Toronto

Poslední dva týdny jsme se s Járou netěšili na nic jiného než na výlet do Toronta. Jára měl přes týden spoustu práce a celé Velikonoce jsme strávili za stolem u počítačů. Tady totiž žádný státní svátek není, některé firmy sice vyhlásí „závodní dovolenou“, ale ne všichni mají takové štěstí a většina musí v pátek i v pondělí normálně do práce.

Small Group

Během týdne jsem šla na svou první „small group“, což je akce pořádaná neziskovkou, ve které pomáhám. Chtěla jsem si v Birminghamu totiž založit svojí skupinku, kterou bych vedla. Skupinky se setkávají jednou měsíčně, vždy se probere nějaké výživové téma, odpovídá na otázky a diskutuje. Šla jsem obhlédnout skupinku, která je už zajetá a schází se v tom zdravém obchodě co máme u bytu. Ihned jsem se zapojila a předávala lidem své zkušenosti. Nakonec jsme se dohodly, že povedu tuto stávající skupinu spolu s Jean, která jí má na starost. Seznámila jsem se se spoustou lidí a bylo vidět, že si cení rad, které jsem jim ohledně výživy dala, což mi udělalo velkou radost. Tak uvidíme, co si pro ně připravím v květnu.

Pak už následovaly jen výběhy a sbírání míčků na tenisovém kurtu (tenisem bych to naše plácání nenazvala), nákupy a občasné kávičky ve Starbucksu, které mám jako zpestření proučených dní. Také jsme konečně zašli do banky a přidali mě k účtu, abych měla svou kreditku a mohla trochu fungovat. To byla zase akce na hodinu, ale nakonec se podařilo, takže banka vs. my 3:2! Lepšíme se. Uvidíme, jak to dopadne až půjdeme založit spořící účet, třeba to skóre vyrovnáme.

Balíme všechno, co máme

V pátek jsme zalili kytky a bylinky, které už vesele rostou za oknem a ještě tak do června tam zůstanou, protože by venku zmrzly. V Michiganu totiž začínají stromy kvést až v květnu a jaro je snad jen první dva týdny v červnu, než začnou pařáky. Já jsem zkontrolovala svůj experiment, který kvasí ve skříni (jestli se povede, tak vám o něm povím) a nabalili jsme zimní bundy a boty, čepice, rukavice a šály. Jedeme přeci do Kanady!

Když Jára svému nadřízenému sdělil, že jede na víkend do Kanady, obdržel vyděšený výraz. Prý je teď cestování přes hranice striktní a Američané musí mít dokonce pas (což berou jako děsný problém, protože spousta Američanů pas vůbec nevlastní). Ptal se jestli taky máme pas a víza, abychom tam náhodou nezůstali. Ano, kupodivu máme pas i víza, jinak bychom se do USA asi nedostali. Do té doby jsem nad tím nijak nepřemýšlela, protože jsem byla zvyklá na cestování po Evropě a tak mě to trošku vyplašilo. Radši jsme připravili všechny dokumenty, které tu máme, vzali všechny peníze, kartičky ke zdravotnímu pojištění a prakticky pobalili půl bytu (to není zase tak složité). Mimo jiné jsme zjišťovali jak je to v Kanadě s daty a až cestou jsme si vzpomněli, že nemáme cestovní pojištění.

Polem nepolem

Cesta měla trvat zhruba čtyři hodiny, ale byl obvyklý páteční provoz, takže se čas dojezdu posouval. Na hranicích jsme nejdříve zaplatili poplatek, přejeli most a zastavili u usměvavého Kanaďana, který se nás vyptával kam jedeme. Když zjistil, že míříme do Toronta za kamarády, ihned se ptal, jestli jim vezeme nějaký dárek. Jára přiznal dvě vína a dodal, že jsou michiganská, což celníka pobavilo. Dal nám razítka a popřál pěkný víkend. Tak to bylo snadné.

Cestou do Toronta jsme neviděli kromě větrných elektráren a pár farem vůbec nic. Jeli jsme po dálnici asi dvě a půl hodiny a všude kolem bylo úplně prázdno. Při maximální povolené rychlosti 100 km/hod (alespoň na víkend jsme si užili metrický systém) to byla občas pěkná nuda. Když jsme se ale blížili k Torontu, začal houstnout provoz a objevil se první předvoj mrakodrapů. Po pěti hodinách jsme za šíleného provozu a deště dorazili do centra. Už z auta jsme koukali na všechny ty skleněné mrakodrapy. V některých se bydlí, jiné slouží jako kanceláře, ale je jich tolik, že to občas působí až stísněně. Detroit je oproti tomu taková Ostrava (snad se nikoho nedotknu). Zaprakovali jsme u našich kamarádů, trochu se rozkoukali, protáhli nohy a vyrazili do víru velkoměsta. Nejdříve jsme se šli podívat k pěkně nasvícenému „Toronto sign“, který je u nové radnice. Porovnali jsme starou radnici s novou, na kterou všichni místní nadávají a zašli ještě vyzkoušet kanadské pivo do nedaleké hospody. Probrali jsme plán na další den a šli spát.

*Toronto sign, který měnil barvy. Ta vesmírná loď v pozadí je nová radnice.*

Skleněné město

V sobotu ráno jsme se vydali na obchůzku města. Přešli jsme přes Dundas Square, procházeli různými uličkami a z ničeho nic se ocitli v „China town“, kde to vypadalo jako v Bangkoku. Každý obchůdek měl asi tak dvacet různých nápisů a všechno tam svítilo. Pokračovali jsme na vyhlášený Kensington Market, což je nejpodivnější tržiště, které jsme zažili. Je to taková venkovní tržnice, kde jsou různě pomalované domky, lidé prodávají všemožné harampádí a do toho jsou tam různé kavárny a jiné podniky. Občas jsem se musela smát, když jsme míjeli hippie domky a pomalovaná a zarostlá auta.

*Náměstí Dundas je takové menší torontské Times Square.*

Čínská čtvrť a bambilion nápisů. Na této fotce je také vidět, že je silnice v rekonstrukci. V Torontu jsou prý jen dvě období a to zima a rekonstrukce. Je pravda, že se opravovalo všechno, co se dá.

*Kensington Market a šílené domky s ještě šílenějšími auty.*

Celou dobu pěkně foukalo a občas byla celkem fuška vůbec jít, takže jsme byli opravdu rádi, že máme kompletní zimní výbavu. Naši kamarádi nás hned naučili místní trik. Na přechodu je třeba zmáčknout tlačítko, hned se schovat za roh a čekat na zelenou v závětří. A tak se od té doby Jára schovával už pořád (i když nefoukalo). Zamířili jsem do Graffity Alley, tedy ulice, kde jsou samé grafity. Místy to nevypadalo zrovna bezpečně, večer bych tam sama asi nešla, ale byli jsme čtyři a světla bylo dost. Některé kresby byly opravdu krásné, jiné spíš takové čmáranice, každopádně to byl zážitek.

*Tenhle domek se mi třeba líbil, to by se hodilo na nějakou školku.*

CN Tower

Cestou k vodě jsme se rozhodli, že s Járou zajdeme na CN Tower. Chtěli jsme tam původně na večeři, protože by bylo celé město pěkně nasvícené a oslavili bychom Járy svátek, ale večer už byla restaurace beznadějně plná. Tak jsme si řekli, že půjdeme na oběd. Došli jsme pod CN Tower, udělali rezervaci a paní nás poslala k výtahu. Přišli jsme si jako VIP hosté. Hned u vchodu jsme se oddělili od davu lidí, kteří chtěli jen na vyhlídku a šli přednostním vstupem. Výtah jel tentokrát pomaleji, než obvykle, protože strašně foukalo. Za dvě a půl minuty jsme byli ve 350 metrech nad zemí. Usadili nás u stolu a my koukali na ten úžasný výhled. Prvních deset minut jsme si museli zvykat na to, že se restaurace neustále pomalu otáčí. Já jsem „jela“ pozadu, což mi většinou nedělá moc dobře. Vybrali jsme si jídlo a pozorovali město. Za celou dobu jsme se krásně otočili o 360 stupňů a viděli tak celé Toronto. Kromě toho byla skvělá viditelnost a nakonec jsme usoudili, že to možná bylo ještě lepší, než v noci. Když jsme čekali na jídlo, zavolali nám kamarádi z Čech, na jejichž svatbě jsme bohužel nemohli být. A tak jsme jim alespoň stylově pogratulovali z oblak. Oběd byl vynikající a byl to naprosto úžasný zážitek. Po jídle jsme ještě zašli o patro níž, kde byla vyhlídka. Tam jsme si zase museli zvykat, že už se netočíme a oběma nám bylo trošku šoufl. Ještě o jedno patro níž byly úseky s prosklenou podlahou. Bylo zajímavé pozorovat lidi, kteří odhodlaně mířili ke sklu a pak se z ničeho nic zastavili a těžce oddychovali. Nebudu lhát, necítila jsem se zrovna dvakrát bezpečně, když jsem stála uprostřed skla v takové výšce a koukala dolů.

*Sváteční oběd ve 350 metrech nad zemí.*

*Restaurace se celou dobu pomalu točí. Video je zrychlené takže nebojte, nelítalo nám jídlo z talíře.*

*Lidí, co si stoupli hezky pěkně doprostřed moc nebylo.*

Sjeli jsme výtahem dolů a poklepali se po rameni, když jsme viděli tu šílenou frontu na vyhlídku. Vstup do restaurace je sice dražší, ale stojí to za to. Prošli jsme kolem akvária, přešli silnici a podívali se na obrovskou točnu a vlaky u muzea železnice. Pak jsme zamířili na farmářský trh Sr. Lawrence Market. Cestou jsme potkávali davy lidí mířících na baseballový zápas, který se hrál na stadiónu Rogers Centre. Podívali jsme se na nádraží Union Station a v tu chvíli nás napadlo, proč jsme vlastně nejeli vlakem. Jízdenky jsou ale celkem drahé a hlavně bychom se museli z bytu nějak dostat do Detroitu, respektive Winsdoru, který je na druhé straně řeky. S autem má člověk mnohem větší volnost.

*Vlaky v muzeu železnice hned pod CN Tower.*

Pokračujeme v toulání

Na trhu jsme se sešli s našimi kamarády a nakoupili nějaké dobroty na večeři. Cestou domů jsme prošli známý PATH, což je systém tunelů, které vedou pod městem. Když je v zimě mínus třicet, tak se celkem hodí. O víkendu tam bylo málo lidí, protože tunely využívají hlavně lidé, kteří v Torontu pracují. Zalezou do tunelu u svého bytu a vylezou v práci. Nepředstavujte si ale podzemní chodby jak v Táboře, je to normální nákupní centrum, kde jsou restaurace a obchody. Občas musíte prolítnout točitými dveřmi, které se prý přes týden točí šílenou rychlostí, když jimi proudí tisíce lidí. Došli jsme až do nákupního centra Eaton Centre, kde jsem byla před deseti lety. Tam jsme se vůbec nezdržovali, protože praskalo ve švech asi stejně jako naše nákupní centra o víkendu. Donesli jsme nákup domů a připravili večeři. Večer jsme se ještě vydali do „The Distillery Historic District“. To je takový malý Karlín. Cihlové domy v industriálním stylu jsou večer pěkně nasvícené a najdete tam bary, hospody a obchůdky. Byla tam naprosto úžasná atmosféra a moc se nám tam líbilo. Prošli jsme si celou oblast a zamířili přes park domů. Cestou jsme si užili nasvícenou CN Tower a večer jako správní „kaďaňani“ koukali na NHL.

St. Lawrence Market je tržnice, kde nakoupíte spoustu masa, sýrů, mořských plodů a v dolním patře i obilovin, ovoce, zeleniny, ořechů nebo čajů. Byl otevřený jen v sobotu a bylo tam děsně moc lidí.

*PATH neboli tunel pod zemí. Předpokládám, že přes týden bych takovou fotku nevyfotila.*

*The Distillery Historic District a žluté srdce.*

*Večerní atmosféra byla opravdu úžasná.*

Výlet na ostrovy

V neděli jsme se probudili a venku byla vymetená obloha, což nám udělalo nesmírnou radost, protože během týdne byla předpověď dost tragická. Chvíli to vypadalo, že snad bude sněžit, pak pršet a nakonec bylo jasno a bez mráčku. Vyrazili jsme proto do přístavu, koupili si jízdenku na loď a jeli na nedaleké ostrůvky. Už z lodi byl naprosto boží výhled na celé město. Na ostrovech bylo poměrně málo lidí, protože ještě nezačala letní sezóna a všechny kavárny, obchůdky a půjčovny lodiček a kol byly zavřené. Nám to ale nevadilo, protože jsme si alespoň všechno v klidu prošli. Prozkoumali jsme pláže, dívali se na jezero Ontario, které se táhlo stovky kilometrů daleko, došli k majáku, já se zamotala v přírodním bludišti a pak jsme došli po skoro dvoukilometrovém molu až na konec jednoho ostrůvku, kde jsme skočili na loď a jeli zpět do centra. Cestou jsme zašli do PATH na oběd a pomalu začali balit. Rozloučili jsme se s kamarády a vyrazili domů.

*Výlet loďkou na nedaleké ostrovy a modré nebe.*

*Pláž, kde nebyla ani noha. Za to tam byl krásný výhled na jezero Ontario.*

*Procházka parkem a vzadu opět centrum Toronta.*

*Dvoukilometrové molo a široko daleko nikdo.*

Přejezd přes hranice

Za Torontem jsme ještě zastavili v Humber Bay parku, kde je moc pěkný a asi poslední výhled na město. Pak už nás čekala jen dlouhá a nudná cesta domů. U hranic jsme opět mírně znervózněli. Teď zjistíme, jestli nás pustí zpátky. Zaplatili jsme poplatek, přejeli most a zastavili u amerického úředníka. Podali jsme mu pasy a já držela asi trilion papírů. Zeptal se kam jedeme a co tam budeme dělat. Když jsme řekli, že se vracíme domů z výletu, kývl, řekl, že je všechno v pořádka a s úsměvem nám podal pasy. Oba jsme s Járou byli zaskočení, že to šlo tak hladce.

*Poslední zastávka v Humber Bay parku a rozloučení s Torontem*

Port Huron

Za mostem jsme sjeli z dálnice a podívali se na maják a Huronské jezero v městečku Port Huron. U Toronta jsme viděli jezero Ontario, ale u Huronského jsme ještě nebyli. Bylo to jako u moře, stojíte na písečné pláži a všude, kam dohlédnete, je voda. Určitě se k jezerům musíme vydat na trochu déle ještě v létě. Pak jsem zašli na pizzu a Jára si už podruhé dal pořádnou americkou, která má snad tunu těsta a sýra. Čekala nás poslední hodinka cesty a čím horší byly cesty, tím víc jsme věděli, že se blížíme domů.