Krabice, krabice, krabice
Ve čtvrtek 31. ledna nás taťka vyzvedl na bytě, naložili jsme poslední krabice, zamávali bytečku a jeli k našim domů. Konečně jsme měli všechno pohromadě. Týden předtím jsme totiž měli většinu krabic u našich, ale bydleli jsme ještě na bytě a tak několikrát přišla otázka: “Adýs? Kde mám svetr? A kde mám šálu?” Následovala stále stejná odpověď: “V krabici u našich…” Sice to pak nebylo o moc lepší, protože jsem prošla průměrně tak 6 krabic, než jsem požadovanou věc našla, ale alespoň jsem měla jistotu, že tam někde bude.
V pátek jsme prošli všechny krabice, vytřídili zbytečnosti (a že jich bylo) a Jára si konečně po osmi letech, co jsme spolu, protřídil oblečení. Objevil třeba nové kalhoty ještě s visačkou, které si koupil před rokem a jaksi na ně zapomněl. Zjistil, že má zhruba padesát triček na doma a oblečení, které nosil před patnácti lety.
Máme letenky!
Večer jsme konečně dostali povolení ke koupi letenek, rezervaci auta a hotelu. Letenky jsme sledovali už od začátku ledna a věděli jsme, v jaké cenové relaci se pohybují. S blížícím se datem odletu však jejich cena rapidně rostla. A tak byly naše preferované letenky samozřejmě už mimo firemní rozpočet. Jára ještě navrhoval lety s několika přestupy nebo třeba s přestupem v Moskvě. Nevěděla jsem, jestli si dělá srandu nebo ne (říkal, že jo). Taky můžeme jet třeba lodí! Nakonec jsme tedy vybrali Lufthansu. Uf, máme letenky! A letíme příští sobotu v 6 ráno! Pro mě bylo pořizování letenek 8 dní před odletem naprosto nové. Byla jsem zvyklá si je kupovat minimálně měsíc dopředu. Už mi z toho skoro tikalo oko, každý se nás ptal, kdy teda letíme a jestli už máme letenky. Proto mě pobavilo, když Járovi přišel email s oceněním “smart traveler”, tedy pochvala za to,že si koupil letenky dřív, než týden před odletem!
Ještě jsme vybrali hotel, zarezervovali auto na první měsíc a zdálo se, že je všechno na dobré cestě. Už během týdne však Jára zjistil, že mu v práci zablokovali Amexku (American Express kreditku). V instrukcích se ale dočetl, že při mezinárodním přesunu se Amexka zaměstnanci nechává a tak urgoval HR oddělení, ať mu jí laskavě zase odblokují. Tím to považoval za vyřešené.
V sobotu jsme vyrazili na jih. Nejdřív to vypadalo, že k Járy rodičům odvezeme tak jednu krabici, nakonec jsme ale naložili auto k prasknutí. Užili jsme si poslední pěkné chvilky s Járy rodinou, rozloučili se a v neděli vyrazili zase zpět do Prahy. Byli jsme moc rádi, že se odlet nakonec o týden posunul a mohli jsme se se všemi ještě vidět.
A je to tu! Štrapác č. 1
V pondělí dopoledne mi z ničeho nic volal Jára. Když mi volá, znamená to skoro vždycky průšvih a tak jsem se děsila, co se zase děje. Štrapác, jak by řekl můj taťka, to rozhodně nebyla. Byl to normální průser! Dozvěděla jsem se, že kreditku Járovi neodblokují. Co teď? My nemáme žádnou jinou a v USA se bez kreditky (a auta samozřejmě) nehneme. Nepůjčí nám auto, neubytují v hotelu. A tak jsem popadla nějaký dokument, o který mě Jára poprosil, vyrazila na vlak a jela do Prahy. V mezidobí jsem zjišťovala, která banka nám udělá kreditku na počkání. První a levnější varianta byla ČSOB. A tak jsme se vydali tam. V ČSOB nás velmi rychle poslali do háje, že prý dělají na počkání jen debetní karty (ty ať si strčí za klobouk, těch máme dost). Další v pořadí byla KB. Ještě, že jsou na Florenci snad všechny banky, neměli jsme to daleko. Jen, aby bylo jasno, potřebovali jsme přijít do banky, v které nemáme účet a zařídit si expresní kreditní kartu s dostatečným limitem. Jako naprostí cizáci. To, že za pár dní ještě ke všemu zmizíme do ciziny, jsme si radši nechali pro sebe. Po 2 hodinách s mladým mužem, který tento úkon dělal poprvé a zaplacení slušného poplatku jsme měli vše schválené. Kreditka prý přijde do 3 pracovních dnů. Sice se tam během týdne musel Jára ještě dvakrát osobně zastavit, protože mlaďoch na něco zapomněl, ale to vem čert.
Dalších pár dní bylo dobře. Zrušili jsme si zdravotní pojištění, po večerech jsme chodili na večeře se sourozenci, měli rozlučku s přáteli a rodinnou večeři. Já doma balila věci do kufrů, neustále je vážila a přehazovala věci z jednoho do druhého. Jára měl v práci pěkný frčák, což mu neulehčoval fakt, že se s ním v pondělí rozloučil notebook (taky to nemohl vydržet ještě pár dní). Ale nakonec vše vyřešil, vrátil notebook, mobil a podepsal hromadu papírů.
Štrapác č. 2 je na světě
Ve středu jsem najednou zjistila, že na mě náš pejsek kouká jedním okem. Ty herečko, říkám si pro sebe. Hážu jí hračku, abych jí rozptýlila, ale stále na mě čučí pouze jedním. Dobře! Jdeme ven, proběhneš se a budeš v pohodě. Venku sice běhala jako blázen, ale pořád jak blbec s jedním očkem zavřeným. Výborně, tak jdeme k veterináři! Naložila jsem maroda do tašky, protože na ní byla děsná zima, zatočila jí do deky a vyrazila pěšky k veterinářce. Ta Amy vyšetřila a sdělila mi, že má zánět spojivek, dala mi kapky a ať prý přijdu za týden na kontrolu. A tak jsem našim Amy předávala s kapkama a prosbou, aby s ní zašli na kontrolu (Amy má skvělou schopnost být nemocná v nejnevhodnější chvílí jako třeba minulý rok před státnicí z pediatrie). Tohle byla oproti kreditce opravdu jen štrapác na zpestření dne. V té době jsme totiž ještě netušili, že budou průšvihy v USA pravidelnou součástí našich prvních dnů.
Odškrtávání seznamu
Během posledních dvou dní jsme dobalili, udělali si cestovní pojištění, vyzvedli kreditku, přerezervovali hotel na jiný s kuchyňkou, stáhli google mapy a další fajn aplikace. Strávili jsme také několik hodin vyplňováním daňových přiznání a přehledů, které jsme museli odeslat přes datovou schránku. Kromě toho Jára stále řešil, jak na poště přidat zmocněnce. S poštou jsme si toho taky užili dost, ať už na pobočce v Praze, kde byla paní extra-lenochodová nebo na pobočce u našich, kde je zase paní extra-kráva. Podle mě jsou ty dvě hvězdičky na Googlu ještě hodně velkorysé. Nakonec se to po hodině jednání na jiné pobočce snad vyřešilo (i když vlastně nevíme, až Járovi něco přijde a jeho rodiče to nebudou moct vyzvednout, to bude teprve sranda).
V pátek ráno jsem udělala check-in a večer jsme s Járou prošli seznam věcí, které bylo třeba před odletem vyřídit. Všechno bylo odškrtané (to byl obzvlášť pro mě, vrchního plánovače a exceletního tvůrce to do listů, pocit k nezaplacení)! Já jsem se byla ještě projít v lese za domem, do kterého jsem chodila běhat. Jak to asi bude vypadat v Michiganu? Budeme mít taky les za domem? Brzy se to dozvíme. Je to tu, zítra se stěhujeme do USA!
jardel.cz 