A je to tu! Letíme do USA

Loučení

Budík zazvonil ve 3:15. Oba jsme s Járou rozlepili oči, které se skoro ani nestihly zavřít a přichystali se k odjezdu na letiště. Odnesli jsme kufry do auta a šli se rozloučit s Amy. Ta vůbec nechápala, co se děje. Bude to možná znít divně, ale s Járou jsme se pak zpětně shodli, že loučení s Amy bylo úplně nejtěžší ze všech. Snažíte se psovi vysvětlit, že odjíždíte a on na vás jen kouká a nerozumí vám. Neřekne vám, že to bude dobrý, že se za chvíli uvidíte, že si zavoláte nebo že to tady bez vás zvládne. Prostě jen kouká…

Byl čas vyrazit na letiště. Naskákali jsme s našima a Barunkou do auta a vyrazili. Na letišti jsme byli za pár minut. Kdo by taky v sobotu v půl čtvrté ráno někam jezdil. Udělali jsme check-in, připlatili za další kufry a končeně se jich zbavili. Další na řade už byl “Security check”. Měli jsme ještě dost času a do loučení se nikomu nechtělo. Nakonec se však odhodlal taťka a už tekly slzy proudem. Po druhém kolečku objímání jsme utřeli slzy a šli. Ještě jsme s americkým úsměvem zamávali a mířili si to ke kontrole. Výjimečně jsem nebyla testovaná na výbušniny (vybírají si mě totiž celkem pravidelně) a hladce prošla. Pak už následovalo jen čekání u gatu a let do Frankfurtu, který jsme celý prospali.

*Rychlá fotka s kolegou Einsteinem ve Franfurtu. Byl rád, že jsme se zase potkali.*

Přestup ve Frankfurtu

Ve Frankfurtu jsme zažili ten nejlehčí a nejrychlejší přestup. Vylezli jsme z letadla, ušli pár desítek metrů, prošli pasovou kontrolou, vyjeli eskalátory a rázem byli na terminálu Z, z kterého jsme letěli do Detroitu. Žádné kontroly, žádné přejezdy vláčkem, autobusem nebo čímkoliv jiným. Rychlý přesun však znamenal dvě hodiny čekání na terminálu. A tak jsme trochu protáhli nohy a zašli na snídani. Po vynikajících bagelech a kávě jsme si rozbalili dopisy, které jsme dostali od mého taťky, mamky a Barunky. Při jejich čtení nám opět tekly slzy proudem. Ostatní rozespalí cestující trošku divně koukali, když jsem už po několikáté vytahovala kapesník a frkala na celou kavárnu. Ke gatu jsme odcházeli s očima rudýma jak angorák.

Konečně Amerika

Do letadla jsme nastupovali spolu s davem Indů. Pohodlně jsme se usadili a čekal nás dlouhý let, kdy se střídalo jídlo, filmy a spánek. A slzy! Je to zvláštní, člověk má sen, za kterým si jde, a když se mu konečně splní, tak se neraduje. Jára vedle mě vypadal nadmíru spokojeně, vlastně ani nevím, kdy jsem ho naposledy tak spokojeného viděla. Uzavřel jednu kapitolu v Čechách a těšil se na tu novou. Věděl, že bude pracovat ve stejné firmě, bude v kontaktu s lidmi z Čech a své nové nadřízené už taky znal. Já byla smutná nejspíš proto, že jsem žádný přesný plán neměla. Má jediná jistota byl Jára. Nevěděla jsem kde budeme bydlet, jestli dostanu pracovní povolení, co budu dělat a kde budu pracovat. Jára se mě snažil uklidnit a říkal, že všechno dobře dopadne.

Několik dní před odletem jsem si změnila jídlo v letadle na vegetariánské, takže mi pak při servírování přinesli tác jako první. Jára předpokládal, že dostane na výběr zase “chicken or pasta”, ale nakonec dostal nějaký hovězí guláš a docela si pochutnal.

Servis během letu byl fajn, letadlo nebylo zdaleka plné a tak cesta příjemně utíkala. Po devíti hodinách jsme dosedli na americkou půdu. Následovala otravná hodina a půl na imigračním oddělení, přes které jsme prošli úplně bez problémů, ale skoro jako poslední. Naházeli jsme kufry na vozíky a jeli hledat autopůjčovnu. Do té nás musel odvézt autobus, s kterým jel pán jako kdyby ho ukradl a tak jsem čekala, v jaké zatáčce nám vylítnou kufry na podlahu. V půjčovně se Jára rozčílil, protože se podmínky lišily od těch, které byly při původní rezervaci. Samozřejmě byla cena za půjčení auta vyšší, ale nedalo se nic dělat.

Vyrazili jsme do hotelu a cestou pozorovali okolí. Americké vlajky vlály na každém rohu, silnice široké, standardně tři a více pruhů v jednom směru a velmi svižná, často nepředvídatelná jízda. V USA jsem byla už před deseti lety, takže jsem nijak velký šok neprožívala. Ale stejně jsme si uvědomovali, jak je všechno rozlezlé. Každý fastfood, pošta, banka, ordinace má svůj domek a své parkoviště, všechno je tak nějak daleko.

Naše autíčko z půjčovny, které máme na první tři týdny. Auto je tady naprostá nutnost. Bez něj je člověk za exota, když si to kráčí po zasněžených chodnících do centra města (ano,to mluvím o sobě).

Na průzkumu

V podvečer jsme dorazili do hotelu a dali si jediný cíl, neusnout! A tak jsme vyrazili na obhlídku okolí. Jako správní američané jsme nedošli daleko! Jen do vedlejšího Walmartu (obchod naprosto se vším). Vybírali jsme si večeři a když Jára viděl, že čtu etikety u všeho, co kupujeme a vracím věci zpět do poliček, uvědomil si, že se vlastně ve výživě a nakupování potravin vůbec nevyzná a nominoval mě na vrchního obstarávače jídla. Není žádné překvapení, že je Amerika velmoc průmyslově zpracovaných potravin. Přísady jako cukr, glukózo-fruktózový sirup, částečně ztužené tuky, slunečnicový olej nebo GMO potraviny jsou tu schované ve většině levných potravin. Na druhou stranu se v obyčejném obchodě jako Walmart dá nakoupit i kvalitní jídlo. Jen je prostě potřeba vědět, po čem sáhnout. Večer jsme dělali vše pro to, abychom neusnuli. Koukali jsme na jeden ze sta programů v televizi a po 24 hodinách bez pořádného spánku jsme kolem osmé vytuhli.

Birmingham nebo Rochester?

V neděli jsme si zašli na hotelovou snídani a vyrazili do Birminghamu. To je městečko, ve kterém se plánujeme zabydlet. Zjistili jsme si, že je sice trošku dražší, ale nejvíce připomíná evropská města. Je jen několik desítek let staré, má své “downtown” (centrum), lidé tam dokonce chodí pěšky (ano, i Američané), jezdí tam autobus i vlak, což je na USA celkem zázrak, je tam jezero, parky a nějaké vyžití. Bylo krásně a tak jsme se procházeli uličkami, zjistili, co dávají v kině a prohlíželi si místní restaurace, které praskali ve švech, protože místňáci vyrazili na nedělní brunch. Zašli jsme také k bytům, které jsme měli vyhlídnuté už z Čech. Pak jsme naskočili do auta a rozhodli se vyrazit ještě do městečka Rochester, které si původně vyhlídl na bydlení Jára.

Tak tohle je Birmingham. Malé městečko na sever od Detroitu, kde asi budeme bydlet. To kino jak ze starého filmu mě asi jentak nepřestane udivovat. Už se těšíme, až bude lepší počasí a pořádně si projdeme centrum.

Rochester je krásné malé město, které má pěkné parky podél řeky, která tudy protéká. Procházeli jsme se tam a představovali si, jak by se nám asi bydlelo. Na našem imaginárním seznamu požadavků jsme si odškrávali, co je splněno. Příroda tu je, centrum s kavárnami a restauracemi taky, do práce by to Jára měl kousek a bydlení je tam levnější, než v Birminghamu. Ale nejezdí tam žádná veřejná doprava, je to daleko od obchodu (a když ráno Jára odjede do práce tím jedním autem,co zatím máme, jsem dost namydlená) a kromě restaurací tam vyžití moc není. A tak jsme se na hotel vraceli s tím, že budeme hledat byty spíše v Birminghamu a okolí.

Rochester má sice moc pěknou hlavní třídu, ale je také poměrně rušná. Mimo hlavní ulici tam vlastně nic není. Je také vidět, že při vymýšlení ulic jsou tu velmi kreativní. Co se nám ale hodně líbí jsou semafory přes silnici. Nemusíte si pak kroutit hlavu, abyste viděli, jestli už je zelená….

Cestou domů jsme se ještě zastavili v Panera bread na oběd a šli prohlídnout sortiment Targetu. Jára mi totiž tvrdil, že tam prodávají hlavně sportovní vybavení. A tak se náramně divil, když uviděl i potraviny, nábytek, drogérii, televize, kytky a mnoho dalšího. Target je prostě další obchod, kde si koupíte úplně všechno. Takové Tesco, Hornbach a IKEA dohromady.

Večer jsme strávili hledáním bytů. Jára ještě neměl pracovní notebook a tak používal můj, na který není moc zvyklý. Ještě před spaním se chtěl podívat na bilanci na svém českém bankovním účtu, když najednou slyším: “Tak jsem si právě zablokoval Internetbanking!” A tak jsme byli v USA, s nějakou hotovostí, bez účtu u americké banky a se zablokovaným přístupem do té české. Následoval další týden plný malých štrapácí a velkých průšvihů.