USA vs. ČR: Nákupy

Jak se liší nákup potravin v Americe a v Čechách? Co nám v USA vyhovuje a co zase leze trochu na nervy? Co by se naopak mohlo zavést i v ČR? Dají se v Michiganu sehnat české potraviny? A jak je to s alkoholem?

Na nakupování potravin není nic moc zajímavého. Je to jedna z aktivit, kterou děláme všichni a je chtě nechtě součástí našich životů. Někdo si nakupování užívá, jiný obchodem prolítne, popadne jen to nejdůležitější a přesně ví kam sáhnout a další to vyřeší dovozem potravin až domů. Někdo při placení konverzuje, jiný zase doufá, že se od něj nebude vyžadovat žádná sociální interakce. Každý to má prostě jinak.

Přestože se nakupování potravin v USA a ČR zase až tak neliší, najde se pár věcí, které prostě člověka překvapí nebo vyloženě praští do očí. Nejvíce rozdílů je především u pokladny a při případné reklamaci nebo řešení jakéhokoliv problému. Ale pojďme to porovnat hezky popořádku.

Výběr obchodu

Co se výběru týče, je to v obou zemích podobné. V Praze jsme byli celkem rozmazlení dostupností různých supermarketů. Jen v okolí bytu jsme měli tři různé řetězce a k tomu další specializované prodejny se zdravou výživou. Jednou týdně se pořádaly na nedalekém náměstí farmářské trhy, takže jsme měli přístup i k lokálnějším potravinám. Obrovské kvantum zeleniny a ovoce jsme si také vozili od rodičů a prarodičů, což nám tady docela dost chybí.

V USA je řada velkých řetězců a co do kvality potravin se celkem liší. Je tu několik řetězců, které se prezentují jako zdravější a kvalitnější. Většinou je to pravda, ale i v těch se dají sehnat pořádné “lahůdky” plné oleje a cukru, které jsou ovšem bio. Cenově jsou samozřejmě na pomyslné špici. Pak je taková střední třída obchodů, kde člověk nakoupí pěkné čerstvé potraviny, ale musí si dávat pozor na složení těch balených. No a jako poslední jsou řetězce kde je čtení etiket naprosto nutné a i přesto někdy nejste schopni vybrat něco slušného. Sem bych zařadila i obchod Dollar Tree kde stojí všechno jeden dolar. Do takového obchodu chodíme jen pro věci, které se nedají jíst jako je pečící papír, alobal nebo tužky a dárkové tašky. Za to je vcelku zbytečné dávat ve vedlejším supermarketu třikrát víc. Ale jídlo bychom si v Dollar Tree nikdy nekoupili. Co to asi může být za delikatesy, když stojí jen dolar.

Možnosti nákupu

Stejně jako v Čechách i v Americe funguje doručování potravin domů. A je mnohem rozšířenější i v menších městech. Kromě toho také můžete využít služby pick-up. V tom případě si projdete nabídku přes internet, do svého virtuálního košíku si naházíte vše co potřebujete a pak si vyberete den a hodinu kdy si nákup vyzvednete. Před supermarketem jsou vyhrazená parkovací místa na pick-up a když před obchod dorazíte, nákup vám pracovník přinese a naskládá přímo do kufru.

Přiznám se, že nevím jestli už možnost vyzvednout si nákup před obchodem není i v Čechách. Nikdy jsme se o takový typ nakupování nezajímali a v Praze jsme nevyzkoušeli ani doručení potravin domů. Ani tady jsme těchto možností zatím nevyužili, takže nejsem schopna posoudit zda je mezi zemi rozdíl. Ale myslím si, že to bude dost podobné.

Nabídka potravin a cena

Řekla bych, že nabídka potravin v obou zemích je vcelku podobná. Určitě existují věci, které se v Americe shánějí složitě, ale takový ten základní nákup vypadá dost stejně. Co se ale liší je dostupnost, cena a hlavně kvalita potravin. Uvedu to na příkladu sýrů. Zatímco v Čechách v kdejakém supermarketu najdete místní hermelíny a jiné měkké francouzské, italské či řecké sýry, tady v Americe jsou upozaděné. Jsou v sekci evropských sýrů, která je úplně jinde než americké plátkové sýry a tím, že se tu moc nevyrábí ale jsou dovážené, mají taky pořádnou evropskou přirážku. Stejně tak jiné evropské značky nejen jídla, ale i kosmetiky nebo čistících prostředků. Problém je, že evropské značky jsou drahé, ale některé americké alternativy leckdy neakceptovatelné. Ty jsou pak na seznamu věcí, které putují v kufrech z Čech.

Americké značky jsou samozřejmě dostupnější, ale někdy je celkem problém si vybrat něco zdravého. Obecně v amerických supermarketech čteme mnohem víc složení potravin. Teď už tedy máme své oblíbence, takže je nákup mnohem rychlejší, ale v začátku to bylo celkem na dlouho. Jára rostl při výběru šunky, protože byla většina oslazená. Stejně tak byla zábava vybírat neslazený chléb nebo si dávat pozor na slazené mléko a jogurty. Ne, že by tu potraviny bez přidaného cukru, soli nebo oleje nebyly, to oni naštěstí jsou. Ale člověk je prostě musí najít a často si za ně i připlatit. Zkrátka nás překvapilo to obrovské množství absolutně tragických zpracovaných levných potravin.

Na jejich obranu zase musím říct, že většina zdravých potravin je mnohem dostupnější právě v obyčejných supermarketech. V Praze se to hodně zlepšuje, ale vím, že jsem pro určité věci musela do speciálních prodejen kdežto tady je koupím v rámci jednoho nákupu. To neplatí jen pro zdravé potraviny, ale i třeba ingredience jiných kuchyní. Pokud potřebuji něco z asijské nebo mexické kuchyně, pravděpodobně to najdu v našem obyčejném supermarketu. Stejně tak výběr rostlinných alternativ je mnohem větší než v Čechách. Opět je ale potřeba koukat na složení, protože někdy to je tragédie. Taky máme celkem radost z široké palety ovoce a zeleniny. Cenově je zase rozdíl v tom jestli je to potravina lokální nebo ne. Velmi rychle jsme si třeba zvykli na levné batáty, avokáda a kukuřici, naopak jiné potraviny jako je květák nebo salát, které v Čechách stojí pár korun, jsou tady překvapivě drahé.

Poslední věc, která mi došla teprve nedávno je to, že v amerických obchodech jsou málokdy ochutnávky. Jako malá jsem se vždycky těšila na nákup hlavně kvůli tomu, že něco ochutnám. Tady jsme párkrát narazili na stoleček s nějakými chipsy a salsou, ale nikdo ho neobsluhoval. A bylo to jen v hrstce obchodů. Takže by se člověk při nakupování rozhodně z ochutnávek nenajedl.

U pokladny

Tak tady přijde na řadu nejvíc rozdílů mezi zážitkem z nakupování v ČR a USA. V Americe vás pokladní pozdraví a jako první se zeptá, jestli jste našli všechno co jste hledali. Pak začne markovat potraviny a dost často naváže rozhovor. Když si kupujete něco v akci, podotkne, že to je skvělá cena a že si taky danou potravinu koupila. Pokud si kupujete něco “netradičního”, nebojí se zeptat na využití. Jednou při nákupu kadeřávku se mě pokladní zeptala jak ho plánuju zpracovat, že nikdy neví co s ním. V případě, že si kupujete nějakou dobrotu jako je třeba zmrzlina, zase to pokladního poštouchne k rozhovoru a řekne, že to vypadá na skvělý večer. Je v podstatě jedno jestli kupujete brokolici nebo donut, vždycky se dočkáte nějaké odezvy.

Interakce po markování neskončí, ale většinou pokračuje i u placení. To je totiž doba kdy čekáte, než proběhne transakce a vyjede účtenka, což je ideální čas na konverzování. Američané se také nebojí pochválit něco co se jim líbí. A tak jsem už sklidila více poklon, než za 27 let v Čechách. Jednou to byla bunda, pak zase peněženka nebo brýle. Ono se vždycky něco najde. V pátky už se nás několik pokladních ptalo na to, jaké máme plány na večer. A co nás překvapilo mnohem víc je to, že když pokladnímu odpovíte a navážete konverzaci, rád se chytne. Jednou se nás pokladní zeptal co máme v plánu. Odvětila jsem, že pravděpodobně nějaký film na Netflix. Zároveň jsem se zeptala, jestli nemá nějaký tip. Vesele zareagoval, zeptal se na oblíbený žánr a z rukávu vysypal tři filmy.

Říkáte si kdy je na takovou konverzaci čas? To je právě jeden z dalších rozdílů. V Americe nákup do tašek skládá pokladní nikoliv zákazník. A v závislosti na obchodě si potraviny bere buď z pásu, na který všechno vyskládáte jako v Čechách, a nebo pokladní dokonce předáte celý košík, který si zaparkuje vedle sebe a markuje to rovnou z něj. Potraviny pak buď nejdříve všechny namarkuje a pak naskládá anebo je ihned po namarkování dává do tašek. V některých obchodech mají brigádníky, kteří pomáhají se skládáním, protože jak si jistě dovedete představit, někdy takovýto přístup dost zdržuje. Většina Američanů služby samozřejmě využívá, protože na to jsou prostě zvyklí. Absolutně je nenapadne si nákup naskládat do tašek sám od sebe třeba během markování. Takže pokud tam není žádný brigádník, namarkuje pokladní nákup a pak ho postupně skládá a zastaví se postup fronty. A co je na tom nejkomičtější je to, že jediný pár, který si občas povzdechne, poklepe nohou nebo to prostě jen nechápe, jsme my. Ostatním Američanům čekajícím ve frontě je to úplně šumafuk.

Zážitek od pokladny v Čechách je diametrálně odlišný. Od variabilní interakce pokladní, která někdy není jen neutrální, nýbrž absolutně negativní, přes povzdechy a podupávání lidí ve frontě, když se snažíte rychlostí blesku, ale přesto ne dostatečně rychle, odebírat nákup za pokladnou, který si stejně nestihnete uklidit, protože musíte spěchat zpátky k terminálu zaplatit, abyste už mohli vystřelit ven a pustit nedočkavce za vámi. Rozhodně si nemyslím, že by to bylo všude tak zlé. U našich v supermarketu je poměrně dost velice příjemných pokladních. Za to v Praze nedaleko bytu byl jeden nejmenovaný řetězec, ve kterém snad měli nepříjemnost v požadavcích. Americký přístup je vlídnější, ale nemusí vyhovovat každému. Někdo chce obchodem opravdu jen proletět a na konverzaci u pokladny není zvědavý. Nám to ale už tak celkem nudný a rutinní zážitek z nakupování rozhodně zlepší (nebo alespoň nezhorší).

Tašky, tašky, všude tašky

Co nás však na nakupování v Americe rozčiluje je spotřeba igelitových tašek. My si sice nosíme své vlastní látkové, ale v závislosti na obchodě se setkáváme s různými reakcemi. V supermarketu Whole Foods, ve kterém mají převážně zdravější a kvalitní potraviny nám vždycky za vlastní tašky poděkují a zároveň se zeptají, jestli chceme cenu za tašku odečíst a nebo chceme částku darovat na určitý projekt. Nemají problém nákup naskládat do našich tašek a pokud si ho naskládáme samy, vždycky, ale opravdu vždycky nám poděkují. Ze začátku jsem si nemohla zvyknout na to, že mi někdo děkuje za to, že jsem si naskládala svůj vlastní nákup do tašek. Přijde mi to samozřejmé a naopak se cítím blbě, když tam jen tak stojím a koukám na pokladní, jak dělá všechno za mě. V tomto obchodě mají jen papírové tašky, takže pokud si látkové z nějakého důvodu zapomeneme, dostaneme za deset centů celkem pevné papírové. V našem oblíbeném supermarketu Kroger, ve kterém nakupujeme nejčastěji, také nemají s vlastními taškami problém. Většinou ale brigádníci odejdou pomáhat jinam, protože očekávají, že si to do vlastních tašek naskládáte sami. Já jsem ráda, že si nákup alespoň můžu roztřídit. Opět mi na konci pokladní poděkuje za pomoc a jsou spokojené obě strany. Někdy mám opravdu radost, že si skládám nákup sama, protože tady u pokladen většinou pracovníci stojí a někdy jsou starší nebo mají bolavá záda a je mi líto, že musí tahat těžké věci, když to hravě zvládnu sama. V tomto obchodě zákazníkům dávají na výběr mezi plastovými a papírovými taškami, ale ty jejich papírové jsou pěkně na prd, vám řeknu. Naprosto nejhorší je situace ve Walmart, obřím americkém řetězci, nebo ve zmíněném Dollar Tree kam naštěstí nechodíme tak často. Rozhodně tam neděláme velký nákup, který by vyžadoval tašky. Těch totiž dostanete zhruba dvacet. Můžou za to podle mě tři věci. Hned tou první je to, že jsou tašky zdarma a nezáleží na tom kolik jich dostanete. A tak nemá zákazník žádnou finanční motivaci k tomu, aby to množství omezil. Dalším problémem je otočný systém za pokladnou, na kterém jsou stovky nových igelitek připravených k použití. Pokladní se hned po namarkování položky otočí a danou věc dá do připravené igelitky. Když je v jedné tašce dostatek věcí, otočí ji jako na takových těch otočných stojanech s brýlemi nebo šperky a hned vedle na ní čeká nová taška. Kolik je dostatek věcí v jedné tašce bohužel určuje pokladní. A to je ten třetí problém. Američané vůbec nemají ponětí o nějakém šetření. Čehokoliv. Na prvním místě je vždycky spokojenost a pohodlí. A tak dvoulitrové mléko dají do samostatné igelitky a ještě to radši dají do další, aby se to neprotrhlo. Tím, že nákup skládají oni, nemáte nad množstvím tašek žádnou kontrolu. My nosíme látkové i sem, ale dovedete si jistě představit ten jejich výraz. Tím, že není za pokladnou žádný odkládací pás, nemají ty potraviny kam dávat a látkové tašky se na otočný systém dávají dost těžko. No je to prostě potíž. A tak většinou chodíme na samoobslužné pokladny.

Co mě rozčiluje asi nejvíc je to, že tady naprosto všichni jezdí nakupovat autem. Takže si od pokladny přivezou těch 20 tašek k autu, naskládají je do kufru, dojedou domu a přenesou z auta dovnitř. Málokdo tady tahá nákup v MHD nebo dokonce pěšky jako jsem to dělala v Praze, takže nemůže argumentovat tím, že potřebuje pevné igelitky. Tady by ty gigantické nákupy nikdo v ruce ani neunesl. Takže jim tašky poslouží zhruba deset minut a pak je buď vyhodí nebo dají na obří hromadu. Plýtvání se vším je jedna z věcí, která mě tady v USA trochu mrzí. A většina lidí se nad tím ani nezamýšlí. To se mi koneckonců potvrdilo zrovna během minulého nákupu. Skládala jsem si věci do svých tašek a tucet vajec nechala na páse s tím, že je položím na takovou tu dětskou sedačku v košíku, aby se nerozbila. Přesunula jsem se k terminálu a během placení sleduji jak mi pokladní dává vejce do igelitky. Zřejmě si myslel, že už mi na ně v taškách nezbylo místo a tak mi ochotně pomohl. Tak díky no.

Alkohol

Dalším rozdílem je nákup alkoholu. V Čechách si koupíte většinu alkoholu normálně v supermarketu. Nejčastěji je víno a pivo ve volně dostupných regálech a tvrdší alkohol za pokladnou. S kontrolou občanky je to hodně variabilní a existuje kvantum večerek a jiných potravin kde věk až tak nekontrolují.

V Michiganu se v supermarketech prodává většinou jen víno a pivo a vždycky vám u pokladny zkontrolují ID. Ona je totiž pokladna ani nepustí dál, dokud nezadají datum narození daného zákazníka. Stejně tak na samoobslužných pokladnách se vám nákup zablokuje a musí přijít někdo, kdo do systému nabouchá vaše datum narození a teprve pak můžete pokračovat dál. Tvrdší alkohol se v supermarketech neprodává. Ten je dostupný jen v tzv. “liquor store” tedy speciálním obchodě s alkoholem. A tam vás prolustrují stoprocentně.

Když už jsem u toho alkoholu, zmíním ještě malou zajímavost. V Michiganu například nemůžete jako spolujezdec pít alkohol a pokud vezete alkohol v autě, musí být v “brown bag” tedy v hnědém papírovém pytlíku. Pokud máte alkohol na veřejnosti, musíte ho opět mít v “brown bag”, z kterého pak pijete a třeba v parcích je často u piknikových stolů nebo na plážích obří nápis “no alcohol beyond this point” tedy zákaz alkoholických nápojů za danou značkou. Když si tedy chcete udělat piknik a otevřít si k tomu pivo nebo cider nebo různé letní osvěžující alkoholické nápoje, musíte si nejdřív zjistit zda to vůbec jde a pokud ano, musíte mít plechovku nebo sklenici v pytlíku. Tady by vysedávání na Náplavce nebo na Petříně neprošlo.

Reklamace

Vždycky, když zjistím, že mi na účtence něco nehraje, orosí se mi čelo. Mám nespočet zkušeností z Čech, kdy jsem se s pokladní dohadovala o tom, že mi namarkovala něco dvakrát a nikdy se nepotkala s pochopením. Prakticky vždycky jsme po nákupu zajeli za pokladnu a zkontrolovali položky, protože jsme věděli, že jakmile opustíme obchod, je zle. Stejně tak to bylo s vracením oblečení. Určitě se to zase zlepšuje, ale já se nikdy necítila při reklamaci dobře.

V Americe nás vyřizování reklamací opravdu nepřestává udivovat. Když byl Jára před několika lety v Chicagu, koupil mi mandlové máslo, které mu omylem namarkovali dvakrát. Zašel se tedy poptat na informace. Pracovník se mu velmi omluvil a vrátil mu peníze za obě másla. Prý je to jedno na účet podniku jako omluva. Ještě překvapenější jsme byli tady v našem supermarketu v Michiganu. Jeden den jsme si v rámci nákupu koupili papriku a až doma zjistili, že nám jí pokladní namarkovala 11x místo jednou. Byli jsme smutní, že jsme si to nezkontrolovali v obchodě, ale Jára to přesto zkusil a další den zajel do obchodu. Bez jakéhokoliv důkazu přišel s účtenkou na informace a zaměstnankyně se opět velice omluvila, ještě vtipkovala, že měl pokladní zřejmě rychlé prsty a vrátila Járovi asi 14 dolarů, což je ještě víc, než co jsme za těch 11 paprik původně zaplatili.

S reklamací není absolutně žádný problém. V obchodech s oblečením nebo čímkoliv jiným máte automaticky možnost vrácení po dobu třiceti dní. To se během vánočních svátků dokonce prodlužuje a věci koupené od října do Štědrého dne můžete vrátit až do konce ledna následujícího roku. Co by tady pro spokojenost zákazníka neudělali, že?

Mají tu české potraviny? A kam na ně?

Není asi překvapivé, že pokud jsme na něco zvyklí a je to pro nás dostupné, neuvědomujeme si to a jsme schopni to ocenit až když nám to chybí. My to tak máme se spoustou věcí. Po roce a čtvrt máme poměrně odlišný pohled na Čechy a vážíme si mnohem více věcí, které pro nás tenkrát byly naprostou samozřejmostí. Od přírody a venkovních aktivit, přes architekturu, možnosti dopravy a vzdálenosti, restaurace až po obyčejný chléb.

Jak už jsem zmínila, jen výběru obyčejného chleba jsme ze začátku věnovali poměrně dost času. Většina amerického pečiva je totiž nasládlá, protože do těsta přidávají cukr. A tak jsme zkoušeli různé druhy až jsme našli pár favoritů, které se blíží našemu českému chlebu. Musíme si za ně tedy připlatit (většinou stojí kolem 4 dolarů), ale to nám zrovna u pečiva nevadí. Další surovinou je mouka. V amerických obchodech se prodává jen “all-purpose flour” tedy volněji přeloženo mouka na všechno a to je v podstatě naše hladká mouka. Sehnat polohrubou a hrubou mouku už je oříšek. Museli jsme si taky zvyknout na instantní droždí v prášku, protože na čerstvé jsme zatím nenarazili.

Přes známe z Čech, kteří také žijí v Michiganu, jsme se dozvěděli o polském obchodě, který máme kousek od bytu. Při jeho první návštěvě jako bychom se vrátili do Čech. Jednak tam mají poměrně dost českých, slovenských, německých nebo polských značek a hlavně se tam dá sehnat právě to, co v normálních amerických obchodech chybí a nebo je to “vylepšené” cukrem. Jako třeba zelí, kyselé okurky, hořčice, různé druhy mouk, vanilkový cukr, piškoty, pudink a nebo Járy oblíbené jitrnice, klobásy, kremrole, makové záviny či pirohy. Dokonce si můžete koupit i časopisy v polštině. K tomu tam hrají polské odrhovačky, takže je to opravdu nezapomenutelný zážitek. Jezdíme tam jen jednou za čas právě pro věci na pečení a máme radost, že se dostaneme k jinak nedostupným ingrediencím.

Tím bych asi porovnání nakupování v Čechách a Americe ukončila. Doufám, že se vám článek líbil. Zaujalo vás něco? Zajímalo by vás ještě něco konkrétního? Máte někdo podobné zážitky a co vás při návštěvě USA překvapilo? Jaká z českých potravin by vám v jiné zemi opravdu chyběla? Podělte se o to v komentářích.

Tak zase příště. Zatím se mějte krásně.