Jak jsme prokaučovali Den díkůvzdání

Po dni nezávislosti a svátku práce přišel další americký svátek, který jsme nikdy předtím neslavili- den díkůvzdání. Ten se slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu s tím, že lidé často dostanou volno i v pátek a užívají si tak čtyři dny oslav.

Svátek se nese v duchu vzdávání díků Bohu za úrodu. Ve státech ho začali poprvé slavit Pilgrimové z Evropy s domorodými indiány. Pro Američany je ale Thanksgiving hlavně časem, kdy se všichni sejdou u jednoho stolu. Prodlouženým víkendem kdy je celá rodina pohromadě. A to se v některých rodinách stává jen párkrát do roka. Tím, že opouští američtí teenageři své domovy hned po střední a na vysoké školy leckdy chodí do jiných států vzdálených několik desítek hodin od domova, je den díkůvzdání mnohem důležitějším svátkem, než jsme si mysleli.

Je to také jeden z mála okamžiků kdy Američané vaří. Pro některé možná jediný večer kdy plně využívají tu svou obrovskou kuchyň s gigantickou lednicí a troubou. Už chápu proč je v té kuchyni všechno tak velké. Musí se tam přeci vejít krocan! Ten nejtypičtější symbol dne díkůvzdání.

Plastoví, nafukovací a nevím ještě jací krocani zdobí zahrady už od konce října. Prakticky vymění kostlivce a dýně z Halloweena. Kromě zahrad narazíte na krocany a všelijaké přístroje snad v každém obchodě. V obchodě Walmart byla celý listopad akce na fritézu na krocana. To asi pro ty, pro které je i pečení moc náročné a chtějí krocana jen hodit do přístroje, který se o vše postará. Ke krocanovi s nádivkou se tradičně podává také bramborová kaše či kaše z batát, hnědá omáčka zvaná “gravy”, pečená růžičková kapusta nebo fazolky, tak zvaný “cornbread” a dýňový koláč. Samozřejmě existuje spoustu dalších variant, ale co platí naprosto u všech je to, že se stoly prohýbají pod hromadou jídla. A zbytky se pak dojíždějí ještě několik dní.

My jsme původně měli na Thanksgiving úplně skvělý plán. Chtěli jsme vyrazit za mojí hostující rodinou k Niagarským vodopádům. Tam bychom byli obklopeni spoustou lidí, které už známe. Užili bychom si tradiční večeři a zažili ty pravé oslavy. Já jsem ale musela jít v pátek do práce a tak celý výlet padl.

Ocitli jsme se v situaci, že vlastně nevíme co dělat. Já jsem sice v práci dostala od doktora mraženého krocana, ale byl to tak trochu danajský dar. Jak už jsem zmínila, na den díkůvzdání se sejde celá rodina a užívá si společného času. Většinou to funguje tak, že každý přinese jeden chod a dohromady tak vytvoří večerní tabuli. Jeden se postará o kaši, jiný přinese zákusek, další upeče toho krocana a někdo jiný zase přílohy. My jsme s Járou dva a já ještě k tomu nejím krocana. Co mám jako dělat se sedmi-kilovým krocanem v mrazáku? Když ho upeču, tak ho bude Jára jíst až do Vánoc. A jak se vůbec dělá ta jejich nádivka? Buď strávím v kuchyni celý den s dosti nejasným výsledkem nebo všechno nakoupím v obchodě a budeme vzdávat díky ještě několik dní. Nehledě na to, že my se u stolu scházíme každý večer. V čem to bude tentokrát jiné?

Večeři v pohodlí domova jsme tedy velmi rychle zamítli a krocan leží doteď v mrazáku. Vyndáme ho až k nám přijede nějaká pořádně velká návštěva. Bylo nám jasné, že budeme slavit den díkůvzdání sami. Je totiž celkem těžké se k někomu nakvartýrovat, když jde hlavně o to být s rodinou pohromadě. Nehledě na to, že odjelo hodně lidí z okolí pryč. A tak jsme začali zjišťovat co se tak na den díkůvzdání dá dělat. Kromě přežírání se ještě sleduje americký fotbal nebo jiné speciální programy v televizi nebo se jde na baseball či fotbal přímo na stadion a ve velkých i malých městech jsou všelijaké průvody.

Večer před dnem díkůvzdání jsme začali hledat restaurace, které servírují tradiční večeři. Ochutnali bychom jen jednu porci z každého chodu a nemuseli se s tím trápit doma. Rezervace do takových restaurací se však dělá zhruba měsíc dopředu, nikoli den. A tak byla všechna místa už absolutně vyprodaná.

Na den díkůvzdání jsme hned ráno vyrazili do centra Detroitu. Tam už v osm ráno začal průvod. Ještě před začátkem se běžel půlmaraton, závod na 10 a 5 km a pochod. Když jsme pak kolem deváté přicházeli k hlavní ulici Woodward, potkávali jsme běžce s medailemi kolem krku. Někteří z nich měli plyšové krocany na hlavě, jiní dokonce různé kostýmy. Na hlavní třídě už bylo docela dost lidí a ti, co si dopředu koupili lístky už seděli na tribunách postavených podél cesty. My jsme žádné lístky neměli a tak jsme po chodníku pokračovali proti směru průvodu. Ten ještě nebyl vidět.

U baseballového stadionu byla strašná spousta lidí. Někteří se chystali dovnitř, jiní hodlali čas trávit na parkovišti u svých aut. Tomu se říká takzvaný “tailgating”. Ti, kteří nechtějí sedět na fotbalovém či baseballovém stadionu a platit za lístky, přijedou svým velkým autem na parkoviště u daného stadionu, zaplatí za parkovné a otevřou zadní část svých velkých trucků. Pak vyndají grily, kopu jídla, piva a někdy i různé hry. Jednou z nejoblíbenějších je “cornhole” nebo také “bean bag”. To jsou takové dřevěné desky s dírou uprostřed, na které člověk míří a snaží se pytlíkem plným kukuřice trefit do otvoru a skórovat. Lidé se baví, sdílejí jídlo s ostatními, seznamují se a užívají si sportovní odpoledne. Co je pro mě trochu nepochopitelné je to, že vlastně o ten zápas vůbec nejde. Jste na parkovišti před stadionem a hru sledujete možná tak na mobilu, protože se tam nikde nepromítá. Ale jste ve společnosti přátel a bavíte se. A o to asi jde.

Od stadionu jsme pokračovali ještě dál po ulici a zahlédli první vlaštovky průvodu. Nevěděli jsme moc co očekávat, protože jsme si o akci příliš nezjistili. Byla pekelná zima a tak jsme zabořili nosy do bund a koukali na průvod. První se k nám blížila obrovská nafukovací kung-fu panda. Těsně před ní šli dva lidé, kteří drželi ceduli sponzora, který nafukovací pandu zajistil. Ti se usmívali od ucha k uchu a mávali na všechny strany. Překvapili nás dvě věci. Jednak to, jak si to lidé strašně užívali. Křičeli na členy průvodu “Happy Thanksgiving”, děkovali jim a podávali si ruce. Byla tam tak strašně pozitivní atmosféra, lidé si vzájemně přáli, usmívali se a hlavně si děkovali. Druhou zajímavostí bylo to, že vždycky když šli ti dva s cedulí, vykřikovali děti “spin it, spin it” neboli roztoč to. Jakmile to ti dva slyšeli, začali se s obrovskou cedulí točit dokolečka. Tak to je asi nějaká specialita.

Za pandou šel školní orchestr, který hrál naprosto úžasně. Vedla ho dirigentka, která šla chudák pozadu a řídila celou skupinu. Možná by bylo dobré poznamenat, že trasa původu měla zhruba pět kilometrů. Tak nevím jestli mi bylo líto víc té dirigentky nebo kluků, kteří celou dobu táhly tubu nebo buben a ještě na nástroje hráli. Do žebříčku bych mohla přidat i slečny roztleskávačky a mažoretky, které měly v tom mrazu jen sukýnky a podpatky. Každopádně orchestr byl opravdu výborný. Za ním se tyčila pojízdná konstrukce od dalšího sponzora a takhle se to střídalo. Vždycky jsme se těšili co bude další a prohlíželi si všechny konstrukce. Na některých stáli i pracovníci či majitelé daných firem a mávali nebo interagovali s lidmi. Na jedné konstrukci byl nějaký známý golfový hráč, který odpaloval plastové míčky do publika, jinde zase zpíval sbor.

Přišlo nám, že ten průvod nemá konce. Vydrželi jsme se koukat skoro dvě hodiny, ale zima už nám lezla pod nehty. Šli jsme tedy ve směru průvodu, smáli se těm krocaním čepicím, které nosilo čím dál víc lidí a zašli si na horkou čokoládu. Pak jsme se ještě chvíli koukali a když už jsme byli opravdu promrzlí na kost, vydali jsme se do Greektownu na oběd. Těšili jsme se na ramen v naší oblíbené japonské restauraci. Kasino, v rámci kterého se nachází, mělo otevřeno- to je dobré znamení. Nicméně dveře restaurace byli zavřené a po dvaceti minutách čekání jsme usoudili, že máme asi smůlu. Začali jsme si hledat podobné podniky v Detroitu ale většina z nich měla zavřeno. Všichni chtěli trávit čas s rodinou.

V tu dobu jsme však netušili, že jestli je alespoň něco otevřené, tak je to v Detroitu. A to právě kvůli průvodu na který se přišla podívat spousta hladových lidí. My jsme se ale rozhodli vydat domů a cestou se zastavit na něco na zub. Postupně jsme se však přibližovali k domovu a stále nenarazili na žádný otevřený podnik. Nakonec jsme skončili v našem nejbližším supermarketu, ve kterém jsme si do krabičky nandali jídlo z teplého bufetu a to pak snědli doma. Kolem druhé se zavřelo kompletně všechno. Lidé se definitivně zabednili doma, dodělali poslední detaily večeře a usedli ke stolu. A my dva jsme seděli na gauči v tom našem bytě a nevěděli co dělat. Tak to jsme trochu prokaučovali…

Samotný den díkůvzdání jsme možná neoslavili úplně podle amerických tradic, ale v pátek po práci jsme skočili do auta a vyrazili alespoň na víkend pryč. Chtěli jsme se podívat do města Grand Rapids na západě jižního Michiganu. V sobotu ráno jsme se vydali do centra města a divili se jak málo lidí tam je. Na internetu bylo město uvedeno jako jedno z nejlepších na víkend po Thanksgiving, ale nám spíš přišlo, že všichni z města odjeli za svými příbuznými. Po ulicích chodilo strašně málo lidí a většina podniků byla zavřená. Tak já teda nevím.

Město je to pěkné, ale asi to tam žije spíš v teplejších měsících. Prošli jsme si park podél řeky, podívali se na bruslařský ovál, na kterém ještě chyběl led a zašli si na kávu. Z centra jsme se ještě chtěli dojít podívat na vnitřní trh kde by mohli mít zajímavé místní speciality. Vzali jsme to nějakou ulicí, která se z hezké pomalu měnila v ošklivější a ošklivější a přibývalo divnolidí a lidí bez domova. Jeden podnik měl ve výloze napsáno “Imagine Your business here” neboli představ si tady svůj podnik a před ním stála skupinka bezdomovců. Tak ti si to představovali asi dost vehementně. Propletli jsme se ulicemi a byli rádi, že jsme na trhu. Nepřestává mě fascinovat, jak se člověk z čisté a bezpečné ulice pár kroky dostane do nepříliš příjemné čtvrti.

Na trhu jsme ochutnali pár dobrot a pomalu se chystali k autu. Další noc jsme totiž spali přímo u michiganského jezera a cestou na hotel jsme se ještě chtěli zastavit na dunách.

Grand Rapids je pěkné město, ale upřímně jsme od druhého největšího města Michiganu čekali trochu víc. Možná jsme mu nedali dostatek času a neprozkoumali tolik míst, možná byla zima a všichni zalezlí nebo třeba opravdu odjeli na den díkůvzdání pryč. Ale spousta lidí toto město vyzdvihovala a na internetu jsme se dočetli samou chválu. A to je právě ten problém. Američané jsou naprostí machři ve vychvalování čehokoliv a používání velmi úderných a silných slov. Tak například o Grand Rapids se na jejich stránkách dočtete, že tu najdete světoznámá muzea a galerie, golfová hřiště a pláže světové třídy a že je to město s nejživějším centrem mezi Chicagem a Clevelandem (ono těch měst v této oblasti totiž zase tolik nebude). Jsou prostě schopní vychválit i největší pustinu, protože ono se přece vždycky něco najde- například potraviny prvotřídní kvality z farmy v nějakém zapadákově. Když jsme nedávno plánovali výlet na lyže, přečetli jsme si úchvatný popis lyžařského střediska a skoro mu i uvěřili. Než jsme zjistili, že má ten kopec asi 200 metrů převýšení. To je jen o trochu víc než má Říp. A tak asi bude do budoucna lepší přestat tyhle popisy číst.

Z Grand Rapids jsme se vydali do města Grand Haven a zaparkovali na parkovišti u parku Rosy Mound. Co je mi hrozně sympatické je to, že jsou u všech parků mapy, informační tabule, toalety a velké parkoviště. I když už nebyla sezóna, bylo tam uklizeno, koše vysypané, bez přepadávajících odpadků a na záchodě se člověk nemusel bát toho co na něj za dveřmi čeká. Od auta jsme zamířili po stezce k dunám. Okruh nebyl nijak dlouhý a tak se před námi brzy rozprostíralo michiganské jezero. V podzimních barvách vypadalo ještě krásnější než v létě. Po dunách vedly dřevěné chodníky, které lemovala rezavá tráva a stromy, které se pomalu připravovaly na zimní spánek. Byl tam takový klid!

Z vyhlídky jsme ještě chvíli rozjímali na jezero a pak sešli po schodech na duny. Procházeli jsme se po chodníčkách a seběhli až na pláž. Vzpomněla jsem si jak jsme se před čtyřmi lety touto dobou procházeli po pláži kousek od Říma. Od té doby jsme vždycky na první advent podnikli nějaký výlet. Po Římě to bylo teplé Thajsko, pak mrazivý Island, další rok přišly větrné Kanáry a letos chladné pobřeží Michiganu. Tak uvidíme jestli budeme příští rok zase někde v teple. Jedno je ale jisté, budeme určitě v přírodě!

Z pláže jsme se vyhrabali zase zpátky nahoru a s pískem až za ušima jsme pomalu zamířili k autu. Zajeli jsme se ještě povídat do centra městečka Grand Haven. Nejdříve jsme se se západem slunce prošli k malému červenému majáku. Ale jakmile zapadlo slunce, začalo být u vody pěkně frišno a tam jsme upalovali zpátky do auta. Večer jsme se pak proplétali uličkami Grand Haven, kde bylo naprosto kouzelně. Malá vesnička plná zajímavých hospůdek, restaurací, cukráren a krásných výloh. Většina obchodů měla teda už zavřeno, ale výlohy měly krásně vánočně nasvícené. Začalo trochu sněžit a přišla jsem si jak v nějaké severské pohádce. Zjistili jsme, že je tam nedaleko kopec, na kterém se dá lyžovat a hned nám ty výlohy se snowboardy a lyžemi dávaly větší smysl. V létě budou zase nabízet surfy, paddle boardy a nafukovačky. Mít tady tak chatu! V létě trávit nekonečné teplé večery na pláži u vody, na podzim vysedávat s knihou na lavičce u majáku a v zimě skočit do přeskáčů a vyrazit na kopec. To je panečku vyžití!

Z pohádkového městečka jsme zavítali na hotel a těšili se na další den. V neděli po probuzení a odtažení závěsů jsme se však nestačili divit. Parkoviště bylo pokryté sněhem a na autě pořádná čepice. My měli v plánu vyrazit do dalšího parku a pak ještě stihnout městečko Muskegon. Vydali jsme se tedy směrem k parku a zastavili u návštěvnického centra. Na parkovišti bylo jen jedno auto a centrum bylo zavřené. Stezka byla však v provozu a tak jsme se po mokrých dřevěných chodnících doklouzali až k vyhlídce. Tam se před námi opět otevřelo michiganské jezero. Tentokrát však byly duny v bílém kabátku. Na jedné vyhlídce jsme postavili našeho prvního sněhuláka a po lesní cestičce došli zase až na pláž. Tam jsem sledovala jak se sníh mísí s pískem a přemýšlela, jestli jsem vůbec někdy viděla zasněženou pláž.

Uvědomovala jsem si jak mě ta příroda dobíjí. Před výletem jsem neměla zrovna dobrou náladu, v práci to bylo náročné, do toho ještě pohovory a mně docházely síly. Stačilo ale vylézt na dunu a pozorovat to nekonečné jezero a ten neuvěřitelný klid. Přišlo mi, jak kdyby mě někdo zapojil do zásuvky a dobil mi baterky. A trvalo to jen pár minut.

Z parku jsme zajeli ještě k jednomu majáku u Muskegonu a pak už zaparkovali v centru městečka. To ale tvrdě spalo. Nevím, jestli to tady žije jen v létě nebo byli tu zasněženou první adventní neděli všichni zalezlí u krbů, ale na ulici jsme nepotkali jedinou živou bytost. V jednom podniku jsme si dali oběd a pomalu se chystali na cestu domů. Čekala nás poslední zastávka v nákupním centru. Chtěli jsme totiž využít slev na Black Friday. Ty neplatí jen v pátek po dni díkůvzdání, nýbrž až do neděle a plynule na to navazuje takzvané “Cyber Monday” během kterého jsou zase slevy při nákupu online.

Black Friday jsme doteď znali jen ze záznamů, videí a článků a neměli jsme tušení, jestli opravdu lidé stojí před obchody celou noc a rvou se pak dovnitř a hází do svých nákupních košů televize, tablety, hračky a další vánoční dárky. Upřímně si myslím, že se to už tolik neděje, protože hodně lidí nakupuje přes internet a má předplatné Amazon Prime, s kterým jim přijde zásilka následující den před vchodové dveře. A všechny internetové obchody nabízejí slevy už od začátku listopadu.

Když jsme ale dorazili na parkoviště našeho oblíbeného outletu, došlo nám proč je tak velké. Kdykoliv předtím bylo tak z pětiny plné, ale tenhle víkend praskalo ve švech. Na situaci uvnitř jsem se příliš netěšila, ale náš plán byl jasný. Jdeme jen do jednoho obchodu, vybereme Járovi nové zimní boty a mizíme pryč. Když jsme do obchodu dorazili, byla vzadu barikáda z krabic, za kterou stáli tři pracovníci a podávali zákazníkům krabice bot na vyzkoušení. Celkem to tam odsejpalo a nikde se nepovalovali nechtěné kousky. Během chvilky jsme měli vybráno a kolemjdoucí pracovník nám ještě připomněl extra slevu při zaslání sms. Mile nás překvapilo, že jsme opravdu ušetřili. A to poměrně dost! Že by alespoň někde ty slevy opravdu fungovaly? Chvilku jsme přemýšleli jestli toho nevyužít a nepodívat se ještě někam, ale ty mraky lidí nás odradily. Já si právě dobila baterky u dun, tak si je nehodlám hned vybít.

Uf, tak den díkůvzdání je za námi a čeká nás adventní čas. Krocany vystřídají sobíci se saněmi, Santové v komínech a začnou se rozsvěcovat vánoční dekorace. To bude něco…

Ale o tom zase příště. Zatím se mějte krásně.