Další krok v kariéře aneb přihlášky na rezidenturu a první pohovory

Začátkem srpna nám s Járou začal kolotoč zvaný rezidentura. Do té doby bylo podávání přihlášek na rezidenční programy jen dalekou představou, z které se teď stala skutečnost a přestože nejsem zdaleka u konce a nemám vyhráno, je to tak nějak hmatatelnější. Hlavně se to děje!

Během jednoho měsíce jsem si ale potřebovala připravit všechny potřebné dokumenty, rozhodnout se, o které programy budu žádat a zjistit si o nich informace. Částečně jsem na všem začala pracovat už v červenci, ale během stáže v Chicagu nebylo času nazbyt a když tu pak byli naši, nehodlala jsem dělat vůbec nic. Hned na úvod by asi nebylo od věci vysvětlit, co vlastně rezidentura je, co mě v následujících měsících čeká a jaké všemožné scénáře jsou ve hře.

Pokud chcete v USA pracovat jako lékař, nestačí “jen” vystudovat medicínu, obléct si bílý plášť a dát kolem krku fonendoskop, ale je třeba projít rezidenčním programem ve Vámi zvoleném oboru. V Čechách taky musíte odatestovat, ale po škole můžete poslat své životopisy do vybraných nemocnic, určit si datum nástupu (nebo se na něm alespoň domluvit) a prostě začít pracovat. V USA se do rezidenčního programu nastupuje vždycky v červenci a žádá se o něj v září předchozího roku. Přes to prostě nejede vlak. Kromě toho je víc zájemců, než programů, takže vůbec není jisté, že se někam dostanete. Délka rezidenčního programu se odvíjí od oboru a pohybuje se od tří do sedmi a více let.

Pro americké studenty je celý proces méně náročný a to jak časově, finančně, tak i emočně. Jednak se v daném prostředí pohybují od mala, jsou během medicíny nakontaktovaní na spoustu lidí a psaní všemožných evaluací, doporučujících dopisů a životopisů je pro ně denním chlebem. Jejich vzdělávací systém je procesu také uzpůsobený. A tak američtí studenti podávají přihlášky už na začátku jejich posledního roku medicíny a nastupují na rezidenční programy ihned potom, co dostanou diplom a zahodí placatou čepici s třásničkou.

Pro cizince platí trochu jiná pravidla. Stejně jako Američané musí splnit 3 testy, o kterých jsem psala už dříve. Kromě toho také musí během přihlášky předložit diplom. A tak je jaksi nemožné podávat přihlášky v září posledního roku medicíny, když v tu dobu diplom logicky nemáte. Proto je dost časté, že mají cizinci před rezidenčním programem prostoje pohybující se od jednoho do pěti let. K tomu máme jako mezinárodní žadatelé ještě další fůru menších či větších nevýhod, o kterých se zmíním později.

V srpnu jsem mimo jiné chodila ještě na poslední měsíční stáž u praktického lékaře v nedaleké ordinaci kam jsem denně jezdila na kole, dodělávala si řidičský průkaz a do toho trávila desítky hodin u počítače. Možná se to může na první pohled zdát jako brnkačka, stačí přeci vyplnit pár papírů a je to. Ale s mojí povahou, kdy si dopředu často moc nezjistím a skáču do věcí po hlavě, a na druhou stranu s precizností všeho, co nakonec vyplodím, to byl celkem oříšek. Nehledě na to, že bylo všechno absolutně nové a jiné. Jak zjistím, který program je dobrý a který ne, jak se píše takové “personal statement”, jak mám dokopat americké doktory, kteří mi slíbili doporučující dopis k tomu, aby ho do systému už konečně nahráli? Kterým zdrojům a informacím mám věřit a které už jsou trochu přitažené za vlasy? A existuje vůbec nějaký jednotný doporučený postup? Neexistuje!

Výběr programů

Tím, že jsem si vybrala radiologii, jsem si celý proces ještě mírně zkomplikovala. Radiologický program trvá 4 roky, ale před jeho započetím je nutné absolvovat jeden rok interny nebo chirurgie. Některé programy sice nabízejí celých 5 let dohromady, ale je jich málo a je dost těžké se na ně dostat. A tak musím vlastně žádat o dva obory najednou. Část přihlášek podávám na radiologii a část na internu kde budu jen jeden rok.

Původně jsme si s Járou mysleli, že podám přihlášky jen v Michiganu. Po těch sedmi měsících se nám tu opravdu líbí a žije se tu víc než dobře. Jára tady má práci a Michigan má na rozdíl od jiných států 10 radiologických programů. Oproti tomu třeba takové Colorado má jen jeden. Vzhledem k tomu, že nejsem Američanka, je však moje výchozí pozice o dost horší. Pokud se opravdu chci na nějaký program dostat, musím podat mnohem víc přihlášek, než místní. S tím, ale prostě nic nenadělám a tak podávám trojnásobně víc přihlášek než mísťnáci. Někteří cizinci podávají přihlášek dokonce mnohem víc, ale ti mají za cíl se prostě dostat kamkoliv a často jdou do celé akce sami. My máme priority trošku jiné a je pro nás důležité, aby v daném městě mohl pracovat i Jára.

Výhodou je alespoň to, že mám víza a pracovní povolení a tak mohu žádat i o programy, které víza nesponzorují. Většina cizinců o tyto programy žádat nemůže, protože prostě potřebují víza zařídit. Nakonec jsme tedy vybrali všechny programy v Michiganu a také univerzitní program v každém velkém městě skoro každého státu v USA. Shodli jsme se na tom, že vynecháme Kalifornii, Floridu a New York, protože bychom tam prostě nepřežili. Doktorka, u které teď pracuji mi říkala, že má kamarádku na rezidentuře v New Yorku a bydlí prý na koleji, kterou jí program poskytl, protože si nic lepšího nemůže dovolit. Jen co rezidenční program odchodí se chystá z města zmizet.

Pak jsme také vyškrtli místa, která nejsou zrovna dvakrát bezpečná a také ta, kde Jára nesežene práci. Sečteno podtrženo to byl celkem slušný seznam jak prestižních programů (které se mi pravděpodobně vůbec neozvou), tak úplně obyčejných malých nemocnic.

Vychval se až do nebes a hlavně nezapomeň na Happy End

Potom, co jsme se domluvili na výběru programů jsem si je všechny začala procházet a načítat informace. Následovala příprava dokumentů. Už jen samotné vyplnění přihlášky bylo za trest. Musíte si totiž dávat pozor na formulace naprosto všeho co uvedete. Pokud chcete, aby přihláška zaujala, musíte volit úderná slova a vyvarovat se jediného překlepu či hrubky. A nezapomenout se vychválit do nebes, ale zase nepřehánět. Možná, že na tom nakonec není vůbec nic pravdy, ale nějakých instrukcí se člověk holt držet musí. Užitečné rady mi dávala i kamarádka, z kterou jsem byla loni ve výzkumu.

Mnohem horší však byla tvorba tak zvaného “personal statement” jinými slovy stránkového povídání o tom, proč jsem si vybrala radiologii a co danému programu přinesu. Před podáváním přihlášek jsem si pořídila knihu, která má asi 400 stran a uvádí užitečné i méně užitečné rady, jak celým procesem projít a v závěru se úspěšně dostat do programu. V sekci o “personal statement” jsem se při čtení ukázek velmi nasmála. Přišlo mi, že čtu scénář na nějaký americký doják. To v životě nemůžu napsat! Vymyslet si nějaký příběh, zaujmout, hrát na city a v podstatě říct, že jsem chtěla dělat radiologii ještě před narozením a jsem k tomu předurčena. Po prvních sedmi hodinách u počítače vzešlo něco, co jsme nakonec ani nepoužili. Další víkend jsme psaním trávili celou neděli a po zhruba deseti hodinách použili několik odstavců. Nakonec se ale povedlo vytvořit něco, za co jsem se nestyděla a byla na to dokonce i trochu pyšná. Nikdy se vlastně nedozvím, jestli se to někomu líbilo a pomohlo mi to.

Mezi další povinné dokumenty patřil také dopis od děkana a minimálně tři doporučující dopisy. To jsou věci, které nahrávají do systému autoři a jediné co můžu dělat já, je kopat je do zadku, aby tam dokumenty laskavě nahráli. Poslední doporučující dopis se mi v systému objevil v den, kdy jsem podávala přihlášky, přesně tři týdny potom, co jsem doktora poprosila. Další nevýhodou je to, že mají dopisy různou váhu. Pokud máte doporučení od doktora, který pracuje v nemocnici kam se hlásíte, je to samozřejmě výhoda. Stejně tak pokud se jedná o někoho, kdo je všeobecně známý a uznávaný. Takový dopis, ale získáte pouze pokud jste Američan a nebo pokud máte štěstí a peníze. Většina stáží pro cizince je totiž placená a dost často jsou částky až nesmyslné.

U doporučujících dopisů je také nutné zmínit, že můžete odmítnout daný dopis vidět. Má potom větší váhu. Ale je dost nepříjemné podávat přihlášku, která obsahuje něco, co jste nikdy neviděli a nevíte, co o Vás doktor napsal. No, co se dá dělat. Musím doufat, že jsou dopisy dobré.

Tak já do toho teda jdu

Na začátku září jsem zkompletovala všechny potřebné dokumenty a podala přihlášky. Za každou přihlášku jsem musela zaplatit poplatek a tak se celková cena vyšplhala na 1300 dolarů. Pouze za podání přihlášek! A co bude následovat?

Po podání přihlášek jsem si na chvilku odfrkla. Nemusela jsem po večerech smolit srdceryvné dopisy a probírat se stovkami programů. Za to přede mnou ale bylo něco, co moc neumím- čekání! Následuje totiž sedm měsíců nejistoty.

Během října a listopadu by se mi měly začít ozývat programy a zvát mě na pohovory, které se konají především v prosinci a lednu. Pak si v únoru seřadím odpohovorované programy podle svých priorit a v březnu se dozvím, jestli jsem se do nějakého programu dostala. Pokud nedostanu žádný pohovor, je jasné, že jsem se nikam nedostala, protože bez pohovoru nikoho nikdy nevezmou. Nicméně je také možné, že dostanu pohovorů 30 a stejně se nikam nedostanu. Větší programy totiž pozvou tak 120 lidí ze zhruba 800 přihlášek na pohovor a pak vezmou 8-10 lidí.

Ono se to opravdu děje

Po odeslání přihlášek následoval týden klidu, ale na konci září jsem dostala první pozvánku na pohovor. Hned následující den jsem dostala další a pak ještě další. V ten moment jsem si teprve uvědomila, že se to děje!

U první pozvánky jsem ještě netušila jak to funguje a tak jsem si vybrala první možný termín. Pak jsem si trochu vyčítala, že jsem si pohovor dala tak brzy, ale opět není nikde jasně dané, jestli je lepší jít dřív nebo později. Na začátku je možná moc brzy, ale na konci už mohou být kandidáti vybraní a všichni jsou po dvou měsících pohovorování už znudění. Obecně se doporučuje si dát doprostřed ty programy, o které máte největší zájem a na začátek ty ostatní, abyste se otrkali. Ale když v tu chvíli nevíte, kolik pozvánek ještě přijde, je to docela těžké.

První pohovor

Druhý týden v říjnu mě čekal první pohovor. Večer před tím jsme měli večeři s rezidenty, kteří už v programu jsou. Během týdne jsem si sepsala a sesumírovala základní myšlenky, abych tam pak nelovila všechno na místě. Také jsem si připravila alespoň pět otázek, na které se chci zeptat. Byla jsem samozřejmě nervózní jak pes.

Když jsem přišla na společnou večeři, čekali v restauraci kromě milého rezidenta už dva kluci. K těm pak přibylo ještě dalších pět kluků, když v tom rezident oznámil, že jsme kompletní. Tak jo, je tu sedm Američanů a jedna bláznivá Češka. To bude ještě zajímavý!

Když jsme se usadili, dorazili ještě další rezidenti- tři kluci. Nevím, jestli je to tím, že radiologii obecně moc holek dělat nechce a nebo tím, že holky neberou. To se asi dozvím až na pohovoru. Večeře probíhala v naprosto přátelské atmosféře, povídalo se o všem možném a zjistila jsem, že ze 44 rezidentů je v programu pět holek. Takže nejen, že jsem cizinka, ale ještě ke všemu ženská.

Ve čtvrtek ráno jsem dorazila do nemocnice a stres zůstal doma. Rezidenti byli tak strašně milí a ochotní, že nebyl důvod být nervózní. Už když jsme vešli do zasedací místnosti, nemohla jsem si nevšimnout drobného detailu. Na deskách s našim jménem byla i fotka, kterou jsme nahrávali do systému. Já tam původně měla svou pasovou fotku, kterou mi Jára zamítl a nakonec jsme nahráli jinou s americkým úsměvem. Ještě že tak! Ostatní žadatelé totiž měli profesionální fotky v oblecích, které připomínali fotky manažerů světových firem.

Po úvodní přednášce o programu, během které doktor zodpověděl všech pět mých připravených otázek, jsme šli na prohlídku nemocnice, což je vlastně komplex šesti velkých nemocnic. Moc se mi tam líbilo, asi hlavně kvůli tomu prostředí a ochotě a náladě rezidentů. Pak následovaly tři pohovory. Jeden s rezidentkou, pak s přednostou oddělení a také s tím doktorem, co ráno přednášel. Takže musím ještě vymyslet, jaké u něj budu mít otázky, když mi na všechny už odpověděl. Jestli se zeptám na něco, co už říkal, bude si myslet, že jsem neposlouchala. Ale když mě už nic jiného nenapadá! Nejsem zrovna typ člověka, který by se pořád na něco ptal. Beru prostě věci tak jak jsou. Jeden kluk se třeba na večeři ptal, jestli ve službě dělá ultrazvuk rezident a nebo ultrazvukový technik. Já upřímně řečeno do té doby nevěděla, že ultrazvuky dělá technik a doktor je pak popisuje. U nás si ultrazvuk prostě dělá doktor sám. Jak mám asi takovýhle chytrý dotaz vymyslet?

Během pohovorů jsem si ale s doktory sedla a docela jsme se nasmáli. Když jsem pak odpoledne posílala všem co mě pohovorovali děkovný email, dostala jsem od přednosty obratem milou odpověď. Tak třeba jsem udělala dobrý dojem.

Jak si teda jako cizinka stojím?

Hůř než Američané, to je jasné. I když tady o celém procesu vyprávím dost s nadsázkou a snažím se zůstávat pozitivní, nic to nemění na to, že mám před sebou těžký oříšek. Největší sousto, které jsem si kdy vzala. Žádání o rezidenčí program je náročné a dokonce i část amerických studentů neuspěje, natož cizák.

Největší nevýhodou je tedy fakt, že jsem nevystudovala americkou medicínu. Naštěstí mám víza, ale stejně mohu být pro program přítěží proto, že jsem se v americkém zdravotnictví nepohybovala dostatečně dlouho. Další věc je ta, že se dost dobře nedají porovnat mé vzdělání, úspěchy a zkušenosti. Naše medicína trvá šest let, máme odlišný systém, jiné zkoušky, jiné hodnocení, podmínky a tak dále. To, že jsem dostala stipendium za vynikající studijní výsledky či vystudovala s červeným diplomem místnímu doktorovi nic neříká.

Stejně tak nejsem členem žádných amerických společností, spolků a sdružení, což leckdy vypadá v životopisu dobře. A další problém je ten, že se nedokážu vychválit až do vesmíru. Některé věci mi přijdou samozřejmé, ale místní z nich dělají naprosté velečiny. Stejně tak mohou být sebejistější během pohovoru a nadhazovat témata, ve kterých já se vůbec nevyznám a nebo se mě netýkají.

Další nevýhodou je to, že už jsem rok po škole. Během pohovoru se mě jeden doktor zeptal na to, jak si myslím, že se dokážu vyrovnat s mezerou mezi medicínou a nástupem na rezidenturu. Pokud se totiž někam dostanu, nastoupím v červenci 2020 a na radiologii vlastně až rok poté, tedy tři roky od promoce. Nezapomenu většinu fakt a nevypadnu z učícího procesu? Naštěstí jsem byla schopna na otázku odpovědět diplomaticky a obrátit to ve svůj prospěch. Ale měla jsem sto chutí mu říct: “A co mám jako asi dělat? Moc nám to neusnadňujete. A já dělám co můžu! Ráno vstávám a večer chodím spát!” jak by řekl Jára.

Snažím se neřešit to, co nemůžu ovlivnit a pracuji na vylepšení toho, co se ovlivnit dá. Všechny tři testy jsem zvládla nad očekávání, jsem autor dvou publikovaných článků, šperkuju si životopis a na pohovorech jsem to prostě já. Pokorná a slušná Adéla s velkým úsměvem na tváři. A ono to nějak dopadne!

Dělám všechno tak, jak bych měla? Absolutně ne! A kdo vlastně říká, co by se mělo a co ne? Jednotný postup na to, jak se dostat na rezidenturu prostě neexistuje. Někdo dává velký důraz na skóre z testů, jiný na doporučující dopisy, třetí na výzkum a poslední na charizma. Jeden přednosta si vybírá lidi podle toho jak se zrovna vyspal, jiný zase podle barvy očí nebo toho, co mají na sobě.

Nejdůležitější prostě je, aby žadatel zapadl do kolektivu. Není nic horšího, než pracovat 4 roky s lidmi, s kterými si nemáte co říct. A o to si myslím, že na pohovorech jde. Můžete mít sebelepší životopis, ale pokud přednostovi nesednete, bude Vám to k ničemu.

Výhody a nevýhody rezidenčího programu

Spousta lidí se mi diví, že jsem do toho všeho šla. Kdybych byla v Čechách, mohla jsem nastoupit do práce už v červenci 2017 a touhle dobou být na cestě za kmenem a později atestací.

Radiologický rezidenční program v USA je sice na pět let, ale má jasně danou časovou linii. Každý rok budu mít předepsané stáže a místa, kde rotuju a pokud z programu sama neodstoupím, v červnu za pět let ho dokončím. Což v Čechách úplně tak neplatí. Další výhodou je to, že budu mít neustále po ruce někoho, kdo mi pomůže a bude mi “krýt záda”. V závislosti na programu mi bude poskytnuto také méně či více vzdělávání, přednášek, konferencí a možností podílet se na výzkumu.

Nevýhodou je to, že budu celých pět let levnou pracovní sílou. Rezident je prostě ten, co pracuje jak blázen, ale nic moc si nevydělá. Rok od roku dostane trošku víc, ale jeho plat je fixní. Není možné si vzít víc služeb jako to dělají někteří mladí doktoři v Čechách a tím si přivydělat.

Nebudu se tady pouštět do žádných větších akcí, protože upřímně říkám, že se ve spustě věcech neorientuji. Mám na to ještě čas.

V březnu se to rozlouskne

Mám za sebou první otrkávací pohovor, oddychla jsem si, že jsem dostala alespoň nějaké pozvánky a doufám, že ještě další přiletí. Možná nepoletím na Harvard, ale už teď vím, že jestli na konci března zjistím, že jsem se dostala do jakéhokoliv z těch všech programů, o které jsem žádala, stálo to všechno úsilí, čekání a nervy za to! Nevím, jak to všechno dopadne, ale mám pořád naději, že to vyjde!

Tak mi držte pěsti! Zatím se mějte krásně.

2 thoughts on “Další krok v kariéře aneb přihlášky na rezidenturu a první pohovory

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s