Druhý den naší dovolené rozlepujeme za vřískání budíku oči. Je teprve 5:30 a všude kolem nás je ticho a tma. Ostatní kempaři ještě spí a na nebi svítí obří měsíc jako nějaká gigantická lampa. Uklízíme spacáky, které jsme překvapivě v poušti vůbec nepoužili, balíme všechny věci, kontrolujeme připravené batohy, v rychlosti snídáme a vyrážíme ke vstupu do národního parku Zion.
Z prašné cesty se napojujeme na hlavní a po chvíli se vyhýbáme čerstvě sražené srnce. Svítání a stmívání jsou části dne, kdy je sice k vidění nejvíce srnek a jelenů, ale taky je potřeba dávat největší pozor na cestu. Tuhle srnku zřejmě srazilo auto před námi a tak radši zpomalujeme a soustředíme se. Za několik minut se blížíme k vjezdu do parku. Projíždíme kolem budky kde zatím nesedí žádný “ranger” a parkujeme na velkém parkovišti u autobusové zastávky.
Jára je úplně u vytržení a nemůže to u vstupu poznat. Když byl v národním parku poprvé před čtyřmi lety, nebylo tam kromě informačního centra skoro nic. Poslední dobou se však ze Zionu stává takový další Disneyland a tak tam rostou nové budovy, hotely, sruby a restaurace jak houby po dešti. Během jeho druhé návštěvy před dvěma lety tam sice už stály nějaké budovy, ale místo většiny parkovišť byla ještě bahnitá prostranství. Dnes už jsou všechna parkoviště vyasfaltovaná, zaplatíte minimálně dvacet dolarů za parkování a ještě jste rádi, když máte vůbec to auto kde nechat. Pokud tedy nepřijedete hodně brzo ráno a nevejdete se na parkoviště za vstupní budkou, které je zadarmo.
První pasažéři
V národním parku Zion je několik turistických tras a většina z nich začíná z cesty, po které má povoleno jezdit jen místní autobus. Parkem můžete projet a kochat se krásnými výhledy, ale v jednom bodě se silnice rozdvojuje a ta co pokračuje do samého srdce parku s nejznámějšími místy je právě jen pro autobus. My máme v plánu jít na “Angel’s Landing”, což je jedna z nejznámějších a nejvyhledávanějších tras v parku. Vzhledem k tomu, že je poslední část túry hodně vzdušná, se doporučuje vyrazit hned brzy ráno. Jednak se vyhnete davům lidí a taky půjdete cestou nahoru ještě ve stínu a nebudete se tolik péct.
Zion je asi jediný park o kterém jsem si dopředu něco zjišťovala. Potom co jsem shlédla video z poslední části plánované túry, jsem z toho měla docela respekt. Výšek se sice tolik nebojím, ale nevěděla jsem, jestli nebude potřeba někam lézt a spoléhat na ruce. Na ty své se bohužel zas tolik spolehnout nemůžu. Přečetla jsem si několik článků, prohlédla fotky a získala celkem užitečné informace. Proto jsme taky už v půl sedmé netrpělivě čekali na zastávce na první autobus. Ten jede v sedm.
Máme štěstí a usedáme do prvního autobusu. Na zastávce je ale tolik lidí, že se jednoduše do první várky nemůžou vejít a tak musí čekat další půl hodinku. My s Járou zabíráme sedačky úplně vepředu druhého vagónu. Sedíme před velkým oknem a ze mě pomalu opadá stres. Neuvěřitelně se těším! V sedm vyrážíme a cestou posloucháme zajímavé informace o parku, které pouští z reproduktorů. Mají to moc pěkně udělané, střídají se různé hlasy, profese a dozvídáme se poměrně hodně věcí. Do toho u každé zastávky hlásí řidič další zajímavosti a sází vtípky. Odbočujeme z hlavní cesty a míříme hlouběji do parku. Nevěřím svým očím! Začíná svítat a já si přijdu jak v Jurském parku. Vedle cesty se pasou srnky, nikde není ani živáčka a před námi se pomalu probouzí obrovské skály, které pomaloval jakýsi neviditelný malíř. S paletou barev rozhodně nešetřil. Slunce se teprve protahuje a postupně vybarvuje vrcholky skal. To je taková krása!
Vyrážíme do oblak
Míjíme velký dřevěný srub kde je zároveň restaurace a ubytování a vystupujeme na další zastávce zvané “The Grotto”. Přecházíme přes Virgin River, která se vine parkem a před námi se tyčí obří monolit. To je náš cíl! Říkáme si, že když vyjde vše podle plánu, budeme za hodinku až dvě stát nahoře. A bez váhání vyrážíme kupředu.
Trail není vůbec dlouhý, má kolem osmi kilometrů a převýšení jen 450 metrů. To co ho však dělá nejnavštěvovanějším je jeho poslední stoupání po hřebeni. Před osmou ranní si to štrádujeme nahoru po poměrně široké zpevněné cestě. Jde se dobře, lidí je málo a slunce zatím dolů do údolí nedopadá. Po několika serpentinách se dostáváme do kaňonu zvaného “Refrigerator Canyon”. Je tam příjemný chládek a tak celkem rychle ukrajujeme další (kilo)metry. Když přijdeme pod “Walter’s Wiggles” oba s Járou víme, že se blížíme k poslední části. Wiggles je 21 krátkých a prudkých zatáček, nad kterými to začne být hodně vzdušné. Jdeme nahoru, děláme srandičky a po chvilce se před námi rozprostírá krásný hřeben. Tak jo! Závěrečných 650 metrů a 150 metrů převýšení. Jdeme na to!
Sráz kam se podíváš
Ze začátku je hřeben ještě docela široký, ale postupně se skála zužuje a v některých místech jsou opravdu jen vytesané schůdky, řetěz a sráz na obě strany. Tím, že jsme stihli první autobus, je na trailu ještě docela málo lidí. A tak poměrně rychle lezeme nahoru. Na odpočinek není chuť, čas a vlastně ani místo. Občas se chytíme nějakého stromu a počkáme, než přestane foukat a lezeme dál. Ani nevím jak dlouho nám to nakonec trvá, ale zdoláváme posledních pár metrů a jsme nahoře. A před námi je celé údolí Zionu, které pomalu, ale jistě rozlepuje oči. Je to naprostá nádhera!
Usedáme na kameny, já občas juknu dolu, ale když vidím, jak je autobus jedoucí po cestě maličký, rychle se koukám jinam. Svačíme, kocháme se a odháníme malé čipmanky, kteří žadoní o něco k jídlu.
Nechce se nám dolů. Je nám tam tak hezky, že bychom zůstali snad celý den. Oba s Járou jen tiše sedíme a nasáváme tu kouzelnou atmosféru. Přestože jsem jindy ukecaná, tady není slov potřeba. Přemýšlím a říkám si jak je ten člověk v porovnání s přírodou malinkatý.
Po necelé hodince musíme vyrazit zpět. To, že jsme vylezli nahoru ještě nic neznamená. Čeká nás to samé dolů a lidí rapidně přibývá. A tak nasazujeme batohy a vydáváme se do údolí. Cestou po hřebeni už místy musíme dávat přednost lidem co lezou nahoru a jdeme v jakémsi vláčku. Není to úplně ono. Jednak vás tlačí lidé zezadu, brzdí ti před vámi a ještě se na úzkých místech musíte vyhýbat s těmi v opačném směru. Ale nálada je dobrá, všichni se zdraví a snaží se být ohleduplní. Sluníčko už pálí na plné pecky a tak jsme rádi, když skáčeme z posledního kamene do písku a máme hřeben za sebou. Zpevněný chodník až řece už bude hračka. Dole v údolí se ještě chvíli procházíme přímo u vody a pak už se s “Angel’s Landing” loučíme.
Odpočinek v trávě
U zastávky Grotto doplňujeme vodu z pítka a jdeme pěšky k dřevěnému srubu, který jsme ráno minuli. Cesta sice vede podél hlavní silnice, ale po té nejezdí nic jiného, než autobusy a ten za celou dobu potkáváme jeden. A tak si občas na cestu vyběhnu a něco pocvakám. V chatě si kupujeme oběd, uleháme do trávy a pozorujeme skály kolem nás. Snažím se na nic nemyslet a jen ukládat do paměti. Na to se bude tak krásně vzpomínat.
Po odpočinku nasedáme na autobus a jedeme zpátky ke vstupu. Vyzvedáváme auto a chystáme se na projížďku celým Zionem. Tentokrát na odbočce následujeme auta před námi a vyjíždíme klikatou cestou po Zion- Mount Carmel Highway. Zastavujeme na odpočívadlech a užíváme si zase úplně jiné výhledy než jsme měli během túry. Kroutíme to po cestě dál, projíždíme tunelem a rozjímáme. Musím říct, že přestože jsou výhledy opravdu úchvatné, je škoda parkem jen projet a nepodniknout žádný z pěších výletů. Jen tehdy je člověk přírodě blíž, dokáže jí ocenit a hlavně si jí vážit. Opravdu to stojí za to!
Národní park Zion je jedním z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla. Má v sobě podle mě něco magického. Dodává člověku energii a zároveň ho učí pokoře. A myslím si, že návštěva Zionu zanechá v každém pořádnou stopu. U každého možná jinou, ale zanechá. Jestli někdy bude jen sebemenší příležitost, moc rádi se do Zionu vrátíme a vydáme se na další z mnoha trailů, které park nabízí.
Vyjíždíme z parku a já pořád vstřebávám všechnu tu krásu. Jára už byl v Zionu dvakrát a dokonce šel i na Angel’s Landing, takže to pro něj nebylo tak silné jako pro mě. Já jsem nic podobného ještě nikdy neviděla. A to ještě není pro dnešek všechno. Z národního parku Zion to stáčíme na jih a jedeme si dát kávu s výhledem na severní okraj Grand Canyon.
První setkání s Grand Canyon
Ukrajujeme kilometry a přijíždíme k budce kde nás opět vítá “ranger”. Kontroluje náš průkaz, předává mapku a přeje nám pěkný den. Od budky je to ještě skoro půl hodiny k okraji Grand Canyon a já tradičně usínám (jsem naprosto tragický spolupasažér). Jára mě budí zrovna když projíždíme kolem stáda bizonů. Ti se promenádují po cestě a tak jedou všichni hodně pomalu, aby je nerozčílili. Pak už zase svištíme dál a za chvilku přijíždíme na parkoviště.
Severní okraj Grand Canyon je podle mě takový víc přirozený. Není turisticky úplně zhuntovaný. Kromě parkoviště je tam velký srub, turistické centrum a krásné chatičky. Ty sice stojí majlant, ale hodí se v nich přespat pokud se chystáte buď na přechod ze severního na jižní okraj nebo “jen” na seběh dolů do kaňonu. Tím, že je přes den dost velké vedro, se na jakékoliv túry vychází hodně brzo ráno a tak je pak šikovné spát v chatce přímo u začátku trasy.
Sever vs. jih
Přijde mi, že na severním okraji je mnohem víc horalů a aktivních lidí. Na jižní okraj se pořádají jednodenní zájezdy z Las Vegas, takže tam narazíte prakticky na kohokoliv a je celkově mnohem vytíženější. Na obou okrajích jsme byli přibližně ve stejnou denní dobu, na severním v neděli, na jižním ve čtvrtek a absolutně se to nedá srovnat. Sever je prostě klidnější. A to já ráda!
Přicházíme k hlavní chatě a proplétáme se cestičkami vedoucími podél okraje kaňonu. Před námi se rozprostírají kilometry neuvěřitelné nádhery. “Já to prostě nechápu”, říkám si. Stojím tam a zírám. Jak může být něco tak obří? Když si člověk čte všechny ty údaje: “kaňon je 450 kilometrů dlouhý, ze severního na jižní okraj to je zhruba 30 kilometrů a hluboký je kolem 1600 metrů”, tak si to vůbec nedokáže představit. Alespoň já s mojí představivostí rozhodně ne. Snažím se to pochytit. Ať se kouknu kam se kouknu, je tam kaňon. Ale nevypadá jako díra po dopadu gigantického meteoritu. Stěny kaňonu hrají všemi barvami a je možné vidět různé vrstvy hornin. Kaňonem se vine řeka Colorado, která má všechnu tu nádheru na svědomí. Tady je tak moc detailů a tolik historie. A člověk nemusí být ani geolog ani milovník přírody, aby mu to vyrazilo dech. Tohle jednoduše odzbrojí každého.
Káva s výhledem
Procházíme po cestičkách a rozjímáme. Když jsme alespoň trochu nabažení, vracíme se k hlavní chatě a kupujeme kávu a čaj. Opět máme štěstí a zabíráme poslední dvě křesla s výhledem na kaňon. Sedíme v křesle a jen tak pozorujeme. A můžu vám říct, že tohle byl jeden z nejlepších čajů a promítání, které jsem kdy zažila. To by měli dávat denně v televizi.
Jsem vděčná! Vděčná za tenhle den, který mi dal tak trochu jiný pohled na věc. Vděčná za to, že jsem to všechno mohla prožít s Járou. A vděčná za to, že mě naši naučili mít vztah k přírodě, cestování a sportování a čerpat radost a pozitivní energii z něčeho, co je všude kolem nás.
První americký kemp
Ze severního okraje Grand Canyonu se vracíme zpátky na sever do městečka Jacob Lake kde máme zarezervovaný kemp. Slunce už nemá takovou sílu a začíná se projevovat, že jsme ve výšce 2400 m.n.m. Je pěkná kosa! Přijíždíme do kempu a hledáme přidělené místo. Pro mě to bude vůbec první nocování v americkém kempu.
Parkujeme u našeho kolíku s číslem kde je na kartičce napsané mé jméno a počet nocí. Kromě vyhrazeného místa, na které by se vešly asi tak čtyři stany, máme také lavičku se stolem a ohniště. To je prý standardní vybavení, říká mi Jára. Stavíme stan a dáváme vařit vodu na večeři. Po chvilce přijíždí majitelka kempu v golfovém vozíku. Je strašně milá, předává nám užitečné informace, vyřizujeme nějaké dokumenty a chvilku si povídáme. Pak už se loučí a sviští ve svém vozíku pryč.
Po večeři zalézáme do spacáků a chystáme se ke spánku. Narozdíl od předchozí noci v poušti se nám teď všechno to vybavení hodí. Sice je půlka září, ale v takové nadmořské výšce je v noci prostě zima. Zavíráme oči a mně prolétají hlavou všechny ty zážitky a výhledy. A těším se co nás čeká další den. To ještě netuším, že mi to zase vezme vítr z plachet.
Ale o tom zase příště. A co vy? Máte také nějaké místo, které vám vyrazilo dech?
Zatím se mějte krásně.
jardel.cz 