Vánoce v New Yorku

Na naše první Vánoce v Americe jsme se rozhodli vydat po stopách Kevina ze Sám doma a navštívit New York City.Dali jsme si tam sraz s našima a zažili ve všech směrech dost netradiční svátky. Po čtyřech dnech v New Yorku jsme ještě sfrnkli do Filadelfie a Washington DC a mohli tak porovnat nejen vánoční výzdobu, nazdobené stromy a bruslařské ovály, ale i náboj a ruch města.

Williamsburg

V neděli v poledne jsme se všichni přivítali tématicky u vánočního stromu na letišti. Nasedli jsme do Ubera a nechali se odvézt do hotelu, který se nacházel v ortodoxní židovské části Brooklynu zvané Williamsburg. Už při vystupování z auta upoutali naší pozornost desítky mužů pochodujících v černých kabátech s jarmulkami na hlavě a plnovousy dosahujících obrovských rozměrů. Kolem tváře se jim vinuly natočené prameny vlasů, které jak jsme později zjistili, házejí na Manhattanu za uši. Asi aby až tak nevyčnívali z davu. I když na Manhattanu nevyčnívá nikdo, protože to je snůška všech možných bytostí.

Přišli jsme si jak v jiném století. Všichni vypadali jak přes kopírák, zejména muži se snad lišili jen délkou plnovousu či pejzů. Malí kluci pobíhali ve vestičkách a měli nakroucené i ty svoje blonďaté vlásky a holky nosily kostkované nebo překládané sukně. Ty si mohly dovolit alespoň tmavě zelený nebo modrý proužek, ale kabáty a boty měly opět černé. Při jedné naší cestě od zastávky metra jsme narazili na výlohu obuvnictví, ve které bylo zhruba 30 párů bot a všechny byly černé až na jedny tmavě hnědé pro rebely.

Na první pohled působili všichni upraveně a elegantně. Gentelmani v buřinkách štrádující si to po ulicích. Když jsme ale další den ráno vyrazili pěšky na zastávku metra, zarazilo nás množství odpadků a nepořádku. Všude byly pytle s odpadky, někde dokonce rozfoukané větrem, kromě toho taky poházené věci, u domů rozpadlé hračky, kočárky, tříkolky. Prostě neuvěřitelný svinčík. Cihlové domky měli ale pěkné (pokud se zrovna nerozpadaly). Co nás trochu překvapilo bylo množství mříží v oknech. Byly úplně všude. Jára později zjistil, že je to dokonce nakázané, aby prý nevypadly děti z okna.

Brooklyn a gigantické mosty

To jsem ale trochu odběhla. První den jsme se ubytovali v hotelu a vyrazili procházkou k Brooklynskému mostu a do okolních parků. Počasí bylo naprosto neuvěřitelné a předpověď na celý týden jak ze snu. Ze židovské čtvrti jsme se přesunuli do černošské a pak do oblasti zvané Dumbo, která je hned u Manhattanského mostu. Byli jsme tam ještě brzo a tak ulice zely prázdnotou, když jsme se tam ale v podvečer vrátili na večeři, už to v bývalých fabrikách předělaných do galerií, kaváren a restaurací pěkně žilo.

Došli jsme až pod most Manhattan a před námi se rozprostíral výhled na celý Manhattan a tři mosty. V dáli nás pozorovala socha svobody, protože byla naprosto parádní viditelnost. Já měla to štěstí všechno pozorovat už z letadla, protože jsem seděla na správné straně u okýnka. Během pomalého přistávání na letiště La Gardia jsme proletěli doslova nad Brooklynem a já si mohla všechny naše naplánované zastávky a výhledy prohlédnou s předstihem.

Mezi mosty Manhattan a Brooklyn jsme se podívali na dřevěný kolotoč v prosklené krychli, ale mnohem víc nás zaujalo krásné muzeum, které vzniklo z bývalého přístavního skladu. Na střeše byl parádní výhled a dokonce občas i bez stovek lidí. Pokračovali jsme pod Brooklynským mostem až do dalšího parku a fotili jak blázni. V parku bylo přiměřeně lidí, zacházející slunce začínalo všechno zbarvovat do oranžova, ale přesto nám ještě vyhřívalo tváře, před námi byl úžasný výhled a my se jen tak procházeli a nasávali atmosféru. O něco později to na Brooklynském mostě už tak pohádkové nebylo. Prvotní zjištění bylo takové, že jsou mosty naprosto gigantické a nedá se na ně nalézt po schodech u vody tak, jak jsme zvyklí z Prahy. Musíte se vrátit necelý kilometr k nástupu na most a pak po chodníku zamířit zase k vodě. Do toho se ale tak trochu prodíráte kvanty lidí a občas se k tomu objeví i “cyklisté” na půjčených kolech. Došli jsme do půlky mostu, vyfotili další hromadu fotek včetně krásného západu slunce a rozhodli se opustit prostor. Slunce už dalo dobrou noc a tak začalo být docela frišno. Na večeři jsme proto zamířili do japonské restaurace v DUMBO a dali si teplý ramen. Jistí členové posádky za sebou měli brzké vstávání, dlouhý let, časový posun a několik kilometrů v nohách a tak jsme se náš první den rozhodli ukončit. Po dlouhém čekání na autobus, ve kterém nám řidič řekl, že musíme mít metropass, který jsme si samozřejmě ještě neměli čas ani příležitost pořídit, nám ke třinácti kilometrům přibyly ještě dva zpátky na hotel kde to všichni zalomili.

Neuchopitelný Manhattan

V pondělí ráno jsme se nasnídali a vyrazili na zastávku metra, která byla asi 15 min od hotelu a jak už jsem zmínila, lemovaly jí kvanta černých odpadkových pytlů. Kromě toho bylo v ulicích naprosto nadměrné množství žlutých školních autobusů. Většina z nich byla ale poloprázdná. Tak buď už bylo pozdě a vraceli se nebo má pomalu každé dítě svůj vlastní autobus. Když jsme došli k zastávce metra, praštil nás do očí jasný předěl čtvrtí. Židovská čtvrť plná pytlů s odpadky se změnila v ještě větší špínu. Kromě nepořádku přibyly také matrace a obývací pokoje bezdomovců a já byla celkem ráda, že jsme se tam vždycky nacházeli ve skupině a v rámci možností během dne. Metrem jsme se svezli až k Rockefeller Center a čekal nás celý den na Midtown Manhattan.

Vymotali jsme se na pátou Avenue a hned nás zaujala katedrála svatého Patrika. Od té jsme se šli podívat na bruslařský ovál u Rockefeller Center a hlavně na vánoční strom. První dojmy byly asi takové, že je celé náměstí o dost menší, než působí na fotkách nebo ve filmu Sám doma. Je to takový plácek s ledem uprostřed, který obklopuje šílená fronta lidí čekajících na bruslení za šílenou cenu. Strom za světla nevypadal zase až tak obrovsky, ale šli jsme se na něj později podívat ještě za tmy a o ten zážitek vás neošidím, jen čtěte dál. Cestou do Central Parku nám přišlo, že nás všichni jen strašili a odrazovali. Lidi byli, ale nebylo jich zase až tak moc a představovali jsme si to tedy o dost horší.

Jízda rikšou doslova k nezaplacení

Na rohu parku jsme se podívali na hotel Plaza kde bydlel Kevin, vyfotili ikonickou skleněnou krychli obchodu Apple a zapadli nasát trochu přírody. Tam nás začali otravovat prodejci všeho možného. Jednak rádoby mniši prodávající náramky a odznáčky, které nám cpali až před obličej, v nabídce byla také vyjížďka v kočáru, který táhl buď kůň nebo člověk na kole a cena byla neodolatelných 3-5 dolarů za minutu jízdy. Když jsme je ale úspěšně odignorovali, dostali jsme se dál do parku kde bylo opravdu krásně. Měli jsme opět jasnou oblohu a celkem teplo a tak jsme vylezli na skály, podívali se na jezírko, došli omrknout bruslařský ovál, který byl narozdíl od toho v Rockefeller Center opravdu obrovský a během bruslení jste se mohli kochat mrakodrapy, ale zároveň mít pocit, že jste tak trochu v přírodě. Stejně tak obrovská však byla i fronta a my měli ještě pěkně nabitý program. Vrátili jsme se proto na šestou Avenue a slíbili si procházku v Central Parku na středu. U šesté Avenue byli ulice zavřené, protože zrovna pokračovali ve stavbě mrakodrapu a asi nechtěli, aby někdo dostal kladivem padajícím ze stého patra do hlavy. Tak jsme se přesunuli na Broadway a tou mířili na jih. Já měla o Broadway velmi mylnou představu a opravdu jsem netušila, že má přes padesát kilometrů.

Všude je Broadway

Na Broadway jsme si začali uvědomovat několik věcí, které se nám pak potvrdili další dny. Ulice zejména na Midtown Manhattan jsou přeplněné a je tam tolik vjemů, že se to prostě nedá všechno vstřebat. Kdybych naše neupozornila na to, že procházíme kolem divadla Broadway, tak si toho nevšimnou. To není jako naše národní divadlo nebo Rudolfinum, kolem kterého je spousta prostoru a je tak trochu nemožné je přehlédnout. V ulicích Manhattanu všechno velmi lehce zapadne. Při chůzi po ulici strávíte přibližně stejný čas samotnou chůzí a čekáním na semaforu, kterých je tam stovky. Asi proto přebíhají místní zásadně na červenou, protože jinak by se nikam nedostali. Po chvíli začalo být to věčné čekání docela otravné. S postupem času se začaly plnit ulice lidmi. Jestli nám to dopoledne přišlo vcelku v pohodě, tak odpoledne se to začalo vymykat kontrole a večer nastalo naprosté šílenství. Kromě lidí byly ulice také plné aut, která neustále troubila. A s tím souvisí i moje velké zklamání. Těšila jsem se na žluté taxíky a chápu, že doba trochu pokročila. Ale z filmů znám ty žluté hranaté pixly, které projíždí ulicemi a tak nějak jsem si přála, aby tu pořád byly. Místo toho jsem ale našla moderní žluté Toyoty a nějaké velké sedmimístňáky, které měli do fotogeničnosti dost daleko.

Dalším překvapením byla nepřítomnost vánoční výzdoby. Našli jsme sice bruslařské ovály, vánoční strom a je pravda, že Bryant park byl moc pěkně nazdobený a byly tam vánoční trhy, ale jinak byly ulice prázdné. Obchodní centrum Macy’s, které je vánoční výzdobou vyhlášené, mělo různé dekorace a zajímavé a interaktivní výlohy (třeba pohyblivou hračku myšky, která dělala v umělém sněhu andělíčka), ale světýlka nebo věnce, kterých máme v Michiganu plný Birmingham, jsme moc nepotkali. Nejkrásnější výzdobu mělo podle mě nádraží Grand Central. Já ale měla opět mylnou představu, že bude celý Manhattan zabalený do vánočních mašlí, ozdob a světýlek.

Nenormální je tu normální

K vánoční atmosféře nepřispívalo ani jasné nebe a třináct stupňů nad nulou. Ale na počasí si stěžovat rozhodně nechci, to jsme měli naprosto bombastický. Po Broadway jsme došli až na Times Square. Tam jsme narazili asi na nejvíc bizarních lidí převlečených za obrovské pandy, sochu svobody, postavy superhrdinů a nebo rozeřvanou, polonahou, zmalovanou ženu (nebo možná muže) s dredy a kytarou. Times Square žije hlavně na Silvestra, kdy se na něm koná známý “Ball Drop”, ale když jsme viděli jak to tam vypadalo během normálního dne, nedokážu si to na Silvestra představit. A ani nechci.

Z Times Square jsme pokračovali po Broadway a došli právě až před obchod Macy’s, před kterým tančil sekuriťák a nabádal kolemjdoucí k příspěvku na armádu spásy. Minuli jsme Empire State Building, která byla v plánu jiný den a došli až k žehličce neboli Flatiron Building. Tam přišlo bohužel další mírné zklamání, protože byla známá budova ve tvaru žehličky obklíčená lešením. A tak nepůsobila vůbec tak špičatě. Ale s tím se holt nedá nic dělat. Moc se nám ale líbil přilehlý Madison Square Park. Tam jsme si chvilku odpočinuli a rozjímali kolem sebe. Nebyl tam takový shon a ruch a dalo se tam dýchat. Přestože sluníčko svítilo na plné pecky, byla většina ulic tmavá a šedá. Vzhledem k tomu, že jsou ulice poměrně úzké a lemují je mrakodrapy, není divu, že se sluneční paprsky až dolů na chodníky prostě nedostanou.

Z parku jsme to švihli po páté Avenue zase zpět a zastavili se ve zmíněném Bryant parku. Tam byl moc pěkný vánoční strom, spousta stánků a hezký bruslařský ovál. To byl první závan vánoční atmosféry a kdyby mezi stánky nebylo tisíce lidí, klidně bychom si je i prošli, podívali se co nabízí a chvíli se zdrželi. Fronta na bruslení byla opět nesmyslná a tak jsme si ve vánočním stanu koupili nějaké dobroty a pokračovali k vlakovému nádraží Grand Central. A to opravdu stojí za návštěvu. Decentní vánoční výzdoba, krásná obrovská hala a přiměřený shon, který k nádraží patří. Prošli jsme si celou halu, podívali se na výhled ze schodů, vzpomněli si na mistra Beana a Madagaskar a další filmy, ve kterých toto nádraží bylo a pomalu se přesunuli na poslední zastávku dne- muzeum moderního umění neboli MOMA.

Začíná tu být nedýchatelno

Cesta po páté avenue směrem k muzeu začínala být trochu za trest. Chodníky praskaly ve švech a u nákupního centra Saks na páté Avenue už nešlo skoro ani projít. Na jednu stranu je totiž výhled na vánoční strom a samotné obchodní centrum Saks mělo výlohy nazdobené interaktivní vánoční výzdobou na téma pohádky Frozen. Začínalo nám být mírně nedýchatelno a úzko, ale prodrali jsme se dál a dorazili před muzeum. To zavíralo den před Štědrým dnem už v půl šesté a tak nám na něj zbyla hodinka a půl. Vzhledem k tomu, že se z nás nikdo v umění nevyzná (natož v tom moderním) zdálo se to jako dostatek času. Vybrali jsme si dvě poschodí z pěti a ty jsme si prohlédli. Chtěli jsme vidět hlavně obrazy Vincenta van Gogha, Andyho Warhola, Picassa, Salvadora Dalího a českého malíře Františka Kupky. To jsme zvládli a přidali ještě další díla, pro mě leckdy dost nepochopitelná.

Od muzea jsme se potřebovali dostat na zastávku metra a napadl nás skvělý nápad. Zajít se mrknout na nasvícený strom a vlézt do stanice metra opět u Rockefeller Center. Tak tento nápad vyhlašuji za ten nejhorší, který jsme kdy měli. Obchodní centrum Saks v tu dobu zrovna promítalo světelnou show Frozen na své fasádě a u stromu bylo kvadrilion lidí. V životě jsem neviděla tolik lidí na jednom místě a cítila jsem se dost bezradně. Nějaký strom mi byl najednou tak nějak šumafuk a starala jsem se jen o to, jak udržet pět lidí pohromadě, protože nevím, jak bychom se tam pak našli. Zároveň se mi v hlavě honila velmi nepříjemná myšlenka o tom, že pokud by se náhodou někdo rozhodl to tam vyhodit do povětří, tak člověk nezmůže vůbec, ale vůbec nic. A pokud bych se měla opět vrátit ke Kevinovi ze Sám doma, tak by mě opravdu zajímalo kdy tu večerní scénu u vánočního stromu točili, protože realita měla do happy endu opravdu daleko.

Díky velmi intenzivnímu večernímu zážitku jsme se ke stromu do konce zájezdu už nepřiblížili. A pokud ho budete chtít vidět, tak doporučuju zajít kolem desáté ráno, to vás ještě ten dav neušlape. Když jsme se z toho šílenství vymotali, upalovali jsme na metro a jeli do klidného Brooklynu. Zdolali jsme posledních pár minut od zastávky na hotel kde se naše výprava rozdělila. Chlapi měli v plánu návštěvu Brooklynského jazzového koncertu, protože kde jinde na blues či jazz, než právě tady. Ženský se vydali na honbu za štědrovečerní večeří. Původně jsme měli v plánu smažit řízky a dělat bramborovou kaši, ale velmi rychle jsme narazili na problém. Jednak byla kuchyň v hotelovém apartmá poněkud nevybavená a odpadla tak kaše. Druhak je v ortodoxní židovské čtvrti nemožné sehnat vepřové maso. A tak nezbylo nic jiného, než najet na plán B a koupit hotové řízky a kaši další den v obchodě na Manhattanu.

Jazzový večer si chlapi strašně užili a vyprávěli nám o něm pak na Štědrý den. Všichni jsme byli plní dojmů a to jak pozitivních tak negativních. Každopádně dost intenzivních. New York je prostě nepopsatelný a musí se zažít. Nebudu ale ještě dělat závěry, protože jsme zdaleka neskončili. Čekají nás další dva dost nabité dny. Štědrý večer a Štědrý den. A jak jsme je slavili?

O tom vám povím zase příště. Zatím se mějte krásně.

PS: Příště shrnu i jak to bylo s tím Kevinem.