Proč právě Amerika a co tam?

První návštěva USA

Do Ameriky jsem se poprvé podívala, když mi bylo šestnáct. Po dvou letních pobytech na Maltě jsem usoudila, že se za 14 dní prostě anglicky nenaučím a přišla jsem za našima s tím, že bych chtěla jet příští léto alespoň na měsíc. Když jsme ale porovnali ceny letních kurzů a ročních pobytů, o kterých mi vyprávěla spolužačka Viki, usoudili jsme, že je mnohem výhodnější jet na rok. A tak jsem si začala všechno zařizovat, vybrala si mě rodina a v létě 2008 jsem vyrazila za dobrodružstvím.

Po roce stráveném na americké high school se mi domů moc nechtělo. Samozřejmě mi chyběla rodina a kamarádi, ale přístup lidí a celková životní filosofie se mi v US moc líbila. Ve státě New York jsem ale bohužel nesplňovala požadavky na americkou maturitu a tak jsem se vrátila domů, abych dodělala gymnázium. Plán byl takový, že do USA vyrazím na vysokou. To jsem ale ještě netušila, že se nakonec místo pro architekturu rozhodnu pro medicínu a musela bych pravděpodobně vyhrát ve Sportce, abych na školu měla. A tak jsem svůj sen odložila.

Za rok a půl po návratu jsme se potkali s Járou a já nastoupila na medicínu v Praze. První rok jsem trávila učením anatomie a histologie a na nějaké plány po škole nebyl čas ani pomyšlení. Jára ale vždycky chtěl cestovat, několikrát zmiňoval, že by i jel na Erasmus, ale vzhledem k tomu, že při škole pracoval, rozhodl se mít studium co nejrychleji z krku. Od začátku však ve firmě zmiňoval, že by chtěl cestovat a žádal o jakékoliv zahraniční výjezdy (spíš výlety). Cestování, objevování nových míst a nabírání zkušeností jsme tedy měli společné.

USA nebo Německo?

Ve druháku na medicíně jsem se v rámci angličtiny začala zajímat o podmínky přesunu do US pro lékaře. Lekce angličtiny totiž vedla američanka, která měla na starost i přípravu studentů na americké zkoušky (resp. měla poskytovat informace). Když jsem ale začala zjišťovat, co to všechno obnáší, svůj americký sen jsem zase odložila. Měla jsem tak trochu plné zuby medicíny (ano, už ve druháku), čekal mě třeťák a vyhlášená patologie a nechtěla jsem ještě řešit přípravu na těžké a drahé zkoušky, které jsou ještě ke všemu 3. Ve čtvrťáku jsem se rozhodla, že místo do US půjdeme do Německa. A tak jsem chodila na kurz němčiny, udělala si certifikát a představovala si život u nějakého jezera v Německu. K této vizi jsem však nikdy moc nepřilnula a to mimo jiné proto, že němčinu nesnáším. Ale uznávám, že nemohu Německo vůbec soudit, nikdy jsem mu vlastně ani nedala šanci…

Jdeme do toho!

Přes léto jsem si dělala kurz výživového poradce a neměla moc chuť řešit, co se mnou bude za 2 roky. Na podzim jsem se ale na jedné stáži z anesteziologie začala bavit se spolužačkou Barčou, která si plánovala udělat americké zkoušky a přesunout se po medicíně do USA. V tu chvíli mi začal hlavou zase poletovat můj sen. Během Vánoc jsem si zjišťovala bližší informace a probírala to s Járou. Znamenalo by to přerušení medicíny a šesti měsíční učení na první zkoušku (někdo nepřerušuje, ale znáte mě, když něco dělám, tak prostě pořádně a v plné palbě na medicíně bych to prostě nezvládla). V lednu 2016 jsme celou situaci s Járou hodně řešili. Sama bych do USA nikdy nejela a když už jsem měla obětovat tolik času, úsilí, peněz a tak nějak všeho, chtěla jsem mít jistotu, že do toho půjdeme s Járou společně. A tak jsem si po páťáku užila měsíc cestování a 1. srpna se začala učit. V únoru 2017, po 6 úporných, děsných a vyčerpávajících měsících, jsme s Járou jeli do Berlína na zkoušku, která trvala 8 hodin a byla tou nejtěžší zkouškou, co jsem zatím dělala. Pak jsem spolu se stěhováním a zařizováním nového bytu sfoukla dvě státnice a připravovala se na poslední rok.

Jára mezitím pravidelně každé léto lítal do USA na konference, potkával nové lidi a získával nové kontakty. Mně zbývaly poslední dvě státnice a medicínu jsem si mohla odškrtnout. Ale chtěla jsem ještě využít statutu studenta a zařídila si stáž ve výzkum v DC. Na podzim 2017 jsem udělala strašáka všech strašáků, pediatrii a zbývala mi poslední státnice. Jára mezitím letěl na 2 týdny do Chicaga a zase navázal další užitečná spojení. Také si snažil zjišťovat podmínky pro získání L1 víza, které se uděluje při mezinárodním transferu uvnitř té samé firmy. Zůstal by tedy ve stejné firmě, ale přesunul by se do US.

Výzkum a Washington DC

V lednu 2018 jsem vyrazila na výzkum. Po skoro 10 letech jsem byla zase v US. V DC jsem si to zamilovala, sice jsem se během práce musela učit na další americkou zkoušku, ale i přesto jsem si to po tolika letech v US zase strašně užívala. V únoru mě tam také navštívil Jára, protože letěl zase do Chicaga. Procházeli jsme se po památkách a podél vody a představovali si, jak tam budeme jednou společně bydlet. Jeden den v muzeu ale Járovi přišel email, který nás vůbec nepotěšil. Dozvěděl se, že na L1 vízum nemá nárok. A tak to vypadalo, že se do US jen tak nedostaneme.

Poprvé spolu v USA. Jára zamnou přijel do Washingtonu, já si vzala ve výzkumu volno a prozkoumávali jsme spolu krásy hlavního města.

Vzhledem k tomu, že jsem se vždycky zajímala o výživu a ve výzkumu mě to bavilo, zjišťovala jsem během své stáže možnosti zaměstnání. Byli se mnou asi spokojení, protože mi nabídli místo Clinical Research Coordinator, které jsem s radostí přijala. Byl tu ale jeden háček. Potřebovala jsem získat H1B vízum. To je vízum, které sice hradí zaměstnavatel, s čímž klinika neměla problém, ale vzhledem k tomu, že je žádostí hodně, jde vaše petice do loterie a vyberou pouze 65 000 lidí. A tak jsem spolu s právníkem vyplnila potřebné podklady a modlila se, aby mě vybrali. Blbé bylo, že jsem ještě neměla hotovou medicínu a tak měla poslední dosažené vzdělání ze střední (kdybych bývala byla doktor, měla by moje petice přednost). Sice mi zbývala poslední státnice, ale to nikoho nezajímá. Ale zase byla alespoň nějaká šance, že půjdeme s Járou po mé promoci do USA.

Těsně před odletem jsem si zajela do Filadelfie a složila další zkoušku. Tentokrát to bylo 8 praktických hodin, hodnocení buď prošel nebo neprošel a výsledek jsem se měla dozvědět až v polovině června. Do Čech jsem se vrátila nabitá neskutečnou pozitivní americkou energií, sfoukla poslední státnici, v červnu zjistila, že jsem zkoušku ve Filadelfii udělala a v červenci odpromovala. Medicína hotová, díky bohu!

Ach ty víza

V květnu jsem se ale měla dozvědět, zda jsem dostala H1B vízum nebo ne. Právníci se neozývali a po několika vzájemných emailech mi došlo, že vízum asi nemám. Po květnu přišel červen, červenec a to mi bylo jasné, že mě nevybrali. A tak jsem sice měla práci v US, ale neměla vízum…

Na prvního máje mě Jára požádal o ruku a já nadšeně souhlasila. Chtěli jsme stihnout svatbu ještě ten samý rok. Měla jsem proto kromě státnice taky plno krásné práce s přípravou svatby. Po státnici jsme vyrazili na dovolenou na Slovinsko, slíbili jsme si, že mobily zahodíme a budeme si užívat jeden druhého a jen tak chodit po horách. První pracovní den (třetí den naší dovolené) ale Járovi napsal kolega na WhatsAppu krátkou zprávu: “Čau, zařídím ti víza do Ameriky.” Jára mu pobaveně odpověděl, že asi těžko, protože nesplňuje podmínky, že už si o tom četl a zjišťoval a vízum prostě nedostane. Když si ale chvíli psali, Jára zjistil, že ho v US potřebují na projekt a vízum s největší pravděpodobností dostane, ale je třeba jednat hned. A tak začalo vyplňování všemožných papírů, všechno samozřejmě přes mobil, bez wifi a se všemi potřebnými dokumenty v Čechách. Jak Járy, tak moje rodiče nám pomáhali na dálku, skenovali všechny papíry, nechávali překládat diplomy a postupně jsme při odpočinku u slovinských jezer vyplnili všechno, co bylo třeba. Pak už bylo jen otravné dohadování s People Mobility týmem a čekání na schválení. Lidé v tomto týmu pracují jak lenochod z pohádky Zootropolis (bohužel jsme s nimi museli pak jednat ještě jednou).

Jára měl letět na projekt už za 3 týdny. Když už konečně bylo vše připravené, zjistili jsme, že čekací doba na ambasádu je 21 dní, což se zrovna dvakrát nehodí. A tak jsme si udělali výlet do Bratislavy a Jára zašel na ambasádu tam. Vízum schválili a do dvou pracovních dnů ho měl v pase. Jupí, Jára má víza!! Hned z vlaku z Bratislavy jsem psala do Washingtonu do výzkumu, že mám možnost získat víza jako Járy manželka a jestli by mě na tento typ víz zaměstnali. Napsali, že není problém, že jen musím zažádat o pracovní povolení až přiletím do US a že jeho schválení trvá tak 3-4 měsíce. Ale pak prý můžu začít normálně pracovat. Paráda! Takže musím být v USA, ale nesmím 4 měsíce pracovat….

Na výletě v Bratislavě pro Járy vízum. Na ambasádě dopadlo vše dobře a my si stihli dát kafe, vyběhnout nahoru k hradu a už jsme zase seděli ve vlaku domů.

A tak to bylo

Tak! To jsou tak nějak ve zkratce důvody, proč jsme vůbec chtěli a plánovali náš přesun do Ameriky a jak jsme se k tomu dopracovali. Chtěli jsme prostě s Járou do světa na zkušenou a naše společné motto bylo: “Když ne teď, tak kdy jindy?” Náš plán byl tedy jasný, já nastoupím do výzkumu v DC a Jára se bude snažit nechat převelet do DC, kde se znal s manažerem jeho stávající firmy, byl s ním v kontaktu a měl přislíbenou pomoc. To jsme ještě netušili, co všechno se zvrtne…


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s