Kdo má židli, ten bydlí!

Banka vs. my 3:1

V sobotu ráno jsme vstali brzo, nasnídali se a v rychlosti prošli seznam věcí, které chceme v IKEA nakoupit. Něco musíme vybrat až na místě, ale já už samozřejmě měla vybrané favority, napsané názvy a kdyby to šlo, tak i regály, kde dané produkty najdeme. Ještě jsme ani nevyjeli a Jára už byl k smrti vyděšený. Nákupy obecně nesnáší a v kombinaci s kupou Američanů, která tam jisto jistě bude, to je hotové peklo. Ale nedá se nic dělat, nábytek holt musíme vybrat společně.

Cestou jsme se ještě stavili v bance. Za poslední dva týdny už po čtvrté. Máme podepsanou nájemní smlouvu, kde je mé jméno a adresa, což nám přijde jako potvrzení trvalého bydliště celkem dostačující. Tentokrát se nás ujal někdo úplně jiný a v kanceláři jsme se opět moc neohřáli. Smlouva jako potvrzení bydliště nestačí. A co mám teda dodat? Pracovní smlouvu nemám, protože nemám pracovní povolení. Účet za elektřinu nebo plyn taky nemám, protože jsme všechny vyúčtování schválně napsali na Járu, vzhledem k tomu, že je bude platit. Proč bych měla mít vyúčtování napsané na sebe, když nemám bankovní účet a přístup k financím? Michiganský řidičský průkaz nemám, protože k tomu potřebuji jednak auto a druhak potvrzení trvalého bydliště a SSN. Už nás ty paradoxy začínají štvát. Opět odcházíme s neúspěchem. Rovnou však přecházíme silnici a jdeme mě zkusit ve Verizonu přidat na vyúčtování. Během několika minut jsem přes mobilní aplikaci přidaná k účtu a v dalším zúčtovacím období se na něm prý objevím. Tak to je teda zajímavé! Bance nestačí nájemní smlouva s podpisem, ale bude jim stačit účet za mobil, na který mě Jára bez problémů přidal a mohl tam klidně nadiktovat Fantomase, protože by to nikomu vůbec nevadilo. Zjistili jsme, že klidně můžou být účty psané na mě, ale platit je může někdo jiný. Hlavně, že nás Jára včera nahlašoval na elektřinu a plyn a schválně tam zadal jen sebe, aby s tím nebyly problémy. Kdybychom to tak věděli o pár dní dřív. Tak na mě aspoň napíšeme internet. To už pak snad bude stačit.

Ten slavný modro-žlutý obchod

Po cestě si ještě nechávám dělat pasové fotky, abych mohla vyplnit a poslat formulář na pracovní povolení a míříme do IKEA. Naštěstí jí máme jen asi 40 minut od bytu. Parkujeme na ohromném parkovišti, které praská ve švech. Jára bledne a dovnitř ho musím pomalu táhnout. Základ je, aby ho nepřepadl hlad a tak jdeme nejdřív na kuličky. V nabídce mají dokonce i vegetariánské kuličky se zeleninou, quinoou a rýží. A tak zobeme kuličky a chystáme se na to šílenství. Vyrážíme na obchůzku a v malé pixle na začátku si hned zřizujeme IKEA Family kartičku, která nám na počkání vypadne a na email mi přijde sleva. Ta se bude hodit! Procházíme postupně všechny sekce, testujeme gauče, židle, stoly, postele i matrace. Po dvou hodinách teprve míříme do dolního patra a bereme košík. Jára bezmyšlenkovitě prohodí: “Tady jsou věci do kuchyně. Ty nepotřebujeme.” Prosím!? Z čeho a čím asi jako budeme jíst a pít? Poslouchal mě na hotelu ten kluk jeden ušatej vůbec? Začínám do košíku sázet vše potřebné a suneme se šnečím tempem k pokladně. U regálů už košík přetéká, tak bereme další a skládáme tam krabice se stoly, stolky, stolíčky, nacpeme tam dokonce i rám postele a tlačíme náklad k cíli. Platíme a trochu se děsíme toho, jestli se nám to všechno vejde do Jetty. Sklápíme sedačky a začínáme hrát tetris. Pěchujeme věci až po strop a po 5 hodinách sedáme vyčerpaní do auta.

Je to vážně nutný?

Vezeme to všechno hned na byt a nosíme a nosíme a nosíme. Je skoro večer, jsme hladoví a nemáme šroubovák ani kladivo. A tak měníme původní plán, jedeme na večeři a skládání nábytku odkládáme na neděli. Stavíme opět v Panera bread a dáváme si do nosu. Cestou na hotel se ještě jdeme zeptat na možnosti internetu od Xfinity. Zjišťujeme, že se zřízením nebude problém, ale musí nám to přijít do bytu nainstalovat za 70 dolarů technik. No tak to snad nebude nutné, durdí se Jára. To zvládne sám. Pán s afrem na hlavě ale trvá na tom, že to bez technika nepůjde. Prý v bytě od Xfinity internet nebyl od roku 2015 a možná to bude odpojené. Taky zjišťujeme, že si asi pořídíme svůj modem, protože měsíční sazba za jeho půjčení je pekelně vysoká. A tak děkujeme za informace a mizíme. Pokračujeme rovnou do Walmartu, kde kupujeme kladivo a šroubovák a zkoumáme ceny modemů.

Večer ještě řešíme pojištění auta a bytu. Nájem totiž zahrnuje vodu, ale elektřinu, plyn a pojištění si musíme zařídit sami. S elektřinou a plynem nebyl problém, tam Jára zavolal a přehlásil vše na sebe. Pojištění bytu už je horší. Existuje jich spousta, liší se cenou a my se v tom vůbec nevyznáme. A tak zase načítáme informace.

Otesánci

V neděli moc dobře víme, že nás u snídaně čeká černošská promenáda v plavkách. Nandavám si již šestnáctý den tu stejnou snídani a usedám ke stolu. Jára stojí frontu na vafle. Zrovna před několika dny jsem si říkala, že jsem ještě neviděla morbidně obézního Američana. Jsou tady všichni sice poměrně dobře prostorově vyvinutí, ale nic extrémního. Pouštím se do snídaně, když periferně vidím gigantický objekt v šedém tričku. U stejného stolu sedí takové objekty ještě tři. Je to vůbec možné? Jedna rodina, která váží dohromady tolik, co zbytek jídelny? Doteď nevím, jestli to byl pán nebo paní, ale vím, že ta židle měla co dělat. A taky vím, že to znovu vidět nepotřebuji.

Hlavně číst návody

Nasedáme do auta a vyrážíme na byt. Na tenhle den budeme rádi vzpomínat. Jsme v novém bytě, montujeme nábytek a začínáme se zabydlovat. Poctivě čteme vtipné návody a tak jde všechno jak po másle. Po obědě je hotovo! Chybí jen gauč a matrace, které se do auta už opravdu nevešly. A taky musíme Lindě nahlásit, že nesvítí ani jedno světlo v koupelně. Výhodou podnájmu je to, že jen zavoláte, když něco nefunguje a přijede buď majitel nebo přímo elektrikář a na náklady majitele to opraví. Prostě se tady do žádných oprav nemáme pouštět.

Jedeme se zkulturnit na hotel a odpoledne procházíme nákupní centrum, které máme jen pár minut od bytu. Obchoďák je ohromný, připomíná mi nákupní centra v Dubaji a čiší z něho luxus. Tady asi pravidelně nakupovat nebudeme, podotýká Jára. Zkoumáme nejdřív jednu několikapatrovou budovu a pak jdeme spojem nad osmi-proudovou silnicí do druhé budovy. Tam jsou značky jako Armani, Versace, Gucci nebo Vuitton. Radši bych si koupila letenky kolem světa, než jednu srandu v nějakém takovém obchodě. A tak se urychleně vracíme do severní části, která je alespoň trochu uzpůsobená pro smrtelníky.

Večer objednáváme gauč a matraci a těšíme se na středeční stěhování. Objednávka přijata, den doručení za týden. Jak jako za týden? My bychom tu matraci potřebovali už za tři dny. No, ještě, že mám s sebou jógovou podložku! Dám si na ní sedmihodinové protažení. Jdeme spát a ráno se chystáme do kanceláře v Detroitu pro všechny dokumenty, které tam na recepci přišly.

---