Pořád hledáme byt. A taky auto!

Druhý pokus

V pátek přišlo Járovi během dne z práce lejstro, ve kterém bylo jasně řečeno pro koho pracuje, kolik si vydělává a kde v tuto chvíli bydlí- tedy na hotelu. Přesně jak nám Joseph v pondělí v bance poradil. A tak jsme se rozhodli zkusit štěstí podruhé. Lehce před pátou mě Jára vyzvedl na hotelu a jeli jsme do centra Birminghamu, banka měla naštěstí ještě hodinku otevřeno. Opět jsme zaplatili dolar za parkovné a štrádovali si to do banky, kde jsme se rovnou ptali po Josephovi. Ten nám sice řekl, že nás rád vidí, ale že jde domů a předal nás kolegovi. Conor nám potřásl rukou, podíval se na lejstro a odvětil, že tohle použít nemůže, protože je tam název hotelu. Pokud by tam prý byla jen adresa, tak by to šlo, ale s názvem hotelu to nevezme. Výborně! Je pátek, v pondělí je President’s Day, kdy jsou všechny státní instituce zavřené. Než dostane Jára z práce opravený dopis, bude to zase trvat několik dní (i když je to úkon, který zabere zhruba 5 vteřin, ve firmě na to mají všemožné procesy). Odcházeli jsme pěkně vytočení. Proč nám jako nemohl Joseph v pondělí říct, že tam nemáme uvádět název hotelu?

Ach ty akce

Když už jsme byli v centru a měli parkovné ještě skoro na hodinu, rozhodli jsme se zajít do Verizonu (mobilní operátor) a poptat se po možnostech tarifů a telefonů. Jára musel svého iPhona v ČR vrátit a tak se poohlížel po nějakém novém. Já chtěla pouze americkou SIM kartu, abych tady mohla fungovat. Přeci jen by se mi už americké číslo na všechny ty prohlídky hodilo. Ujala se nás milá Kristen, jejíž rychlost řeči a salva informací, které nám během pár minut sdělila, byla neuvěřitelná. Až nás z toho bolela hlava. Nejdůležitější ale bylo, že můj iPhone SE je tady už naprostý stařík a nová americká SIM karta do něj nepůjde. Také nám nabídla akci, kterou mají v rámci Valentýna pouze do neděle. Když si prý koupíme jeden z nejnovějších iPhonů, dostaneme další zadarmo. To jako fakt? V tom bude určitě nějaký háček napsaný miniaturním písmem někde na poslední straně smlouvy. Máme si to prý rozmyslet a přijít další den. Tak jsme poděkovali, podívali se na ty nové iPhony velké jako tablety a šli.

Vyrazili jsme se podívat do města Royal Oak, které je jen pár minut od Birminghamu a kde se nám líbil jeden volný apartmán. Hlavně teda Járovi. Byla to sice jen garsonka, ale v industriálním stylu s patrem, kde se spalo a velkým balkónem. Budova byla úplně nová, nikdo tam ještě nebydlel a pěšky to bylo do centra zhruba deset minut. Royal Oak je také město mladých s bujarým večerním životem, spoustou barů, restaurací a kaváren. Když jsme ale na místo dorazili, zjistili jsme, že balkóny směřují buď na parkoviště (to je ta lepší varianta) nebo na čtyřproudovou silnici. Už vidím, jak tam v létě ráno sedíme v pyžamech s kávičkou a všichni uspěchaní Američané na nás v těch svých tracích čučí. Později jsme zjistili, že firma, která staví tyto komplexy, si zřejmě vybírá ty nejrušnější místa, co existují. Narazili jsme na jejich byty na obrovských křižovatkách a u extrémně rušných silnic. Teď si děláme srandu, když vidíme nějaké vytížené místo, že tam určitě bude stavit Amber.

Prohlídkování

V sobotu ráno jsme vyrazili na snídani. Osazenstvo hotelu se opět velmi změnilo. Indíky a asiaty vystřídali černošské rodiny s dětmi. U vaflí byla zase pěkná fronta a děti už byly v plavkách, aby mohly po snídani skočit rovnou do bazénu. Ještě, že nebyli v plavkách jejich těžkotonážní rodiče. Naházeli jsme do sebe snídani a vyrazili na první prohlídku s Angelem, kterého jsme ihned přejmenovali na Angelata (jako ta zmrzlinárna v Praze). On totiž přejmenoval Járu hned v první emailu, kdy nás oslovil „Hi Adela and Yanislav“. Pro Járu je tady jeho jméno celkem za trest. Nikdo mu při představování nerozumí a nedokáže jméno zreprodukovat. A tak je jednodušší používat Jerry.

Angelato byl v deset hodin na značce a přivítal nás v bytě. Prošli jsme si vše, co nás zajímalo a vyptávali se na další informace. Angelato se asi rád poslouchá a tak odpovídal na otázku několik minut a dost často se dostal úplně někam jinam. Pozitivní bylo, že by nebyl problém s kreditním skóre. Máme mu dát náš výpis a on už to prý zařídí a “okecá”. Cena byla o něco vyšší, než na čtvrteční prohlídce, ale zase je prý určitě v ceně elektrika a plyn. Pokud si Angelato nevymýšlí, tak je to celkem slušná nabídka. Byt měl však hned několik ALE. Jednak měl pračku (a sušičku v jednom) v kuchyni a její velikost byla tak na dva páry ponožek. Také nedisponoval žádným sklepem a měl sice krásný velký balkón s obrovským grilem, ale ten směřoval přesně na společný bazén, který bude v létě asi plný dětí skákajících na nafukovacích kosatkách. Jára zase nemohl skousnout to, že se podlaha v bytě třese (dokonce se mu z toho dělalo až špatně). Tak, když tady staví domy z papíru, nemůže se divit, že je druhé poschodí trochu nestabilní! Poděkovali jsme, vzali si vizitku, rozloučili se a vyrazili na další prohlídku.

Další místo bylo jen pár minut cesty. Přivítal nás hyperaktivní, ale vcelku příjemný chlapík. To byla oproti naštvané majitelce, s kterou jsem ve čtvrtek jednala, příjemná změna. Odvedl nás do třípatrového “townhouse”. Už z venku vypadal komplex poměrně staře a bála jsem se, co najdeme uvnitř. Když jsem pak viděla kuchyň a koupelnu, bohatě mi to stačilo. Sklep, kde nebyla ani pračka, to pak jen dorazil. Celou dobu jsem čekala, z jaké skříňky na mě vyleze nějaká potvora a jestli ve sklepě potkám alespoň jednu krysu. Dozvěděli jsme se, že jsou na imigranty zvyklí a že jim stačí jen jeden nájem jako kauce. Prý ubytovávají spoustu Indů, Arabů, černochů a lidí, kteří nemají tolik peněz. Mně to naprosto stačilo. Vzhled kuchyně, koupelny, sklepa, osazenstvo bytů a fakt, že si budeme muset koupit kromě všeho ještě pračku a sušičku, rozhodl za mě. O to víc mě dodělalo, když Jára řekl, že to nebylo tak špatné a že by tam klidně bydlel….To jako vážně?

Black and white

Prohlídky šly rychle a vznikla nám hodina času před tou další. Tak jsem vyrazili za Kristen do Verizonu. V pátek večer jsme si načetli všechny důležité informace a zjistili, že je akce jako dělaná pro nás. Jára by si stejně nový mobil kupoval a cenový rozdíl mezi starším iPhonem pro Járu plus nějakou “šunkou” pro mě a novým iPhonem, ke kterému dostaneme druhý zadarmo, nebyl nijak velký. Jediné, čeho jsme se báli, byla velikost. Přišlo mi prostě, že budu telefonovat tabletem. V obchodě jsme si telefony vyzkoušeli naživo a začalo papírování. Upsali jsme se na dva roky krví a nastavili si vše potřebné. Telefony jsme si vybrali hlavně proto, že nabízí možnost duální SIM. Takže budeme moct používat jak americkou, tak českou. Ještě než jsme to podepsali, ujistili jsme se, že to opravdu půjde. Až pak jsme zjistili, že Kristen vůbec neví, jak se to dělá. Nejsou to totiž dvě fyzické SIM, ale jen jedna a druhá funguje formou eSIM. Nastavit to musí pracovník Verizonu, ale ukecaná Kristen je nám v tomto ohledu úplně naprd. Museli jsme už na prohlídku a tak jsme pouze zprovoznili mobily a domluvili si další schůzku na pondělí. Prý si o tom do té doby něco načte. Jediné, co nás trochu naštvalo, byl poměrně vysoký a nečekaný poplatek za pojištění telefonů, o kterém nám nikdo neřekl. Tak si ho tam holt měsíc necháme, koupíme kryty a pak ho zrušíme. A tak jsme odcházeli s dvěma novými gigantickými telefony.

Na prohlídku jsme dorazili s mírným zpožděním a akční pán z realitky už čekal v autě. Jen, co jsme vystoupili, nám sdělil, že byt už je zabraný. Prý se to dověděl večer před schůzkou, ale nemohl mi zavolat a prohlídku zrušit. Chudák chlapík, musel se tam v sobotu v poledne táhnout, aby nám řekl, že byt už není k dispozici. Nedá se nic dělat, aspoň nám to usnadní výběr. Podali jsme si ruce a vyrazili k hotelu. Cestou jsme rekapitulovali naše možnosti. Máme na výběr byt ze čtvrtka, byt od Angelata a o tom multikulturním, polorozpadlém středisku nebudeme ani diskutovat.

Auto na leasing?

Když už jsme byli tak produktivní, rozhodli jsme se ještě zajet do automobilky. Auto jsme doteď vůbec neřešili, ale přeci jen je třeba zjistit možnosti a trošku s tím pohnout. Zastavili jsme před Volkswagenem a já neměla nejmenší tušení, proč jdeme zrovna tam a nikoli do jiné z třiceti automobilek, které tam byly. Ujal se nás starší a trochu ubručený Mike. Během rozhovoru jsme však zjistili, že je vcelku ochotný a má i smysl pro humor. Ihned se zeptal, kde Jára pracuje a přednesl nám nabídku přímo pro mezinárodní specialisty, kteří přichází do USA za prací. Jára už o této možnosti věděl, proto si taky VW vybral. Dokonce má Járy firma s VW dohodu a dostaneme slevu. Vyfasovali jsme tedy seznam věcí, které musíme dodat. Až přijdeme podruhé, vyplníme potřebné formuláře a za 48 hodin můžeme mít auto. Že by taky něco šlo tak lehce? Jistě, že ne! Potřebujeme adresu a hotelová samozřejmě nevyhovuje. Ani ten veledůležitý dopis z práce na tohle stačit nebude…

Dorazili jsme na hotel a bylo nám jasné, že nutně musíme hnout s bydlením. Na tom teď stojí spoustu věcí. A tak jsme s Járou zrekapitulovali situaci a rozhodli se vzít byt ze čtvrtka. Byla jsem z toho dost nervózní, protože jsem ho viděla jen já a třeba jsem něco přehlédla. Doufám, že Jára po nastěhování nezjistí, že je tam nějaký průšvih, s kterým se nedá žít. Napsala jsem tedy Lindě, že byt bereme a ať nám pošle potřebné papíry. Nebylo totiž zdaleka vyhráno. Musíme vyplnit „application form“, tedy přihlášku, zaplatit 100 dolarů a doufat, že si nás mezi ostatními zájemci vyberou. Nás imigranty, kteří tu jsou zhruba 8 dní, nemají žádnou kreditní historii, účet u banky, adresu a do nedávna ani telefonní čísla.

Hotel

Večer jsme si zašli do hotelové posilovny, kde jsme byli úplně sami. Zato z bazénu se ozývaly děsivé zvuky. Kromě posilovny a bazénu jsme také dost ocenili business centrum, kam jsem během našeho pobytu šla asi desetkrát vytisknout různé papíry a formuláře. Kromě toho jsme měli od pondělí do čtvrtka možnost večeří, i když to je možná trochu silné slovo. Každý den se nesla „večeře“ v jiném duchu. Jednou byly americké speciality, jindy pizza, těstoviny nebo slidery. Většinou jsme do sebe nacpali hromadu listí s nějakým dresingem a speciality jako „mac and cheese“ (těstoviny s čedarem, který chutná jak žlutá vazelína) jsme si nechali ujít. Také jsem se snažila vařit, když už jsme měli na pokoji kuchyňku. Byla však nutná velká improvizace, protože tam jaksi nebyly vidličky a vařečku asi také nikdo nepoužívá. Houbička na mytí nádobí byla velikosti mé hlavy, takže bylo mytí velmi zábavné. Přesto to bylo mnohem lepší, než původně plánovaný hotel pouze s překapávačem a mini barem.

V neděli jsme si dali od zařizování oddych. Stejně nešlo s ničím hnout. Linda se neozývala a na ubytování stálo vše ostatní. Jára pracoval a já začala sepisovat náš blog. Tenhle týden se to určitě hne! MUSÍ!