Kdo věří na zázraky, tomu se dějí!

Tak my to teda bereme

Je středa ráno a situace není úplně optimální. Musíme se rozhodnout, jestli přistoupíme na podmínky, které nám majitel bytu Bob nabídl. Nemáme moc na výběr, protože do multikulturního střediska nechci já a do odpruženého bytu zase nepůjde Jára. Navíc se nám tento byt opravdu líbí. Teda spíš mně. Jára sice dostal přednášku o tom, jak to tam vypadá, prohlédl si fotky, viděl byt zvenčí a prošel si areál, ale troufám si říct, že s jeho představivostí bude stejně dost zírat (doufám, že údivem a ne zklamáním).

Rozhodli jsme se na podmínky přistoupit a Jára během dne zavolal Bobovi. Ten měl radost a se všemi otázkami, které Jára měl, ho přesměroval na Lindu. Bob je 75-letý chlapík, který si zhruba před 8 lety koupil třicet bytů a teď si prostě užívá. Když s námi mluvil, byl zrovna na Floridě (určitě pochodoval po golfovém hřišti v luxusním polo tričku a kšiltíku). Vzhledem k počtu bytů, které vlastní, přenechal veškeré papírování a prohlídky Lindě. A tak jsme se jí hned ozvali s tím, že byt bereme a domluvili si schůzku na pondělí. Předáme jí šeky, podepíšeme všechny papíry a dostaneme klíče. Máme ale hned několik menších štrapácí. Jednak stále nemáme účet u banky a tak si šeky můžeme napsat leda tak na kousek toaletního papíru. Druhak netuším, kam dáme všechno vybavení, které plánujeme o víkendu nakoupit. Nosit nábytek do čtvrtého patra hotelu se nám moc nechce.

Zázrak

Přes den poslali Járovi z práce potřebný dopis. Bylo nám tedy jasné, že musíme do banky. A tentokrát bez účtu nehodláme odejít. Prostě tam budeme sedět do té doby, než to někdo vyřeší. Sedačky tam mají pohodlné. Vyrážíme tedy opět do centra, parkujeme na našem oblíbeném místě, platíme parkovné a jdeme za Conorem. Ten kontroluje dopis a bere nás do jeho kanceláře. Po hodině vyplňování máme účet! Respektive Jára má. Chtěli jsme si udělat tzv. “joint account”, abychom měli k účtu přístup oba, ale neuhodnete, co k tomu potřebuji. Samozřejmě, že potvrzení o trvalém bydlišti. A to překvapivě nemám…Ale nevadí, hlavně, že má účet Jára a má mu kam chodit výplata. Debetní kartu mu prý pošlou do kanceláře v Detroitu, to bude mít recepční určitě ohromnou radost. Možná tam Járovi založí celý šuplík. Naštěstí už pochopila, že nemá žádnou Járy poštu skartovat (to by fakt nebylo dobrý, vzhledem k tomu, že tam má přijít mé SSN, Járy šek a kreditka).

Vracíme se na hotel a máme radost. Večer posílám peníze z české banky na nový americký účet, ale mezinárodní převod trvá zhruba dva dny, tak doufám, že se to do pondělí stihne, abychom mohli za Lindou. Na oslavu dnešního úspěchu koukáme na Most a konečně usínáme s úsměvem na tváři.

Nabírá to na otáčkách

Ve čtvrtek dopoledne mi Jára píše, že peníze právě přistály na účtu. Hergot to byla rychlost! Že by taky něco šlo lépe, než jsme čekali? V duchu děkuji své české bance, že si peníze nedržela moc dlouho. Píšeme Lindě, že můžeme přijet dřív, ideálně v pátek. Ta je ale v kanceláři jen dnes a tak se domlouváme na půl pátou. Jára mě vyzvedává na hotelu a vyrážíme opět v dopravní špičce k Lindě do kanceláře. Tento týden už podruhé. Cestou musíme ještě natankovat a vystavit šeky. Přicházíme na pobočku a prosíme rovnou o pomoc, protože jsme šeky nikdy nepsali. Mladá slečna vypadá celkem ochotně a hned se pouští do práce. Máme zhruba 15 minut, tak to by snad měla stihnout. Chce po Járovi průkaz totožnosti a po několika minutách druhý. Prý je to velká suma a systém po ní chce kroky, které normálně nevyžaduje. Po dalších několika minutách si zve na pomoc kolegyni. Jestli nám teď řekne, že to nepůjde, tak jí asi roztrhnu jak hada. Kolegyně, která má tak metr a půl a není za přepážkou skoro ani vidět, zuřivě buší do klávesnice, pak tiše přejde na naší přepážku, něco tam odklikne a šeky se tisknou. Bomba! Balíme saky paky a letíme za Lindou.

Máme klíče

V kanceláři jsme hodinu a půl a podepisujeme hromadu papírů, mimo jiné taky prohlášení o tom, že jsme srozuměni s tím, že v domě můžou být staré vrstvy barvy s olovem, protože byla postavena před rokem 1978. Prý nemáme oblizovat rámy oken, radí Linda. A tak podepisujeme, že nebudeme oblizovat stěny, dostáváme klíče a mizíme. Oběma je totiž jasné, že se jedeme na byt okamžitě podívat. A tak v autě nemusíme nic říkat, kývneme na sebe a vyrážíme. Já jsem cestou pekelně nervózní, protože jsme právě zaplatili majland za byt, který Jára ani neviděl. Když ale přijíždíme na místo, odemykáme a vstupujeme do bytu, Jára je mile překvapen. Prý je prostor větší, než myslel. Hned zkoumá balkón a už se vidí, jak tam v létě griluje. Dokonce snad i přeměřuje, jestli se tam vejde gril a židličky. A děsně se diví, že máme dva záchody (jako bych to s tou představivostí neříkala). Hlavní je, že má radost! A já taky.

Po 12 dnech v USA máme klíče od bytu! To je celkem úctyhodný výkon. Hlavně, když vezmeme v potaz ty brikule, co se celou dobu děly.
Byl jednou jeden domeček a v tom domečku byteček. A v bytečku vůbec nic….ZATÍM!

Když už, tak už

Vracíme se do hotelu na večeři, ale víme, že máme ještě jeden úkol. Musíme jet za Mikem do VW a podepsat smlouvu na leasing. Mike nám totiž několikrát opakoval, že je zítra v práci naposledy a pak odjíždí na dovolenou. A tak vyrážíme do auto salonu. Další hodinu vyplňujeme potřebné papíry a Mike nám omílá pořád tu stejnou písničku. Většinou trvá schválení 48 hodin, ale záleží na HR oddělení firmy, ve které žadatel pracuje. Ti musí potvrdit, že s ním firma na nějakou dobu počítá. A opět nám vypráví příběh o jedné žádosti, jejíž schválení trvalo 10 dní, ale kterou samozřejmě nakonec také vyřešil. To doufám nebude náš případ, protože auto z půjčovny vracíme za týden a bez něj jsme tady nahraní.

Mike si dělá kopie všeho možného a vypočítává poplatek za státní poznávací značku. Když si tady totiž pořizujete auto, musíte si každý rok platit za značku. A aby toho nebylo málo, neplatíte jí od 1. ledna do 31. prosince, ale ode dne vašich Narozenin. Výše poplatku také záleží na typu auta, které si pořizujete a dalších faktorech. Proto na to existuje taková kalkulačka, do které Mike bouchá všechny údaje a sděluje nám finální částku. Nakonec jsme se rozhodli pro modrou Jettu s šedým interiérem a tak se na ní jdeme před podpisem ještě podívat. Pak konečně podepisujeme smlouvu a doufáme, že si pro auto po víkendu přijedeme.

Tak tohle bude už opravdu brzy náš fešák. Cestou od Lindy jsme řešili barvu. Jára se chvíli snažil protlačit “tornado red”, ale vzhledem k Hložkovic nenávisti k červené barvě, se mu to nepodařilo. Ať si klidně vybere všechnu výbavu, které já vůbec nerozumím, ale jedinou věc, kterou žena u auta řeší, tedy barvu, nechá na mě! Né, modrou jsme chtěli oba dva….FAKT!

Úspěšný týden

V pátek volá Mike, že je smlouva schválená a hned, jak budeme mít vyřízené pojištění, se pro auto můžeme stavit. Prý to byl jeden z nejrychlejších procesů, které kdy měl. To už je podruhé, co Jára zadával své SSN a vše prošlo bez problémů. Poprvé to bylo ve Verizonu, když jsme si kupovali telefony. Že by si přeci jen za těch šest měsíců, co už SSN má, vytvořil nějakou kreditní historii? Možná bychom to měli zkontrolovat.

Posledních pár dní je jak z jiného světa. Všechno jde lépe, než jsme čekali! Usmíváme se a jeden z nás se nemůže dočkat následujícího dne, za to pro druhého bude výběr nábytku a nakupování v IKEA utrpením. Můžete hádat pro koho…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s