Je 16. září a my se probouzíme do krásného pondělí v městečku Jacob Lake jen kousek od severního okraje Grand Canyon. Přestože je venku celkem zima, soukáme se ze spacáků jak hadi z kůže a usedáme k betonovému stolu. Po tolika společných dovolených už jsme celkem sehraní a víme kdo se ujme jaké práce. Snídaně sice nejsou formou švédských stolů jak v all-inclusive hotelu, ale nám to vůbec nevadí. Podává se ovesná kaše s nějakým ovocem a k tomu teplý čaj a instantní káva v prďáckých plecháčcích, které jsme pořídili hned v prvním obchodě. Sedíme u stolu a rozjímáme po kempu. Já se na chvilku zamýšlím a přestavuji si, jak cestujeme v obytňáku po světě, chodíme na výlety, večer koukáme na hvězdy, hrajeme karty a vzpomínáme na všechna ta místa, která už jsme viděli. Pak ale padám zase zpátky na zem, jdu pomalu balit všechny věci a chystat se na další dobrodružství.
Dnes náš čeká zase pěkná štreka. Z kempu v Jacob Lake vyrážíme do národního parku Bryce Canyon a pak přejíždíme do dalšího parku Capitol Reef kde máme zamluvený nádherný kemp, alespoň podle Járy vyprávění. Tentokrát vůbec nevím co nás čeká. O národním parku Zion, ve kterém jsme byli den předtím, jsem si něco zjistila, protože jsem měla z té túry trošku strach. O dalších parcích jsem nevěděla zhola nic. Což bylo nakonec strašně dobře. Google mapy, street view a stovky fotek jsou skvělé a při plánování dovolených hodně pomůžou. Ale mám pocit, že kvůli tomu někdy zmizí takový ten wow efekt, ten moment překvapení.
Bryce Canyon aneb nečekané překvapení
Po dvouhodinové cestě autem jsme dorazili ke vstupu do Bryce Canyon. Opět jsme nafasovali mapku parku a informační brožurku a já se tentokrát vrhla do studování materiálů. Bohužel jsme neměli čas na celodenní túru, ale chtěli jsme určitě podniknout nějaký kratší výšlap a k tomu projet všechna významná místa a zastavit na vyhlídkách. Národní park Bryce Canyon se rozprostírá na 145 km2 a vede jím 30 kilometrů dlouhá silnice, z které jsou malé odbočky k vyhlídkám.
Zastavili hned na prvním parkovišti a namířili si to k okraji kaňonu kde měla být vyhlídka “Sunrise point” a “Sunset point”. Sice slunce už dávno vyšlo, ale co se dá dělat. Doufám, že to bude pěkné i tak. Pamatuji si úplně živě jak jsme po cestičce mezi stromy a keři došli k okraji kaňonu. Já jsem se zastavila, podívala s úžasem na Járu a řekla mu: “No tak to si děláš pr***!” Jako malá bych se hned poslala s nůší sprostých slov do sklepa.
Tady však byla má reakce plně na místě. Před námi se rozprostíral obří kaňon plný stovek oranžovo-červených pískovcových věžiček. Byla to nádhera! Chvíli jsme jen tak stáli u okraje a otáčeli hlavou zleva doprava jak na tenisovém zápase. Pak jsme vytáhli mapku a naplánovali si krátkou procházku. Došli jsme k “Sunrise point” kde jsme se zase trošku pokochali. Potom jsme po stezce “Queens Garden” seběhli dolů a proplétali se mezi pískovcovými věžičkami. Dole jsme prošli lesíkem a vyšlápli si to zpátky nahoru po stezce “Navajo Trail” až k vyhlídce “Sunset”. Cestou nahoru jsme procházeli po úzkém chodníčku mezi dvěmi vysokými skalními stěnami, za kterými jsme pak serpentinami vylezli jak mravenečci až nahoru. Nakonec to bylo asi 4,5 kilometru, což je ideální na protažení nohou po cestě a krátké prozkoumaní terénu. A zbylo ještě docela dost času na projetí zbytku parku.
Dojeli jsme až na poslední vyhlídku zvanou “Rainbow Point”, která je necelých 2800 metrů nad mořem. To se nám ani nechtělo věřit. Odtud jsme se vraceli po cestě směrem ke vchodu a zastavili snad na každé vyhlídce která tam byla. Pokaždé byl pohled trochu jiný a někdy se objevily i přírodní skalnaté oblouky. U vchodu jsme nezapomněli zastavit v turistickém centru a podívat se na nabídku trik a mikin. Já jsem si totiž chtěla nějaké triko z parku pořídit, ale tak dlouho jsem se rozmýšlela z kterého, že nakonec nemám žádné. Typická váha…
Celkově byl Bryce Canyon obrovským překvapením a velmi rychle se vyšplhal na přední příčky pomyslného žebříčku kde už pak po zbytek dovolené zůstal. Po Zionu je to asi můj druhý nejoblíbenější park a jestli se tam ještě někdy podíváme, určitě podnikneme nějakou delší túru.
Dvě stě kilometrů divočiny
Z Bryce Canyonu jsme se vydali do dalšího parku. Zvolili jsme o trošku delší trasu, než nabízela navigace a udělali jsme dobře. Cesta vedla netčenou přírodou a na těch dvě stě kilometrech bylo jen pět malých vesniček. Přestože na téhle cestě nejsou žádné “atrakce”, byla silnice ve vynikajícím stavu. Uháněli jsme po prázdné cestě, sledovali krajinu a nemohli si odpustit zapřemýšlet nad tím, jak tady ta hrstka lidí co bydlí v těch pěti vesnicích funguje. Já přemýšlela jak daleko to mají do nejbližšího obchodu, jestli se dostanou k lékaři a kdy naposled vlastně u nějakého byli, kde mají nejbližší benzínku a čím se vůbec živí. No jo, holka z Prahy, která měla všechno přímo pod nosem a ani teď tomu v Michiganu není jinak.
Zhruba v půlce mezi městečky Escalante a Boulder jsme zastavili na vyhlídce “Head of the rocks” a rozjímali desítky kilometrů daleko. Na všechny strany byly jen skály, kameny, keře a písek a skrz to se vinula jediná asfaltová cesta se žlutým pruhem uprostřed. Naskočili jsme zase do auta a pokračovali dál. Následovala krásná scénická cesta, která vedla po hřebeni a člověk tak měl výhled na všechny strany. Snažila jsem se to zaznamenat, ale prostě to nešlo. Jedno vím jistě, cesta číslo 12 z Bryce Canyon do Capitol Reef opravdu stojí za to.
Rudý Capitol Reef
Postupně jsme se blížili ke Capitol Reef a začínalo klesat sluníčko. Díky tomu byl pohled na rudé skály ještě krásnější. Po cestě jsme koukali na různé skalnaté útvary, které byly podobně jako v Prachovských skalách pojmenované podle toho co připomínaly. Na vyhlídce zvané Panorama to byla naprostá bomba, tam jsme nakonec zůstali docela dlouho. Pak už ale slunce rapidně mizelo a my museli do kempu. Chtěli jsme stihnout za světla alespoň postavit stan.
Kemp ve vesnici Fruita byl opravdu tak úžasný jak Jára sliboval. Prakticky ze stanu jsme mohli pozorovat červené skály, procházet se u řeky, která kempem protékala nebo si dojít do sadu utrhnout čerstvé ovoce. V sadu byl i amfiteátr kde večer rangeři pořádali výukové akce pro děti. Ten večer zrovna povídali o sovách. Postavili jsme stan, uvařili si večeři a odpočívali. Dole na louce se zrovna pásla srnka a s těmi skálami v pozadí to bylo opravdová pohádka. Kemp rozhodně doporučujeme, ale určitě je potřeba si ho zarezervovat hodně dopředu, protože je rychle plný. Obzvlášť v sezóně.
Další den ráno jsme se šli projít do sadu a utrhli si hrušky. Jablka a hrušky jsou na váhu a můžete si jich koupit kolik chcete. Pokud plody sníte přímo v sadu, máte je zadarmo. Po snídani a odpočinku v sadu jsme sbalili věci a vyrazili na scénickou cestu parkem, která byla opravdu moc pěkná. Díky tomu, že byl vstup jen kousek od kempu, jsme měli vyhlídky dlouhou dobu jen sami pro sebe. Při cestě nazpátek se už silnice začínala plnit a tak jsme byli rádi, že máme pofoceno a užívali si výhledy z auta. Nakonec jsme měli radost, že jsme se na scénickou cestu vydali, i když jsme nenachodili prakticky nic. Na těch dvaceti kilometrech toho ale člověk přeci jen viděl víc, než kdyby šel nějaký krátký okruh k jednomu útvaru. Na celodenní výlet nebyl čas a tohle byla taková krásná ranní alternativa.
Mars na Zemi
Z národního parku Capitol Reef jsme se přesunuli do Canyonlands, což je další národní park ve státě Utah. A jestli je nějaký park, ve kterém opravdu hraje roli kdy ho navštívíte, tak je to tenhle. Nejkrásnější je opět s měkčím světlem před západem slunce a nebo hodně brzy ráno. Před pár lety byl v tomhle parku Jára s kolegou, ale vyrazili tam hned dopoledne. V tu dobu však svítilo slunce na plné pecky a dost to ubíralo na kráse. Ne, že by se mu tam nelíbilo, ale sám uznal, že hodně věcí vůbec neocenil, protože je jednoduše neviděl. Tentokrát jsme schválně využili dopoledne k prohlídce Capitol Reef a pak ještě strávili 2,5 hodiny přejezdem. Ke vstupu jsme dorazili až před třetí hodinou odpolední a slunce už nemělo takovou sílu.
Jak už název parku napovídá, jedná se o seskupení několika kaňonů, které vytvořily řeky Colorado a Green River. Park je vcelku obří a je rozdělen do třech částí- Island in the Sky, The Needles a the Maze. Hranicí jsou právě ony zmíněné řeky. My jsme měli čas na prozkoumání jen jedné části a tak jsme si vybrali tu největší, Island in the Sky. Od vstupu do parku to bylo dalších 20 kilometrů k nejvzdálenější vyhlídce “Grand View Point”. Tam jsme protáhli nohy a během krátké procházky jsme se kochali výhledy na obří kaňony. Zase to bylo úplně něco jiného než co jsme viděli doteď. Přišlo nám jak kdybychom se ocitli na Marsu. Procházeli jsme se podél okraje kaňonů a rozhlíželi se na všechny strany. Na dně kaňonu vedou cestičky a je možné podniknout celkem velké túry. Někde jsme dokonce zahlédli i Jeepy, které svištěly po prašných cestách a nechávaly za sebou prašný mrak.
Cestou zpět jsme opět zastavovali na každé vyhlídce a viděli různé části kaňonů nebo třeba zajímavý oblouk zvaný “Mesa Arch”. Z hlavní cesty jsme ještě odbočili směrem ke kráteru “Upheaval Dome”, ke kterému jsme si také vyšlápli. V národním parku Canyonlands je poměrně hodně tras, ale je těžké to nějak načasovat. Přes den se dole v kaňonu upečete a hlavně bude většina výhledů přepálených a odpoledne už je zase na větší túry pozdě. Nejlepší je asi přespat v nějakém kempu a vyrazit hodně brzo ráno.
Sice jsme toho ten den moc nenachodili, ale byli jsme nadmíru spokojení. Canyonlands je opravdu netradiční a rozmanitý park. My viděli jen jednu z jeho tří částí a každá je opravdu jedinečná. Tak příště třeba navštívíme další.
Nejstrašidelnější kemp
Čas byl neúprosný a náš ještě čekala hodina cesty do kempu. Tentokrát jsme spali u řeky Colorado v kempu, který byl dost strašidelný, ale svým způsobem krásný. Z městečka Moab jsme jeli podél řeky pořád dál a dál od civilizace až jsme narazili na domek a prázdné prostranství, které připomínalo kemp. Když jsem vystoupila z auta a mířila k domečku, rozeběhl se proti mě hlídací pes, který vypadal, že tak měsíc nejedl. Rychlostí blesku se blížil a já už se viděla s prokousnutým krkem. Naštěstí ho pár metrů přede mnou zastavil provaz, který měl přivázaný k obojku. Jak běžel rychle tak s ním natažený provaz trhl a pes vyletěl do vzduchu. Po dopadu se oklepal a odběhl pryč. Uff! Mezitím vylezla z domečku paní majitelka, zkontrolovala rezervaci a přidělila nám místo.
V kempu skoro nikdo nebyl, později večer sice přijeli asi dvě auta, ale jinak ani noha. Vybrali jsme si místo a postavili stan. Výhled tam byl krásný, to se musí nechat, ale trošku jsem se bála. Přeci jen bych se asi cítila bezpečněji kdyby kolem nás byl aspoň nějaký živáček. Večer byla slyšet hučící řeka a všemožná zvěř. A já si zase potvrdila, že sice přírodu miluju a nabíjí mě, ale na druhou stranu jsem prd kempař. S každým zašustěním se oklepu a děsím se toho co přijde za tvora. Užívám si spaní ve stanu, jídlo z ešusu, teplý čaj z plecháčku, špinavé nohy a mastné vlasy. No dobře, ty poslední dvě už si zas tak moc neužívám, ale nevadí mi. To prostě ke kempování patří. Nevadí mi několikadenní přechody s krosnou, nepotřebuji postel a snídani v hotelu, vezmu si klidně propocené triko, vyčistím zuby u řeky a šminky mám celý týden zahrabané v kufru. Ale co se týče pohybu mimo civilizaci za tmy, mám ještě co dohánět.
Vypadalo to na celkem klidnou noc. Nad ránem ale do kempu přijeli nějací němci, kteří se rozhodli začít opravovat motorku. Ve čtyři hodiny ráno se snažili asi tak padesátkrát nastartovat motorku přímo u našeho stanu. Vážně? Tady je asi tak třista míst na stanování a jen jeden stan a oni se upíchnou vedle nás. A k tomu se ještě hlasitě dohadovali. Když se zdálo, že to vzdali, cítila jsem jak usínám. A právě v tom okamžiku kdy vám začne tělo klesat do té pěnové karimatky pod vámi začali startovat zase. Díky hoši, díky! Vstáváme ještě před šestou, abychom byli co nejdřív na začátku jednoho z trailů v národním parku Arches, a vy teď nutně musíte opravovat motorku? Nějakým zázrakem jsme ještě usnuli a probudili se do krásného dne. Chlapíci byli pryč, ale stejně jsem jim alespoň pomyslně dala jednu za uši.
Co máme v plánu dnes? Čeká nás dopolední túra, na kterou se opravdu těšíme. Ale o tom zase příště.
A co vy? Byli jste v některém z amerických parků? Máte nějaké místo, které vám vyrazilo dech?
Zatím se mějte krásně. A díky, že čtete.
jardel.cz 