi jasné proč má každý loď, vodní skútr, kajak nebo paddle board. A když ne to, tak alespoň nafukovací lehátko. V létě je prostě každý michigeňák u vody.

Labor day

V září jsem byla na chirurgii která byla dost výživná. O mých zážitcích z tohoto kolečka si můžete přečíst zde. Měla jsem však štěstí a první dva víkendy dostala volno. A první pondělí v září je státní svátek práce tzv. Labor Day. Tak jsme s Járou jeli uzavřít kempovací sezónu do kempu u Houghton Lake, který je zhruba dvě hodiny na sever od nás. Bylo už celkem frišno, ale i tak jsme si užili západy slunce, túry a deskové hry. Zbytek měsíce už byl dosti pracovní, ale nějaké nové parky a jezírka jsme taky stihli objevit.

Dech beroucí Colorado

V říjnu jsem měla první dovolenou. Původně jsme se chystali do Seattle a měli v plánu projet západní pobřeží státu Washington a Oregon. Kvůli požárům jsme to ale na poslední chvíli změnili a rozhodli se letět do Colorado. A bylo to to nejlepší rozhodnutí co jsme mohli udělat. Během devíti dní jsme objeli skoro celý stát. Prošli jsme si hipsterský Denver, byli jsme ve 4302 m.n.m. na Pike Peaks, vylezli na písečné duny v Great Sand Dunes NP a projížděli tím pravým divokým západem. Zajeli jsme do malebného městečka Durango, z kterého vede scénická trasa zvaná “million dollar highway” až do Ouray. Zažili jsme absolutně úžasnou jízdu vláčkem podzimním kaňonem, narazili na westernový Silverton kde se totálně zastavil čas a čekáte jen kdy přijde kovboj s bambitkou u pasu a rozkopne ty lítací dveře v salónu. Kempovali jsme na vrcholu kaňonu Colorado National Monument, šli na túru kolem známých “Maroon Bells”, prošli si snobský Aspen, setkali se s kamarády v lyžařském středisku Vail, procházeli se mezi podzimními žlutými osikami, zamilovali se do městečka Estes Park a hlavně nedalekých Rocky Mountains, vylezli na Flatiron v městě Boulder, na který skoro denně běhá můj absolutně největší sportovní idol Anton a završili to krásnou túrou v Eldorado Canyon. Když to teď tak píšu, přijde mi až neuvěřitelné co jsme za ten týden stihli. Jedno je ale jasné. Colorado byla láska na první pohled. Nespočet možností na horskou turistiku, lezení, cyklistiku, kajaky či rafty a v zimě lyžování. Ten stát je prostě boží. Zajímaly by vás fotky a povídání o tom všem co jsme viděli?

Zbytek října jsem chodila na neurologii, o které jsem psala tady. Po práci jsem oprašovala znalosti na tu zkoušku, kterou jsem kvůli pandemii musela odsunout na začátek prosince. O víkendech jsme jezdili na jablečné farmy kde prodávali jejich domácí mošty, donuty a další jablečné dobroty. Také jsme si užívali podzim, který je v Michiganu opravdu krásný.

Poslední den v říjnu jsme se vydali do arboreta v městě Midland kde mají stezku korunami stromů. Všude bylo barevné listí a tak byly výhledy o to hezčí. Večer jsme se pak zastavili v ulici Tillson Street, která je známá svou halloweenskou výzdobou. Článek se spoustou šílených fotek je zde.

Náš druhý den díkůvzdání

V listopadu jsem byla na dospělé klinice a veškerý volný čas jsem se učila. Opět jsme se o víkendech provětrali v některém z parků a šli obhlédnout vánoční výzdobu do našeho Birminghamu. Tam už samozřejmě stál Santův domeček, před kterým zanedlouho byla pěkná fronta dětí.

S blížícím se dnem díkůvzdání jsem přemýšleli co podnikneme. Loňské oslavy jsme mírně prokaučovali, protože jsme ještě netušili jak to chodí. Letos jsme měli slavit jeden z největších amerických svátků se známými, takže to vypadalo že budeme v milé společnosti a s hromadou jídla. Kvůli zhoršující se koronavirové situaci jsme se ale nakonec domluvili, že budeme svátek slavit každý zvlášť. Objednali jsme si proto z jedné restaurace celé menu pro dva. Chtěli jsme ochutnat všechny tradiční chody, ale doma se nám tolik jídla připravovat nechtělo. Jára by pak musel jíst krocana ještě týden. A tak jsme si na den díkůvzdání přivezli obří krabici s plátky krocana, bramborovou kaši s hnědou omáčkou zvanou “gravy,” nádivku, batáty, fazolky a pekanový koláč. Na jídle jsme si pochutnali už odpoledne a večer jsme se pak vydali do našeho oblíbeného Rochester. Ten je během adventu vyhlášený svou vánoční výzdobou. Přijde vám jak kdyby tam řádil Clark Griswold. Každý podnik na hlavní třídě má jinou barvu světýlek a ta ulice je podle mě vidět i z vesmíru. Ten večer tam skoro nikdo nebyl, tak jsme si to mohli v klidu prohlédnout.

Po dni díkůvzdání jsme také zašli do detroitské Zoo. Jára tam ještě nebyl a já naposledy s našima před rokem a půl. Vnitřní prostory byly bohužel kvůli pandemii zavřené, ale tak polovinu zvířat jsme viděli ve venkovních expozicích. Přestože šla čísla případů v listopadu nahoru a většina podniků byla zavřená, našli se i místa jako je právě Zoo, díky kterým nám přišlo že se funguje tak nějak normálně. Všude byly samozřejmě povinné roušky, ale to tak bylo už od začátku dubna.

Hektický Advent a Vánoce

V prosinci začal neuvěřitelný kolotoč. Byla jsem na kolečku na gastroenterologii kde to bylo náročnější než jsem čekala. Každý den jsem domů chodila v šest nebo sedm a do noci se učila na tu zatracenou zkoušku. Naštěstí jsem jí měla v první polovině prosince, takže se mi hodně ulevilo když byla zamnou. Byla to dvou denní zkouška, na kterou jsme museli jet do vedlejšího Ohio, protože nikde blíž nebylo místo. První den trval šest hodin a druhý asi sedm. Měla jsem toho plné kecky, ale hned jsem zase musela do práce. Další týden jsem si také musela připravit hodinovou prezentaci pro rezidenty a gastroenterology což mi dalo zabrat. Pak už jsem konečně mohla vydechnout a to byl poslední víkend před Štědrým dnem takže jsme si s Járou alespoň upekli cukroví a ozdobili chaloupky. Na Štědrý den jsem samozřejmě pracovala, protože v Americe se Vánoce slaví až 25. prosince. Už ani nevím v kolik jsem přišla domů, ale tuším že kolem páté. Zavolala jsem našim, zhltla štědrovečerní večeři a rozbalili jsme si s Járou dárky. Žádné vyspávání, návštěva babiček, vánoční procházka, zdobení stromu, smažení řízků a poklidné rozbalování u vánočních pohádek. Naštěstí jsem měla 25. volno a tak jsme zažili taky trochu té vánoční pohody. V sobotu jsem pak musela na poslední den do práce a nemohla jsem se dočkat až přijdu domů, sbalím si kufry a vyrazíme na dovolenou. Čekal nás totiž týden na Floridě.

Nový rok na Floridě

Floridu jsme si vybrali hlavně kvůli tomu, že jsme chtěli trošku rozbít tu michiganskou zimu. Ne že by v Michiganu byly metry sněhu (alespoň ne tady u nás na jihovýchodě), ale přeci jen bylo celkem chladno a nízké teploty nás čekali ještě další tři až čtyři měsíce. A tak jsme vyrazili do Orlando. Tam jsme si prošli Icon Park, což je park plný restaurací, obchůdků a několika atrakcí jako je ruské kolo nebo obří řetízkáč. My jsme si po několika letech zahráli minigolf a já porazila Járu stejně jako tenkrát u Lago di Molveno v Itálii. Zašli jsme na jeden den do zábavního parku Universal Studios kde jsme vyzkoušeli všechny šílené “roller coasters” a pročekali asi šest hodin ve frontách. Kapacita byla sice snížená na 30% návštěvníků, ale kvůli tomu že na atrakcích nemohli sedět v jedné řadě lidé co k sobě nepatří, byly fronty celkem dlouhé. Pak jsme si půjčili auto a přejeli na pobřeží. Zastavili jsme se v aligátoří Zoo a projeli se v bažinách na “airboat” což je plochý člun poháněný vrtulí. Během hodinové plavby jsme viděli čtyři aligátory a spoustu ptactva. Na Cocoa beach jsme se procházeli podél oceánu a užívali si krásné západy slunce. Byli jsme také v Kennedy Space Center na Cape Canaveral, což byl opravdu skvělý zážitek. Jestli něco Američané opravdu umí tak jsou to muzea. Vydrželi jsme tam šest hodin a zůstali bychom ještě déle, ale ve čtyři už nás vyháněli sekuriťáci protože zavírali. Dojeli jsme až do Miami kde jsme se ubytovali přímo na Miami beach v jednom z Art Deco hotelů. V poklidu jsme oslavili Silvestr na trávě pod palmou kousek od našeho hotelu. Čekali jsme na ohňostroj, který nakonec kvůli velkému větru zrušili.

Musím říct, že jsme to načasovali úplně skvěle. Kolem Silvestra na Miami beach nebylo zas tolik lidí. Dali se dodržovat rozestupy jak na pláži tak na ulicích nebo v parcích. To co se tam děje teď kolem jarních prázdnin se už trošku vymklo kontrole. Na Nový rok jsme si půjčili kola a z Miami beach dojeli přes benátské ostrovy do centra samotného Miami. Byla to krásná projížďka kolem luxusních sídel u kterých byly zaparkované drahé jachty. Centrum Miami jsme si prošli pěšky, ale upřímně z toho byli docela zklamaní. Kromě špíny, nepořádku a lidí bez domova toho tam k vidění moc nebylo. Alespoň zvenku ne. Zpátky na Miami beach jsme se procházeli po pobřeží, parcích, plážích a proplétali se uličkami. Další den jsem se naposledy proběhli po promenádě a vyrazili zpět do Orlando a letěli domů. Bylo to fajn.

Práce, práce, práce

V lednu jsem byla na interních lůžkách, což je jeden z nejhorších měsíců. Měla jsem jen pět dní volna a absolutně se nezastavila. V práci se dennodenně něco dělo, chodila jsem domů pozdě a dopisovala do noci (někdy i rána) zprávy. Naštěstí jsem měla skvělou starší rezidentku s kterou jsem si opravdu rozuměla, takže to utrpení bylo trochu menší. I když to bylo náročné, docela mě to nakonec bavilo a vzpomínám na náš tým jen v dobrém. Kromě práce ale vlastně vůbec nevím co se v lednu stalo. Moc toho asi nebylo.

Dva roky od odletu

V únoru jsem z interny přešla na urgent. A řeknu vám narovinu, že ten jsem nesnášela. Přestože jsem měla mnohem víc volna než na interně, nevyhovovalo mi na tom kolečku vůbec nic. Směny byly rozvržené úplně náhodně. Jednou jsem tam byla přes den, pak do dvou do rána, pak přes noc. Volno jsem měla přes týden kdy Jára pracoval. A samotná práce na urgentu mě také neoslovila. Ale tak už to bohužel bývá. Každý den není posvícení. Naštěstí to byl zase jen měsíc a vyšlo mi volno na Járy narozeniny a tak jsme to mohli pěkně oslavit. Za to jsem moc ráda. A taky jsem potkala nové rezidenty a attendings kteří byli moc fajn. O to vlastně na těch kolečkách jde.

Sledovali jsme už druhý Superbowl při kterém se Jára radoval, protože vyhrávala Tampa a já utírala na konci slzu když prohrál Kansas City. Koupili jsme si brusle a šli bruslit na jedno ze stovky okolních jezer. Oslavili Járy narozeniny vynikající večeří, nedělním brunchem a krásnou zimní procházkou v našem oblíbeném Holly Recreation Area. A přiťukli si na ten náš druhý rok v USA.

Tak si pojďme ten druhý rok ve zkratce zrekapitulovat:

• Jára začal 16. března pracovat z domova a stále se do práce nevrátil. Smekám mu obrovskou poklonu za to, že se z toho za ten rok nezbláznil. Protože být v cizí zemi bez širší rodiny a přátel a pracovat rok z domácí pracovny, obědvat sám a nevidět své kolegy, to chce opravdu pevné nervy.
• Dostala jsem se na radiologickou rezidenturu a splnila si tak profesní sen. Jupí!
• Pořídili jsme si svojí první televizi. Tady teda nevím, jestli je čím se chlubit.
• Objevili jsme několik pěkných cyklostezek kousek od domu.
• Byli jsme ve 25 různých parcích v našem okolí.
• K deseti procestovaným státům jsme přidali další tři.
• Jeli jsme na raftech, na koni, na paddle board, na roller coaster, ve vláčku kaňonem, na kajaku i na airboat po bažině s aligátory.
• Procházeli se po písečných dunách, po skalnatých čtyřtisícovkách, po pobřeží Atlantiku i po zelených kopcích ve Smokies.
• Začali jsme kempovat.
• Koupili jsme si několik nových deskových her a trávíme víc večerů hraním.
• Naučili jsme se každý pátek objednat jídlo z nějakého oblíbeného podniku který chceme podpořit.
• Zažili Halloween se vším všudy.
• Dostala jsem očkování proti covid. Na Járu se snad taky brzy dostane.
• Poprvé jsme s Járou zdobili vánoční chaloupky a perníčky které jsme si upekli.
• Zažili jsme první společné Vánoce jen ve dvou a kupovali první stromek.
• Oslavili jsem s Járou desáté výročí.
• Prošli jsme celou riverwalk v Detroit, která byla nedávno v soutěži vyhlášena nejlepší riverwalk v USA.
• Dostala jsem víza na další tři roky.
• Seznámila jsem se se spoustou skvělých lidí v nemocnici a navázala nová přátelství.
• Úspěšně jsem složila poslední medicínskou zkoušku. Teď už jen za pár let atestace!
• Zvládám pracovat v cizí zemi a jiném jazyce jako začínající lékař. A vypadá to, že jsou semnou v nemocnici spokojení.
• Járu v práci povýšili a jsou s ním také moc spokojení.

Když na to tak koukám, nemyslím si že by byl ten rok 2020 tak špatný. Loni jsem na konci článku psala výhledy na další rok a tehdy bylo ve hře opravdu hodně nejistot. Mám velkou radost, že se většina věcí vyplnila. Dostala jsem se na rezidenturu, nastoupila do nemocnice, složila poslední zkoušku a opět jsme s Járou procestovali kus krásné Ameriky. Některé věci se ale bohužel nevydařili. Nedostali jsme se do Čech, neviděli jsme už přes rok rodinu a žádost o zelenou kartu a pořizování domu jsme také museli posunout. Ale od toho je tu 2021! Jsme především rádi, že jsme zdraví jak my tak naše rodiny a máme všichni práci. Protože to není samozřejmost.

A jaké máme plány na další rok? Po tom loňském už jsme se naučili tolik neplánovat. V květnu jedeme na dovolenou do Oregonu a doufáme, že letos už opravdu přiletíme do Čech. Ostatní je ve hvězdách.

Jedno je však jisté. Těšíme se co nám ten třetí rok v Americe přinese!

Tak zase příště. Zatím se mějte hezky. A díky, že čtete!