Štědrý den na Manhattanu

Dneska je Štědrý den! Ten den, na který se malé děti těší už minimálně od Mikuláše a obchody se na něj připravují ještě déle. Rozlepujeme oči a přes okno koukáme na velké sněhové vločky padající na zem. V obývacím pokoji už praská dřevo v kamnech, my usedáme v pyžamech ke stolu a cpeme se domácí vánočkou s máslem (aj, tak to zlaté prase necháme zase na příští rok). Po klidné snídani přichází na řadu vánoční tradice. Házíme pantoflí, lejeme “volovo”, rozkrojujeme jablka a pomalu se chystáme na zdobení stromečku. Taťka se tradičně škrtí světýlky a Baru si omotává hlavu ozdobnými řetězy a chce vyfotit. Když všichni společně u pohádek vyšperkujeme strom, dáme poslední ozdobičku a nacpeme se přitom cukrovím, vyrážíme se proluftovat ven. Zdravíme páry, pro které je procházka stejnou tradicí jako pro nás. S červenými tvářemi a promrzlí na kost se vracíme domů. Chystáme štědrovečerní tabuli, mamka začíná smažit řízky a ryby a taťka loupe brambory na “brkaši”. Když se stmívá, jdeme se s Baru schovat do pokoje, abychom nevyplašili toho Ježucha. V čas večeře, přicházíme se zavřenýma očima ke stolu a usedáme. Taťka má proslov, připíjíme si a pouštíme se do jídla. Někde v dáli nám k tomu hrají české koledy a užíváme si snad jediný den kdy sedíme všichni u jídelního stolu. Když máme prázdné talíře, taťka si přidává už třetí řízek pro který se mamka natahuje jak špagát, protože se přeci nesmí vstávat od stolu. Po čtvrtém řízku taťka usoudí, že má prozatím dost a zbytek si nechává na později. Jde se podívat do obýváku a úplnou náhodou vidí právě odlétat Ježíška, který na cestu zvoní zvonkem jako šílený. Zvedáme se od stolu a jdeme omrknout to nadělení. Pod rozsvíceným stromečkem je hromada dárků a my je pak celý večer postupně rozdáváme a rozbalujeme. Samozřejmě před otevřením nezapomínáme hádat a taťka jako vždycky uhodne většinu svých dárků. Večer pak koukáme na Pelíšky, taťka “dojede” další řízky a jdeme spát. Tak takhle vypadal náš Štědrý den několik posledních let, i když ty sněhové vločky už jsou snad jen v pohádkách.

Ten letošní byl naprosto odlišný. Slavili jsme ho totiž v New York City kam přijíždí Santa na saních, které táhne sob Rudolf s červeným nosem. Navíc chystá dárky pod strom až v noci na 25. prosince a při odchodu na krb zavěsí punčochy s drobnostmi. Tak to jsem teda zvědavá jestli za námi přiletí Ježíšek z Čech až do Brooklynu a něco u štědrovečerní večeře dostaneme a nebo budeme muset spoléhat na amerického Santu. Těch rozdílů je ale mnohem víc. A jaký teda nakonec byl náš Štědrý den?

Asie, Evropa a Amerika

Probouzíme se v hotelu v Brooklynu a do oken už svítí slunce, sněžit dneska rozhodně nebude. Jdeme na snídani, která je stejná jako předchozí dny. Na ohřívacím pásu si rozpékáme bagel nebo toast, do papírových kelímků natáčíme překapávanou kávu a černý čaj. Po snídani pakujeme batohy a vyrážíme na metro. V židovské čtvrti je naprosto obyčejný den, po ulicích poletují muži v kabátech a děti naskakují do školních autobusů. Metrem se přibližujeme na jižní Manhattan. Dnes nás totiž čeká procházka takřka po celém světě. Začínáme v japonské čtvrti SoHO kde je vcelku liduprázdno. Chodníky jsou širší než na midtown Manhattanu (nebo nám to přijde kvůli tomu, že po nich nejde tisíce lidí), domky nižší a většina z nich má venkovní požární schodiště. Tam by mohl Richard Gere s růží v puse lézt za Julií Roberts jak v Pretty Women snad úplně všude. Je to tam moc pěkné, ulice lemují butiky s minimalistickou výlohou a celá oblast působí dost čistě. Procházíme uličkami a přibližujeme se do Little Italy neboli italské čtvrtě. Ta se ale trochu mísí s Chinatown a tak se v jedné ulici střídají italské pizzerie s roztomilými předzahrádkami a kýčovité čínské “cetkárny”. Trochu severněji je pravá Itálie, ale tu jsme tak trochu nechtěně obešli a teď jsme v naprosté čínské divočině. Výlohy jsou přecpané zapraným oblečením a suvenýry. Na chodníku stojí otravní asiaté a cpou nám své akce. “Heskiii, pjeknyy, suší.” a “kuzesí” je na každém rohu akorát v angličtině. Nevím, co by na ty “pravé” Luis Vuitton kabelky u stolku na chodníku řekl ten butik na páté Avenue, kolem kterého jsme šli včera. Na domech visí červené lampiony a na poličkách obchodů nám tlapičkou mávají ty jejich kočky. Po několika prozkoumaných ulicích nám to bohatě stačí a mizíme pryč. Japonská čtvrť byla krásná, jednoduchá a čistá, ale Chinatown je změť všemožných barev a pachů.

Procházíme kolem New York City Hall a starého mrakodrapu “The Woolworth Building” a stáčíme to k památníku 9/11. Nejdříve však zastavujeme u moderní stavby Oculus. U ní je čas na kávu a tak míříme do nedalekého Starbucksu. Já v kavárně zanechávám zbytek výpravy a vydávám se na tajnou misi. To, že budou večer řízky je totiž překvapení pro taťku. Ten se na Vánoce těší zejména kvůli řízkům (pokud byste mu je udělali přes rok, bude díky tomu mít další Vánoce) a přestože je letos ten Štědrý den dost atypický, ty řízky prostě musí být. Potom, co jsme zjistili, že v kuchyni hotelového apartmá toho moc není (většina hostů během svého pobytu používá tak maximálně překapávač kávy a pokročilejší snad ještě mikrovlnku a tak je tomu hotel uzpůsobený) a že v okolí neseženeme vepřové maso, jsme se rozhodli pořídit hotové jídlo v obchodě.

Mise štědrovečerní večeře

Nahodila jsem tryskovou chůzi, přebíhala ulice na červenou a celkem rychle došla do Whole Foods, ve kterém byli snad všichni lidé z jižního Manhattanu. Okamžitě si vzpomínám na Kaufland, ve kterém jsme s mamkou byli jeden rok dopoledne 24. prosince. Vypadalo to tam dost stejně! Tak tuhle podobnost bych klidně vynechala. Nedá se svítit, musím splnit misi a najít řízky. Spěchám k hotovkám, beru “brkaši”, pečené brambory a zeleninu k lososovi a chystám se na vepřové řízky. Ty samozřejmě nejsou, protože je obecně dost těžké je sehnat. V Americe frčí kuřecí a hovězí. A tak nezbývá nic jiného než vzít kuřecí stripsy. Při otázce kde seženu vínu se na mě prodavač divně podívá a odpoví, že vína rozhodně neprodávají. Takže přípitek asi nebude. Přijde mi, že sehnat něco na Manhattanu je pro turistu nadlidský výkon. Je to takový skanzen, všeho je tam moc a i když věřím, že se tam dá sehnat ledasco, je to zapadlé mezi tou hromadou ostatních podniků. Místí už to mají jistě zmáknuté, ale pro mě to byl dost trest.

V obchodě přes ulici kupuji něco sladkého na zub jako alternativu cukroví (vzorky od mé babičky jsme totiž snědli už první den) a spěchám zpět pro zbytek posádky. Celé odpoledne se pak s mamkou a Baru střídáme o tašku plnou jídla, která je velmi nenápadná. Hlavně, když z ní voní kaše a smažené řízky! Jdeme se podívat dovnitř nákupního centra Oculus, které mi připomíná vzducholoď. Odtud se dostáváme k 9/11 Memorial- naprosto dech beroucímu památníku. Schopnost Američanů vybudovat decentní památníky se nezapře, což ostatně potvrzují i památníky ve Washington DC, o kterých vám ještě povím.

Památník 9/11

Po pádu dvojčat jsou na jejich místě dva obrovské bazény přesně kopírující půdorys původních budov. Padající voda, jména vyrytá do kamene lemujícího oba bazény a okolní stromy v parku vytváří neuvěřitelně silnou atmosféru. Všichni turisté jsou tiší a respektují místo tragédie. Škoda, že nemáme tolik času a musíme pokračovat dál po plánované trase. Proplétáme se ulicemi a míříme na Wall Street. Tam přichází další překvapení. Přijdu si dost mimo mísu, ale představovala jsem si, že ve “Financial District” budou pobíhat businessmani v oblecích, mávat na taxíky a spěchat s kufříkem zase někam pryč. Prostě že tam bude ruch! Na Wall Street je pěší zóna a auta tam tedy nejezdí a celá oblast mi přijde spíš jako turistická atrakce. Prošli jsme kolem Federal Hall kde byl inaugurován první americký prezident George Washington, prohlédli si další vánoční strom a stočili to k přístavu. Odpoledne byla totiž ještě na programu plavba lodí.

Plavba kolem sochy svobody

Místo vyjížďky k soše svobody jsme zvolili plavbu na Staten Island, která je zadarmo a lodě vyplouvají každou půl hodinku. Doporučení jsem dostala od doktorky z ordinace a v rukávu jsem měla ještě malý trik. V přístavišti opět rostl počet otravů, kteří nás lákali na všemožné atrakce. Odrazovali nás od plavby na Staten Island a tvrdili, že je to způsob přepravy jen pro lidi, kteří tam potřebují. Místo toho prý máme jít s nimi na plavbu lodí k soše svobody za 20 dolarů. Prošli jsme k nástupišti kde už čekal pěkný hrozen lidí a jsem si jistá, že minimálně půlka z nich rozhodně nebrala plavbu jako formu přepravy. Když se otevřely dveře a začali pouštět lidi na loď, udělala se na pravé straně zátka. Když se totiž plavíte na Staten Island, máte sochu svobody po pravé ruce. A tak logicky všichni chtějí tam. Já však od doktorky věděla, že máme jít levou stranou, pak loď přeběhnout a dostat se tak napravo. To jsme také udělali a během pár minut jsme seděli v horním patře na venkovních lavičkách s parádním výhledem. Bylo jasno a tak jsme si během 25-minutové plavby užili luxusní pohled na spodní Manhattan sochu svobody.

Na Staten Island jsme se prošli po promenádě, podívali se na památník k 11. září, skrze který je vidět Manhattan a vrátili se na nástupiště, z kterého jsme se opět svezli zpátky. Na spodním Manhattanu jsme v obchodě s alkoholem úspěšně splašili šampus na přípitek, nasedli na metro a mířili na hotel. Ženy se chopily přípravy štědrovečerní tabule a chlapi vyrazili na těžkou misi zvanou “sežeň malý vánoční stromek”. Nedovedete si představit co to bylo za akci. Vzhledem k tomu, že se v Americe zdobí stromy už na konci října, zdá se být 24. prosince už mírně pozdě. A ještě v neznámém teritoriu zvaném Brooklyn. V nabídce byla plastová hrůza z čínského vetešnictví za 40 dolarů, která nepřipadala v úvahu. Nakonec to zachránila indická drogerie kde měli ve výloze několik stromků. Jára s taťkou jeden malý živý vybrali a ještě prohodili pár vět s indickou prodavačkou, která žila několik let v Německu a byla dokonce v Praze na návštěvě. Tak tomu říkám stromeček s příběhem. My jsme mezitím připravily stůl, na který jsme daly papírové talíře a kelímky, mamka místo řízků osmažila lososa a ohřály jsme koupenou večeři. Když se kluci vrátili se stromečkem v ruce, všem se rozzářili oči. Tak on ten Štědrý večer přeci jen bude!

Štědrý večer nastal!

Společnými silami jsme ozdobili pidi stromeček slaměnými ozdobami z Prahy a malými blištivými koulemi z Ameriky, zapnuli světýlka, přinesli těch pár dárků a večer zahájili “Jingle Bells”. Usedli jsme ke stolu a taťka měl proslov. Seděli jsme v hotelovém apartmá v Brooklynu, před námi byli místo kapra kuřecí stripsy na papírových talířích a v ruce jsme drželi papírové kelímky se šampusem. Ale byli jsme společně! Každoročně připíjíme na to, že se za rok zase společně sejdeme u jednoho stolu. Neříkáme u jakého a kde. Myslím, že loni nikdo nevěřil, že to letos vyjde. A ono to vyšlo! Letos jsme připili zas, tak uvidíme u jakého stolu a za jakých podmínek se sejdeme za rok. Necháme se překvapit.

Po večeři jsme zazvonili na zvoneček a pustili se do rozdávání a rozbalování dárků a nevynechali jsme ani hádání. Měli jsme to tentokrát ale o trochu těžší, protože se nakonec spojil Ježíšek se Santou a přinesli jak zabalené dárky tak ty americké punčochy! A to se pak hádá docela těžko. Santa všem nadělil vánoční ponožky a stejná pyžama a tak jsme zbytek dovolené vypadali jak bratři v triku. To byl teda den!

Pohled z ptačí perspektivy

První svátek vánoční byl naším posledním dnem v New Yorku. Doufali jsme, že ráno bude většina rodin sedět v pyžamech u stromu, jíst donuty a rozbalovat dárky, které jim přes noc přinesl Santa komínem. I když na Manhattanu je tolik různorodých kultur, které slaví či neslaví Vánoce úplně jinak a hlavně šílená hromada turistů, kteří je slaví úplně stejně jako my zkoumáním města. Riskli jsme to a koupili si vstup na Empire State Building a vydali se tam hned brzy ráno. Vyplatilo se si přivstat, protože jsme se vyhnuli gigantické frontě. Nejdříve jsme si prošli moc pěkné muzeum v přízemí. To je další věc, kterou Američani umí. Jejich muzea jsou interaktivní, poučná, hravá a zajímavá. Platí to jak pro New York, tak pro DC a třeba takové Henry Ford muzeum v Detroitu je taky strašně pěkně udělané. Výtahem nás vyvezli do 80. patra výškové budovy kde jsme se porozhlédli a pak se nechali popovézt na to hlavní. Výhled z 86. patra, který je venku. Přes mříže jsme hledali kde jsme všude byli. Opět jsme měli jasné nebe a slunce svítilo o sto šest. Viděli jsme žehličku neboli Flatiron Building, spodní Manhattan s nejvyšší budovou One World Trade Center i sochu svobody, na druhé straně zase Central Park a také vysokou Chrysler Building. East River přemosťovaly mosty Brooklyn, Manhattan a Williamsburg a za vodou se rozprostíral Brooklyn. Směrem k Hudson River jsme viděli arénu Madison Square Garden, kde hraje mimo jiné hokejový tým New York Rangers. Musím říct, že vstup na Empire State Building stál opravdu za to a jsem ráda, že jsme tam šli. Když jsme si užili výhledy, vyfotili desítky selfie a fotek a byli díky infračerveným tepelným lampám mírně vaření, vydali jsme se dolů.

Po stopách vlaku

Od Empire jsme po 33 ulici prošli kolem arény až k turistické atrakci zvané Vessel. Je to takové fotogenické schodiště ve tvaru trychtýře. Vstup je sice zdarma, ale je potřeba si dopředu zarezervovat lístky, což jsme netušili. Prošli jsme se tedy jen kolem a zamířili do High Line parku, který má za mě palec nahoru. Jedná se o dva kilometry dlouhý park nad úrovní země, který je plný zeleně. Vznikl po bývalém kolejišti, které spojovalo tehdejší továrny. Je to tedy jakási dlouhá nudle, po které se můžete procházet, koukat do oken okolních domů nebo si sednout na lavičku a sníst si oběd. V parku jsou ještě staré kusy kolejí a spoustu stromů, trávníků a dřevěných chodníků. Během procházky si člověk přijde úplně mimo ruch velkoměsta a je tak trochu blíž přírodě a hlavně světlu a paprskům. Dole mezi těmi mrakodrapy je na můj vkus moc přeplněno, šedo a smutno. Všechno je stresující a rychlé. V parku naopak jakoby se zastavil čas. Jo tak tady se nám líbilo!

Z parku jsme chtěli projít ještě Meatpacking Distric plný zajímavých podniků. Projevil se však státní svátek, protože měla většina podniků zavřeno. Dokonce i Chelsea market neboli velké tržiště mělo zamčené dveře. Ale i samotná procházka měla něco do sebe. Čtvrť, která byla dříve místem potravinářského průmyslu a sídlem stovek továren, vypadala zase úplně jinak, než midtown Manhattan. Odtud jsme se popovezli na roh Central Parku, který jsme si chtěli projít tentokrát trochu víc, než v pondělí. Cestou jsme se ještě posilnili a podívali na koncertní síň Carnegie Hall, na jejíž střeše bydlela holubí dáma ze Sám doma.

Proplétání Central Parkem

Central park je obrovský a naprosto nádherný. A jsou tam kopce a skály! Je to opět jedno z míst kde může člověk vypnout a utéct z toho blázince. Procházeli jsme se po cestičkách, zastavili se u památníku Lennona a podívali se na bytový dům “The Dakota”, před kterým byl zavražděn. Popošli jsme dál a s kávou v ruce se proplétali parkem. Prohlédli jsme Belvedere Castle a mostkem přes jezírko se vrátili k Bethesda terasám kde utíkal Kevin před zloduchy Harrym a Marvem. Tam v podloubí hráli pouliční umělci a hudba se krásně rozléhala na všechny strany. Když jsme vyšli schody, byl tam hlouček lidí sledujících další pouliční umělce- tentokrát tančící černochy. Pokračovali jsme dál a rozhodli se zjistit situaci u bruslařského oválu. Ten je opravdu obrovský a je z něj krásný výhled na město. Opět nechápu kdy točili scénu ze Sám doma kdy je na kluzišti jen hrstka lidí, protože teď byla před vchodem obrovská fronta na několik desítek minut až hodin. A tak jsme bruslení odložili.

Už se stmívalo a před námi byl poslední úkol. Zavítali jsme do obchodu Apple na páté Avenue a hodlali proměnit vouchery, které jsme den předtím s Baru dostaly v punčochách. Obchod je otevřený každý den 24 hodin a bylo tomu tak i na americký Štědrý den. Tady se prostě prodává svátek nesvátek. Když jsme vstoupili do skleněné krychle a sešli po točitých schodech po úroveň země, mysleli jsme, že nás trefí. Obchod praskal ve švech! Santa asi nadělil do punčoch vouchery na Apple produkty všem v New Yorku. Po hodině utrpení jsme spaření jak jetel odcházeli s krabičkami v ruce a úsměvem na tváři. Tak přeci jen něco z té páté Avenue máme.

Měli jsme 17 kilometrů v nohách a za ty čtyři dny už celkem 65 (Baru brala antibiotika, tak hlavně že jsme tomu uzpůsobili program že…). A tak bylo na čase se vydat na hotel. Věřím, že se toho dá v New Yorku vidět mnohem víc, ale nám už to asi stačilo. Je to město, které se musí zažít na vlastní kůži. Žádné filmy, dokumenty, články nebo fotky ho nemůžou vystihnout. Vždycky jsem si přála se do New Yorku podívat a jsem moc ráda, že jsme se tam mohli sejít s našima a zažít město společně. Musím ale říct, že se tam znovu asi už nepodíváme. Narozdíl od jiných amerických měst nás tam nic netáhne. Je to drahá džungle, ve které se dá přežít pár dní jako turista, ale nedovedu si představit tam žít. Ale to je můj názor, jsem si naprosto jistá, že lidem s jiným životním stylem se tam žije báječně.

V New Yorku jsme byli necelé čtyři dny včetně Štědrého dne a prvního svátku vánočního. Nebyli jsme v pohodlí domova u hořícího krbu, neměli jsme velkou živou jedli ani vepřové řízky či kapra. Nehráli nám české koledy, nelili jsme ani to olovo a venku rozhodně nepadaly ty pohádkové velké sněhové vločky. Místo toho jsme byli v cizí zemi s odlišnými tradicemi, jedli místo cukroví čokoládové košíčky s arašídovým máslem a na Štědrý den se plavili lodí. Přesto nám nic nechybělo, protože jsme měli to nejdůležitější- jeden druhého. A o společně stráveném čase přeci celé Vánoce jsou.

A jak to bylo s tím Kevinem?

S mírným zklamáním jsem zjistila, že je ve filmu poměrně dost nepřesností. Největším překvapením byl fakt, že Duncanovo hračkářství vůbec neexistuje (těšila jsem se že tam vlítnu a koupím si hrdličky na strom). Budova stojí ve skutečnosti v Chicagu a vůbec to není hračkářství. Další věc, která mě zarazila je vzdálenost, kterou musel malý Kevin uběhnout. Asi byl už za mlada vytrvalostní běžec, protože to jinak není možné. Od hotelu Plaza je to celkem pěkná štreka k Bethesda terasám a domu jeho strýčka. Já měla z filmu pocit, že je to všechno za rohem. Nakonec už zmiňovaná scéna u stromu na Rockefeller Center kde byl Kevin sám, když za ním přišla jeho máma, je naprosto nereálná. Kdyby tam byli na Štědrý den, neměla by Catherine O’Hara absolutní šanci ho mezi těmi desetitisíci lidmi najít. Dělám si samozřejmě trochu srandu, jsou to všechno detaily a já měla radost, že jsme vůbec viděli těch pár míst, které z filmu známe. Kdo by to byl tehdy před lety tušil, že se na ta místa někdy podíváme. Ale to hračkářství mě naštvalo to jako né že né.

Ale teď už rychle zpátky na hotel, sbalit věci a ráno na druhý svátek vánoční vyrážíme do Filadelfie a těšíme se co tam na nás čeká. Ale o tom zase příště.

Zatím se mějte hezky.