Vánoční toulky po stopách Rockyho a Forresta

Balíme kufry a loučíme se s New Yorkem! Ráno na druhý svátek vánoční si půjčujeme auto, opouštíme Brooklyn a míříme do Filadelfie. Venku je mlha, že by se dala krájet a při přejezdu gigantického Verrazano-Narrows mostu jen tušíme, že se po pravé straně nachází Manhattan. Tak to jsme s tím počasím teda měli dost kliku. Taková plavba na lodi by dneska ráno stála za starou bačkoru a výhled z Empire State by asi taky nebyl tak bombastický.

Kde jsou ty Vánoce?

Po necelé hodince a půl celkem nezáživné cesty po dálnici přijíždíme do centra Filadelfie. Máme být ubytovaní opravdu jen kousek od radnice, která je uprostřed města. Nebo alespoň uprostřed toho, co chceme za jeden den stihnout. Parkujeme a vydáváme se po široké Broad Street směrem k radnici. Na nádvoří jsou vánoční stánky, ale zdá se, že jsme tu pozdě. Na informační tabuli se dočítáme, že vánoční trhy skončily 24. prosince. Koukáme na to stejně překvapeně jako na sekuriťáka, který 25. prosince odzdoboval vánoční stromek v jakési budově na Manhattanu. Američané začínají zdobit své domy vánočními dekoracemi už začátkem listopadu (někteří dokonce koncem října) a vypadá to, že se na Vánoce patřičně těší. Po 25. prosinci je však jak mávnutím proutku po všem, dekorace se uklízejí a Vánoce jako kdyby nebyly. První víkend v lednu už jsou obchody plné růžových srdcí a bonboniér a všichni se těší na Valentýna. Nevím jak vy, ale já si mnohem víc užívám dny po Štědrém dnu kdy můžu nasávat tu vánoční pohodu. Nemusím řešit jaké dárky je ještě třeba dokoupit, prodírat se u toho stovkami lidí, stát fronty v obchodech, mýt okna, lézt po čtyřech v bytě a leštit kdejakou věc a pak ještě balit dárky. Když jsou však obchody v týdnu daného svátku už plné věcí na svátek následující, je docela těžké se naladit na správnou vlnu.

Cestou k radnici po Broad Street.

Odpočinek u Havla

Naštěstí byl u radnice ještě velký vánoční strom, pár atrakcí a kluziště. Kolem několika soch (a že jich je ve Filadelfii spousta) procházíme do Love parku kde prodejci rozebírají své stánky a mají pro letošní rok splněno. Fotíme se u nápisu Love, u kterého byla na jaře před dvěma lety děsná fronta. Tenkrát jsem byla ve Filadelfii sama a netušila jsem, že bych se tam ještě někdy podívala, natož s rodinou. Z parku už směřujeme na Benjamin Franklin Parkway lemovanou vlajkami. Tenkrát jsem celou cestu až k muzeu umění šla čtyřikrát a českou vlajku prostě nenašla (pracovní verze je takové, že jí asi zrovna prali). Letos jsme měli štěstí a kousek za Swann Memorial Fountain, která byla bohužel ještě v zimním spánku, vlála po pravé straně naše vlajka. Kousek od ní je také lavička věnovaná Václavu Havlovi, na které jsme si chvilku odpočinuli.

Nápis Love ve stejnojmenném parku a opuštěné vánoční stánky v pozadí.
© Michal Hložek
Opět zabedněné vánoční stánky a nápis ze série I love …
Je tu! Akorát nám chybí nápis “Czech Republic” na sloupu.
Odpočinek na lavičce věnované panu Havlovi.
© Michal Hložek

Stejně jako Rocky jsme pokračovali po silnici k muzeu umění kde zastavovali autobusy plné turistů. U sochy Rockyho byla opět slušná fronta a všichni chtěli vyfotit ve stejné pozici s pěstmi nad hlavou. Pokud se nevyfotili se sochou, vyběhli si alespoň Rockyho schody a nahoře nezapomněli pořádně zaboxovat. Vyšli jsme schody a ohlédli na centrum města s mrakodrapy. Pamatuji si, že když jsem byla ve Filadelfii před dvěma lety, přišli mi mrakodrapy v porovnání s Washington DC strašně velké. Tentokrát na mě výhled působil úplně jinak, ale to se není po čtyřech dnech strávených v New York City čemu divit. Za budovou muzea umění se rozprostírají zahrady a park, který je na jaře a v létě určitě plný turistů, běžců, cyklistů a párů na procházce. V zimě ale všechno spí a tak jsme se jen podívali do altánku a vydali se zpět po Benjamin Franklin Parway k radnici.

Los na fontáně? Proč ne!
© Michal Hložek
Tady je, fešák jeden!
© Michal Hložek
Muzeum umění, u kterého jsou Rockyho schody.
© Michal Hložek
Odpočinek na schodech a výhled na centrum Filadelfie.
© Michal Hložek
Benjamin Franklin Parkway lemovaná vlajkami.
© Michal Hložek
Obří Swann Memorial Fountain, která byla ještě v zimním spánku.
© Michal Hložek

Kde se psala historie

Kousek od radnice si Baru zašla na místní specialitu zvanou Philly’s Cheesesteak. Podnik který jsme vybrali byl zřejmě vyhlášený, protože tam byla fronta až ven. Po několika minutách si však Baru odnášela velkou bagetu plnou najemno nakrájeného hovězího masa zalitou teplým sýrem. Nabrali jsme zbytek posádky, posilnili se teplou polévkou a salátem a vydali se na druhou část naší procházky. Minuli jsme obří tržnici Reading Terminal Market a došli jsme až do parku, ve kterém se nachází americký symbol svobody, zvon s prasklinou zvaný Liberty Bell. Přímo k němu jsme ale nešli, stačilo nám jen mrknout přes sklo. Hned u zvonu je také radnice, ve které byla v roce 1776 přijata deklarace nezávislosti Spojených států. Kolem ní jsme prošli na Independence Square a taky do Washington parku kde je hrob neznámého vojína. Filadelfie, původně hlavní město Spojených Států, je důležitým místem kde se psala historie a kdybychom měli víc času, stálo by určitě za to zajít buď do samotné radnice nebo do muzeí v okolí.

Liberty Bell, u kterého byla slušná fronta.
Hned u zvonu je také Independence Hall neboli radnice kde se přijala Deklarace nezávislosti.
© Michal Hložek

Konečně kousek Vánoc

Od Independence Hall jsme směřovali k řece Delaware oddělující Pensylvánii od New Jersey. Zastavili jsme se u památníku obětí korejské války a pak došli až k vodě podél které jsme pokračovali do k obrovskému mostu Bena Franklina. Na “náplavce” jsme narazili na krásný bruslařský ovál s vánočními stánky. Sluníčko už skoro zapadlo, začínala být i trochu zima a to šero spolu s vánočními světýlky a dekoracemi vytvářelo krásnou atmosféru. Konečně nám přijde, že jsou Vánoce! Chvilku jsme rozjímali, podívali se do největšího stanu a prošli kolem velkých křesel poskládaných kolem dokola kamínek, ve kterých plápolal oheň. Tak tady se nám líbilo. A nebyli jsme sami, protože parkoviště bylo narvané k prasknutí.

Západ slunce u řeky Delaware.
Vánoční trhy v parku u vody.
© Michal Hložek
Pohoda v křeslech s horkou čokoládou v ruce. Nebo taky smaženou sušenkou Oreo. To jsme si teda nerisknuli ochutnat.
© Michal Hložek
Židle amerických rozměrů! Větší, než se zdála.

My jsme vyrazili zpět do centra, tentokrát po velké Market Street, která byla plná obchůdků, větších nákupních řetězců, restaurací a různých podniků. Byla už tma a na hodinkách zase svítilo 18 kilometrů a tak jsme usoudili, že je čas vyrazit k autu pro kufry a do apartmánu. U radnice jsme se zase na chvilku zastavili u bruslařského oválu a koukali jak lidé krouží na ledě. Vzpomínali jsme jak jsme loni všichni bruslili na náměstí v Budějicích. Tam je to prostě skvělý. Ve frontě se moc nezdržíte, skočíte na led a už svištíte kolem kašny. Letos se nám bruslení nevydařilo, protože u všech bruslařských míst byly mraky lidí.

Cestou zpět do centra po krásné Market Street.
© Michal Hložek
Dům Thomase Jeffersona, který je hned před ulici od Independence Hall. Prý se ve skutečnosti podepisovala deklarace právě tady.
© Michal Hložek
Ve Filadelfii jsou opravdu Vánoce. I když byly některé stánky už zavřené, ty u radnice ještě nabízely své vánoční produkty, hrála vánoční hudba a bruslilo se.
© Michal Hložek
Mamka nadšeně sledující bruslaře.
© Michal Hložek
Vánoční strom ve Filadelfii plný obrovských barevných koulí, preclíků a sněhových vloček.
© Michal Hložek

Od radnice už jsme opravdu směřovali na byt. S dvaceti kilometry v nohách jsme padli do postele a těšili se další zážitky. Už nám zbývají jen dva dny.

Začínáme ve Virginii

V pátek ráno jsme naskákali do auta a zamávali Filadelfii. Před námi byly dvě hodiny cesty do hlavního města, které jsme tak na střídačku prospali, proklábasoli a pročetli. Zaparkovali jsme v nákupním centru u Pentagonu a dali si rozchod. Nějaké to nakupování se zdá být v Americe nutností a tak jsme ho ani tentokrát nevynechali, i když my s Járou byli dost omezení velikostí a narvaností příručního zavazadla.

Na odpoledne jsme si naplánovali návštěvu vojenského hřbitova Arlington National Cemetery. My jsme tam s Járou už byli, ale chtěli jsme, aby to zažili i naši. Hřbitov je obrovský a tím, že je v kopci, naskytne se vám od hrobky prezidenta J.F. Kennedyho naprosto úžasný výhled na celý Washington DC. Všechny náhrobní kameny jsou bílé, jeden jako druhý, vyřádkované do perfektních řad. Ať se podíváte jakýmkoliv směrem, vždycky najdete řadu bílých kamenů. O Vánocích jsou u náhrobků také velké věnce s červenou mašlí, které se před bílými kameny na zelené posekané trávě pěkně vyjímají. Od hrobky JFK jsme se po chodnících propletli až k hrobce neznámého vojína neboli The Tomb of Unknown Soldier. Z povzdálí se ozývaly výstřely, protože zrovna někde probíhalo ukládání vojína do hrobu. U hrobky neznámého vojína jsme měli štěstí, protože se právě chystala výměna stráží. Ta trvá zhruba deset minut a má naprosto jasný postup. Pak jsme se ještě zašli podívat do Memorial Amphitheater u hrobky, kde se můžete dozvědět jak to s tou hrobkou neznámého vojína vlastně bylo.

Arlington National Cemetery. Jeden z nejhezčích hřbitovů co jsem kdy viděla.
© Michal Hložek
Hrobka J.F. Kennedyho a jeho rodiny.
© Michal Hložek
Vánoční věnce u náhrobních kamenů.
© Michal Hložek
Hlídka u hrobky neznámého vojína.
© Michal Hložek
Začíná se stmívat.
© Michal Hložek

Z hřbitova jsme se při západu slunce vrátili k Pentagonu a chtěli se jít podívat na National 9/11 Pentagon Memorial, který je opravdu moc pěkný. Památník je mnohem hezčí za tmy a tak jsme měli radost jak nám to pěkně vychází. Když jsme k němu však došli, se zklamáním jsme zjistili, že je park až do května zavřený z důvodu rekonstrukce. To mě celkem mrzelo, protože je to pro mě jeden z nejkrásnějších památníků v DC.

Nic čerstvého nevedeme

Vrátili jsme se tedy k autu a zamířili na ubytování. Cestou jsme se ještě zastavili v supermarketu Walmart a měli v plánu nakoupit něco k snědku. Já měla za to, že je sortiment Walmartu všude stejný, ale to jsem se pěkně mýlila. Je pravda, že ve Walmartu v Utahu si můžete kromě chleba a ovoce koupit i pušku, kterou třeba u nás v Michiganu neseženete. Ale, že ve Walmartu kousek od hlavního města (vlastně jsme bydleli už ve státě Maryland) neseženete absolutně žádné čerstvé produkty jako jsou ovoce, zelenina nebo pečivo, to mě teda nenapadlo. Obchod byl narvaný k prasknutí a rasově jsme tam naprosto vyčnívali. Regály byly plné balených zpracovaných potravin, konzerv, sladkostí a gumových nasládlých chlebů připomínajících spíš houbičku na nádobí. Když jsem se slečny ptala kde najdu ovoce, koukala na mě dost vyděšeně a odpověděla: “Jéje, to my tady žádné čerstvé věci nemáme.” Tak tady bych asi pravidelně nakupovat nemohla. Cestou na ubytování jsme projížděli obydlenou čtvrtí plnou vánočních dekorací. A někteří se při zdobení asi nechali inspirovat od Kdovíků z vánoční pohádky Grinch. Jeden dům měl na zahradě snad padesát všemožných svítících postaviček a získal za to dokonce druhé místo ve vánoční soutěži. To by mě zajímalo jak vypadala zahrada vítěze.

Druhé místo v soutěži vánočních dekorací. Není jich málo? Ještě trochu by se jich tam přeci jen vešlo.

Každý večer jsme se chystali na hraní her, povídání nebo sledování pohádek. Pokaždé jsme ale vyčerpaní padli do postelí a velmi rychle usnuli. Naši museli kromě nachozených kilometrů bojovat také s jet lagem. Navíc jsme věděli, že nás poslední den čeká objevování DC, ve kterém měří pouhá hlavní třída zvaná National Mall tři kilometry. A to nepočítám různé zacházky a cestu do Georgetownu. To zase bude štreka.

Náměstí dlouhé tři kilometry

V sobotu ráno jsme si dopřáli cestovní verzi americké snídaně. Rozpekli jsme borůvkové bagely, potřeli arašídovým máslem a ozdobili plátky banánu. Nejen, že to člověka zasytí, ale taky zamaže až za ušima a obalí tím hnědým lepidlem snad všechny zuby. K tomu se podávala káva a pomerančový džus. Po snídani jsme se metrem svezli přímo do centra k National Mall. Tam už běžci kroutili své víkendové kilometry a z hotelů vycházeli ranní ptáčata. Přesto byla všude spoustu místa. Dalo se tam dýchat a sluníčko už nás pálilo do zad.

Hlavní třída National Mall je prostě naprosto geniálním místem. Půl kilometru široký a tři kilometry dlouhý park na jehož jednom konci je Capitol, který z druhého konce sleduje ze svého křesla fousatý Lincoln. Park lemují muzea instituce Smithsonian, do kterých je celoročně vstup zdarma. A že jich je! Muzeum letectva, umění, americké historie, africko-americké historie, indiánské historie, přírodovědné muzeum a další a další. Není se čemu divit, že je před nimi dlouhatánská fronta už od devíti ráno. Kromě toho se jsou v parku široké písčité chodníky a spousta laviček na odpočinek. Uprostřed se do výšky 65 metrů tyčí obrovský Washington Monument, který kolem dokola lemují americké vlajky. Všude spousta stromů, běžci, chodci, cyklisti. To je mi panečku parádní centrum! Stokrát lepší, než blikající Times Square.

Cestou ke Capitolu.
© Michal Hložek

Nejdříve jsme se vydali směrem ke Capitolu, u kterého byl jeden z vánočních stromů. Budova působí tak majestátně a je od ní parádní výhled. Ze schodů Capitolu vypadá Lincolnův památník jako malý bílý domeček a stejně tak pak od Lincolna nepůsobí Capitol zase tak obrovsky. Prohlédli jsme si sousoší, kterých je kolem Capitolu docela dost a po druhé straně parku popošli k Monumentu. Jen po téhle krátké procházce nám hodinky ukazovaly pět kilometrů. To bude zase prochajda.

Vánoční strom u Capitolu a pohled na Washington Monument. Ten malý bílý domeček v pozadí je Lincolnův památník.

Od památníku k památníku

Od Monumentu, u kterého jsme se ze všech stran ujistili, že je pořád stejně obrovský, jsme na chvíli opustili hlavní třídu a udělali odbočku k Bílému domu. Tam jsme se podívali na národní vánoční strom, který měl přes sebe kuželovitou kovovou kostru plnou světýlek. Až si člověk říkal, že je pod tou kostrou ten strom trošku zbytečný. Kolem Bílého domu začal houstnout turistický provoz a nebylo nám tam zrovna dvakrát příjemně. Když jsem tam tak stála, uvědomila jsem si jak parádní výhled ten prezident má. Při pohledu z balkónu se nejdříve rozprostírají jeho zahrady, jeden park, druhý park, Monument a za vodou si může koukat přímo do očí s prezidentem Jeffersonem, který stojí ve svém památníku. Kolikrát se asi z toho balkónu vůbec podíval.

Washingtom Monument měřící 555 stop.
© Michal Hložek
Bílý dům, u kterého jsem si opět vzpomněla na píseň Jaromíra Nohavici zvanou Pijte vodu. Žádná paní se tentokrát neztrapnila a Bílý dům ani nic jiného nikdo nepoblil.
© Michal Hložek
U Thomase Jeffersona probíhá rekonstrukce. Co si asi předělává tentokrát?
© Michal Hložek

Vrátili jsme se zpět na National Mall a vydali se pozdravit Lincolna. Ještě předtím jsme se zastavili u památníku obětím druhé světové války, který se skládá z 56 pilířů postavených do dvou velkých polokruhů lemujících fontánu uprostřed. Součástí je také velká zeď s 4048 zlatými hvězdami a nápisem “Here we mark the price of freedom”. Každá hvězda reprezentuje 100 padlých Američanů. Památníků je v DC a zejména na National Mall opravdu hodně a každý je jiný a něčím zajímavý.

Reflecting pool u památníku Lincolna.
© Michal Hložek

Promenádou kolem spodního bazénu jsme došli až k památníku obětem korejské války, který má za mě nejlepší atmosféru. Odtud jsme se ještě vrátili k památníku Martina Luthera Kinga, který je u vody. Bývali bychom přes památník Roosevelta došli i ke zmíněnému Jefferesonovu památníku, ale viděli jsme cestou autem, že je obklíčený lešením a tak to nemělo cenu. Kolem vody je to stejně nejhezčí na jaře, když rostou sakury a všechno je zbarvené do růžova. To pak stojí za celodenní toulky po všech památkách. Po několika hodinách od výstupu z metra jsme konečně došli k Lincolnovi. U památníku bylo strašně moc lidí a teplota venku vystoupala už na 18 stupňů. Hlavně, že se všichni na vánoční výlet vybavili novými kožichy a zimními botami. Vylezli jsme schody a u Lincolna se trochu schladili. Ten z toho svého křesla také nemá vůbec špatný výhled- kilometr dlouhý bazén, ve kterém se odráží Monument a Capitol v pozadí. Akorát má na můj vkus příliš mnoho povolených návštěv.

Ten má ale návštěv. A takhle z blízka už to nevypadá jako malý bílý domeček.
© Michal Hložek
Pohled od Lincolna směrem ke Capitolu. Ten za Monumentem není vůbec vidět.
© Michal Hložek
A takhle si tam ten fousatý pán sedí.
Památník obětem korejské války. Sochy představují četu na hlídce.
© Michal Hložek
Na velké zdi hned vedle soch jsou vypískované obličeje vojáků.
© Michal Hložek
Památník obětem vietnamské války.
© Michal Hložek

Drandíme po DC

Po shlédnutí Lincolnova památníku jsme došli ještě k památníku obětem války ve Vietnamu, sedmdesáti pěti metrům dlouhé zdi s vyrytými jmény, které jste si mohli vyhledat v obrovské knize u vchodu nebo v mobilní aplikaci. Bylo už dlouho po čase oběda, byli jsme spaření doslova jak ten jetel, v nohách skoro deset kilometrů a potřebovali jsme se dostat do Georgetownu, který byl skoro tři kilometry daleko. A tak jsme v parku půjčili pět červených kol a podél vody dojeli až do cíle. Trvalo nám to jen pár minut a užili jsme si parádní výhled z promenády u řeky Potomac. V Georgetown parku jsme kola vrátili do dokovací stanice a odtud vyrazili zase po svých. V DC existuje bezvadný systém půjčování kol. Buď můžete zaplatit poplatek za celodenní používání a pak si kolo půjčovat a vracet kdekoliv a při vrácení do třiceti minut už neplatíte nic. Druhou variantou je půjčit si kolo jednorázově za dva dolary a vrátit ho do půl hodiny, což jsme udělali my. Když se pohybujete od památníku k památníku, bohatě vám třicet minut stačí a ušetříte nachozené kilometry, které velmi rychle naskakují, a taky peníze za metro nebo taxík. A navíc je to zážitek!

Americký úsměv na tváři a vítr ve vlasech. To je paráda!
© Michal Hložek
Skvělý systém půjčování kol. A dokovací stanice jsou i na Google mapách.
© Michal Hložek

V Georgetownu jsme si prošli hlavní ulici, ale byla tak zalidněná, že jsme se nikde moc nezdržovali. Mám to tam ráda. Když jsem byla před dvěma lety v DC ve výzkumu, chodila jsem tam během toho čtvrt roku celkem často. Nikdy tam ale nebylo tolik lidí jako teď před Silvestrem. Nakupovací náladu jsme neměli a tak jsme si koupili saláty a vzali si je zpátky do Georgetown parku. Sedli jsme si ke stolečku přímo u řeky a užívali si slunečních paprsků. Tomu říkám oběd s výhledem. Vybavilo se mi jak jsme tam před dvěma lety s Járou seděli na lavičce, koukali na výškové budovy v Arlingtonu a představovali si jak tam budeme za rok bydlet. Tenkrát jsme o Michiganu neměli ani tušení, ale rok na to jsme v Americe opravdu bydleli. A dva roky od toho co jsme seděli na té lavičce, jsme tam seděli znovu a navíc s mamkou, taťkou a Baru. Kdo by to byl řekl.

Můj oblíbený Georgetown, který byl tentokrát mírně přesycen lidmi.
© Michal Hložek
Náš stoleček kde jsme obědvali. Tomu říkám jídlo s výhledem.

Z parku jsme popošli k bruslařskému oválu a tam se na chvilku zastavili. Viděli jsme jich za ten týden už několik, ale nikdy si nezabruslili. Teď zpětně mě to mrzí, ale za týden se dá stihnout jen určité množství věcí a stání ve frontě u kluzišť bychom si mohli dovolit jen při delším cestování nebo při bruslení v Detroitu kde je fronta tak na tři minuty. U kluziště jsme zase půjčili kola a vydali se zpět na National Mall. Tentokrát jsme u Lincolna jen zacinkali na pozdrav a pokračovali dál kolem Constitution Gardens až k Monumentu. U muzea americké historie jsme kola těsně před odbitím třiceti minut vrátili. Jediná nevýhoda zmíněného systému je ta, že když přijedete k dokovací stanici a ta je plná, nemáte kolo kam vrátit a musíte jet do další. Já jsem si před cestou zjistila, že v té naší je spousta místa, což se ale během následujících minut změnilo a při příjezdu jsme museli nejdřív nechat jiné turisty půjčit kola a pak po nich naše vrátit.

Bruslařský ovál na náplavce u Georgetownu.
© Michal Hložek

Na skok v muzeu

Od kol jsme jen přeběhli cestu a zamířili do muzea americké historie. Alespoň jedno muzeum na té naší návštěvě zvládneme. Měli jsme jen hodinku a půl do zavíračky a tak jsme si vybrali jedno patro ze tří. Americká muzea jsou naprosto skvělá, interaktivní, poučná, zajímavá a hravá. Je to radost se tam proplétat, číst si, poslouchat a mačkat všemožná tlačítka. My jsme se trochu zorientovali v nejdůležitějších amerických událostech a čas tak rychle utekl, že jsme si ani nevšimli, že se zavírá. Pak nás museli pracovníci muzea popostrkovat k východu. Kdyby měl člověk víc času, stálo by za to projít všechna ta muzea a nechat si na to rozhodně víc než hodinu a půl.

Když jsme vyšli ven, byla už tma a my zabočili na poslední místo dnešní procházky. Chtěla jsem jít bruslit do zahrad u muzea umění, protože si to mamka přála a nevyšlo nám to ani v New Yorku ani ve Filadelfii. Vím, že jsme na ty zahrady narazili tenkrát s Járou úplně náhodou a strašně se nám tam večer líbilo. Ovál lemují světýlka a tím, že je v parku, si přijdete jak v nějaké pohádce. Došli jsme ke vstupu a zařadili se do fronty. Zrovna se čistil led a bylo lehce před šestou, takže vyhlídky byly dobré. Když jsme se ale dostali na řadu, zjistili jsme, že jsou lístky na šestou už vyprodané a museli bychom čekat další hodinu. A tak jsme poslední možnost bruslení vzdali a místo toho vyrazili na metro. Na ubytování jsme přijeli zase docela pozdě a čekalo nás to, na co se nikdo netěšil- balení kufrů. V neděli se totiž vracíme do New Yorku a letíme domů.

Poslední pohled na Washington Monument a letíme domů.
© Michal Hložek

To byla teda jízda

Byl to týden plný zážitků. Nachodili jsme skoro 120 kilometrů, viděli nespočet významných i nevýznamných budov, památek, mrakodrapů, parků, soch, obchodů, restaurací a obyčejných i neobyčejných lidí. Jsem moc ráda, že jsme zažili New York City a mohli si o něm udělat svůj nezkreslený obrázek. Mám radost, že jsem se vrátila do Filadelfie, kde jsem tehdy dělala medicínskou zkoušku a mám s tím místem spojených spoustu vzpomínek. V neposlední řadě jsem ráda, že jsme stihli i můj oblíbený Washington DC, město plné bílých budov a zelených parků a dokonce v tom jeho vánočním kabátě.

A co na tom bylo nejlepší? Že jsme to všechno mohli zažít společně. A o to přeci jde! Ten kapr a bramborový salát, vánočka s máslem, zabalené načančané dárky s natočenou stuhou, vůně čerstvé jedle ozdobené blištivými koulemi, praskání dřeva v krbu a domácí cukroví jsou už jen třešničkou na vánočním dortu. I když teda aspoň pár vosích hnízd je potřeba, to jako né že né.

A kde budeme za rok? Připili jsme si na to, že se všichni sejdeme u jednoho stolu a necháme se překvapit, u kterého to bude.

A teď už hurá na letiště, blíží se Silvestr. Ale o tom zase příště. Zatím se mějte krásně.

2 thoughts on “Vánoční toulky po stopách Rockyho a Forresta

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s