Je to už skoro osm týdnů od mého posledního příspěvku o současné situaci v Michiganu. Z našeho pohledu se toho upřímně řečeno za ty dva měsíce moc nezměnilo. Proto jsem původně o koronaviru už nechtěla psát. Bylo (a pořád je) toho všude tolik, že tím je každý tak trochu zahlcen a někdy až otráven. Pár věcí je však jinak a tak by si to možná zasloužilo takové malé shrnutí.
Michigan za poslední měsíc
Zatímco v Čechách se opatření celkem svižně rozvolňují a otevírá se čím dál víc podniků, tady v Michiganu se naopak prodlužuje karanténa. Přestože počet nově nakažených pomaloučku klesá, do finiše se rozhodně neblížíme. Ono se nám to tu totiž trošku zvrtlo. Na konci března bylo v celých Spojených státech zhruba 86 tisíc nakažených. V současné době se na toto číslo bohužel vyšplhal počet zesnulých. Ano, v USA je přes 90 tisíc úmrtí a počet nakažených vzrostl na 1.5 milionu. V Michiganu už jsme na 50 tisících případů a skoro 5000 mrtvých.
Vzhledem k rapidnímu a nepříznivému vývoji se od konce března neuvolnilo skoro žádné opatření. Prakticky všechno je stále zavřené a pořád trvá tzv. “stay home order” což je ekvivalent karantény. Lidé by tedy měli zůstávat co nejvíce doma, ideálně pracovat na dálku a maximálně si zajít na procházku, proběhnout se, projet na kole nebo dojet nakoupit. Uffff! Naštěstí jsme zjistili, že jsou otevřené některé městské parky a tak se můžeme s dostatečným odstupem procházet i jinde, než v pěti kilometrovém okruhu od domu. V tom už máme za tu dobu prochozené všechny ulice a snad bychom i zpaměti dokázali říct, ve které ulici je ten dům s činely na stromě, kde nemají posekanou trávu a kde nás z okna bedlivě pozoruje malý bílý psík, který po tolika týdnech bez návštěvy psího salónu připomíná spíš velkou sněhovou kouli.
Začátkem dubna se začaly situaci přizpůsobovat i obchody. Některé omezily počet osob na 20% své kapacity a před vchod nalepily čáry značící dvoumetrový rozestup. A tak musí člověk čekat venku dokud na něj nepřijde řada. To je pro nás, rozmazlené mileniály, něco neznámého. Ale nestěžujeme si, je dobře, že to uvnitř nevypadá jak na Times Square v New Yorku. Jiné obchody zase zavřely některé vchody a udělaly jednosměrný provoz. V našem supermarketu vznikly dokonce i jednosměrné regály. Na zem přibyly šipky a do uliček se může jen z jedné strany. Mimo to má většina obchodů u pokladny nainstalovaná plexiskla oddělující zákazníka od pokladního a někde dokonce přesunuli platební terminály na konec pokladny. Samozřejmě se také dezinfikují koše a někde jsou i dezinfekční ubrousky. Musím říct, že se všichni opravdu snaží.
Vědci z USA zjistili…
Hlavní změna, která však nastala je nošení roušek. Na konci března jsme byli v obchodě ještě s hrstkou podobných proaktivních nadšenců v rouškách za úplné blázny. Nikdo je nenosil a dokonce i Světová zdravotnická organizace nošení roušek nepodporovala. Ne, že by je zakazovala, ale nepovažovala je za nutné. Trvalo to skoro čtyři týdny, než se na základě jakési studie začaly roušky ze dne na den doporučovat. Američtí vědci zjistili, jak se vždycky píše v českých novinách, že je lepší mít přes pusu něco než nic. To je panečku objev! To byste měli vidět tu smršť informací, která pak následovala. V televizních novinách moderátorky učily posluchače vyrábět domácí roušky z kapesníku a gumiček a internet byl zahlcen návody na po domácku šité roušky. Ten večer mi psala kamarádka, která je na na psychiatrickém rezidenčním programu v Detroitu, jestli bych jí poradila se šitím roušky. Prý viděla, že už roušky máme a chtěla zjistit co na to bude potřebovat. Přišlo mi, jak kdyby během jednoho večera někdo přeložil všechna ta videa a návody, která měsíc před tím putovala v Čechách. Bylo to jak přes kopírák. Jen s “mírným” zpožděním.
To co bylo v Čechách přikázané už tři týdny najednou dorazilo i sem. Následující víkend jsme v obchodě nevěřili vlastním očím. Roušky měl prakticky každý a ošklivé pohledy naopak vrhali na ty, kteří neměli nic. Od té doby přibývalo míst kam vás bez roušky nepustili a v Michiganu to nakonec vyústilo i v to, že guvernérka zakázala opuštění domova bez zakrytých úst a nosu. I když se mi ihned po uvázání roušky zamlží brýle a mám pocit, že dýchám přes duchnu, dělá mi neuvěřitelnou radost, když u vchodu ať už do úřední budovy nebo obchodu vidím nápis “zákaz vstupu bez roušky”.
S tou duchnou nejsem koneckonců daleko od pravdy. Začátkem dubna nám od našich přišel “humanitární balík” s gumovými rukavicemi a ručně šitými rouškami od sousedky mamky kolegy. To bylo ještě před rouškovým šílenstvím a tak nebylo možné roušky objednat od nějaké hodné americké paní se šicím strojem a ty jednorázové byly absolutně nedostatkové. Roušky z Čech jsou skvělé, je jich hodně a jsou ušité z jakéhosi povlečení. Sice mám při nošení pocit, že mám přes obličej celou peřinu, ale jsme za ně neuvěřitelně vděční. A jednu jsme dali také našemu 75- sousedovi, aby se mohl trošku chránit. Kdo by to byl řekl, že bude stará česká kapna dělat parádu v Americe.
Kromě návodů na výrobu roušek koloval na internetu také tzv. “jelly bean” test. Vzhledem k tomu, že může být jedním z kvanta projevů nákazy koronavirem ztráta chuti a čichu, napadlo nějakého chytráka testovat to pomocí bonbónů jelly beans. To jsou takové sladké barevné fazolky. Pokud prý cítíte jak voní a chutnají, můžete být v klidu. Tak teď ještě zjistit, jestli jsou jelly beans přesnější než čínské rychlotesty. To je samozřejmě jen tak na pobavení co všechno lidé nevymyslí.
Laskavost a optimismus
Během našich procházek po okolí si všímáme spousty věcí. A tak nás celkem překvapilo jak se k situaci stavěli místní. Američané ani v těžkých chvílích neztrácí svůj optimismus, soucit a podporu. Už od začátku karantény jsme naráželi na nápisy typu: “stay strong” a “we are in this together”. Ty měly určité rodiny buď v oknech, na zahradě nebo je křídou napsali na chodník před domem. Další týden se k těmto nápisům přidaly ještě modré stuhy a normální žlutá světla u vchodových dveří nahradily modré žárovky. Modrou barvou prý vyjadřujete úctu a poděkování zdravotníkům. A tak je teď ostužkovaná pěkná řádka stromů všude po městech a v podvečer se rozsvěcí modrá světla.
Stužkování a nápisy nejsou jen v ulicích a centrech měst, ale také u nemocnic, domovů důchodců a jiných zdravotnických zařízení. Tam je jejich koncentrace možná vůbec největší. První měsíc karantény byly chodníky před vstupem do mé nemocnice neustále pospané povzbudivými a děkovnými nápisy. Kromě toho se stejně jako v Čechách zapojila spousta podniků do rozvozu jídel, kávy a jiných dobrot těm v první linii. K tomu se po nařízení nošení roušek spustila podobná lavina jako u nás a hodně lidí začalo šít. Roušky pak dávali tam kde jich byl nedostatek.
Jsou to maličkosti, ale ono to člověku někdy udělá radost. Jeden dům má třeba u chodníku tabuli, na kterou každý den píše nový vtip. Chodíme kolem něj docela často a tak se občas i pobavíme. K tomu nás během procházky pozdraví téměř všichni co jsou na zahradě. Někteří prohodí i pár slov nebo popřejí, ať jsme v bezpečí.
Kromě místních obyvatelů a majitelů podniků se snaží dělat radost i policie a hasiči. Vzhledem k tomu, že mělo v posledních měsících spoustu dětí narozeniny a nemohli je oslavit s přáteli, pořádají se tu takové průjezdy. Nejdříve většinou jedou auta plná příbuzných a kamarádů, kteří drží transparenty s nápisy “Happy Birthday”. Hned za nimi jedou policejní vozy a hasiči a všichni troubí a mávají. A to se opakuje několikrát. Poprvé nám trošku zatrnulo a děsili jsme se co se to ve vedlejší ulici stalo. Teď už jen mávneme rukou a víme, že zase někdo slaví narozeniny.
Duel puška vs. teploměr
Dlouhotrvající karanténa, počet nezaměstnaných lidí, nedostatek informací a plánovaných kroků bohužel vede od půlky dubna také k nárůstu protestů. Tím, že je možné v Americe přijít o práci prakticky ze dne na den, zasáhla pandemie obrovské kvantum lidí. Nezaměstnaných je v USA okolo 30 milionů a většina z nich nemá skoro žádný “finanční polštář”. Lidé tady prostě nejsou zvyklí spořit a ještě k tomu žijí na dluh. Holdují konzumnímu životu, na kterém je postavená celá ekonomika. Když pak náhle přijdou o práci, mají co dělat, aby nějak vyšli. A často se jim to nedaří, protože kromě normálních výdajů ještě splácí půjčky na všechno možné.
Protesty začaly před Kapitolem v Lansing, hlavním městě Michiganu. Nejdříve byly formou dopravní zácpy. Lidé prostě hezky po americku protestovali v autech a zatarasili všechny silnice kolem hlavní budovy. Za šíleného troubení se domáhali svobody. Vzhledem k tomu, že jejich prosba o znovuotevření státu nebyla vyslyšena a venku se udělalo hezky, přesunuli se demonstrace ven. Následující týdny chodili lidé demonstrovat před kapitol a nezapomněli si k tomu vzít pořádné pušky. V budově Kapitolu je povolené držet zbraň a tak by je za normálních okolností u vchodu nikdo neobtěžoval. Tentokrát jim ale před vstupem museli změřit teplotu. Přišlo nám to celé dost komické. Představa, jak ten chudák sekuriťák míří infračerveným teploměrem na čelo nějakého vesničana, který se rozhodl přijet vymáhat svá práva s puškou v ruce, je dost bizarní. Naštěstí se nikomu nic nestalo a demonstrace probíhají celkem v poklidu.
Jak jsme na tom aktuálně
Původně měla karanténa trvat do 15. května, ale několik dní před jejím plánovaným koncem ji guvernérka prodloužila do 28. května. To už bylo mimochodem poněkolikáté. Prvotní “stay home order” měl končit v půlce dubna, poté se natáhnul do konce měsíce, následně na to do půlky května a teď už jsme zase na konci dalšího měsíce. Na to jsem nějak nebyla připravená. Věděla jsem, že budeme pracovat z domova minimálně do konce května, protože se bude všechno otevírat ve vlnách. Ale měla jsem naději, že pomalu skončí ta děsná izolace. Že se začnou lidé vracet do práce, následně se otevřou podniky a budeme si moct při procházce třeba sednout na zahrádku a dát si kávu. Vůbec mi nejde o tu kávu, za těch devět týdnů jsme se naučili doma dělat kávu celkem obstojnou. Ale jde o ten pozvolný návrat do života mimo byt. Oba bychom s Járou uvítali za den vidět i jinou tvář, než toho druhého. Klidně i neznámou a klidně i s rouškou. Devět týdnů v bytě je prostě už strašně dlouhá doba a socializace, i když třeba jen pasivní, nám chybí. Mně jakožto extrovertnímu člověku rozhodně.
Prodloužením karantény se posouvá i všechno ostatní. A tak je dost možné, že až nastoupím na konci června do práce, bude Jára stále pracovat z domova a většina podniků bude zavřená. A jestli to půjde dobře a nějaké podniky nebo obchody se přeci jen otevřou, tak to jisto jistě bude vypadat podobně jako v Čechách při náletu na IKEA nebo nákupu truhlíků v Hornbachu.
Na začátku května se alespoň začali vracet do práce pracovníci určitých sektorů. Silničáři a stavaři, za což jsem moc ráda. Stav silnic v Michiganu je naprosto tragický a tak je čeká mraky práce. A možná to půjde i rychleji, když je teď provoz na silnicích minimální. Z čeho už tak velkou radost nemám, je návrat zahradníků a jiných venkovních profesí. Od minulého týdne nám tu pod okny pořád někdo něco seká a odfoukává. A zřejmě už se nemohli dočkat, protože sekají nějak zatraceně často. Od minulého pondělí se také spustil provoz automobilových fabrik. Samozřejmě mají kopu opatření a procedúr, ale alespoň se nakopnul sektor, který tvoří 20% michiganské ekonomiky.
Po velkých protestech, demonstracích a dokonce vyhrožování smrtí guvernérky se budou od pátku 22. května otevírat restaurace a kavárny, ale jen na severním poloostrově Michiganu a v určitých krajích na severu jižní části. A to hlavně proto, že je v pondělí státní svátek a na severu má hodně lidí chaty. Memorial Day, který se v pondělí slaví, je vždycky takovým odpíchnutím letní sezóny a tak se určitě lidé chystají odzimovat svá letní sídla. Restaurace budou muset dodržovat striktní pravidla a provoz omezit na 50% kapacity. Tak jsme zvědaví, jaký to bude mít dopad. Až přijede kvantum lidí z nejvíce zasažených oblastí Michiganu na svou chatku do kraje, který doteď nebyl skoro vůbec zasažen, budou seveřané opět protestovat.
Když vám jídlo přinesou až do auta
Dvouměsíční uzávěr jak restaurací, tak jiných obchodů je naprosto devastující. A tak spousta z nich přišla s různými nápady jak provoz zachovat a dodržet daná opatření. Většina restaurací zajišťuje rozvoz nebo výdej jídel. Ty podniky, které nemůžou zajistit bezpečnou předávku buď okénkem nebo třeba položením objednávky na vyhrazený stůl bez kontaktu s personálem, nabízí takzvaný “curbside pick-up”. To probíhá tak, že si dopředu objednáte a pak když dorazíte před restauraci, zavoláte, že jste tam a řeknete jakou barvu a typ auta máte. Během chvilky přiběhne pracovník s rouškou nebo respirátorem a v rukavicích a objednávku vám dá buď do kufru nebo na zadní sedačky auta. To byste měli vidět, kolik aut stojí v pátek večer na parkovišti u pizzerie, kterou máme za rohem. Takhle plné to parkoviště nikdy nebylo.
Curbside pick-up nenabízí jen restaurace, ale také některé obchody. Což je docela fajn. Já jsem si teď o víkendu třeba potřebovala koupit rukavice na kolo a nechtěla jsem platit poštovné za tak malou objednávku. A tak jsem si jen dojela do nedalekého obchodu, dala jim vědět, že jsem na místě a milý pán mi je hodil do auta. Mám radost, že díky tomu můžou fungovat i obchody, které musí mít jinak zavřeno.
Největší bizár s kterým jsme se setkali byl ale při vyzvedávání donutů. Naše oblíbená donuterie má bohužel přes týden zavřeno, protože by se jí nevyplatil provoz. Jednou týdně ale přijímá online objednávky, které pak v neděli ráno připraví a vy si je ve vámi zvolený čas vyzvednete. Většinou mají hned vyprodáno, ale jednou se mi podařilo pár kousků objednat a tak jsme se tam v neděli po deváté vydali. Před obchodem náš přivítal stůl na kterém byly vyskládané krabice se jménem a fakturou přilepenou na víku. Každou hodinu tam pracovníci přinesli jen ty krabice, které si měl někdo vyzvednout a pak se hned šli schovat dovnitř. Na vás tak bylo ke stolu jen přijít, najít si svou krabici a vesele si jí odnést. Přestože jsem měla objednávku zaplacenou, bylo mi to takové divné. Nejsem na takovou míru důvěřivosti zatím zvyklá, ale funguje to. Každý si vzal jen to co mu patří a žádný kolemjdoucí si nevzal nic co mu nepatří. A donuterie díky tomu může fungovat i když nemá okénko.
S další dávkou dobrosrdečnosti jsme se setkali v jedné cukrárně. Zastavili jsme tam asi pět minut po otevíracích hodinách, protože jsme u okýnka ještě viděli frontu lidí. Když na nás přišla řada, dozvěděli jsme se, že už mají zavřeno a vydávají jen online objednávky. Poděkovali jsme a odcházeli, když najednou slečně vykoukla z okénka a dala nám zadarmo dvě obří skořicové rolky. Prý jako útěchu. Tak to jsme teda nečekali.
U některých podniků se to ale naopak občas vymyká kontrole. Například v neděli ráno dosahuje fronta před francouzským pekařstvím naprosto šílených rozměrů. A na den matek to bylo ještě šílenější. No a taková fronta na drive-in ve Starbucksu dokáže zasekat i dopravu. V sobotu jsme jeli domů z výletu a najednou se v pravém pruhu vytvořila šílená kolona. Mysleli jsme, že se tam něco stalo, ale ona to byla jen fronta na odpolední kávičku.
Jednosměrná letenka
Karanténa je otravná, ale dá se nějak vydržet. Co nám vadí ale úplně nejvíc je uzávěr hranic a zákaz letů z Evropy. Začátkem června jsme měli letět po více než roce na návštěvu do Čech a kvůli nařízení prezidenta nemůžeme. Nebo přesněji řečeno můžeme, ale už nás nepustí zpátky do USA.
V tuto chvíli nám nic nebrání v tom, abychom odletěli. Nějaké letenky se sehnat dají a po příletu bychom akorát museli doložit negativní test na koronavirus a vyhnuli bychom se dokonce i 14-denní karanténě. No jo, jenže tím, že nejsme občané USA a nemáme zatím ani zelenou kartu, nás nepustí zpět. Je úplně jedno, že tady máme pracovní smlouvy a platíme daně, nájem a kdesi cosi. Prostě máme smůlu. A my jednosměrnou letenku tentokrát nebereme.
Podle slov prezidenta měl platit zákaz letů z Evropy jen 30 dní, ale v psaném prohlášení žádné datum není a tak platí do jeho odvolání. Takže vlastně nevíme, kdy se do Čech dostaneme. K tomu vyšla i další nařízení týkající se imigrantů, udělování víz a zelených karet a to nám také přidává na nejistotě. Člověk se nemůže ubránit mírnému panikaření. Na jednu stranu naprosto chápu a respektuju nařízení, ale žila jsem v tom, že se můžu kdykoliv sebrat a letět do Čech, že můžeme po vypršení víz požádat o jejich prodloužení nebo zažádáme o zelenou kartu a vyhlídky budou hned lepší. A pak jak mávnutím proutku jsme najednou “zaseknutí” na jednom místě. Nejde o to, že by nám to vadilo. Nic nám tady nechybí, ale ztratili jsme tu volnost. Tu možnost letět domu kdy se nám za chce, aniž bychom zahodili všechno, co jsme tu zatím vybudovali. Vím, že to jednou přejde a hranice se otevřou. Chce to jen čas.
Nálada jak na houpačce
A jak se máme my s Járou? Jako na houpačce. Některé dny se máme docela dobře, obzvlášť když nesněží, nemrzne nebo neprší tak, že máme pocit jak kdyby nám hasiči stříkali vodu hadicemi do oken jako třeba poslední tři dny. Udržujeme si pozitivní přístup a snažíme se trávit co nejvíc času venku. Objevili jsme nějaké nové cyklostezky a místa, o kterých jsme předtím nevěděli, odzimovali jsme balkón a nažhavili gril.
Navíc jsme si už na začátku karantény vybrali páteční večer jako ten, kdy si necháme dovézt večeři a pustíme film. A tak máme na co se těšit. První týden jsme vybírali jídlo těsně před objednáním, další týden jsme se začali těšit už ve čtvrtek, pak ve středu a v jednu chvíli jsme brouzdali různými menu už v pondělí večer. To už jsme si řekli, že je asi něco špatně.
Proto jsme si začali vymýšlet různé projekty. Jára se pustil do pečení makových koláčků nebo bábovky a po dlouhé době si uvařil i své oblíbené škubánky. Já jsem se nakonec také připojila do týmu domácích pekařek a zkusila udělat housky. Vygruntovala jsem místa, na které přes rok nebyl čas ani chuť a namnožila nějaké kytky, které mi teď dělají velkou radost. Dalším velkým projektem bylo stříhání. Po několika týdnech karantény se začal Járy účes vymykat kontrole a tak jsem musela nastoupit jako střihoruký Edvard a dát tomu trošku fazónu. Po prvním stříhání hezky přes hřebínek jsem byla s výsledkem celkem spokojená a tak trošku jsem doufala, že už půjde příště Jára k holiči. Ale teď o víkendu jsem musela naklusat zase. Alespoň jsem mohla vychytat nějaké chybky z minula. Jestli tu karanténu ještě prodlouží, tak už si snad zažádám o certifikát.
Také nám do domácnosti přibyla po tolika letech televize aneb známý žrout času. A tak po večerech koukáme na různé dokumenty nebo seriály. I to nás ale poslední dobou omrzelo a tak jsme zábavu včera posunuli na další level. Jára navrhl, že mi dá papír na záda a bude kreslit obrázek, který já budu hned překreslovat na papír. Musím vám říct, že takhle jsme se už dlouho nepobavili. Schválně to zkuste, vůbec to není tak jednoduché jak jsem si myslela.
Pak jsou ale taky dny kdy nám moc do zpěvu není. Já se během posledního měsíce dozvěděla, že zkoušku na kterou se teď učím, nebudu moct před nástupem do práce absolvovat. Testovací centra jsou sice od května v omezené míře otevřená, ale je tam přetlak. Nejdříve musí jít ti, kterým termín zrušili a až pak přijde řada na ostatní. Na jednu stranu se nic tak hrozného neděje. Mám na její splnění ještě rok. Ale já najednou nevím jak využít čas. Sice si stále opakuji, dělám různé certifikace, které potřebuji do práce, zařizuji další povinnosti, ale nemůžu se ubránit pocitu, že bych mohla ten volný čas využít efektivněji. Jára pracuje a já mám před sebou poslední měsíc před nástupem do práce a nemůžu to volno nijak zužitkovat. Chtěla bych letět třeba na tři týdny do Čech, ale nemůžu. Chtěla bych jet někam do přírody, ale není moc kam. V USA je většina míst ještě zavřená a jednotlivé státy mají vlastní opatření, takže nás může čekat po příjezdu karanténa. Národní parky jsou buď úplně zavřené nebo fungují jen v omezeném provozu. Pokud bychom chtěli cestovat autem, mohli bychom se vydat třeba na sever Michiganu, kde je to krásné. Ale tím, že není vývoj v našem státě příznivý, je většina věcí zakázaná a parky stále zavřené.
Teď když to píšu, tak to musí znít hrozně. Jsme zdraví, zabezpečení a schopní normálně fungovat a já si stěžuju, že nemůžu na dovolenou. Na druhou stranu to člověka mrzí, když má poslední možnost využít čas, než nafasuje tři týdny dovolené a čtrnáct dní v Čechách už si nebude moct tak jednoduše dovolit.
Dlouhou dobu dopadala špatná nálada jen na mě. Jára zvládal karanténu velmi dobře, protože se pro něj kromě jiného pracovního prostředí nic moc nezměnilo. Přes den neměl čas myslet na to, že je všechno zavřené a po práci byl rád, když jsme si zasportovali a užili společný večer. Navíc pořád doufal, že nakonec do Čech přiletíme a bude moct odsvědčit svatbu svému nejlepšímu kamarádovi. Když se však potvrdilo, že opravdu nepřiletíme, dopadlo to trochu i na něj. Jednou přišel a řekl, že je mu smutno, že se těšil do Čech. Těšili jsme se na všechny příbuzné a kamarády, na oslavy narozenin, svatbu, cestování po té naší krásné přírodě, odpočinek u bazénu, ale Jára taky na české pivo, poctivou klobásu, bůček nebo buřty na ohníčku, škvarky a podobné české delikatesy, které mu tady tolik chybí.
Nejde to, nedá se nic dělat. Abych to ale ukončila veseleji, nakonec jsme to přeci jen trochu rozlouskli. Naplánovali jsme si týdenní výlet do Great Smoky Mountains v Tennessee kde budeme bydlet v chatičce s výhledem na hory. Ty nám tady v Michiganu opravdu chybí. A i když národní park funguje jen v omezeném provozu, má před všemi ostatními velký náskok. Otevřel už druhý týden v květnu a je dokonce i naděje, že se před naším příjezdem přesune do druhé fáze a otevře víc stezek. Těším se, že se trochu ohřejeme, podnikneme nějaké ty výlety a načerpáme trochu té pozitivní energie.
Bude to zase dobrý!
Tak se mějte krásně a zase příště.
jardel.cz 