Jak se stát lékařem v USA, část třetí

Potom co jsme se před půl rokem přestěhovali do Michiganu a opadl počáteční chaos jsem se začala učit na „poslední“ zkoušku Step 2 CK, kterou jsem potřebovala splnit k tomu, abych se mohla hlásit na lékařské rezidenční programy. Někteří američtí studenti medicíny tuto zkoušku skládají až po podání přihlášek, ale protože jsem v poměrně velké nevýhodě už jen proto, že jsem cizinec (a nic s tím neudělám), chtěla jsem splnit vše, co mohu ovlivnit. O průběhu učení jste si mohli udělat trochu obrázek z mých příspěvků, ale přesto si i tato zkouška zaslouží své vlastní povídání.

Dvatisíceosmset otázek poprvé, podruhé, potřetí

Začala jsem s přípravou v polovině února a čekaly mě čtyři měsíce učení. Stejně jsem neměla pracovní povolení a tak jsem alespoň využila čas k něčemu užitečnému nebo spíš nutnému. Zkouška, na kterou jsem se chystala, měla skoro stejný formát jako ta první, kterou jsem dělala v Berlíně a psala o ní zde. Tentokrát se jednalo o osm šedesátiminutových bloků, během kterých jsem zaškrtávala správné odpovědi vždy na čtyřicet otázek. K tomu jsem opět měla šedesát minut na pauzy, které jsem mohla využít podle vlastního uvážení. Rozdíl byl však v obsahu a typu otázek. První zkouška Step 1 se zaměřovala hlavně na preklinické obory jako je anatomie, patologie, mikrobiologie, biochemie nebo farmakologie. Step 2 CK na tyto informace navazuje a testuje znalosti v diagnostice a léčbě jednotlivých nemocí. A proto se také podstatně lišila má příprava.

Během učení na Step 1 jsem procházela jednotlivá témata a na závěr si dělala zkušební otázky, které jsem měla v předplaceném programu. Vlastně jsem si ověřovala jestli tomu rozumím. Na zkoušku Step 2 CK jsem ale předplacený program používala jako hlavní studijní materiál, protože neexistuje žádná kniha, která by obsáhla všechno. A tak jsem se musela smířit s tím, že budou výsledky ze začátku dost špatné a budu se vlastně učit z chyb. Procházela jsem přes 2800 otázek (třikrát!!) a vypisovala si různá schémata a poznámky. Největší problém byl podle mě v tom, že nás ve škole sice učili diagnostikovat dané onemocnění, ale vždycky vyjmenovali všechny možné způsoby a nijak je neseřadili podle toho, co se v praxi udělá jako první. Nebo nás to možná učili, ale já to prostě neměla v hlavě srovnané. Vyjmenovala bych pět možných vyšetření, které mi pomohou s diagnózou, ale kdy udělám rentgen a kdy to nechám být? Nemůžu přeci každého prohnat magnetickou rezonancí od hlavy až k patě. Na druhou stranu jsem nebyla zvyklá vybírat odpověď, ve které pacienta uklidním a pošlu domu. Podobné to bylo i s výběrem léků první volby nebo rozlišováním infekcí jen podle malých nuancí. Do toho se přimíchala onemocnění, která se vyskytují jen v USA nebo jsou častější u různých menšin, jiné jednotky a názvy léků, různé skórovací systémy a škály. Už to nebyla jasná otázka na enzym, který je součástí nějaké dráhy, ale rozlišování toho, které vyšetření je nejpřesnější a které je nejlepší při prvotní diagnostice.

Zpětně si říkám, že jsem se asi mohla učit jinak. Ale to se snadno říká, když už máte celý proces za sebou. Na začátku jsem netušila co je nejlepší. Každý mi tvrdil, že si prostě mám procházet otázky v programu a bude to v pohodě. A tak jsem se tím řídila. Do toho jsem si občas pustila nějaká edukační videa, abych změnila styl učení a nebo přečetla vybrané lekce v knize.

Já se na tu zkoušku snad nepřihlásím

Na začátku dubna jsem začala řešit přesný termín zkoušky. Následovaly peripetie s organizací, protože jsem si jednak měnila jméno a taky jsem ukončila studium a musela nahrát všemožné dokumenty. Začínala jsem být mírně nervózní, protože se to natahovalo jak žvýkačka a místa v testovacích centrech postupně ubývala. Nakonec jsem ale po šesti týdnech dostala na konci května povolení k přihlášení. Nejbližší testovací centra byla už plná a tak jsem musela do města Ann Arbor, které je zhruba hodinku od nás. V rámci před-zkouškové prokrastinace mě nenapadlo nic lepšího, než mrknout na recenzi daného centra na Google. To jsem neměla dělat!

Nečti recenze!

To, že má centrum pouhé dvě hvězdičky z pěti mě nijak zvlášť nepřekvapovalo. Zjistila jsem totiž, že pokud se tady na Vás lidé nesmějí od ucha k uchu, nejsou extra příjemní, nenabídnou Vám skleničku vody nebo nepodrží dveře, budou lidi na podnik nadávat. Už jsem zmiňovala naší poštu, která za mě nemá sebemenší chybu, ale stále má jen necelé dvě hvězdy. V komentářích pod tím testovacím centrem jsem však několikrát četla, že člověku zkoušku zrušili z důvodu nedostatku personálu, jiní zase varovali ať tam nikdy zkoušku neskládáte, že je tamní organizace naprosto tragická. To mě dost znepokojovalo. Já měla mít zkoušku ve čtvrtek a v neděli ráno jsem odjížděla na stáž do Chicaga. Když mi tento termín zruší, budu dost namydlená! A tak jsem se akorát zbytečně vystrašila, protože s tím stejně nešlo už nic dělat. Uklidňovala jsem se tím, že se v centru dělají různé druhy zkoušek a třeba recenzi psal někdo, kdo skládal úplně jiný test. Vůbec nejhorší bylo, když mi den před zkouškou zvonil mobil. Volali mi z testovacího centra a já v tu chvíli myslela, že mě snad trefí. Naštěstí se chtěli jen zeptat, jestli bych nepřišla už od hodinku dřív, což jsem s radostí přijala a měla tak jistotu, že se mnou další den počítají.

Na zkoušku jsme s Járou vyrazili už předchozí večer a ubytovali se v hotelu. Byla jsem nervózní jak blázen. Večeře jsem se skoro nedotkla a na hotelovém pokoji jsem si ještě naposledy procházela výpisky a schémata. Pamatuji si, že zrovna dávali film Trója a ani pohled na namakaného Brada Pitta s mečem v ruce mě neuklidnil. Ráno bylo snad ještě horší. Nemohla jsem se nasnídat, ale věděla jsem, že to ze mě brzy spadne a začne se ozývat prázdný žaludek. Srkala jsem pomerančový džus a snažila se zamáčknout slzy v očích.

Prohlídka jak ve vězení

Jára mě odvezl před testovací centrum, rozloučil se a já vešla dovnitř. Před dveřmi seděla ještě jedna Japonka, která šla na Step 1. Sesunula jsem se na koberec a čekala až někdo přijde. Asi po půl hodině přišli pracovníci a dávali jasně najevo, že se nehodlají přetrhnout. Po úvodní identifikaci jsem dostala klíček od skříňky a připravila můj neprůstřelný set na celý den skládající se z energetického nápoje, vody, nějakého jídla, hadříku na brýle, kapesníčků a ibalginu. Přesně tohle jsem měla před dvěma lety na Step 1. Po chvilce čekání si mě zavolali na první kontrolu. Ty probíhaly stejně jako v Berlíně a záměrně jsem si jejich popis nechala až na teď. Už jsem říkala, že se zkouška skládá z osmi bloků a můžete využít šedesát minut na pauzy. Pokaždé co jdete k počítači dovnitř testovací místnosti musíte projít přes kontrolu. Tam Vás prohlédnout detektorem na kov, musíte ukázat prázdné kapsy a vytáhnout si rukávy a nohavice. Pak si sednete ke stolku, pokud máte brýle tak je musíte sundat a otočit, aby mohli zkontrolovat, že tam nemáte žádnou kamerku nebo mikrofon. Dáte otisk prstu, ukážete pas a podepíšete se do dané kolonky. Teprve pak můžete jít do místnosti kde jsou jen buňky s počítačem, sluchátky a psacími potřebami. Když chcete po bloku na pauzu, musíte projít celou maškarádou zase znovu a před návratem do místnosti stejně tak.

Proto jsem psala první dva bloky v kuse, abych ušetřila trochu času a využila energie, kterou jsem měla. Během druhého bloku mi ale po chvilce začalo neuvěřitelně kručet v břiše a tak jsem se tam na židli kroutila jak paragraf. O pauze jsem najela na ověřený systém skládající se z běhu na záchod, loku energeťáku, deseti dřepů, pár preclíků a kousku čokolády. Pak jsem zase dokazovala, že jsem to po deseti minutách stále já, že se mi nezměnil otisk prstu a nepřidala jsem si pod triko učebnice ani kameru na brýle. A takhle postupně utíkal celý den. Během toho, co jsem se vracela k počítači, jsem si všímala jak se mění lidé v místnosti. Někteří šli třeba jen na dvouhodinový test, což jsem v jistých případech docela ocenila. Chvíli totiž ve vedlejší buňce seděl člověk, co neustále nahlas popotahoval. Přemýšlela jsem, jestli se mi nevyplatí dojít do skříňky a dát mu kapesník, aby se laskavě vysmrkal. Jindy zase někdo hlasitě zíval nebo si mrmlal pod vousy. No úplný klid tam teda rozhodně nebyl, ale tím, že na jednoho ucho skoro neslyším stačilo to funkční zacpat a druhou rukou jsem mohla v klidu klikat na odpovědi.

Tak tohle bude průšvih

Odpoledne jsem zase sfoukla dva bloky v kuse a najednou bylo po zkoušce. Opět jsem nevyužila celý čas na pauzy, ale já prostě odpočívat neumím. Sbalila jsem si většinu jídla, kterého jsem se ani nedotkla a vyšla ven. Jára už na mě čekal a těšil se na vyprávění. První půlhodinku jsem jela ještě na vlně soustředění a tak jsem souhlasila se zaslouženou večeří. Během čekání na jídlo na mě ale padla neuvěřitelná únava a jen tak jsem tam seděla a zírala. Nebudu lhát, měla jsem z té zkoušky naprosto otřesný pocit. Jednak mi přišlo, že se typy otázek dost lišily od těch testovacích, které jsem v rámci přípravy dělala. Co mě ale děsilo nejvíc, byla nejistota z odpovědí. Když se mě mamka ptala, kolik z těch 320 otázek jsem odpověděla s jistotou, řekla jsem jí, že tak dvacet. No ostatní jsem neodpovídala tak, že bych je střílela od boku stylem: „Tak už dlouho nebylo Céčko, tak já ho teď dám.“ Vždycky jsem si přečetla zadání, zamyslela se nad případem, přečetla si odpovědi a vybrala tu, která mi přišla nejpřesnější. Málokdy jsem si však byla 100% jistá. Nejhorší bylo, že výsledek měl přijít až za tři nebo čtyři týdny. Ten první týden mi každý večer před spaním ukápla slza do polštáře v mém pokoji u asiatů v Chicagu.

Je to tam!

Když jsem se pak vrátila ze stáže, má pozornost se soustředila jen a jen na středu. Zjistila jsem totiž, že výsledky chodí vždycky ve středu. Původně jsem myslela, že se ho dozvím už o týden dřív. To jsem byla ještě na stáži a čím víc se blížila půlnoc, tím méně jsem byla schopna se soustředit. Pořád jsem kontrolovala mobil, jestli mi náhodou už nepřišel email s názvem: „Your score report is now available“. Když jsem šla ve tři hodiny spát, email stále nepřišel. Zůstalo tomu tak i po probuzení a tak mi bylo jasné, že musím ještě týden počkat. Zároveň jsem si také říkala, že byly svátky a o tom, jak se během týdne kolem 4th of July (ne)pracuje jsem Vám už psala. Takže jsem si vůbec nebyla jistá, kdy se teda nakonec výsledek dozvím. Na jednu stranu je fajn, když víte, že výsledek prostě nemůže přijít jindy než ve středu, můžete na to alespoň trochu přestat myslet. Na druhou stranu, když v tu středu nepřijde, čeká Vás celý další týden. A to je děs!

Čtvrtou středu dopoledne přišel. Nechtěla jsem ten soubor rozkliknout, ale čekat do večera na Járu bych nevydržela. A tak jsem ho rozechvěnou rukou otevřela a začala se smát od ucha k uchu. Kdyby tady v tu chvíli někdo byl, skákala bych s ním do stropu, tancovala a radovala se. Zkoušku jsem udělala a skóre bylo opět v rozmezí, které jsem si přála. Podle toho, co jsem si zjistila (kdo ví, jestli je to pravda), nezáleží při podávání přihlášek na radiologii na skóre ze Step 2CK tolik jako na skóre ze Step 1. Na druhou stranu má většina lidí ze Step 2CK lepší výsledek, než ze Step 1. A tak jsem si dala za cíl test totálně nepokonit a pokusit se mít vyšší skóre, než z té první zkoušky. Přeci jen by několikabodový propad vzbuzoval asi podezření. Po zkoušce jsem však měla pocit, že to nemůže dopadnout dobře a bála se jestli jí vůbec udělám. Každý den jsem si přála, aby to dopadlo dobře. Přání bylo vyslyšeno a z testu jsem měla vyšší skóre, než z toho prvního. A o to mi šlo. Znám své limity a vím, že nejsem žádný génius, který by předváděl heroické výkony. Když mi za týden přišel závěrečný certifikát, měla jsem ze sebe radost. A to se nestává tak často! Můžu si konečně tuto kapitolu odškrtnout a posunout se dál.

Stále to nekončí

I když to tak úplně není pravda, protože mě ještě čeká čtvrtá zkouška. Tu už sice k podání žádostí o rezidenční programy nepotřebuji, ale složit jí musím. Většina amerických rezidentů jí dělá během prvního roku své rezidentury, ale já jí chci mít z krku ještě před nástupem, ideálně letos na podzim. Tak uvidíme jak to dopadne.

Shrnuto podtrženo mě celý dosavadní proces stál 12 měsíců učení, roční prodloužení medicíny a taky velkou spoustu peněz. Kromě samotných poplatků za zkoušky, které nejsou nikterak malé, byly mezi výdaji také učebnice, programy s cvičnými otázkami, zkušební testy, poplatky za různé formuláře, ubytování v místech zkoušek a náklady na cestu. Nic z toho bych nezvládla bez podpory rodiny, především rodičů a Járy. Za to jim budu vždycky neskutečně vděčná a doufám, že jim to budu moct brzy oplatit.

Ještě sice nemám zdaleka vyhráno a tak nemohu s čistým svědomím říct, jestli to všechno stálo za to. Minimálně mě ale mé odhodlání a podpora všech kolem mě postavily do slušné pozice, z které se budu snažit o získání rezidenčního programu. Za pár týdnů podávám přihlášky a uvidím, jestli se vůbec někam dostanu. Už teď ale vím, že jsem se přípravou na tyto zkoušky posunula z profesního hlediska o dost dál.

Teď už na chvíli učení stranou a jdu si taky trochu užít léta. A dokonce s mamkou, taťkou, Baru a babičkou!

Tak zase příště. Mějte se krásně!