Měsíc do odletu aneb jak to nabralo obrátky

Nečekaný zvrat

O Vánocích jsme úplně vypnuli a neřešili, co bude. Proto bylo celkem překvapení, když se 4. ledna ozvali z USA, že je projekt s klientem podepsaný a že chtějí, aby Jára nastoupil už od 21. ledna. Jakože za 3 týdny? To se asi zbláznili ne? Čtyři měsíce se všechno táhne jak smažák a teď se máme sbalit, vystěhovat, prodat auto a mnoho dalšího za tak krátkou dobu?

Hned jsme proto začali zjišťovat informace. Vytvořili jsme si seznam věcí, které je třeba před odletem vyřešit. Potřebovali jsme najít nájemnici, vystěhovat se z bytu, prodat auto, odhlásit se od zdravotních pojišťoven, založit si datové schránky, vyřešit vyzvedávání pošty rodiči, nechat přeložit rodné a oddací listy a nebo také zajít na prevenci ke všem doktorům. Oba jsme v tu dobu měli aktivní živnost a tak jsme řešili, co s ní. Jára si jí hned další den pozastavil, ale já jsem chtěla podnikat i po dobu v USA. Jenže jsem zjistila, že při čekání na schválení pracovního povolení nesmím vůbec pracovat. To by mi to povolení taky mohli zamítnout a byl by mega průšvih na světě. A tak jsem si živnost taky pozastavila. Jára si uvědomil, že mu bude v březnu končit řidičák, tak letěl na registr řidičů a žádal o nový spolu s tím mezinárodním. To taky nějakou dobu trvá.

Komunikace s lenochody

Největší problém byl, že měl Jára sice nastoupit za 3 týdny, ale nikdo nám ještě nic nepotvrdil. Paní z HR, která byla s Járou v kontaktu už od října pořád neposkytovala konkrétní informace typu kupte letenky, zarezervujte hotel. Během dalšího týdne alespoň spojila Járu s People Mobility týmem (ano, týmem lenochodů). A tak jsme se trochu děsili toho, že to bude trvat měsíc jako v létě. Oni totiž neumí projít seznam věcí a napsat, co všechno chybí, ale postupně prochází seznam od shora dolů, odškrtávají a když něco nemají, napíšou email s žádostí o jednu věc a vzápětí jsou offline a jdou domů. Když jim daný dokument pošlete, ozvou se za dva dny s tím, že chtějí něco dalšího.

Ani People Mobility tým stále nedával jasné instrukce. Mně by to ani tak nevadilo, chtěla jsem začít skládat věci do krabic, připravovat se na odlet a kdyby se to o jeden až dva týdny posunulo, tak by se podle mě nic nestalo. Jára ale nechtěl začít řešit nic, dokud nebude mít podepsanou smlouvu, potvrzené datum a koupené letenky. Nechtěli jsme prodávat auto, protože by se mohlo stát, že pak budeme několik týdnů bez něj. Největší problém ale bylo opět vízum. Jára ho měl vyřešené, ale já jsem si o něj ještě musela požádat. Modlila jsem se, aby nebyla čekací doba 21 dní jako v létě. Zkontrolovala jsem to proto na stránkách ambasády a naštěstí byly volné termíny vždycky hned druhý den. Taky tam ale psali, že schválení mého typu víza většinou trvá 15-30 dní. Jestli je to pravda, tak to trochu nestíhám…

Proč jsem na ambasádu nešla už v prosinci? Jára sice víza měl, ale neměl odsouhlaseno, že jsou ty víza v konečné podobě. Pokud bych jako manželka víza získala a ty jeho se pak upravily, musela bych na ambasádu znova. A tak jsme to chtěli mít nejdříve potvrzené. Postupně nám a hlavně lidem v US docházelo, že se to do 21. ledna nedá stihnout. Další termín byl tedy o týden později. Když ale bylo pouze pár dní do plánovaného odletu a lenochodi se stále neozývali, posunuli jsme si s Járou v hlavě odlet na 2. února. Já jsem se tedy připravovala i na variantu, že přiletím sama později, protože prostě nebudu mít víza.

Smlouva podepsaná, letíme 9. února….SNAD

Naštěstí všechno vypadalo velmi reálně a mně se podařilo Járu dokopat k tomu, že začneme řešit podnájem, prodej auta a stěhování. Sice jsme neměli letenky, nevěděli jsme, jestli opravdu toho 2. února odletíme, ale podle mě je lepší s tím počítat a pak se přizpůsobit o týden, než čekat na schválení a šílet pár dní před odletem. A tak jsme naplánovali rozlučky s rodinou, kamarády a sourozenci. Od února pronajali byt a začali skládat věci do krabic. Po dvou týdnech komunikace s lenochody bylo všechno schválené! Jára podepsal smlouvu a dozvěděl se, že první pracovní den v Americe je 11. února. Super, takže letíme 9. února? Konečně nějaké konkrétní informace. Kromě toho také potvrdili, že jsou jeho víza v pořádku a já si o ně můžu zažádat. A tak jsem se hned objednala na ambasádu.

Akce kulový blesk aneb stěhování pokojů, vyklízení bytu, skládání věcí do krabic, přesun krabic k našim a třízení, třízení a třízení. Člověk zjistí, že toho vlastně k životu tolik nepotřebuje. Jára našel při vyklízení bytu věci, o kterých ani nevěděl, že má…

Na ambasádě

Ve středu 23. ledna jsem vyplnila všechny formuláře, zaplatila nesmyslně vysoký poplatek za formulář DS-160, bez kterého se dál nehnete a objednala se na pátek na ambasádu. V pátek ráno jsem vyrazila na Malostranské náměstí. Cestou jsem si koupila kafe, protože jsem věděla, že budu čekat ve frontě před ambasádou. Píšou to i v instrukcích, že má člověk počítat, že tam bude stát za jakýchkoliv podmínek. Byly příjemné 2 stupně a byla jsem vděčná, že není sněhová vánice. Když jsem přišla s 20 minutovým předstihem na ambasádu, bylo tam už asi pět lidí. Stoupla jsem si do fronty a usrkávala kafe. Za mnou stál neurotický pán, který pořád nechápal, proč se stojí venku. Přede mnou slečna, která hned na začátek porušila vše, co bylo v informačním emailu. Přinesla si velké zavazadlo, laptop a pepřák. Když se na mě dostala řada, prohlédli mi kabelku a chtěli vidět druhou tašku. Odvětila jsem, že je tam pouze svatební album a pána svou odpovědí pobavila. Stále jsem držela prázdný kelímek od kafe a šla dovnitř. Tam byl hned detektor a pás. Vyskládala jsem vše na pás a chtěla kelímek vyhodit. Nikde však nebyl koš a tak jsem poslala Starbucks kelímek taky do skeneru. Tím jsem pobavila dalšího pána sedícího za pásem. Kontrolou jsem prošla a štrádovala si to nahoru k přepážkám. Vzala si lístek a sedla si vedle mladé slečny. Ta vypadala hodně nervózně, chtěla do Ameriky na Pacific Crest trail a den předtím dvou jejím kamarádkám vízum zamítli. Za to já byla úplně vysmátá. Vůbec jsem netušila, jaké dokumenty po mě budou chtít a na co se budou ptát. Zavolali si mě k první přepážce a já pěkně nahlas popřála Good morning. Paní odpověděla: „Dobrý den, vaše doklady prosím.“ Okej, tak tady ještě česky. Dala jsem jí pár papírů a šla si sednout. Pak moje číslo blikalo na jinou přepážku s otisky prstů, kde jsem byla asi 10 vteřin. Zase jsem si šla sednout a když moje číslo zablikalo potřetí, šla jsem konečně už na přepážku k úřednici, s kterou jsem byla připravená konverzovat a ukázat jí mimo jiné i to svatební album, pokud to bude třeba (ano, někde na netu píší, že když žádáte o tento typ víza, máte přinést svatební album, svatební pozvánku a další hovadiny). Paní jsem řekla Good morning, odpověděla “Yes, correct” na první otázku a ona mi řekla: „ Ok, so your visa has been approved. It will be ready in 1-2 bussines days. Bye“. Aha tak OK, bye. Jinými slovy, na přepážkách jsem byla dohromady zhruba 40 sekund, řekla jsem tři slova a kdybych neuměla ani dobrý den, bylo by to všem jedno. Já prostě jedu se svým manželem, kterého přesunuli na projekt do USA, a co budu v US dělat jim je šumafuk. A tak jsem měla 29. ledna víza v pase a mohla jsem letět. Letenky jsme ale jaksi ještě neměli….

Poslední týden v lednu jsme také prodali auto. To bylo naštěstí vyřešené asi za dvě a půl hodiny (alespoň něco bylo bez problémů). A poslední lednový den jsme se přestěhovali k našim. Čekal nás poslední týden v Čechách plný rozluček a také průšvihů…..

Náš život v krabicích….stejně z toho reálně používáme tak třetinu a povezeme tak pětinu.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s