Kouzelný dědeček

„Tak to by stačilo ne? Co se jako děje? Proč už přes dva týdny nepřibyl žádný další příspěvek? To už tě to Adélo přestalo bavit?“

Nepřestalo! Právě naopak. Je to pro mě skvělá forma relaxace a vždycky se na psaní moc těším a užívám si to. O to větší radost pak mám, když se Vám mé výplody líbí a chodíte se průběžně koukat, jestli nevyšlo něco nového. Jenže poslední dobou mám spíš pocit, že mi brzy exploduje mozek. Už čtvrtý týden se snažím skloubit stáž u praktika, dojíždění na kole, práci do ČR, přípravu přihlášek na rezidenturu, zkoušky na řidičák, mojí výživovou skupinku a normální obyčejnosti denního života. A je to celkem fuška. Do toho se přidal zánět dutin, který se se mnou táhl celý minulý týden a dvě bouračky, které jsme sice nezpůsobili, ale za to s nimi máme kopu starostí.

Vzhledem k tomu, že mě během těch třech týdnů napadlo tolik věcí, o kterých bych chtěla psát, stalo se spoustu drobných, přesto příjemných nebo zajímavých věcí a já dostala několik pidi podnětů, které vedli k hlubšímu zamyšlení, rozhodla jsem se vytvořit novou sérii „Rychlozprávy“, kde s Vámi budu sdílet právě tyto maličkosti jen v pár slovech. Už teď vidíte, že jsem dost marná. Sdílet něco v pár větách je pro mě největší trest, ale bohužel nemám na výběr, protože budu ještě několik týdnů dost zaneprázdněná.

A o čem bude dnešní Rychlozpráva? O kouzelném dědečkovi, kterého jsem potkala v jedné kavárně. Poslední dobou mi přijde, že se ze mě stává kavárenský povaleč. Tím, že se snažím stihnout třistapadesát věcí v jeden den, vozím s sebou dost často počítač a ve volných chvílích pracuji. Minulé pondělí jsem měla po stáži ještě schůzku s nutriční skupinkou, s kterou se měsíčně potkáváme. Když jsem to tedy v ordinaci v pět zabalila, nasedla jsem na kolo a popojela do nedaleké kavárny, kde jsem si chtěla připravit ještě pár materiálů. Nakonec jsem se ale rozhodla, že si sednu ven na sluníčko a nebudu těch 20 minut dělat vůbec nic. Prostě vypnu.

Sedím si tak venku na zahrádce, usrkávám ledové chai latte a přikusuji rozpečený borůvkový bagel, když slyším: „Nice bike!“ Otočím se a vidím velmi dobře vypadajícího staršího pána v kostkované košili a kraťasech jak parkuje kolo u plotu zahrádky a chystá se do kavárny. Poděkuji a začínáme se bavit. Pán je strašně příjemný, inteligentní a pozná, kdy se s ním člověk chce bavit a kdy už je ho trochu moc. Během rozhovoru se dozvídám, že bydlí jen kousek od kavárny a jezdí sem každý den na kole s vozíčkem, na kterém vozí svého nemocného pejska. V kavárně si pak sedne a maluje zajímavé osoby, které se tu nachomejtnou. Když mu vyprávím odkud jsem, vytahuje skicy a ukazuje mi zrzavou Gretu z Albánie, která vystudovala farmacii, ale v Americe jí studium neuznali a tak si zatím přivydělává právě v této kavárně. Postupně mi ukazuje i další skicy a ptá se, jestli by mě mohl taky nakreslit.

Zbývá mi zhruba 10 minut, než budu muset upalovat na schůzku, ale souhlasím. Jako malá jsem si vždycky přála takovou tu karikaturu, kterou nabízí na každé promenádě v letoviscích. Navíc je ten děda fakt strašně příjemný. A tak souhlasím, on vytahuje čistý papír a tužku a začíná. Vypráví mi, že se dříve živil jako inženýr a připravoval jakési výkresy na počítači, ale teď si kreslí lidi pro radost. Vždycky je pak pověsí na zeď v kavárně, kde jich visí už pěkná řádka. Během 10 minut má hotovo. Sedím na židli mírně shrbená, ve svém oblíbeném pruhovaném tričku s límečkem, mám propletené ty své malé ruce a úsměv na tváři. Jsem to já! Přesně taková, jaká jsem.

Kouzelný pán se mě zeptal, jestli tu skicu pak může přidat na zeď v kavárně a já samozřejmě souhlasila. Aspoň budu mít důvod se do té kavárny vrátit, což je právě to, o co mu jde. Loučíme se, já mu děkuji, nasedám na kolo a svištím na schůzku. Cestou si říkám, jaká to byla náhoda. V kavárně jsem byla všehovšudy dvacet minut, neměla jsem zrovna skvělou náladu, byla jsem vystresovaná ze všeho, co se děje, ale život mi přivolal nezapomenutelného kouzelného dědečka. A to všechno jen kvůli tomu, že jsem neusedla někam do rohu za počítač, ale na chvilku se zastavila a pozorovala okolí.

Zeď plná lidí, kteří do kavárny zavítali.

Po více než týdnu jsem se dneska v kavárně zastavila znovu. Chtěla jsem zkontrolovat, jestli náhodou není moje skica na stěně. Nebyla. Ale během čekání na kávu jsem si alespoň prošla všechny jeho hotové barevné skicy, přečetla jména modelů a když jsem pak usrkávala kávu, jen jsem pozorovala ostatní. Mladá slečna s brýlemi se zapáleně učila, starší pár si vyšel na odpolední kávu a debatoval nad každodenními obyčejnostmi, paní v kostýmku přesvědčovala pána v obleku, že je její produkt nejlepší. Byli to prostě obyčejní lidé obyčejného života. A přesto všichni tak jedineční.

V té kavárně jsem nikdy předtím nebyla a proto prostě věřím, že to setkání s kouzelným dědečkem mělo nějaký důvod. I když tam dneska na stěně nevisel můj portrét a možná ani viset nebude, já na těch 15 minut budu vzpomínat dlouho. Přimělo mě to začít trochu vnímat okolí a nesnažit se za každou cenu využít každou minutu mého dne ke splnění nějakého úkolu z To do listu (a že jich je).

Teď už ale konec rychlo hlášení a zpět do práce.

Tak zase příště. Mějte se krásně!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s