Poslední dny na hotelu a stěhujeme se

Směr Detroit

Je pondělí a začíná náš poslední týden na hotelu. Ve čtvrtek ráno si musíme sbalit těch pět švestek, dát si naší devatenáctou snídani a přesunout se do nového bytu. Dneska ale brzo ráno vyrážíme do Detroitu. Jára má totiž na recepci čtyři dopisy a to přesně sedí na kreditku, debitku, šek a mé SSN. Jedeme společně, abych viděla Detroit na vlastní oči a mohla posoudit, jestli je to opravdu město duchů nebo ne. Kromě recepce nás čeká ještě úřad, kde musíme vyřešit chybu v jednom Járy dokumentu.

Cestou do města projíždíme oblastí, kde asi dříve bydleli bohatí lidé. Je tu jedna vila vedle druhé, až na to, že každá druhá nemá dveře ani okna, omítka je očazená od ohně a všude je tak nějak špína a nepořádek. Tak tady se sama rozhodně pohybovat nebudu. Když ale přijíždíme po třiceti minutách do úplného centra, je tam čisto, uklizeno, na velká města možná trochu prázdno, ale už z auta vidím spoustu zajímavých kaváren, pekáren a dokonce i hipster podniků. Musím přiznat, že je to mnohem hezčí, než jsem čekala. Parkujeme a vyrážíme na úřad. Tam je s námi pán velmi rychle hotov, předává nám číslo, na které máme zavolat, dozvíme se emailovou adresu a na tu máme napsat. Ještě, že to bylo při cestě a netáhli jsme se sem jen kvůli tomu. Pokračujeme do kanceláře a na recepci si Jára přebírá čtyři obálky. Sedáme zpět do auta a míříme zpět. Cestou otevírám obálky a to, pro co jsme jeli, tam samozřejmě není. Je tam jen kreditka, kterou vlastně ani moc nepotřebujeme a tři uvítací dopisy. To je sice moc milé, že tu Járu vítají a nabízí mu důchodové spoření, ale to ať si s prominutím strčí za klobouk! My bychom radši šek, abychom měli nějaké peníze a mé SSN, abychom si mohli zařídit zdravotní pojištění. Jára se mě ptá, co budu dělat v důchodu a já okamžitě odpovídám: „Třeba už konečně pracovat!“ A tak se aspoň oba smějeme a cestou na hotel je dobrá nálada. Musí! Jinak by z toho člověk zešílel.

*Detroit není zdaleka tak špatný, jak to na Google fotkách vypadá. Během posledních pěti let se strašně zvedl, do centra se vrací velké firmy a otevírají se tam zajímavé podniky.*

Klidné náměstí, na kterém je teď v zimě bruslařská plocha a kavárna. V létě to tu bude určitě žít a pracovníci z okolních mrakodrapů si sem budou po práci chodit posedět u šálku kávy.

Seznam paradoxů se rozšiřuje

Během dne Járovi napsala recepční, že do kanceláře přišly tři dopisy. To snad není pravda, vždyť jsme tam ráno byli! Tak to vypadá, že tam budeme muset brzy znovu. Večer jsme alespoň vyřešili dokument, který bylo třeba opravit a vybíráme pojištění auta. Bez něj si totiž nemůžeme vyzvednout naší Jettu, která už je nachystaná před autosalonem. Jára zjišťuje, že to s pojištěním nebude vůbec sranda. Vzhledem k tomu, že nemáme michiganské řidičské průkazy, po nás chtějí strašnou raketu. A tak zjišťujeme podmínky získání michiganského řidičáku. Už se tomu musíme jen smát, protože se dozvídáme, že na zkoušku v autoškole musíte přijet pojištěným autem. Takže pokud chceme normální pojištění, musíme mít řidičák a pokud chceme řidičák, musíte přijet pojištěným autem. A to jako máme vzít kde? Smiřujeme se s tím, že prvních šest měsíců prostě zaplatíme za pojištění auta slušný ranec a do té doby si snad uděláme michiganské řidičáky, s kterými budou podmínky o dost lepší.

*Takhle vypadaly naše hotelové snídaně. Fotku jsem fotila před sedmou hodinou ranní a během týdne. Víkendových fotek vás radši ušetřím…*

Máme ty internety

V úterý po práci máme v plánu vyřešit internet na bytě. Jdeme do Xfinity a modlíme se, aby nás zase nepřiřadili k afroušovi. Naštěstí se nás ujímá mladý, miniaturní, ale velice energický kluk, kterého za přepážkou skoro nevidíme. Rovnou po něm chceme “self-instalation package”, tedy pytlík kabelů, které si zapojíme sami. Všechno jde hladce a po hodině máme nastaveno, zaplaceno a odcházíme s pytlíkem. Vedle ve Walmartu kupujeme modem a jedeme na byt. Oba dva pracovníci Xfinity nám kladli na srdce, že nám to asi nepůjde zapojit a bude muset za 70 dolarů přijít technik. My jsme se jim snažili vysvětlit, že to nejdřív zkusíme sami a když tak si toho zázračného technika objednáme. Na bytě máme zhruba za deset minut internet zprovozněný. Ani se nám nechce věřit, že jsme nějaký úkol vyřešili během dvou hodin, nenarazili na žádné komplikace a dokonce i ušetřili. Ono to všechno nakonec půjde! Do noci pak Jára načítá informace ohledně pojištění auta a konečně nějaké pořizuje. Tak to bychom si také mohli odškrtnout. Seznam věcí, které je třeba zařídit se krátí. A z toho máme obrovskou radost!

Detroit podruhé

V noci se přes Michigan přehnala sněhová bouře a ve středu ráno je na silnicích naprostá kalamita. A my máme skvělý nápad vyrazit opět do Detroitu. V pondělí cesta trvala kolem půl hodiny, dneska jedeme hodinu a čtvrt. Suneme, nebo spíš kloužeme se do centra. To, co na silnicích předvádí obyvatelé Michiganu, je absolutně neuvěřitelné. Pokaždé, když někdo zatáčí, ustřelí mu zadek. Ale ani několik desítek centimetrů sněhu a neupravené silnice je neodradí od přejíždění všech pruhů najednou a svižné jízdy. Přijíždíme do centra a opět míříme na recepci. Jupí! Přišlo všechno, co jsme potřebovali. Bereme kafe na cestu a jedeme zpět na hotel. Detroit si asi projdeme někdy v klidu a za lepšího počasí.

*Ráno byla v Detroitu trošku kalamita. Sníh se tu asi odklízí se stejným zpožděním jako v Praze.*

*Ode dneška jsem NĚKDO! Můžeme si udělat zdravotní pojištění a taky můžu požádat o pracovní povolení. Obyčejný kus papíru a jakou má hodnotu.*

Pán s přezdívkou Opruz

Odpoledne balím kufry, nějaké dávám do auta a na půl pátou vyrážíme do VW pro naší modrou Jettu. Následují skoro dvě hodiny pekla, kdy nám chlapík z finančního oddělení cpe všemožná připojištění a Jára podepisuje trilión papírů, smluv, dodatků ke smlouvám a podobných nesmyslů. Chlapíka nominujeme na největšího opruza, kterého jsme zatím potkali. Nepřestává se snažit, ani když už po třetí odmítáme jakákoliv další připojištění. Vysvětluje nám, že jsou cesty v Michiganu tragické a je dobré si platit alespoň pojištění kol a servis v případě, že píchneme. Járovi to přijde zbytečné a nabídku opět odmítá. Chlapík se ale nevzdává a přichází se slevou. Kéž by tady byl Mike, s tím bylo jednání o dost příjemnější. Nakonec si po slevě připojištění kol bereme, protože k tomu dostáváme ještě každoroční servis. Je fakt, že silnice jsou tu opravdu otřesné a auto budu v budoucnu řídit já, což nezaručuje, že zůstanou všechny díry nevymetené. Až budu jezdit na kole, tak musím dávat pozor, abych do nějaké díry nezahučela. Možná by si mě ani nikdo nevšiml.

Pure Michigan

Postupně už jsme měli toho chlapíka po krk. Já si v hlavě celou dobu procházela trasu na byt, protože jsem musela odřídit jedno auto a pojďme si na rovinu přiznat, že jsem řidič v plenkách. Ale s automatem jsem tu už párkrát jela a tak jako tak se to musím urychleně naučit, protože bez auta to tady prostě nepůjde. Naprosto vyčerpaní jsme vylezli z autosalonu a manažer nám šel přidělat státní poznávací značku. Každý stát tu má nějaký slogan, který je pak na všech uvítacích značkách, když vjíždíte do jiného státu a taky na espézetkách. Zatímco třeba Florida má “sunshine state”, Michigan je velmi originální a má slogan “Pure Michigan”. Jak dlouho to někdo asi vymýšlel…

*Zítra vrátíme stříbrnou Jettu a už budeme jezdit jen touhle mladší ségrou. Uvidíme, jak dlouho v tom michiganském počasí vydrží takhle nablejskaná.*

Poslední den v hotelu

Potřásli jsme si rukou s manažerem, nasedli do aut a jeli na poslední večeři v hotelu. Zrovna se nesla ve znamení “American sliders”, tedy umělých mini burgerů, mini hotdogů a kolínek se žlutou vazelínou, aneb mac and cheese. A tak jsme si nandali plný talíř listí a vybrali nejméně toxickou zálivku. Naházeli jsme zbytek kufrů do aut a jeli je vyložit na byt. Odstavili jsme naší modrou Jettu a vraceli se na poslední noc do hotelu. Od zítra už začneme tvořit to naše DOMA!