Podzim v Michiganu

“Michigan je nejkrásnější na podzim!”. Tak tuto větu jsme slýchali od každého už v únoru. Proto jsme se nemohli dočkat, až se okolní stromy začnou zbarvovat, listí se bude povalovat po zemi a bude šustit pod nohama.

Po mrazivé zimě a parném létu jsme však byli na podzim asi až moc natěšení. První výlet do nedalekého River Bend parku jsme podnikli na konci září, ale mnoho podzimních barev v nabídce ještě nebylo. Samotný park je však moc pěkný. Zrovna tam sice probíhal závod horských kol a bylo po dešti, tak jsme se na bahnité cestičky moc nehnali, ale po asfaltové cestě jsme ho prošli křížem krážem. Procházka moc příjemná, ale podzim stále nikde. Budeme si muset ještě počkat.

Koncem září v River Bend parku nedaleko našeho bytu. Krásná nedělní procházka, ale podzim ještě nikde.

Sever Michiganu a Yoopers

Ze všech stran jsme slýchali, že pokud máme rádi přírodu, musíme vyrazit na sever. Ale na ten opravdový zvaný Upper Peninsula. Tam bydlí lidé, kterým se přezdívá Yoopers a život je tam úplně jiný, než tady u nás. Takový pohádkový! Kdybych někdy vyhrála ve sportce a nemusela pracovat, klidně bych se tam přestěhovala. Stovky mil dlouhých cest lemovaných netčenou přírodou, pasoucí se losi a jeleni, nekonečné pláže, skalnaté břehy a obrovská jezera. A hlavně úžasné výhledy! To všechno je severní poloostrov.

O týden později byla na severním poloostrově už paleta barev.

Problém je ten, že se tam jede přes šest hodin! Původně jsme si výlet naplánovali na Den díkuvzdání, který se slaví poslední čtvrtek v listopadu a většina lidí má volno i v pátek. To by byl krásný prodloužený víkend! Jenže v tu dobu už na severu nebude žádné podzimní listí, nýbrž sníh a mráz a je možné, že nebudou protažené silnice. To prý máte jistotu, že projedete, jen pokud jedete za školním autobusem.

A tak jsme výlet na UP přesunuli na naše výročí, tedy na první víkend v říjnu. V Michiganu jsou všichni na podzim tak natěšení, že dokonce existují stránky, kde je uvedeno, kdy se začne barvit listí a kdy bude tak zvaný “peak” neboli vrchol. Podle jejich předpovědi měl začínat na severu ten první víkend v říjnu vrchol barvení nebo jak se tomu odborně říká. Vzpomněla jsem si na Washington DC kde zase celý březen nikdo neřeší nic jiného, než kdy budou kvést sakury a kontroluje to v aplikaci.

Pozorování hvězd

Předpověď počasí na víkend sice nebyla nejlepší, ale chtěli jsme prostě oslavit naše první výročí v přírodě a tak jsme v pátek vyrazili. Po skoro pěti hodinách jsme přijeli do Mackinac City, z kterého vede osm kilometrů dlouhý most přes jezero Michigan až na severní poloostrov. V Mackinac City jsme přespávali a proto jsme ještě večer zajeli do Headlands International Dark Sky Park. To je park na břehu jezera Michigan kde je možné pozorovat hvězdy, měsíc a při vhodných podmínkách i polární záři. Široko daleko totiž není žádný světelný smog. Doufám, že tam jednou tu polární záři uvidíme. Tentokrát bylo ale dost pod mrakem a šance na záři prakticky nulová.

Už u parkoviště byly instrukce jak se v parku pohybovat. V podstatě to znamenalo zákaz svícení telefony, baterkami či čelovkami (prostě čímkoliv co svítí) a také zákaz laserových ukazovátek. Nejdřív jsme došli k vodě a pozorovali ten obří měsíc, co nám svítil na cestu. Já teda musím přiznat, že jsem se trošku bála, protože jsem čekala, kdy na mě něco vyskočí z křoví nebo šlápnu někam kam nemám. Obloha však byla naprosto posetá hvězdami. Vzpomínala jsem jak jsme s taťkou a Járou šli před rokem někdy v jednu v noci fotit Perseidy na louku u Berouna. Tam jsme taky leželi skoro hodinu v trávě a pozorovali hvězdy. Tady by se taťkovi líbilo!

Cestou k autu nám bylo divné, že jsme u vody na nikoho nenarazili a přitom bylo parkoviště poměrně plné. Sledovali jsme malá červená světýlka podél chodníku a objevili ten opravdový park. Tam byla velká budova s amfiteátrem, z kterého bylo možné pozorovat měsíc i souhvězdí. Za budovou vedlo několik asfaltových chodníků označených červenými světly, po kterých se dalo procházet a pozorovat nebe. Tam už nebylo čeho se bát a tak jsem chodila po cestičkách se zakloněnou hlavou a zírala na hvězdy. Dovedu si představit, že se příště pořádně oblečeme, vezmeme židličky a deky, něco dobrého k snědku a místo večerního filmu budeme pozorovat nebe!

Tady se malíř vyřádil

V sobotu jsme ráno po snídani vyrazili přes most na severní poloostrov. Dopředu jsme si nenaplánovali vůbec nic a tak jsme přibrzdili u prvního info centra a zeptali se na tipy. Počasí mělo vydržet do pěti odpoledne a pak mělo propršet až do rána. Popadli jsme mapky a štrádovali to po prázdných silnicích k největším vodopádům Tahquamenon, které jsme okamžitě překřtili na Tutanchamon. Zastavili jsme nejdříve u těch spodních a pak i u horních vodopádů a prošli se kolem nich. Neměla jsem nejmenší tušení, že je v Michiganu tolik krásné přírody, vodopádů, skal a kopců. Vodopády vypadaly v podzimním kabátě opravdu překrásně.

Dolní vodopády Tahquamenon.
Mlha u vodopádů a překvapivě rezavá voda.

Během procházky kolem horních vodopádů se najednou roztrhala obloha a vysvitlo slunce. To byla panečku podívaná!

Vyhlídka na horní vodopád Tahquamenon.
Před rokem podzimní svatba v přírodě a letos sice na jiném kontinentu, ale zase obklopeni přírodou!
Pohled na řeku Tahquamenon.
Poslední pohled na horní vodopády ze spodní dřevěné vyhlídky.

Od vodopádů jsme jeli směrem do městečka Munising, vedle kterého je vyhlášený národní park Pictured Rocks National Lakeshore. V městečku jsme si koupili mapku parku a byli docela nemile překvapeni. Nejen, že jsme zjistili, že je cesta vedoucí parkem dlouhá 70 kilometrů, ale nejvíce skalních útvarů je na pěším okruhu dlouhém skoro 15 kilometrů. To s deštěm a tmou v patách asi nezvládneme. Přesto jsme se vydali po cestě H-58 a já se snažila zachytit tu nádheru. Silnici totiž lemovaly stovky listnatých stromů, které měly snad všechny možné barvy. Někde jsem četla, že je zejména motorkáři tato cesta označovaná za jednu z nejkrásnějších. Aby taky ne! Skoro 70 kilometrů krásného asfaltu, minimum aut a nádherné barvy!

Odbočili jsme na vyhlídku Miners Castle a poprvé viděli Hořejší jezero a skalní útvary. Prošli jsme se také k Miners vodopádu, ale to už začínalo poprchávat. Pokračovali jsme po H-58 a zajeli ještě na Beaver Basin Overlook. Tam byl naprosto skvělý výhled na lesy pod námi, které opět vypadaly jak malované. Prošli jsme se až k menšímu Beaver Lake, kde si zrovna stavěli stan nějací trempové. To je panečku romantika. Kemp u jezera, čistá voda, šumící les, večeře z ešusu a ráno privátní východ slunce! My už jsme ale měli zarezervované místo v jiném kempu o kousek dál a tak jsme se vydali zpět k autu. Cestou už pršelo celkem dost. Do toho jsme neměli vůbec žádný signál a taky žádné jídlo. Já jsem sice sbalila věci na vaření, ale zapomněla jsem, že bombu jsme nechali v Las Vegas, protože se s ní jaksi nedá létat letadlem, že? Nehledě na to, že jsme stejně neměli nic, co by se dalo ohřát. Začínalo se stmívat a tak nám nezbylo nic jiného, než projet kolem našeho kempu a dojet až do městečka Grand Marais.

Pohled na Miners Castle a první setkání s Hořejším jezerem.
Jdeme se podívat pláž.
Písčitá pláž a pohled na Hořejší jezero a v dáli také skalní útvary Pictured Rocks.
Vodopád Miners a počasí se začíná trošku kazit.
Procházka ke krásnému zapadlému Beaver Lake a upršené nebe.

V Grand Marais byl jak signál, tak jídlo. Nejdříve jsme si nakoupili nějaké jídlo na neděli a pak zašli do místí hospody. Zrovna se hrál univerzitní fotbal a tak tam bylo i veselo. Přišli jsme si jako opravdoví Yoopers! Zachumlaní v teplém oblečení, popíjející Root Beer, ukusující cibulové kroužky, sendvič a hranolky. Večer jsme se pak vrátili do kempu a zaparkovali na přiděleném místě. Se stavěním stanu jsme se ani nezdržovali, vytáhli jsme spacáky a vytuhli v autě.

Pictured Rocks

Ráno jsme se probudili do krásného dne a šli se podívat, kde jsme to vůbec spali. Původně jsme chtěli jít na procházku k majáku, který byl kousek od kempu, ale čekala nás 15-kilometrová procházka, kvůli které jsme sem vlastně přijeli a pak taky 640 kilometrů domů. Došli jsme proto jen na pláž a pozorovali obří vlny Hořejšího jezera. Pak jsme se ještě sjeli podívat na obří písečnou dunu zvanou Devil’s Slide neboli ďáblova klouzačka, po které se dá seběhnout až dolů k vodě. Tam jsme se zase nemohli ubránit pocitu, že to prostě nemůže být jezero! Široko daleko nebylo nic a dohlédnout na protější břeh bylo zcela nemožné.

Ranní probuzení na pláží a pohled na vlny. No není to nádhera?
Cestou na ďáblovu klouzačku.
Obrovská písečná duna. Po ďáblově klouzačce se dá seběhnout až k vodě.

Od klouzačky jsme jeli opět po H-58 a já fotila a točila jak šílená. Bylo totiž krásně a tak barvy mnohem víc vynikly. Kolem desáté jsme vyrazili na tůru ke skalním útvarům. Už cestou k pobřeží nám to ale trvalo déle, než jsme čekali. Původně jsme si mysleli, že budeme za 2-3 hodinky u auta, ale noční průtrž mračen nám cestu trochu zkomplikovala. Skákali jsme po kládách a větvích a snažili se vyhnout bahnu a obřím kalužím. Navíc jsme zjistili, že má okruh víc než 9 mil. Nakonec jsme ale překonali bahenní lázně a dorazili k prvnímu skalnímu útvaru zvanému Kaple. Já tam jen stála a zírala. “Tak tohle je naprostá nádhera!”

Pak následovaly dvě hodiny překrásných výhledů během naší procházky podél pobřeží. Přišli jsme si jak v Chorvatsku, když jsme tam kdysi jezdili na dovolenou. Akorát, že to nebylo moře a na skalách nebyly borovice, ale krásně barevné listnáče! Tohle je prostě absolutní skvost! Některé útvary nebyly z pěší stezky tolik vidět. Proto také město Munising pořádá výlety lodí, z které si můžete skály užít z blízka. Jak jsem však zmínila, my jsme si tentokrát nenastudovali zhola nic, v sobotu večer jsme nocovali bez signálu uprostřed lesa v mini kempu a v neděli už nechtěli riskovat žádné prodlevy.

Cestou na parkoviště, z kterého se vycházelo na vyhlídkový okruh.
Barevné stromy lemující cestu H-58. Takové barvy si můžete užít celých 70 kilometrů.
Vodopád Chapel v první části okruhu. To jsme ještě netušili, že se budeme rochnit v bahně jak čuníci.
První skalní útvar zvaný Chapel Rock připomínající kapličku.
Dřív byl povolen vstup až pod skálu, ale ta se kvůli davům velmi rychle ničila. Teď už je tam zábradlí a můžete se pouze kochat.

Škoda, že jsme museli jít podél pobřeží trošku kvapíkem, abychom se k autu nevrátili večer. V tu chvíli jsem si říkala, že jsme mohli celý výlet trochu víc naplánovat. Lidé sem normálně jezdí alespoň na čtyři dny a když už urazí takovou vzdálenost, projedou celý severní poloostrov. My jsme se tu prostě zjevili, sobotní odpoledne nám propršelo, takže jsme ani nic moc neviděli a teď tu v neděli běháme přes kořeny, abychom vyrazili nějak slušně domů.

I když nebylo času nazbyt, užívali jsme si každý výhled a kochali se tou nádherou. Mít chatu na severu Michiganu, tak jsem tu pečená vařená. V národním parku Pictured Rocks máte totiž všechno- písečné duny, vodopády, skaliska, lesy, jezero, kempy. Pro milovníky přírody jako jsme my je to jak dělané. Jen kdyby to nebylo tak daleko…

Pláž Chapel na které se zrovna fotil nějaký asijský pár. Slečna měla bílé šaty, na nohou ponožky a pantofle a v ruce držela bílé střevíce. Pán měl béžové kalhoty, košili a mokasíny. Vzhledem k tomu, jak jsme byli po cestě k pobřeží zaprasení, jsme si jistí, že museli na pláž přijet lodí. Jinak to není možné!
Vypadá to jako moře, ale není to moře. Slogan velkých jezer zní “No salt, no sharks, no worries” neboli žádná sůl, žádní žraloci, žádné starosti!
Pohled na oblouk, jehož část se v roce 2006 propadla. Po cestě je ještě jeden větší oblouk, ale ten je vidět pouze z dálky. V létě je k němu možné dojet na kajaku a prohlídnout si ho z blízka.

Od pobřeží zbývalo už jen pár kilometrů k autu, ale cesta byla opět vyšperkovaná bahnem. A tak jsme nakonec dorazili k autu po 4,5 hodinách. Moc jsme se nezdržovali a vyrazili domů. Cestou přes severní poloostrov jsme se ještě snažili uložit do paměti ty nekonečné silnice lemované barevnými stromy a pak už zašlo slunce a my se soustředili jen na ukrajování mílí. A že jich bylo!

Příští rok vyrazíme na sever určitě na víc dní a prozkoumáme další vyhlášená místa jako je třeba malebné městečko Marquette, které je ještě více na západ, než Pictured Rocks, kde jsme byli tentokrát. A taky třeba vyrazíme na tu loď!

Zbarvuje se i jih

Sever Michiganu byl překrásný a my jsme se podzimních barev nemohli nabažit. A tak jsme další víkend vyrazili do parku Brighton Recreational Area, který je zhruba hodinku od nás. Ten na internetu doporučovali jako nejlepší místo na pozorování podzimních barev v jihovýchodním Michiganu. Parkem vede zhruba osmi kilometrová trasa lesem po malých cestičkách. Za celou dobu jsme potkali jen pár běžců a chodců a bylo to tam moc pěkné. Listí už se i na jihu Michiganu pomaloučku polehoučku zbarvovalo, ale červeného a oranžového byla stále hrstka. Proluftovali jsme se ale dostatečně.

Procházka v Brighton Recreational Area. Oproti severu je listí ještě dost pozadu.
Za celou cestu jsme potkali jen hrstku lidí a procházku si moc užili. V Čechách jsme byli zvyklí chodit do lesa kousek od domu a procházet se po neznačených cestičkách, hledat houby nebo borůvky. Tady jsou však lesy ohraničené, je jich o dost méně a každý má vyznačené cesty, po kterých se smí chodit. Také je součástí každého parku velké parkoviště a čisté toalety zadarmo.
Jezero Bishop s volně přístupnými stolky, lavicemi a grily. Hned vedle toalety a pítka s pitnou vodou. Stačí pouze zaparkovat, vytáhnout jídlo a užít si venkovní grilování s výhledem.

V následujícím týdnu se začalo okolí měnit rychlostí blesku. Už cestou do práce jsme si začali všímat žluto-oranžových stromů a při procházkách po našem okolí jsme se nestačili divit. O dalším víkendu jsme vyrazili na krátký výlet na kole a uchvátil nás kontrast modrého nebe bez jediného mráčku a listí připomínajícího malířskou paletou. Prozkoumali jsme další maličký park v našem okolí a projížděli rezidenčními čtvrtěmi s obrovskými domy. Občas bylo listí úplně rudé až možná trochu do fialova. Takové barvy jsem ještě nikdy neviděla.

Firefighters park a první projížďka na novém kole.
Jižní Michigan už dohnal sever! Barvičky dorazily i k nám.
Jedna z ulic v našem okolí a zlaté koruny stromů.

Tenhle týden je v našem okolí barevný snad úplně každý strom. A tak se snažíme každý den vyrazit ven, i kdyby to mělo být jen na krátkou procházku. Užíváme si podzimního vzduchu, šustění listí a hlavně těch barev! Za chvíli totiž přijde zima, která se tu uhnízdí až do května. Tak je potřeba se nabažit do zásoby.

Nějak se těch barev nemůžeme nabažit.
Jedna večerní procházka a červeno-vínová ulice.
Zbarvuje se i kapradí podél kolejí.

Po všech těch výletech a procházkách, ale i obyčejné jízdě do práce musím uznat, že je Michigan opravdu nejkrásnější na podzim. A je to asi jeden z nejkrásnějších podzimů, který jsme kdy s Járou zažili.

I když jsou některé dny upršené, na stromy před naším domem je radost pohledět.

Teď už ale nasadit čepici, rukavice a šálu. Zima totiž klepe na dveře.

Tak zase příště. Zatím se mějte krásně!

2 thoughts on “Podzim v Michiganu

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s