Jak se stát lékařem v USA, část první

Čas neskutečně letí a já se hlásím s dalším povídáním. A o čem bude tentokrát? Po měsíci čekání mi ve středu přišel výsledek zkoušky a tak Vám o ní konečně povyprávím. A tentokrát to nebude jen jeden článek, ale rovnou celá série. Pracovat v USA jako lékař totiž není procházka růžovou zahradou. Proto bych Vás během této série postupně chtěla seznámit s tím, co celý proces obnáší, jaké kroky už jsem splnila a co mě naopak ještě čeká. Některé momenty s námi pak budete moci prožívat skoro v přímém přenosu.

Jak to všechno začalo

Dovolte mi abych přetočila několik let a vrátila se na úplný začátek. Píše se prosinec roku 2015 a já jsem v rámci anesteziologie se svou spolužačkou Barčou na sále. Stojíme tam tak stranou a po chvíli ticha si začínáme povídat. Už jsem tady psala, že jsem až do konce druháku pořád převalovala myšlenku o přesunu do USA v hlavě, ale když jsem zjistila jak je to složité, kolik by to stálo peněz a jak dlouhá to je cesta, odložila jsem jí stranou. Mezitím jsem si udělala certifikát z němčiny a chystala se na mnohem kratší přesun k západním sousedům. Ale zpět na sál. Barča mi tenkrát začala povídat jak se hodlá připravovat na zkoušky do USA a že má v plánu rozložit si poslední ročník a prostě to zkusit. V tu chvíli se v mé hlavě začínala opět probouzet zaházená myšlenka na život v Americe. A vzhledem k tomu, že se do věcí nadchnu zhruba za třicet vteřin, netrvalo dlouho a měla jsem jasno. Prostě to alespoň zkusím!

Co mě čeká?

Co vlastně takový plán obnáší? Ve většině zemí světa můžete nastoupit do nemocnice ihned po medicíně s diplomem a certifikátem z daného jazyka pod paží. V USA to tak nefunguje. Aby tady cizinec mohl pracovat jako lékař, musí nejdříve složit standardizované zkoušky, které skládají také všichni američtí studenti medicíny. Je jedno, jestli jste mladé ucho po státnicích nebo přednosta oddělení s dvaceti lety praxe, profesor nebo ředitel planety. Nejdřív musíte prostě složit tři zkoušky, tzv. Step 1, Step 2 CK (clinical knowledge) a Step 2 CS (clinical skills). První dvě zkoušky jsou písemné a můžete je dělat v mnoha testovacích centrech USA, Kanady, ale za příplatek také ve vybraných městech Evropy a samozřejmě i jinde po světě. Poslední zmíněná zkouška je praktická a skládat jí můžete jen v pěti testovacích centrech USA.

První krok na dlouhé cestě

Vrátím se teď zpět na začátek roku 2016, kdy jsem celý plán probrala s Járou a začala si zjišťovat informace, které s Vámi právě sdílím. S Barčou jsme se domluvily, že do toho půjdeme společně a budeme se na první zkoušku (Step 1) učit dohromady. Později jsme však zjistily, že má každá jiný styl učení, osobní program i studijní plán a že se na to prostě společně učit moc nedá. Byly jsme si ale vzájemnou oporou ve dnech, kdy to nebylo úplně jednoduché. Postupně jsem si nakoupila učebnice, program s cvičnými otázkami a 1. srpna se začala učit. Plán jsem měla rozvržený na šest měsíců. ŠEST měsíců každodenního učení. Nejdřív jsem si samozřejmě myslela, že se budu učit přes den a navečer pak vypnu, půjdu si zaběhat nebo něco podnikneme s Járou. Také jsem chtěla mít jeden den v týdnu úplně volno. To se mi dařilo asi první tři měsíce, ale pak už bylo tolik věcí, které jsem se naučila, že bylo na čase opakovat, abych do hlavy nehustila stále nové věci a ty staré nevypadávaly ušima. Nebudu se tady zbytečně rozepisovat, protože musí být asi každému jasné, že to nebylo úplně snadné. Asi nejhorší ale bylo to, že nikde nebyl konkrétní studijní plán, který by zaručil dobré výsledky. Prošla jsem si několik fór, přečetla pár článků a na základě toho vytvořila rozvrh učení. Samozřejmě jsem pak jednou měsíčně propadala depresi a s brekem šla buď za Járou nebo za našima a říkala jim, že to prostě nemůžu napsat. Pak jsem se vrátila k učení a za měsíc se opakovalo to samé. Začátkem prosince, zhruba dva měsíce před termínem zkoušky, jsme s Járou jeli na osm dní do Thajska, kde jsem si odpočinula a nabrala síly na finiš. Vánoční svátky jsem se stejně jako pět let předtím proučila a dovolila si alespoň několik hodin oslav Nového Roku.

Můj první den učení, 1. srpna 2016. Večer před tím jsem se vrátila z Kypru a budíček s následným zasednutím ke stolu nebyl zrovna nejjednodušší.
Tahle fotka je naprosto typická! Přestože je srpen a venku přes třicet stupňů, já sedím u stolu v dlouhém rukávu, zabalená v dece a v klíně maličký čokíno. Ještě mám někde poblíž určitě svojí učící bílou fleecovou mikinu přezdívanou “ovečka”. Ta už po třech letech učení není úplně v topu.
Osm dní dovolené v Thajsku mě nakoplo a dodalo mi dostatek sil na další dva měsíce učení.

Začátkem února jsme se pak vydali s Járou do Berlína kde se nachází nejbližší testovací centrum. Pamatuji si, že jsem byla nervózní jak naše malá čivava Amy. Klepala jsem se, nemohla jsem spát a ráno jsem nechtěla vystoupit z auta. Za celý život jsem nebyla na žádnou zkoušku tak nervózní jako tenkrát. Nakonec jsem se ale odhodlala a vešla do testovacího centra.

Tenkrát to podle mě bylo jednodušší než letos. Měla jsem sice informace od kamarádů, kteří zkoušku už psali, na internetu jsem si také přečetla nějaké zkušenosti ostatních, ale nevěděla jsem přesně do čeho jdu. To je jak když mě mamka varovala, ať na medicínu nechodím, že je to hodně učení. Tenkrát jsem si řekla: „No tak se budu trochu víc učit no!“ Až když jsem to zažila na vlastní kůži, jsem zjistila co znamená HODNĚ. Mělo to i druhou výhodu, byla jsem stále na začátku celé cesty. Říkala jsem si, že to jdu prostě zkusit, abych si to později nevyčítala. Nebyla jsem tolik pod tlakem a všechno bylo stále v nedohlednu.

7 hodin, 280 otázek a 100 dřepů

Samotná struktura zkoušky mi byla samozřejmě jasná, protože jsem celý půlrok trénovala cvičné otázky a poslední měsíc si dělala i čtyřhodinové zkušební testy, abych si na celý proces zvykla. Znala jsem pravidla, věděla jsem, že se skládá ze sedmi 60-minutových bloků, během kterých odpovídáte na počítači na 40 otázek tak, že vybíráte jednu z uvedených odpovědí. K tomu máte hodinu na pauzy, které můžete využít podle vašeho uvážení. Chce se po mě prostě „jen“ SEDM hodin soustředění a civění do počítače. Netušila jsem, jak náročné to bude!

Nějakým zázrakem jsem ale postupně odškrtávala hodiny strávené za počítačem a během pauz dodržovala rutinu skládající se z běhu na záchod, pár loků energetického drinku, několika soust sušenky a deseti až patnácti dřepů. Najednou bylo pět hodin a já se šourala z testovacího centra k autu. Jen co jsem dosedla, Jára vyhrkl: „Tak co? Povídej, jaký to bylo?“ Chtěl slyšet všechny mé dojmy, detaily průběhu zkoušky a hlavně můj pocit. Seděla jsem v autě, nepřítomně koukala před sebe a nebyla si schopna vůbec nic vybavit. Odpověděla jsem na 280 otázek a nepamatovala si ani jednu. Typ otázek je totiž úplně jiný než při písemných testech na medicíně. Není to tak, že byste se naučili hromadu věcí a měli jistotu, že se nezeptají na nic jiného. Tady Vám vždycky popíšou kazuistiku a otázka je několika stupňová. Můžete mít například muže s určitými příznaky a otázkou je nežádoucí účinek léku, který mu na jeho onemocnění předepíšete. Musíte tedy nejdříve poznat co mu je, vědět čím se onemocnění léčí a jaký je nejčastější nežádoucí účinek daného léku. Když víte jen část, je Vám to…však Vy víte k čemu. Rozsah témat je jasně daný, jedná se o neklinické obory, jednoduše řečeno první tři roky medicíny plus farmakologie. Co mě však při přípravě občas zaskočilo byla hloubka, do které šly. Nebyla jsem si jistá, že to, v čem se tam šťouralo, mi k něčemu v budoucnu bude. Ale to už tak bývá.

Výpisky z knihy, výpisky z cvičných otázek, výpisky z výpisků a závěrečné výpisky z výpisků z výpisků. Aneb psaním se učím.

Čekání na výsledek

Potom, co jsme se vrátili z Berlína, následovalo tří týdenní čekání na výsledek. Tenkrát jsme se ale stěhovali a začala mi škola a tak to utíkalo tak nějak rychleji. Výsledkem zkoušky není známka ani „áčko, béčko, céčko“ nebo procento správně zodpovězených otázek, nýbrž tzv. „three digit score“ neboli třímístné skóre. To se pohybuje od 0 do 300, ale ani jedno zmíněné číslo nikdo nikdy nedostal. U většiny lidí se skóre pohybuje od 140 do 260 a proto, abyste zkoušku vůbec udělali musíte mít alespoň 194. Průměr se v tuto chvíli převaluje někde kolem 229, ale křivka podle které se toto třímístné skóre počítá se stále mění (upřímně řečeno, já tomu stále nerozumím). K čemu to všechno je, říkáte si?

Nejvěrnější parťáčka, s kterou jsem zvládla celou medicínu. Při tom posledním učení tenhle rok mi tady v Michiganu Amy děsně chyběla.

Když už pokonit, tak aspoň pořádně

Výsledky se spolu s dalšími dokumenty uvádějí v žádosti o rezidenční programy. Některé programy mají dokonce určité limity a pokud Vaše skóre nedosahuje požadovaného skóre, nemůžete o něj zažádat. Zmíněné zkoušky skládají i američtí studenti medicíny a skóre je proto jakýmsi porovnáním. Čím vyšší, zejména pokud jste mezinárodní žadatel, tím samozřejmě lepší. Nárok na výši skóre však také závisí na specializaci, které se chcete věnovat. Některé obory jsou kompetitivnější a je na ně potřeba lepší výsledek, na jiné stačí mít mnohem méně. Pokud zkoušku neuděláte, můžete opět zaplatit hříšné peníze a zkusit to znovu. Zádrhel je v tom, že pokud jí uděláte, zůstává Vám výsledek už napořád. Jednoduše řečeno je horší to trochu pokazit, než to totálně pokonit.

Líp než jsem čekala

Když mi výsledek ze Step 1 přišel, skákala jsem do nebe. Byl lepší, než jsem čekala a než jsem si každý večer před spaním přála. Vůbec jsem ale nevěděla, kolik z těch 280 otázek jsem měla vlastně dobře (za což jsem vděčná). Když se mě kdokoliv zeptal, jak vlastně dopadla má zkouška, nevěděla jsem, co mám říct. Krátká odpověď „skvěle“ nikoho moc neuspokojila a po tom, co jsem Vám tu v několika odstavcích zhruba vysvětlila, jak to chodí, Vám musí být jasné, že jsem se do stejného vysvětlování nechtěla pouštět s každým, kdo se mě jen tak mezi řečí zeptal. Stejně by mě po pár vteřinách přestal poslouchat. Většina lidí totiž očekávala, že odpovím něco jako: „Jo super, mám jedničku.“ nebo „Jo skvělý, mám 290 bodů z 300.“ nebo třeba „Jo bomba, napsala jsem to na 95%.“ Takovou odpověď jsem nebyla schopna dát a tak jsem si zvykla na pouhé ale pravdivé: „Dopadla líp, než jsem čekala.“

Tak ještě dvě!

Potom, co jsem zvládla Step1 jsem sfoukla dvě státnice, na které jsem se učila mnohem snadněji hlavně díky půlročnímu opakování prvních třech let medicíny a obrovskému množství mnemotechnických pomůcek, které Američani s chutí vymýšlejí. A zatímco mě čekal ještě rok medicíny, spolužáci už nastupovali do nemocnic a na srazech řešili zajímavé pacienty, první služby a dávkování léků. Na podzim roku 2017 jsem si odškrtla třetí státnici a v lednu 2018 vyrazila na výzkum do Washington DC. Po tříměsíční stáži jsem si koupila lístek na autobus a vydala se do nedaleké Filadelfie, kde se nachází jedno z testovacích míst na tu třetí zkoušku Step 2 CS. Pořadí, ve kterém zkoušky děláte je totiž jen na Vás, nejsou na to žádná pravidla. Já chtěla využít toho, že jsem v USA a tak jsem jedno upršené ráno 2. dubna 2018 nakráčela s bílým pláštěm a fonendoskopem v ruce do budovy s číslem 3624 v univerzitní části Filadelfie. Čekala mě další, tentokrát osmi hodinová praktická zkouška.

A o tom jak probíhala, jaký jsem z ní měla pocit a jestli jsem jí udělala Vám povím v dalším díle.

Tak zase příště. Mějte se krásně!

One thought on “Jak se stát lékařem v USA, část první

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s