Jak jsme hledali byt…a stále hledáme

První prohlídka bytu

Ve čtvrtek jsme se probudili do zasněženého rána. Jára vyrazil po kluzkých silnicích do práce, já pro něj chystala na hotelu překvapení k narozeninám a připravovala se na prohlídku bytu. Po několika týdnech hledání na internetu se půjdu konečně podívat na první byt v reálu. Moc jsem se těšila a trochu mě mrzelo, že nejdeme s Járou společně. Byla by to taková pěkná vzpomínka. Ale nedá se nic dělat, zamotávám se do šály, nasazuji čepici a rukavice a vyrážím. Trasu studovat nemusím, jakmile se dostanu na hlavní, tak půjdu pořád rovně a u nového Whole Foods (můj oblíbený obchod s kopou zdravých dobrot) zahnu doprava. Po cestě jsem překvapivě nepotkala vůbec nikoho. Kdo by to byl řekl. Občas byl chodník jen zasněžený, ale někdy to byl pěkný breakdance. Ti, co mě pozorovali z tepla jejich mega trucků, se asi pěkně bavili.

Do komplexu bytů jsem se doklouzala přesně na čas. Vytáhla jsem si svůj bloček s poznámkami a seznamem věcí, na které se chci zeptat. První problém byl, že jsem seznam našich favoritů včetně jejich kompletních adres, jmen makléřů, jejich telefonních číšel a cen dala Járovi, aby měl přehled, kdyby se mu náhodou někdo ozval. Jenže já si samozřejmě nepamatovala, jestli je dnešní prohlídka na čísle popisném 449 nebo 499. Podle fotek ze Zillow, které jsem si vybavovala, jsem odhadla domek, který by to měl být. Jedná se totiž o komplex 12 budov s osmi byty v každém objektu. Každý byt vlastní jiný majitel, takže tam není žádná recepce, na které bych se mohla nahlásit. Druhý problém nastal před domem, protože dveře byly logicky zamčené a zvonky jaksi neexistovaly (samozřejmě jsme pak zjistili, že zvonky jsou za předními vchodovými dveřmi). Byt, na který se mám jít podívat je ve druhém poschodí. Mám mobil s českou simkou, neznám telefonní číslo na Lindu a stojím před zamčenými dveřmi. Házet do okna kamínek jsem nechtěla, to bychom se mohli s bytem rovnou rozloučit. Tak jsem zvolila taktiku velmi nápadného pochodování po silnici pod okny. Zhruba po pěti minutách vykoukla ze dveří Linda. Díky bohu!

Podmínky nájmu

Nejdříve se jdeme podívat do sklepa, kde je prostorná klec, do které by se vešlo i auto a stojí tam obrovská pračka a sušička. Tady si prý můžeme uskladnit své věci. To jako myslí ty čtyři kufry, co máme? Pokračujeme do druhého patra a vcházíme do obývacího pokoje s velkými dveřmi na balkón. Procházím postupně všechny pokoje a u toho kladu připravené dotazy. Největší problém je samozřejmě naše kreditní skóre. Vzhledem k tomu, že žádné nemáme, budou na nás platit jiné podmínky. Ani ne tak jiné ceny, jako zaplacení nájmu na půl roku dopředu plus kauce ve výši jednoho a půl nájmu. Majitel prostě musí mít jistotu, že si do bytu nenastěhuje nějaké neplatiče. Řešíme s Lindou ještě další podmínky a ona se mě ptá, kde jsem zaparkovala. Když říkám, že jsem přišla pěšky, že to trvalo jen půl hodinky, kouká na mě jako na exota (není první a bohužel asi ani poslední). Z bytu odcházím nadšená. V rámci komplexu je ještě bazén a posezení s grily, což se nám bude v létě určitě hodit. Je tam docela klid, náš byt je v poslední jednotce a balkón směřuje na koleje, stromy a rodinné domky. Jediný háček je v tom, že není vybavený. Ale to jsme věděli dopředu. Obecně je poměrně těžké sehnat vybavené byty, protože jsou většinou o hodně dražší. Na druhou stranu nevybavené znamená to, že je v bytě kuchyň s troubou, lednicí, myčkou a mikrovlnkou, ve sklepě je sušička a pračka jen pro nás, v každém pokoji a na chodbách jsou skříně, někde dokonce typický „walk-in closet“ (malá šatna, do které vejdete z pokoje a máte tam všechno svoje oblečení) a v koupelně jsou samozřejmě také úložné prostory. Zbytek holt pořídíme v IKEA.

Americké zdvořilosti

Pokračuji směrem do centra Birminghamu. Chci osobně zajít do jiné realitky a zeptat se, jak to vypadá s prohlídkou dalšího bytu, který se nám líbí. Prohlídky jsem totiž objednávala přes jednotný formulář na internetu, který asi realitky zrovna dvakrát nekontrolují. Vcházím do poměrně luxusní budovy a slečna na recepci se mě ptá, jestli hledám dům ke koupi. Ani ne tak dům ke koupi jako byt k pronájmu, odpovídám. Vysvětluji situaci a ona už volá někoho, kdo se o mě prý postará. Ještě se strašně omlouvá, že se nám nikdo neozval a ptá se, jestli nechci kávu. Kam jsem to proboha vešla? Vypadám snad jako kandidát na jeden z těch domů u jezera za bambilión peněz? Ze schodů kluše usměvavý, šedovlasý, hyperaktivní pán a začíná rozhovor typickým: „Hello, how are you?“ Zdravím ho, odpovídám a ptám se jak se má on. Aniž by se zamyslel, automaticky odpovídá: „Good!“. Opět vysvětlím situaci a jdeme do jeho kanceláře. Cestou po schodech už chce opravdu zahájit konverzaci a dokonce u toho i vnímá a proto se znovu ptá: „How are you?“. To je poměrně typická situace. Pokud se s kýmkoli potkáte, věta „How are you“ vůbec neznamená, že by je doopravdy zajímalo, jak se vám daří. Prostě to bezmyšlenkovitě řeknou. Pak se může stát, že se vás zeptají za pár minut podruhé, když už je konverzace trochu rozvinutá. Stejně tak „Excuse me“ neznamená, omlouvám se, že jsem vám vlezl do cesty nebo do vás strčil, ale spíše „uhni!“. Na větu „I‘m sorry“, kterou Američané rádi používají, když se s vámi střetnou nebo se vaše cesty kříží, také není dobré odpovědět „That‘s OK!“, protože on se vám ve skutečnosti neomlouvá, ale opět slušně říká „uhni mi z cesty“. Zpátky do reality do realitky, našla jsem s makléřem byt, na který se chceme jít podívat a zamluvila prohlídku na sobotu. Opět jsme řešili kreditní skóre a při tom jsem se trochu pobavila. Pán totiž stále opakoval, že to nevadí, že nemáme americké kreditní skóre, že si máme vytisknout to české. Pane, my ale v ČR žádné kreditní skóre nemáme…

Z realitky jsem pokračovala rovnou do dalšího komplexu apartmánů, kde jsme měli vyhlídnutý byt. Opět se opakovala podobná situace, akorát paní byla extrémně znuděná, bez zájmu a poměrně nepříjemná. Domluvila jsem schůzku zase na sobotu a byla trochu zaražená, když mi řekla, že kreditní skóre není problém, že prostě jen dáme kauci v hodnotě jednoho nájmu. To jsou nějaké mírné podmínky, to se mi nezdá. Vydávám se na cestu do hotelu a mám radost, jak se nám sobotní dopoledne zaplňuje prohlídkami. Ještě máme vyhlídnutý jeden byt v jiném městě, ale zatím se nám nikdo neozývá, tak uvidíme.

Valentýn a Járy narozeniny

Cestou na hotel se modlím, abych se někde nenatáhla. V batohu mám cupcakes a rootbeer (sladká limonáda, která chutná jak čistící voda v Toi-toice a Járovi strašně chutná) jako součást dárku k narozeninám. Mimo jiné je dneska Valentýn! Jdu nakoupit nějaké drobnosti do obchodu, kde je vše za dolar a dodělávám překvapení na hotelu. Večer slavíme narozeniny, Valentýna, vyprávím Járovi o prohlídce bytu a těšíme se na ty další, co nás v sobotu čekají.

Jak by vlastně měl vypadat náš byt?

Opět procházíme všechny portály s byty a dostáváme se k zásadnímu problému. Jaká je vlastně naše představa o vyhovujícím bytu? Nebylo by dobré si ty body sepsat, aby bylo pak naše rozhodování jednodušší? Jára totiž začíná hledat byty v úplně jiném městě a líbí se mu takové, které jsou přímo v centru. I tady v Birminghamu by nejradši bydlel v luxusních apartmánech, které jsou v samém centru (ty jsou naštěstí mimo náš rozpočet). Pro mě je to velký, ošklivý panelák, bez balkónů, přírody, bazénu a soukromí. Sepisujeme tedy výši nájmu, lokalitu, zařízení komplexu, přítomnost balkónu nebo terasy a další požadavky. Zjišťujeme, že vlastně chceme hrozně moc muziky za málo peněz. A ještě ke všemu chceme každý trochu něco jiného. Jára byt v centru, kousek od všeho vyžití, já byt v docházkové vzdálenosti od jezera, parků a obchodu. To jsem zvědavá, jak tohle v sobotu dopadne….