Objevování amerických parků, díl 1

V září jsme s Járou vyrazili na naší první společnou dovolenou od přestěhování do USA. Do té doby jsme se jeli podívat k Niagarským vodopádům, navštívili kamarády v Torontu, já prochodila Chicago křížem krážem a s mojí i Járy rodinou jsme procestovali poměrně velkou část Michiganu. Na půlku září jsme si ale naplánovali výpravu trošku dál. Hodlali jsme prozkoumat pár amerických národních parků.

Jaké parky jsme vybrali? Jak probíhalo plánování? Co jsme všechno před odletem zařizovali? Co první dojmy? A jak jsme strávili první den?

Přípravy před odletem

Startem a vlastně i cílem výletu se stalo Las Vegas v Nevadě. A trasa byla víceméně daná skoro od začátku. Jára byl totiž v Las Vegas už třikrát pracovně a každý rok si pobyt prodloužil, aby mohl s kolegy prozkoumat trochu té americké krásy. Tentokrát vymyslel trasu, která byla takovým propojením předchozích cest.

A proč Las Vegas? Odtud je to jen pár hodin do národního parku Zion, který byl naprosto jasným kandidátem na našem seznamu. A severní okraj Grand Canyon je pak skoro za rohem (tím americkým). Z něj bylo v plánu zamířit na sever a projet další čtyři parky v Utahu. Pak to stočit na jih a projet známým Monument Valley až k jižnímu okraji Grand Canyon. Nakonec zažít část Route 66, podívat se na obří přehradu Hoover Dam a vyhrát nějaký drobný v Las Vegas. Kdyby byl čas, tak by určitě stálo za to sjet omrknout sekvoje do Sequoia parku, projet národní park Yosemite a podívat se do San Francisca a Los Angeles. My ale měli jen osm dní a ty vzdálenosti jsou tak šílené, že jsme museli zůstat nohama na zemi.

Hrubý náčrt naší trasy. Nakonec to bylo ještě asi o 150 mil víc.

Plán jsme samozřejmě nakonec den ode dne trochu měnili, ale hrubý nástin být musel. Jeli jsme totiž pod stan a tak bylo potřeba dopředu zarezervovat nějaké kempy. V sezóně to může být docela problém, ale tím, že jsme letěli v půlce září, tak jsme měli celkem štěstí. Přesto byly některé kempy, zejména ty, které jsou hned u vstupů do parků, beznadějně vyprodané. A tak jsme tři z těch osmi nocí nechali otevřené.

Kromě pár kempů, ubytování v Las Vegas, letenek a zarezervování auta jsme nemuseli dopředu řešit skoro nic. Byl to docela nezvyk. Při cestování po Evropě nebo Asii jsme si toho vždycky načítali co nejvíc, měnili peníze, zjišťovali jak je to s mobilním tarifem a pak nějakou dobu trvalo, než jsme si v dané zemi zvykli. Tentokrát jsme sice letěli na druhou stranu USA, ale pořád to byla Amerika. Mohli jsme si nakoupit ve stejných řetězcích, zajít do stejných restaurací, neřešit jestli bude fungovat telefon či platební karta, nemuseli jsme si dělat cestovní pojištění a dokonce ani brát pas. Prostě to bylo jako bychom jeli na Šumavu. Akorát jsme na tu “Šumavu” letěli čtyři hodiny, byla o tři časová pásma pozadu a 2000 mil daleko.

Jak z Prahy do Barcelony a zpět

Za osm dní dovolené jsme ujeli 3500 kilometrů. To je jako docela dost! Nakonec jsme viděli 7 národních parků, 1 státní a byli jsme ve 4 státech. I když jak se to vezme. V Utahu a Arizoně jsme pobývali dlouho to jo, ale v Kalifornii jsme byli jen v Mrtvém údolí a v Nevadě jen na Hoover Dam, ve Valley of Fire a v Las Vegas, takže to jako řádné prozkoumání neberu.

Vyfotili jsme kvantum fotek, viděli naprosto úchvatné přírodní úkazy a příroda pro nás má po této dovolené úplně jiný rozměr. Byla to prostě jízda! Tak se pohodlně usaďte a držte si klobouky. Vezmu vás teď s sebou!

První dojmy z Vegas

Potom co začátkem září odjela Járy rodina zpátky do Čech jsme si hned v pátek sbalili dva kufry a v pohorkách vyrazili na letiště v Detroitu. Tam jsme v našich softshellových bundách a sportovních kalhotách docela vyčnívali. V pátek večer totiž do Vegas letí celkem široké spektrum lidí. Skupinky holek, které se chystají slavit rozlučku se svobodou, kluci se stejným plánem, postarší páry, které jedou zkusit štěstí do kasína a pak podobní cestovatelé jako my. Ti však mají svou výbavu pěkně sbalenou a letí v pohodlných teplácích a pantoflích. My měli kufry narvané k prasknutí karimatkami, stanem, spacáky a pohorky by se nám tam jednoduše už nevešly. Za normálních okolností bychom si určitě vzali krosny, ale ty máme zatím jaksi v Čechách, takže nebylo na výběr.

Let měl nakonec víc jak hodinové zpoždění a tak jsme do Vegas dorazili docela unavení. Tím, že tam je o tři hodiny méně než v Michiganu, jsme si stihli ještě před půlnocí vyzvednout zamluvené auto a vyrazili na hotel. Projížděli jsme kolem nasvícených hotelů lemujících hlavní ulici zvanou Strip a já koukala jak puk. Jára se soustředil na cestu, bláznivé řidiče a přejíždění mezi šesti pruhy a hlavně už moc dobře věděl jak město vypadá ve tmě. Za to pro mě bylo všechno nové! Z dálky jsem viděla Eiffelovku, ztřeštěný Disney hrad, obří pyramidu a sochu svobody. Bylo to přesně jak v těch amerických filmech. Šílené, střelené a neuvěřitelné!

Ten večer jsme ale městem jen projeli a ubytovali se v hotelu na severu. Padli jsme do postele a spali jak zabití. Tím, že jsme přiletěli tak pozdě, jsme si na sobotu naplánovali jen kratší výlet do Valley of Fire, což je nevadský státní park, který je jen kousek od Las Vegas.

Valley of Fire aneb hoří mi kopyta

Ráno jsem vylítla z peřin a běžela k oknu. S údivem jsem koukala na ty hory přede mnou. Věděla jsem, že jsou kolem Vegas kopce, ale že jsou tak velké? Je to prostě zvláštní. Přes den se v centru sotva plazíte, je tam hic, teče z vás pot a na okolních vrcholcích se ještě povaluje sníh.

Nasnídali jsme se, skočili do kraťasů, koupili první galon vody a vydali se do Valley of Fire. A jak už název napovídá, bylo tam pěkný vedro. Protože se nejedná o národní park, ale o státní, museli jsme u vstupu zaplatit denní vstup, který vyšel na deset dolarů. Jak to vlastně funguje?

Do parku vede jen jedna příjezdová cesta, respektive z každé strany jedna. A na začátku či konci parku je domeček kde sedí “ranger” který kontroluje jestli máte průkazku nebo vám prodá denní vstup. K tomu dostanete mapku celého parku a brožurku s informacemi. A pak už je na vás, jestli parkem pouze projedete nebo se vydáte na nějakou pěší túru. Pokud se jedná o národní park, můžete si pořídit roční průkaz, který platí do všech národních parků v USA. Ten stojí jen tak pro zajímavost 80 dolarů. Zpoplatněný vstup ale znamená zpevněné cesty, ukazatele, informační tabule, lavičky, volně přístupné grily, koše, přístřešky a záchody. To všechno čisté, použitelné, nerozkradené a na několika místech skrze celý park. To je taková paráda!

Uvítací tabule u vstupu do parku. Čeká nás sauna!

Vjeli jsme do parku a hned nás přivítala cedule s varováním, že je dneska extrémně vysoká teplota. No bodejď! Jsme v ohnivém údolí! Já byla jak na trní, pořád jsem na předním sedadle poskakovala, fotila jak blázen a nemohla se dočkat. Jára mě mírnil a opakoval mi, že tohle ještě nic není. Že je ten park prý malý. Ale jakmile jsem viděla první červené skály, nemohla jsem se udržet.

První zastávka u skalního útvaru zvaného Beehives připomínající včelí úl.

Zastavili jsme u útvaru zvaného Atlatl Rock, vylezli z auta a praštilo nás do nosu to horko. To je teda něco! Jak je tady asi v létě, přemýšlela jsem. Vydali jsme se po schůdkách nahoru, abychom se dostali blíž ke skále kde jsme našli krásné petroglyfy. Chvilku jsme rozjímali, ale pak upalovali zpátky do auta. Pokračovali jsme k Arch Rock, což byl útvar ve tvaru oblouku a pak dál parkem.

Atlatl Rock s petroglyfy, ke kterým se dá lehce dojít.
Petroglyfy! Naštěstí je plošina docela daleko od skály a tak není až tak jednoduché jí počmárat. Všude jsou sice upozornění a varování, ale přesto se najde někdo kdo to zničí.

Postupně jsme projížděli po cestě, která se kroutila mezi skalními útvary a zastavovali u všech významných míst. Šli jsme i krátké 1-2 mílové túrky, které vždycky končili někde úplně uprostřed ničeho. Ale v dobrém slova smyslu. Byli jsme v divočině, obklopeni přírodou a s krásným výhledem na všechny strany. Já jen čekala kdy vyběhne nějaký štír nebo chřestýš, ale naštěstí jsme žádné z těch krasavců nepotkali. Většinou nás na tyhle vycházky šlo jen pár, protože bylo opravdu teplo a lidé si tak maximálně udělali fotku kousek od auta.

A takhle vypadala jedna z procházek. Zrovna tady jsme moc značek nepotkali.
Nikde nikdo. Jen my a skály.
Výhled do Fire Canyon.

Vydali jsme se i na procházku po treku zvaném “The White Dome trail”. Nebyla to vůbec žádná dálka, ale 40 stupňů udělá své. Obešli jsme celý okruh, kochali se pískovcovými skalami a proplétali se úzkým kaňonem. Také jsme zjistili, že se zde točilo docela dost westernových filmů. Tenkrát se ještě všechny kulisy stavěly přímo v parku, konec konců tam nějaké zbytky kulis doteď stojí. To už se s dnešní dobou, kdy se všechny scény točí v ateliérech v Hollywoodu, nedá srovnat. Jsem moc ráda, že jsme si ten okruh prošli, protože to se z auta nedá objevit. Po návratu jsme zase poctivě doplnili tekutiny a trošku mě děsilo, že toho v galonu už moc nezbývalo. Tak bez vody bych tu vážně být nechtěla.

Varovali nás!
Začátek White Dome trailu. Většina trasy vede v písku.
Jak je vidět, chodili jsme po trailech většinou sami. Potkali jsme opravdu jen hrstku lidí. A to byla sobota.
Zhruba ve třetině procházky, když jsme trošku klesli. Tady v těch místech stály ty kulisy.
Žíhané skály, které takhle moc nevyniknou. Ale z blízka to byla nádhera.
Celkem úzký kaňon po cestě.

Cestou jsme se ještě zastavili v informačním centru, přečetli si něco o parku a koupili si ochucenou vodu. Pak jsme pomalu mířili k druhému výjezdu z parku a ještě si zastavovali na významných místech. To už ale většinou byli jen útvary nebo vyhlídky u hlavní cesty. Kdyby člověk chtěl, mohl by nakroutit docela dost kilometrů. Ale v tak velkém teplu a chození v hlubokém písku nám ty 3-4 hodiny stačili a vyrazili jsme dál.

Informační tabule v informačním centru. No, ideální podmínky na hiking to opravdu nebyly.
Volně přístupné grily na jednom z odpočívadel.
Řekla bych, že tak 70 procent parku je uzpůsobeno pro kočárky či vozíčky, což je super.
Jedno z odpočívadel. Přístřešek s lavičkami, několik popelnic a v pozadí toalety.

Celkové dojmy

Valley of Fire State Park se mi moc líbil. Když ho teď hodnotím zpětně, tak je v porovnání s těmi dalšími opravdu menší. Ale pokud někdo letí jen do Las Vegas a chce si udělat jednodenní pohodový výlet do parku v okolí, je tenhle naprosto ideální.

Přestože je v parku hodně červených pískovcových skal, je docela různorodý. Narazíte na všelijaké útvary jako jsou včelí úly, oblouky nebo “sousoší sedmi sester nebo slona”, zároveň jsou tam úzké kaňony, žíhané stěny nebo bílé skály. K vidění jsou také staré petroglyfy nebo zkamenělé stromy. To vše doplněné o krásné cestičky, značení a spoustu informací.

Tohle byl jeden z nejkrásnějších výhledů!
Různorodost skal a výhledů byla velká. Tady opět pohled na Fire Canyon.
Poslední foto na rozloučenou. Díky Valley of Fire. Bylo to krásné!

Příští zastávka Zion

Z Valley of Fire jsme to po dálnici svištěli směrem k národnímu parku Zion. Cestou jsme se ještě zastavili na velký nákup a udělali zásoby na celý týden, protože jsme od příletu ještě nic moc nepořídili. Kolem dálnice byla občas jen malá městečka a jinak široko daleko nic. Kdo tady asi tak bydlí? A co tady proboha dělá? Vždyť je tu velkou část roku děsný vedro! Já bych byla asi permanentně naložená v bazénu. Ale kdoví, on si člověk asi zvykne.

V podvečer jsme dorazili do národního parku Zion a ověřili si, že je kemp u vstupu úplně plný. A tak jsme se alespoň prošli a zjistili informace na další den. Městečko Springdale, které leží přímo u vstupu je snad větší turistickou atrakcí, než samotný park. Jsou tam sice krásné sruby a hotely, ale ceny jsou vesmírné. Hotely jsou proložené drahými restauracemi a obchody. A to není úplně náš styl. My hledáme kemp kde si můžeme postavit stan, uvařit polévku na vařiči a sníst si jí z ešusu. Bohužel však byly všechny ostatní kempy v nějaké normální blízkosti už taky plné a tak nám nezbývalo nic jiného, než přespat na tak zvaném “public land”.

Public land je veřejné prostranství, jehož rozloha je jasně definovaná. A tam je na vyznačených místech možné zaparkovat, postavit stan a přespat. Zadarmo. Ale nemáte k dispozici vůbec nic. Jára už takhle jednou s kolegou přespával a tak jsme se ze Springdale vydali do pouště. Začalo se stmívat a bylo celkem těžké najít odbočku z hlavní silnice. Nakonec jsme to trefili a po deseti minutách jízdy do divočiny jsme narazili na vyznačená místa. Většina z nich byla už zabraná a lidé se chystali ke spánku. My jsme přeci jen ještě jedno místečko našli, zaparkovali auto a pozorovali obří měsíc. Já teda musím přiznat, že jsem měla docela strach. Přeci jen jsme stáli uprostřed pouště, nebylo tam vůbec žádné světlo, pod nohama písek, občas zaštěkal pes a já jen čekala kdy mi po noze poleze nějaký pavouk. To jsem teda dobrodruh!

Nakonec nás nepotkalo nic horšího, než písek v botách a my mohli pohodlně ulehnout. První den byl tak trochu na rozkoukání a zařízení všeho potřebného. Zítra nás čeká velmi vzdušná túra v národním parku Zion a musíme být už v půl sedmé na značce u vstupu. Ale o tom zase v dalším díle.

Zatím se mějte pěkně.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s