Illinois, Indiana, Michigan aneb první část výletění s našima

Po více než měsíci jsem se konečně dostala k sepsání zážitků z výletů, které jsme podnikli, když tu byli naši. Moje mamka, taťka, Baru a babička byli totiž první návštěvou z Čech a za necelých deset dní jsme toho stihli opravdu hodně. A taky jsme za tu dobu vyfotili hromadu fotek, takže bude toto povídání spíše takovým albem z rodinné dovolené. Autorem některých fotek je taťka a dostala jsem svolení je publikovat.

Začnu ale hezky pěkně od začátku, tedy návštěvou Chicago. To jsme vybrali hned ze dvou důvodů. Jednak je jeho návštěva opravdu nezapomenutelná a já chtěla našim ten zážitek dopřát. Hlavní důvod byl ale ten, že přiletěli na návštěvu v sezóně a tak se cena letenek do Detroitu šplhala do nehorázných výšin. Proto bylo velmi brzy jasno, že přiletí do Chicaga a já tam za nimi sfrnknu vlakem.

Jára mě tedy jedno ráno vysadil na vlak, který měl v tu dobu už dvacetiminutové zpoždění. Sedla jsem si na obrubník a pustila se do psání článku o zkouškách. Čas ubíhal a já začala být mírně nervózní. Slyšela jsem lidi kolem jak probírají, že předešlý den přijel vlak dokonce o 4,5 hodiny později. „No tak to je skvělý“ říkám si. To se může stát jenom mně. Jedu vyzvednout naše na letiště, máme naplánovaný program na celé odpoledne a já sedím na obrubníku a vlak nikde.

Nakonec přijel o hodinu a půl později, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že vůbec dorazil. Cestou jsme nabírali ještě další zpoždění a já byla zase jak na trní. Když jsme byli zhruba dvě hodiny od Chicaga, zjistila jsem, že naši už přistáli, samozřejmě skoro o hodinu dřív. Po další půl hodince za sebou měli už i imigrační, drželi kufry a byli připraveni k odjezdu. A já byla někde v polích západního Michiganu! Začal kolotoč vyjednávání s majitelem Airbnb, jestli bychom se nemohli ubytovat už o tři hodiny dřív, komunikací s našima, kterým každou chvíli vypadla wi-fi na letišti a objednávání Ubera, který je měl odvézt. Pak jsem jen čekala, zda to všechno klapne. Pozorovala jsem autíčko v aplikaci Uber, které se blížilo na letiště, trnula když signalizovalo, že čeká na pasažéry, protože jsem vůbec netušila, kde v tu chvíli naši stojí a oddychla si, když se začalo auto hýbat směrem k ubytování. Celá situace mi přišla strašně komická, protože naši nasedli do auta k neznámému řidiči a vůbec nevěděli kam jedou. Všechno jsem naklikala do aplikace já, do toho jsem komunikovala s pánem z ubytování, že jsou naši SNAD na cestě a jestli by na ně mohl počkat. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já se neskutečně radovala, když mi přišla zpráva, že jsou na wi-fi v ubytování. Příště by se možná vyplatila americká simka, kterou jsem odmítala s tím, že přeci není potřeba, když na ně budu čekat na letišti..

Říkám si, jaké jsou to vymoženosti doby. Když za mnou před 10 lety do USA letěli naši poprvé, domluvili jsme se dopředu na přesné hodině, kdy je vyzvedneme na letišti a tím to haslo. Netušila jsem, jestli zvládli jejich první přestup v Atlantě a imigrační, jestli stihli letadlo a zda letí na čas. Letos jsem dostala zprávu z Prahy, fotku s Einsteinem z Frankfurtu, hlídala jsem si letadlo na Flight Radaru a pak z prostředka pole zařizovala odvoz a ubytování, aby nemuseli čekat tři hodiny na letišti. Na druhou stranu jsem byla vynervovanější než tenkrát. Někdy možná lepší nevědět!

Ale teď už k samotnému městu! Po vítání a objímání jsme vyrazili metrem do centra. Hned na začátek jsme zavítali do Millennium parku k fazoli neboli „Cloud gate“. Ta je sice nejznámějším monumentem, ale v parku je mnoho dalších krásných míst. Nejvíc se nám líbily zahrady Lurie. Tam bylo tolik zeleně, že člověk nevěřil, že je v samém srdci města. Došli jsme až k Buckingham fontáně a podívali se jak chrlí vodu do výšky. Pak jsme podél břehu jezera Michigan došli na Navy Pier. Takové krásné stezky u vody musí vybízet ke sportu snad každého místňáka. A taky že jo! Cestou jsme potkávali spoustu běžců, chodců a cyklistů a já bydlet v centru, tak jsem tam pečená vařená.

Domečky v ulici kde jsme byli ubytovaní. Nocleh jsme si našli na severu Chicaga v oblasti Old Irwing Park, která je jedna z těch bezpečnejších.
Fazole neboli Cloud Gate a hromada lidí!
Fotky před, pod a v odrazu lítaly na všechny strany.
Krásné zahrady Lurie a odpočinek u vody.
Ano, stále jsme v úplném centru města. Zahrady kvetly, všechno bylo čisté a uklizené a já bych tam mohla s knížkou sedět třeba celý den.
Jay Pritzker Pavilon kde se později pořádala nějaká akce, takže nás vyhnali z parku pryč.
Buckingham fontána a její show.
.Cesta podél jezera na Navy Pier.
Všude kolem loďky a krásný výhled na jezero. V jednom městě najdete pláže, vodu, mrakodrapy i stezky na sportování.

Na výběžku Navy Pier jsme si vychutnali parádní výhled na město a došli se podívat až nakonec k majáku. Chvíli jsme přemýšleli, jak může být jezero tak obrovské (což se pak opakovalo ještě několikrát týdně) a pak si skočili pro první kávu ze Starbucksu. Rozjímali jsme na „Ohio Street Beach“ a pak už se přesunuli na Riverwalk. Tam se všem strašně moc líbilo. Aby taky ne, promenáda kolem řeky je opravdu nádherná. Tentokrát jsme ale pokračovali podél řeky dál za Trump Tower a koukali na různorodé stavby. Jedna vypadala jako ananas a v dolní části parkovali auta tak, že jsme čekali kdy spadnou do vody. Staré cihlové fabriky byly přestavěné na restaurace a my nevěděli kam se podívat dřív. Přišlo nám, že je všude uklizeno a čisto. Přestože je to třetí nejlidnatější město v USA a každou uličkou se prodírají stovky aut a lidí, nepůsobilo to na nás nijak stísněně. Bylo tam dýchatelno a nám bylo prostě krásně!

Mamka se kochá výhledem z Navy Pier.
Cesta na konec Navy Pier kde jsou obrovské americké vlajky a výhled na maják.
Ohio Street Beach aneb městská pláž.
Riverwalk a pohled na další rozestavěné mrakodrapy.
Ananasová budova, ve které se dole parkuje a nahoře bydlí.
Pohled na starou cihlovou budovu, ve které byly kanceláře a restaurace. V pozadí jsou ananasy a Trump tower.

Schylovalo se k večeru a tak byl čas na překvapení. Mamka měla ten den totiž narozeniny a já koupila lístky na Willis Tower kde je krásný výhled na město. Vyvezli nás výtahem do 103 patra a rozprostíralo se před námi celé Chicago. Někteří přátelé mi říkali, že máme jít určitě přes den, jiní zase doporučovali večer. A tak jsem měla v plánu přijít na západ slunce a užít si oba výhledy. Taktika vyšla parádně, jen jsem nepočítala s tím, že na skleněný výklenek, který vystupuje z budovy a je možné se v něm vyfotit, se bude v pátek večer stát hodinová fronta. Bylo osm hodin, v Čechách už tři ráno a naši byli v tuto chvíli 24 hodin vzhůru a měli 18 kilometrů v nohách. Ano, i moje 75-letá babička! A k tomu kručící břicha, protože jsme se celé odpoledne nezastavili. Ale zvládali to bravurně!

Výhled na město ze 103 patra východní strany Willis Tower.

Myslím, že to čekání stálo za to. Sice jsme měli jen 90 sekund na focení, což je v šesti lidech celkem makačka, ale výhled byl nádherný. Hlavně měla radost i mamka, která není příliš velkým fanouškem výšek, natož prosklené podlahy ve 103 patře. Rok předtím slavila narozeniny v sopce, letos v mrakodrapu, tak jsem zvědavá co přijde za rok. Děláme si to těžší a těžší. Asi jí budeme muset k dalším kulatinám vystřelit na měsíc.

Do takového výklenku jsme vlezli. Byli i tací, co se před samotným vstupem na sklo zasekli a nerozhoupali se.
My se ani nestačili začít bát a už jsme se dívali ze 103 patra na chodník pod námi.
Fotilo se o sto šest a za 90 sekund bylo po všem.

Po prohlídce Willis Tower jsme skočili na metro a zamířili na ubytování. Cesta všechny uspala a já jen pozorovala jak babičce pravidelně padá ruka z tyče, mamce klimbá hlava a u taťky jsem nevěděla, jestli na mě kouká nebo spí s otevřenýma očima. Bylo mi to líto, bála jsem se, že jsem to s programem přepískla a utavila je hned na začátku. Ale večer všichni padli do peřin a ráno po osmé už čekali na značce. Zpětně to byl asi nejlepší boj s jet lagem, jaký jsem mohla naordinovat.

Jet lag! Baru to chudák zalomila hned co jsme nasedli.

V sobotu jsme si vyzvedli auto v půjčovně a vyrazili směrem domů. Cestou jsme měli v plánu ještě zastávku na Indiana Dunes v Indianě. Když jsme dorazili do návštěvnického centra, dozvěděli jsme se, že čekací doba na parkoviště u dun je dvě hodiny. A tak jsme nasadili batohy a vydali se po pěší stezce na pláž. Během těch třech kilometrů jsme předcházeli auta, která stála ve frontě na parkoviště. Venku bylo třicet stupňů a to popojíždění jsme jim opravdu nezáviděli. Na druhou stranu je třeba dodat, že když jede na duny celá rodina s dětmi a samozřejmě „coolery“ plnými jídla a pití, asi se jim to tři kilometry tahat nechce.

Příjezd do národního parku Indiana Dunes.
Jezero velikosti moře. Přišli jsme si jak na dovolené v jižní Evropě.
Hledání místa kde se dá alespoň trochu stát. Písek byl rozpálený jako blázen.
Pohled na jezero Michigan. Stejné jezero jako v Chicago, v Milwaukee kde jsme byli v červenci na hudebním festivalu, kde budeme za pár dní v městečku Holland a za dalších pár dní na severu u dalších dun.
Lidí bolo dost, protože byla sobota a prázdniny. A tento pohled navíc kazila fabrika v pozadí. Ale u nás pod stromem bylo pěkně.

Na pláži jsme si našli své místečko a šli zkusit vodu v jezeře, které prostě vypadá jako moře. Moc se nám líbilo, že jsme po koupání nebyli prosolení jak makrely a neměli místo vlasů slané pletené korbáčiky. Za to písek nás překvapil. Chtěli jsme se jít podívat nahoru na písečné duny a park si trochu projít, ale nebyli jsme schopni ujít ani dvacet metrů. Pálilo to jako ďas! Tenisky samozřejmě ležely v autě a tak jsme po pár hodinách vyrazili k autu.

Plán vyjít nahoru na výhled skončil po 20 vteřinách běhu po rozpáleném písku. Příště tenisky s sebou!
Tak jo, je čas popojet zase trochu dál. Indiana odškrtnutá.

Od dun to byly ještě čtyři hodiny cesty a z toho jsme tak tři a půl jeli rovně. Cesta vedla přes pole Michiganu, takže nebylo ani na co koukat, ale postupně jsme ukrajovali míle a večer konečně dorazili k nám domů.

V neděli jsme vyrazili na naše Birminghamské trhy a obchůzku okolí. Přeci jen jsme chtěli našim ukázat, kde to tedy vlastně bydlíme a jak je to tu krásné. Na trzích se prohýbaly stoly pod lokální úrodou. Ochutnali jsme výborné třešně z Traverse City, koupili cukety na gril a procházeli kolem zelenajících se stánků. Vypadalo to tam úplně jinak, než v když jsme tam byli poprvé v květnu a prodával se leda tak chřest. Z trhů jsme prošli tři velké parky, které v Birminghamu máme. V jednom se některé pátky promítají filmy na velkém plátně, v druhém je krásné jezero a luxusní domy a ten třetí je v samém centru kde se pořádají každou středu koncerty. Prozkoumávali jsme uličky, obchůdky, kavárny a kina a pak se vydali domů. Večer bylo totiž v plánu grilování na našem pidi balkóně.

Naše nedělní farmářské trhy v Bhamu.
Můžu si koupit úplně všechno prosím?
Jezero Quarton a náš oblíbený park.
A domy gigantických rozměrů.
Debata s Baru.
Ještě mrknout na vodopád a jdeme dál.
Shain park kde se konají koncerty.

Další den ráno jsme se šli s mamkou a taťkou proběhnout. Zanedlouho nás totiž čekal závod, který jsem koupila našim k narozeninám. Proplétali jsme se uličkami a kochali se obrovskými domy s krásnými zahradami. Každá ulice je tu úplně jiná. V jedné jsou veledomy, před kterými parkují drahá auta, ve vedlejší zase klasické americké nízké domečky s všelijakými kýčovitými dekoracemi. Všechny chodníky a ulice jsou ale upravené a čisté. O chodník a trávu se musí starat vždycky majitel pozemku a opravdu se tak děje. Trávníky posekané, plevel vytrhaný a chodníky zametené.

Ranní výběh po okolí.

Po výběhu jsme se vydali prozkoumat Detroitskou Zoo. Já jsem tam od příletu ještě nebyla a když jsme byli tenkrát i v Buffalu, tak jsme chtěli držet tradici. Zoo byla celkem velká a moc pěkná. Asi nejlepší byl pavilón tučňáků, kteří plavali v proskleném tunelu, kterým návštěvníci procházeli. To samé bylo pak v pavilonu ledních medvědů, ale ti se zrovna chladili v jiném bazénku. Strávili jsme tam hravě přes čtyři hodiny, ale pak se začalo kabonit počasí a přišel slejvák. Večer jsme proto jen zajeli do nákupního centra, které máme za rohem a připravili se na další den. To jsme totiž vyrazili na celodenní výlet.

Tunel v pavilonu tučňáků.
A takhle kolem nás plavali.
Hledáme červenou pandu v korunách stromů. My tu babičku nenecháme oddechnout. I po lanech s náma leze.

A kam? To si nechám zase na příště. Zatím se mějte krásně.

PS: Jedna oddechovka nakonec.

Lemur to má absolutně na háku. Žádnej stres

5 thoughts on “Illinois, Indiana, Michigan aneb první část výletění s našima

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s