Jako Alenky v říši divů, zmatení jak lesní včely

Padesát a dost

V pondělí ráno jsme vstali brzo a šli na rychlou snídani. Jára totiž musel jet první pracovní den do kanceláře v Detroitu, aby tam podepsal všelijaké papíry a formuláře a dostal pracovní notebook. Vzhledem k tomu, že se počasí přes noc celkem zhoršilo a ještě k tomu byl běžný ranní mega provoz, dal si radši pořádného fóra. Já jsem zasedla k pracovnímu stolu a nadepsala papír nadpisem “Prušvihy”. Tak co se nám tu zatím nastřádalo? Museli jsme vyřešit zablokovaný účet u české banky, také jsme zjistili, že mlaďoch v KB, který nám dělal narychlo kreditku, jaksi zapomněl aktivovat internetbanking, takže tam jsme se také přihlásit nemohli. Do toho měl Jára ráno zmeškaný hovor od AAA auto, kde jsme prodávali naše staré žluté žihadlo. Co se jim na naší mini kárce nezdá? Také jsem přišla na to, že jeden Járův dokument, který potřebuji ke svému pracovnímu povolení, je špatně vyplněný! Až později během týdne jsme zjistili, že jeho opravení vyžaduje další cestu do Detroitu.

Přes den jsem načítala informace o bytech a hledala nějaké v naší cenové relaci. Odpoledne přijel Jára z práce a říkal, že mu Detroit připomíná město z filmu “Já, legenda” s Willem Smithem v hlavní roli. Celé lidstvo vymřelo na nákazu virem a Will je jako jediný proti viru imunní. Dost často se pohybuje v troskách města, kde není ani noha. Tak to je skvělý! Myslím, že se tam asi jen tak nepohrnu.

Poprvé v bance

Naskočili jsme do auta a vyrazili založit účet do banky. Jára si během dne zjistil podmínky jedné ze čtyř největších banek v USA (tím se pyšní pracovníci pokaždé, co tam přijdeme), které se mu celkem zamlouvaly a mimo jiné všude četl, že mají vynikající zákaznický servis. Když jsme tam přišli, bylo nám řečeno, že bez adresy nám účet nezaloží. Potřebují prý od Járy z práce potvrzení, které jasně dokládá, že teď bydlí na hotelu. Účet si Jára musí založit co nejdřív, aby mu měla kam chodit výplata, která tady přilétá dvakrát do měsíce. Zjistili jsme, jak má vypadat dopis a co dalšího k otevření účtu potřebujeme, abychom to mohli co nejdříve vyřešit. Kromě toho si chtěl Jára založit kreditní kartu, s kterou by již mohl budovat své kreditní skóre. Speciální „secured credit card“ však tato banka nedělá a normální kreditku by mu neschválili, protože žádné kreditní skóre nemá. V Americe je normální, že si peníze půjčujete od banky a každý měsíc poctivě splácíte. Tím, že splácíte tak, jak máte, vám stoupá kreditní skóre. To je číslo, které právě vypovídá o vaší schopnosti splácet. Když pak žádáte třeba o hypotéku nebo leasing, auto na splátky nebo cokoliv dalšího, dostáváte podmínky podle vašeho kreditního skóre. Na kreditní skóre má vliv ještě spoustu dalších věcí, ale o tom někdy jindy. My jsme tu zhruba 72 hodin a kreditní skóre proto nemáme žádné. To znamená, že možná bude těžké najít byt (některé byty mají v popisku přímo napsáno, že žádají kreditní skóre nad určitou hodnotu), že nám třeba nedají auto na leasing nebo nám dají šílený podmínky splátky.

A tak jsme po pár minutách odcházeli z banky se sklopenou hlavou. To jsme však netušili, že tam v následujících dvou týdnech půjdeme ještě třikrát s úspěšností 1:2. Ale musím uznat, že jsou tam na nás vždycky velmi příjemní. Když nám ale teče do bot, tak je americký úsměv a „I‘m sorry about that.“ trošku k ničemu. Vizitek od nich ale máme hromadu…

Vzhledem k tomu, že bylo venku ošklivo, jeli jsme se alespoň podívat k místnímu jezeru, kam bychom chtěli chodit na procházky a výběhy. Cena domů v okolí jezera je asi třikrát větší, než kdekoli jinde v Birminghamu (a to jsou tady ceny nemovitostí i tak vyšší, než v okolí). To, co jsme tam viděli za domy, jsme ještě nezažili. Nesmyslně gigantické objekty s několika garážemi, obrovskými pozemky a velkými terasami s výhledem na jezero. Tam musí bydlet doktoři s doktorkami a dětmi doktory!

Máme i dobré zprávy!

Jára měl naštěstí i dobré zprávy. Internetbanking už odblokoval, což se mi celkem ulevilo. Přes den jsem si totiž četla přímo hororové scénáře, kdy jedinou možností bylo letět do ČR. To jsme se tu tedy moc neohřáli. Jára už v neděli večer volal na telefonní linku, kde po něm chtěli jakési heslo pro vstup. Vzhledem k tomu, že je u banky už deset let, heslo nikdy nepotřeboval a všechny dokumenty má v Čechách, ho samozřejmě nevěděl a nedostal se dál. Přes den to nějakým způsobem vytelefonoval a zjistil, že se účet zablokuje po každém padesátém nesprávném zadání hesla. Po deseti letech mu padesátý chybný pokus holt vyšel zrovna na přihlášení na mém notebooku, druhý den v USA! Mlaďoch z KB už internetbanking taky nahodil a “Áčka” si prostě zavolají znovu, jestli se jim něco nelíbí. Uf, tak to by bylo!

Daně! Jak na ně?

Následovalo vyplňování daní a vybírání zdravotního pojištění. Jestli se v něčem nevyznáme, tak jsou to právě tyto dvě věci! Zdravotní pojištění nabízí Járovi i mně jeho práce, ale musíme si vybrat jaký program a pojišťovnu chceme. Jaký je v tom ale rozdíl? Která pojišťovna je lepší? Co je to proboha “deductible”? Do kdy to musíme vybrat? Věděli jsme, že pokud to nevyplníme do určitého data, dostane Jára nějaké základní pojištění a já dostanu úplný prd. A to v Americe opravdu nechceme! Zasedli jsme proto oba k počítačům a začali načítat. Měli jsme také nějaké informace od kolegy z Pittsburgu, s kterým se o tom Jára už v září bavil. Pochopili jsme, že máme vlastně dvě možnosti. Buď budeme platit měsíčně víc, ale v případě, že se nám něco stane, budeme hradit výlohy do menší míry a pak to převezme pojišťovna (v určitém poměru samozřejmě). Nebo budeme měsíčně platit na zdravotním méně, ale pokud se něco stane, musíme zaplatit vyšší částku (deductible). Nakonec jsme vybrali tu první možnost a začali řešit jakou pojišťovnu chceme. Vzala jsem si na starost načítání informací a strávila asi dvě hodiny procházením webových stránek pojišťoven. Ve výsledku jsem usoudila, že tam moc rozdílů není. Podívali jsme se, co má Járův kolega, ještě jednou ověřili, že mají nasmlouvané kliniky a nemocnice v našem okolí a rozhodli se zvolit tu stejnou.

O poznání horší to bylo s daněmi. Jára dostal v práci formulář, který měl vyplnit a co nejdříve odevzdat. Snažili jsme se v něm zorientovat, ale po pár minutách už hledali instrukce na internetu. Po shlédnutí několika videí na youtube jsme nebyli o moc chytřejší. Já tomu pořádně nerozumím ani teď. Pochopila jsem, že si na následující rok volíte částku, kterou vám budou srážet. Pokud si zvolíte moc velkou nebo moc malou, může to být problém. Tyhle věci jsou nad moje chápání. Jára se s tím nemastil, navolil tam nakonec nějaké deductible (částka, která se odečte) a formulář odeslal. Deductible jsme následující týdny řešili ještě několikrát v různých situacích a tak jsme rychle pochopili, o co jde.

Že by první prohlídka bytu?

Další dva dny pracoval Jára z hotelu a po večerech jsme hledali byty, zjišťovali, jaké auto bychom chtěli a jestli si ho vezmeme na leasing nebo koupíme nějaký starší pekáč. Netušili jsme však, jaké podmínky vůbec s naší nulovou kreditní historií dostaneme. Ve středu přistál na Zillow (jeden z portálů, na kterém jsme hledali byty) nový apartmán! Cena byla dokonce o trochu nižší, než za stejné apartmány v okolí, podle fotek byl moc pěkný a lokalita také vyhovovala. Hned jsem napsala paní Lindě, že bychom se na něj chtěli podívat. Bylo možné vybrat prohlídku ještě ten samý den večer. Pár minut po odeslání formuláře volala Linda Járovi, který už měl alespoň pracovní číslo fungující přes Skype (to bylo jediné americké číslo, které jsme zatím měli). Říkala, že večer už to nestihne, ale domluvil se s ní na další den dopoledne.

Jára ale musel ve čtvrtek už ke klientovi. A tak mě čekala vůbec první prohlídka bytu v USA, na kterou půjdu sama a pěšky. V noci má napadnout poměrně dost sněhu a také k tomu mrznout. Ještě, že je to „jen za rohem“, zhruba 30 minut chůze…To bude sranda!