Začarovaný kruh a jak z něj?

Na otočku za Lindou

Dnes je President’s Day a Jára naštěstí nemusí ke klientovi, ale může pracovat z hotelu. Já se začínám učit na třetí americkou zkoušku, kterou potřebuji k tomu, abych mohla požádat o rezidenturu (atestační program). Načasování není úplně nejhorší. Jak jsem již psala, víza, která jsem díky Járovi získala mi sice umožňují pracovat, ale až poté, co získám pracovní povolení. O to si musím zažádat, ale světe div se, potřebuji k tomu adresu (a hotelová opět nestačí). Taky musím zaplatit poplatek a poslat šek, což bez banky asi nepůjde. Aby toho nebylo málo, tak v jednom Járy dokumentu, který potřebuji přiložit, je chyba, kterou budeme muset opravit osobně v Detroitu. K žádosti musím přidat také dvě fotky, ale z Čech jsem si vzala jen naše pasovky, které mají samozřejmě jiný rozměr. Takže jak je vidět, jen tak ještě nezažádám. A až se zadaří a opravdu zažádám, bude to trvat zhruba 3 měsíce, než povolení dostanu. Na medicínskou zkoušku se většina IMG (“international medical graduate” neboli vystudovaných doktorů) připravuje 3-4 měsíce. A tak tedy když ne teď, tak nikdy.

Po pár hodinách učení a práce přichází email. Píše Linda. Posílá nám “application form”, kterou máme vyplnit a poslat zpět spolu s šekem na 100 dolarů. Kromě toho se ujišťuje, jestli jsme schopni zaplatit nájem na půl roku dopředu a ptá se, zda by třeba Járy firma nepodepsala nájemní smlouvu s námi. To by bylo opravdu krásné, ale bohužel nepodepsala! A jak máme vypsat šek, když nemáme účet u banky? Vyplňujeme formulář a odesíláme s nabídkou, že se s penězi zastavíme u ní v kanceláři ještě dnes odpoledne. Naštěstí se jí President’s Day netýká a souhlasí. Sice už tam nebude, ale máme prý předat peníze nějaké kolegyni a podepsat stvrzenku. Odpoledne vyrážíme do kanceláře, ale samozřejmě narážíme na každodenní dopravní špičku a tak máme co dělat, abychom to do pěti stihli. V kanceláři je vše vyřízené za méně než pět minut a tak nasedáme do auta a jedeme zase 40 minut na hotel.

Cestou zpět se stavíme opět v centru Birminghamu a jdeme za Kristen do Verizonu. Během víkendu jsme zjistili, že naše telefony opravdu mají funkci duální SIM, ale že to ještě nikdo pořádně neumí a zákazníci si to často musí vytelefonovat sami. Kristen je s námi hotová za pár minut. Prý to v neděli zjišťovala, ale bude nejlepší, když nás odkáže na informační linku, kde nám pomůžou. Až zjistíme, jak se to dělá, máme se stavit a naučit jí to, aby byla schopná dalším zákazníkům pomoct. Vtipálek!

Jak se z NIKOHO stát NĚKDO

Opět máme parkovné na hodinu a tak se jdeme alespoň projít. V centru víme ještě o několika bytech, které jsou k pronájmu. Sice mají poměrně dost nevýhod, ale když neklapne byt od Lindy, musíme mít něco v záloze. Obcházíme bytovky a vracíme se k autu, abychom stihli ještě “večeři” v hotelu. Večer máme v plánu vyřešit zdravotní pojištění. Sice ho můžeme vykázat zpětně a bude platné od prvního dne, co tu jsme, ale musíme o něj zažádat a brzy nám vyprší naše cestovní pojištění. Jára hned v úvodu zjišťuje, že potřebuji mít “Social Security number”. SSN je číslo, bez kterého jste tady NIKDO (což jsem právě teď já). Stejně jako u nás máme rodné číslo, v Americe mají SSN a místo občanky používají řidičák. Ten slouží jako průkaz totožnosti, ale na SSN je vázaná kreditní historie. Je to hodně důležité číslo, které je třeba střežit jako oko v hlavě (když ho někdo zneužije, může si na vás třeba objednat internet a pokud nebude platit, půjde vaše kreditní skóre do kytek aniž byste o tom věděli). Za těch pár dní, co jsme tu, nám už několik lidí říkalo, až SSN nikomu neříkáme a neukazujeme. Zpět k problému, já SSN zatím nemám. Při vyplňování žádosti o pracovní povolení je možnost zároveň zažádat o toto číslo a tak jsem to automaticky brala tak, že prostě zažádám a za ty 3 měsíce mi přijde oboje. Chyba! To, že o něj můžete zažádat spolu s pracovním povolením ale neznamená, že o něj nemůžete požádat už dřív. Okamžitě jsme zjistili, kde je nejbližší “Social Security Office” a další ráno se tam chystali vydat. Předpověď hlásila jasno, -17 stupňů. Je to sice zase jen za rohem, nejsem z cukru, ale 25 minut pěšky asi úplně jít nechci.

Na úřadě

V úterý ráno jsme odlepili přimrzlé stěrače a sedli do ledového auta. Než se stihlo vyhřát, byli jsme před úřadem. Bylo pár minut po deváté, měli by mít už otevřeno. Jára hledá místo na parkování a já jdu zatím napřed. Na úřadě je zhruba 60 lidí a všichni čekají na lísteček jako u nás na poště. To snad nemyslí vážně, myslela jsem, že to za 5 minut vyřídím a Jára mě cestou do práce vysadí na hotelu. Tady to bude tak na dvě hodiny! A tak se loučím s vykuleným Járou, ujišťuji ho (a taky sebe), že to pak dojdu na hotel pěšky a stoupám si do fronty. Po půl hodině si beru lísteček a jdu se uklidit někam do rohu. Skenuju místnost a zjišťuji, že je tady víc jak polovina černochů, dost Asiatů, Arabů, kteří na mě házejí očko, divní Američané, kteří si neustále mumlají pod vousy, že zavřeli úřad v Pontiacu (černošské město) a proto jsou teď všichni “ti černí” tady. To je skvadra…

Po hodině mě volají k okénku, ale je to jen “check-in”. Ukazuji slečně pas a jdu se zase opřít o stěnu. Za dalších 30 minut jsem konečně na řadě a jdu k okénku číslo 11. Podávám paní formulář a ještě radši upozorňuji, že nevím, co zaškrtnout v bodě 5, kde se ptají na státní občanství. Na výběr je buď američan, cizinec s pracovním povolením nebo cizinec, kterému není povoleno pracovat. Já ale pracovat můžu, akorát musím dostat to povolení. Paní za přepážkou si bere formulář a říká, že na SSN nemám nárok, ale že mi alespoň vystaví potvrzení o zamítnutí. Koukám na ní s otevřenou pusou a v duchu si říkám: “No to jste opravdu velice ochotná! Potvrzení o zamítnutí se bude všude vyjímat náramně dobře!” Buší tam něco do počítače, chce po mě ještě další papíry, oddací list a po pěti minutách vykřikne: “Jé! Vy můžete pracovat! Tak vydržte, já vám o to SSN zažádám!” Díky bohu! Kontroluji formulář, opravuji její chyby a ujišťuji se, že je doručovací adresa správná. Kartička mi totiž přijde během následujících 2 týdnů k Járovi do kanceláře do Detroitu. Po necelých dvou hodinách se balím do šály, nasazuji čepici a rukavice a vyrážím na hotel. Později jsme kolem úřadu jeli ještě několikrát a někdy stáli zástupy lidí dokonce i venku. To jsem teda měla ještě celkem štěstí.

Velkorysá nabídka

Na hotelu pomalu rozmrzám a v tom mi zvoní telefon. Volá “landlord”, tedy majitel bytu, o který žádáme. Prý viděl naší žádost, která se mu moc líbí a pro imigranty má pochopení, jeho rodiče jsou prý taky přistěhovalci. Chce nám ten start usnadnit a byt nám pronajme. Jupí! Jaké jsou podmínky? Musíme zaplatit 1,5 nájmu jako kauci a půl roku dopředu (to jsme věděli). Od dubna však budeme normálně platit nájem, takže vlastně splatíme celý rok za prvních 6 měsíců. To už tak jupí není! Děkuji za nabídku a slibuji, že se ozvu, až to proberu s Járou.

Točíme se v kruzích

Večer s Járou probíráme naší situaci. Máme vybraný byt, známe podmínky, ale stále nemáme účet u banky. Doteď jsme všechno platili českými kreditkami, ale v těchto sumách už se projeví sebemenší změna kurzu. Jára má od firmy taky dostat tzv. “relocation package” (balíček peněz do startu, které nám to tu mají usnadnit). Jenže balíček je stále v nedohlednu. Je to docela komické, že vám firma poskytne peníze do startu, které vám však přijdou až za měsíc (snad). Tím, že nemáme účet u banky, nemůže Járovi ani přijít výplata. Vlastně ani neví, kdy mu ta výplata přijde. A tak se trošku točíme v kruzích. Na většinu věcí, včetně založení účtu u banky, potřebujeme adresu. Abychom měli adresu, musíme zaplatit byt. Na to ale potřebujeme účet u banky, protože musíme vypsat šek. Do toho Jára zjišťuje, že první výplata přijde formou šeku, který mu pošlou do Detroitu. A balíček do začátku přijde až s třetí výplatou, tedy za měsíc a půl.

Celé odpoledne Járu také bombardoval Mike z Volkswagenu. Zjišťoval, jak jsme na tom s adresou. Prý je v kanceláři jen do pátku a pak odjíždí na dovolenou. Pokud bychom mu dodali adresu do čtvrtka, může zahájit proces. Milý Miku, ani nevíš, jak rádi bychom ti tu adresu řekli! Jára si od něj alespoň žádá kompletní podmínky leasingu. Ty nám ale nechce poslat a navrhuje, ať se zastavíme osobně, prý je v kanceláři až do devíti. A tak tam ještě večer jedeme. Jára chce hlavně zjistit, co se stane, když ho náhodou během těch třech let převelí jinam (ať už v rámci US nebo úplně mimo). Není to jen tak, upsat se na tři roky (alespoň my na to nejsme zvyklí). Já jsem v kanceláři jen jako tučňák z Madagaskaru- usmívám se a mávám.

Jak z toho ven?

Je teprve úterý a tenhle týden bude ještě pěkně náročný. Musíme se těm paradoxům už jen smát. Kamkoli přijdeme, chtějí něco, co nemáme a nedostaneme, pokud nezískáme to, o co právě žádáme. Do toho mě začal bolet zub. Patnáct let jsem o zubech nevěděla, před odletem jsem si zašla preventivně k zubaři, abych tady nemusela platit ty šílené majlanty, kdyby se něco stalo. A po deseti dnech mě začne bolet ten opravený zub? To už si tam nahoře z nás někdo dělá srandu ne?

Padáme do postele a v duchu se modlíme, abychom z toho nějak brzo vybruslili.