V anketě na téma dalšího článku většina hlasovala pro pozitiva a negativa USA. A upřímně řečeno nás to vůbec nepřekvapuje. Říkali jsme si to totiž už při vymýšlení ostatních témat. Žijeme tu zatím jen necelé tři měsíce (i když oba jsme už v USA strávili nějaký ten pátek) a tak je jasné, že nemůžeme posoudit úplně všechno. Možná budeme mít za pár let jiný názor, ale dali jsme s Járou hlavy dohromady a sepsali věci tak, jak je vidíme a cítíme teď. Co se nám na životě v USA líbí a jaké jsou naopak ty stinné stránky?
Pozitiva
Začneme tím, co se nám tady líbí a přáli bychom si, aby všude fungovalo.
Vyšší životní úroveň
Tento bod je hned na prvním místě, protože podle nás souvisí s dalšími, které uvádíme. V porovnání s Českou republikou jsou tu životní náklady mnohem menší. Ceny aut, elektřiny, plynu či poplatky za internet nebo zábavu jsou srovnatelné, benzín a oblečení dokonce levnější. Platy jsou však dvoj až trojnásobně vyšší a tak se v tom ztratí i dražší nájem nebo třeba stravování. Lidé si prostě mohou dovolit mnohem více základních věcí a snadněji se zabezpečí. Jen pro porovnání, průměrná hrubá mzda v Michiganu činí 61 tisíc dolarů, tedy zhruba 1 400 000 Kč ročně, což je víc jak trojnásobek oproti té české, která se pohybuje kolem 400 000 Kč ročně.
Pozitivita a ochota
Celkové pozitivní nasazení možná souvisí právě s tím, že se lidé nemusí tolik starat o to, aby se jim vedlo dobře. Mohou se více soustředit na pomoc druhým. Moje „host mother“ mi vždycky opakovala jednu větu: „Once a giver, never taker.“ Velmi volně by se to dalo přeložit tak, že jakmile budeš lidem dávat, nikdy nebudeš příživníkem. Tímto rčením se tady řídí hodně lidí. Pomáhají ostatním, aniž by za to něco očekávali a věří, že se jim to třeba někdy vrátí. Nedávno jsme potkali souseda, který bydlí vedle nás. Mile nás přivítal a říkal, že nás někdy musí pozvat na uvítací koktejl. Další den jsme před dveřmi našli rohožku s nápisem „Welcome“. Obecně si tady lidé ostatních mnohem víc všímají a váží a nekopou jen za sebe.
Služby
Úsměv na tváři najdete u většiny lidí. Ať už jdete do obchodu, na poštu, do banky, do kina nebo když potkáte kohokoliv na ulici. Na to jsem si zvykla už před deseti lety. Když jsem se pak vrátila domů, šla po našem městě a zdravila lidi na druhé straně silnice, setkala jsem se buď se zaskočeným pohledem nebo trapným tichem. Když v obchodě delší dobu stojím u regálu, vždycky přijde pracovník a zeptá se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct, pokladní se pak ujistí, zda jsem všechno našla. O skládání nákupu do tašek, rychlosti a spolehlivosti pošty a dopravních firem jsem už psala. Tak se necháme překvapit, jestli budou v zimě silničáři stejně „rychlí“ jako v Čechách.
Jasně (někdy až moc) daná pravidla
Nejdřív jsem si myslela, že tento bod dáme jako negativum. Víte, že si ve článcích často dělám srandu z instrukcí, které jsou tu opravdu na všechno. Na druhou stranu pokud existují pravidla, jednoduše se určí, kdo je porušil a jaký ho čeká trest. A že jsou tu tresty větší. S obyčejnou pokutou za rychlou jízdu si vás předvolají k soudu a jednodenní posezení ve vězení taky není výjimečné. Možná proto tu jsou lidé opatrnější, i když jsem si jistá, že v jistých částech Detroitu (a jiných měst) se porušuje všechno možné, ale pak také vězení praská ve švech. Pamatuji si, jak jsem své „host family“ pouštěla video z Prahy a strašně je překvapilo, jak máme posprejované a zničené památky. Ptali se, jak si to někdo může vůbec dovolit. Může, když ví, že ho nečeká žádný trest. Pokud nejsou pravidla, nedá se určit, kdo je porušil. A v Čechách se k tomu ještě přidává rčení pravidla jsou od toho, aby se porušovala.
Větší nezávislost
S jasně danými pravidly souvisí také mnohem větší nezávislost. Pokud žádná pravidla neporušujete, nikdo si vás nevšímá. Je třeba zakázané vás zastavit pro obyčejnou silniční prohlídku. Když vás policajt zastaví, má k tomu důvod a pokud ne, můžete v klidu odjet. Nemá právo vás kontrolovat jen tak.
Ocenění lékařů
Jsem si jistá, že se nejedná jen o lékaře, ale v tomto oboru je rozdíl poměrně markantní. Lékař se v USA dočká mnohem většího ocenění. A tím myslím jak uznání okolí, tak finanční ohodnocení. Je to možná tím, že tu studium trvá osm let a pak dalších několik let residentury (atestačního programu), kde mladí doktoři pracují klidně i 80 hodin týdně, což se nezmění ani když složí atestační zkoušky. Ale v České republice to není jiné. Zodpovědnost nad lidským životem má každý doktor a je jedno, kde pracuje. Pro porovnání, průměrný plat amerického lékaře se pohybuje mezi 150-400 tisíci dolarů ročně v závislosti na lokalitě a specializaci. Když už člověk maká jako šroub, tak by měl dostat alespoň zaplaceno. Potěšilo mě, když jsem mluvila s členkou neziskovky, ve které pomáhám a oslovila mě Doctor Pouzar. Když jsem jí řekla, že mi může říkat jménem, odvětila, že chce ocenit tvrdou práci, která je se studiem spojena.
Místo, kde se všechno děje
V USA sídlí spousta velkých firem, ve kterých se točí hodně peněz. Je tu mnoho podnikavců a ve všech oborech je kladen velký důraz na výzkum. Člověk má přístup k zajímavým pozicím, projektům a nabízí se mu mnoho příležitostí, které by v České republice neměl.
Jiný způsob myšlení
Dalším bodem je trochu jiná povaha Američanů. Obecně tu lidé mnohem víc přemýšlí nad tím PROČ a JAK. A také se o svých myšlenkách nebojí mluvit, i když jsou někdy možná trochu mimo mísu. To je věc, za kterou jsou dost často napadáni a mnohými považováni za hloupé. Oni ale o věcech mnohem více mluví a nebojí se jednat. Někdy třeba nejsou myšlenkové pochody správné nebo přesné, ale právě proto se řeší. Na schůzkách se mnohem více mluví a snaží se dojít k řešení nebo alespoň dalšímu kroku. Stejně tak pokud se někomu něco nelíbí, tak to řekne na rovinu. Jestli má problém s konkrétní osobou, konfrontuje ji a snaží se to vyřešit. Nepomlouvá za zády a nestěžuje si pod vousy, aniž by cokoliv řekl tak říkajíc na plnou hubu.
Čistota
Tento bod je asi daný tím, že se na něj opět vztahují pravidla. Každý, kdo má dům, se musí starat o svou předzahrádku. V zimě odhazovat sníh na chodníku, v létě zastřihávat trávu. V Birminghamu můžete například dostat pokutu, pokud máte trávu vyšší než osm palců. Představte si toho policajta, co chodí s pravítkem a měří, jak je kde vysoká tráva. Cesty jsou sice plné děr, ale čisté a v parcích se neválejí odpadky, na ulicích nejsou psí nadělení a u stromů nenajdete cigaretové nedopalky. Kam se hrabou třeba takové Vinohrady.
Negativa
Nikde na světě není báječně, takže je pochopitelné, že i tady jsou věci, které nám vadí nebo chybí.
Vzdálenosti a závislost na autě
To je asi největší negativum, kterým je Amerika dost typická. V Praze nebo u rodičů jsme byli zvyklí si kamkoli dojít nebo se popovézt autobusem, ale tady to bez auta opravdu nejde. Malá města nejsou tak kompaktní, každý obchod či podnik má svou vlastní budovu a velká parkoviště a tím se všechno hrozně rozprostře. Navíc většina měst nemá ani žádné centrum nebo náměstí, kde by byly instituce a obchody pohromadě. Potraviny, pošta, banky nebo úřady jsou tady rozprsknuté všude možně. To byl také jeden z důvodů, proč jsme si vybrali Birmingham, který je v Michiganu známý tím, že se svým uspořádáním nejvíce podobá evropským městům. Lidé jsou tady však na větší vzdálenosti zvyklí a půlhodinové dojíždění do práce je pro ně naprosto normální.
Hromadná doprava
Další zákeřnost je to, že člověk na mapě rychle ztratí představu o tom, co je za rohem a co už je pěkně daleko. Řekli byste, že to máme do Chicaga, Pittsburghu nebo Toronta kousek, ale do každého města jsou to minimálně čtyři hodiny cesty. Stejně tak si vždycky naplánuji, jak někam skočím a pak zjistím, že bych tam šla pěšky přes hodinu. Doba cestování po Americe je vlastně stejná jako při cestování po České republice, akorát místo autem lítáte letadlem. Takže ono je to z Detroitu do Chicaga vlastně jako z Prahy do Písku.
S velkými vzdálenostmi a závislostí na autě souvisí i omezená hromadná doprava. Je to ještě umocněné tím, v jaké oblasti bydlíme, protože v jihovýchodním Michiganu sídlí tři obrovské automobilky (General Motors, Fiat Chrysler a Ford). Proč by tady budovali nějakou dopravní síť, když potřebují prodávat auta? Tady naopak jakoukoliv hromadnou dopravu bojkotují a nutí vás ke koupi auta. Sice tu jezdí vlak, ale síť tratí není rozhodně tak bohatá jako v Evropě. Autobusy tu také nějaké najdete, ale opět je jejich síť poměrně omezená a hlavně jezdí jen jednou nebo maximálně dvakrát do hodiny. To není jako u nás, kdy si klidně necháte metro nebo tramvaj ujet, protože než dojdete na zastávku přijede další.
Kvalita cest
Tento bod je poměrně specifický pro Michigan. Cesty jsou tu opravdu tragické. Někde jsou betonové panely, jinde výmoly tak velké, že se bojíte, že přijdete o kolo. A to nemluvím jen o cestách ve městech, ale i o dálnicích, kde to všichni sviští přes 120 km/h. Občas mi přijde, že jezdíme po tankodromu.
Chabá historie
Už na střední škole mě při první hodině „US History“ zarazilo, když učitelka začala slovy: „Vítám vás na hodině Americké historie. Začneme pěkně od začátku, psal se rok 1492…“ Na druhou stranu kdy jindy by se mělo s americkou historií začít. Vzhledem k tomu, že jsou na střední škole povinné jen americké dějiny a všechny ostatní jsou pouze volitelné a může se stát, že se prostě o žádné Mezopotámii a Egyptě nedozvíte za celý svůj život zhola nic, tak je tu pojetí času poněkud odlišné. Bob nám několikrát opakoval, jak je náš dům děsně starý, přitom byl postavený kolem roku 1960. A ono s tou historií souvisí i to, že tu nejsou památky, které bychom mohli navštívit. Samozřejmě můžeme vyrazit do velkých měst, která jsou plná mrakodrapů nebo třeba i nějakých historických památek jako ve Filadelfii. Nebo můžeme navštívit obrovské a velmi dobře udržované, krásné národních parky a je tu také hodně muzeí. Ale žádný Řím, Londýn, Barcelonu nebo Prahu tu nenajdeme. Kostely jsou většinou pixly z dřevotřísky s křížem na střeše a třeba taková Washington National Cathedral, kterou jsem v DC navštívila a svým vzhledem připomíná naše katedrály, se začala stavět v roce 1907 a dokončena byla až v roce 1970.
Certifikace a školení
Na rozdíl od bodu o instrukcích a pravidlech, který bereme jako pozitivum, je tento bod občas na obtíž. Přijde mi, že tady musíte mít certifikát nebo školení na všechno a bez něj se nehnete. Pamatuji si, jak jsem minulý rok chtěla po jedné přednášce zatáhnout přepážku, která oddělovala dvě místnosti. Okamžitě přiběhla kolegyně a říkala mi, že je na to speciální grif a já jsem na zatahování stěny nebyla vyškolena. A tak jsem šla uklízet židle a modlila se, abych nepotřebovala školení i na to. A takových školení existuje stovky. První týden ve výzkumu jsem nedělala nic jiného, než procházela školící prezentace, psala testy a koukala na školící videa. Krátké pracovní prezentace vem čert, ale lidé jsou tu často porovnáváni na základě certifikátů. Pokud žijete v USA celý život, není to asi problém, ale pokud se sem přistěhujete a chcete si najít práci a všude vyžadují desítky certifikací, je to přinejmenším stresující. To, že ve skutečnosti víte možná víc, je vám k ničemu, protože na to nemáte papír. O to horší to je, když jde o podobně stupidní školení jako to na zatahování stěny.
Dýška a daně
Posledním negativem jsou dýška. O těch by mohl být samostatný článek, ale ve zkratce jde o to, že vlastně suplujete plat personálu. Existují totiž dva typy minimální hodinové mzdy v závislosti na tom, jestli při práci dostáváte dýška nebo ne. Minimální mzda, kterou dostanete za práci v McDonaldu je 7,5 dolaru, ale pokud pracujete v restauraci, je vaše hodinovka stažena na tristních 2,5 dolaru, protože se počítá s tím, že si vyděláte právě díky dýškům. Proto je tu dýško ve výši 15% celkové ceny naprostým standardem. Druhá věc, která není v menu ani kdekoliv jinde uvedena, je daň. Ta je v každém státě jinak vysoká, tady v Michiganu je 6%. Člověk tak vlastně nikdy neví, kolik bude v restauraci platit a může být lehce překvapen, když je konečná suma minimálně o 20% vyšší (cena za jídlo + daň + dýško z celkové ceny s daní). Stejně tak v obchodě nesmíte spoléhat, že si koupíte vodu za dolar, protože bude ve skutečnosti stát dolar a 6 centů.
Neutrální
Nakonec tu máme několik bodů, které nejsou ani dobré ani špatné, respektive by se na nich dalo najít jak něco pozitivního, tak negativního.
Kapitalismus
V Americe funguje těžký kapitalismus. Jedním příkladem za všechny je dovolená. Zaplaceno totiž dostává jen ten, kdo pracuje. Chceš dovolenou? Tak si ji vezmi, ale nepočítej s výplatou. Jsi nemocný? Do práce nemusíš, ale nedostaneš zaplaceno. Firmy, které tady nabízí placenou dovolenou vám vlastně poskytují benefit. To si mnoho lidí v Čechách neuvědomuje a neváží si toho co má. Těhotné ženy chodí na mateřskou dva týdny před termínem a většinou se musí po šestinedělí, maximálně po 12 týdnech vrátit zpět do provozu. Určitě také znáte ty scény z filmů, kdy někdo dostane výpověď, jde si sbalit své věci a kráčí s papírovou krabicí z kanceláře. Tady neexistuje žádná výpovědní lhůta. Můžete skončit ze dne na den, stejně tak vás můžou vyhodit na hodinu. Zdravotní pojištění je kapitola sama pro sebe a třeba se jí v dalších článcích dotknu. Na druhou stranu možností a příležitostí jak se dostat k penězům je tu spousta a ten, kdo maká, z toho může jenom těžit. Ale tak to asi chodí všude.
Potraviny
Další věcí, kterou bych chtěla zmínit jsou potraviny. Je pravda, že je tu dostupnost a výběr potravin větší. Kromě základních potravin tu koupíte i takové, které nejsou v Evropě k dostání. Na druhou stranu je potřeba číst etikety, protože kvalita některých potravin je naprosto tragická. A to beru jako velké negativum. Vysoce průmyslově zpracované potraviny plné cukru, glukózo-fruktózového sirupu či geneticky modifikované kukuřice plní regály obchodů. Takový gumový toastový chléb bych nehodila ani kachnám v jezírku.
Sport
Posledním bodem je sportovní vyžití. Na jednu stranu jsou tu upravené cyklostezky a volně přístupná hřiště na basket, baseball či tenis, na druhou stranu tu je v porovnání s Českou republikou mnohem méně sportovišť jako jsou plavecké bazény, veřejná koupaliště nebo třeba obyčejné tělocvičny, které si můžete pronajmout. Fitness centrum je tu na každém rohu, studií jógy je v Birminghamu hromada, ale obyčejný veřejný bazén ani jeden. Je to trochu dáno rozdílným přístupem ke sportu. Zatímco v České republice je dítě vedeno ke sportu rodiči prostřednictvím mimoškolních aktivit a kroužků, na které je samozřejmě potřeba nějaké sportoviště, tady je sport součástí škol. Od základní až na vysokou si student vybírá sporty ve škole, trénuje každé odpoledne v areálu školní budovy a jezdí na zápasy žlutým školním autobusem. Rodič tak nemusí zajišťovat vůbec nic. Proto je tu veřejných sportovišť málo, každá škola má k dispozici širokou paletu hřišť, tělocvičen a většinou i bazén a atletický ovál.
Tak a náš seznam je u konce. Je toho určitě mnohem víc, ale nedá se to všechno v jednom článku obsáhnout. Třeba se dalších věcí dotknu někdy příště. Doufám, že vám nový typ článku udělal radost. O čem bude ten příští?
jardel.cz 