Zabydlujeme se

Naše DOMA

Ve čtvrtek 28. února rozlepujeme oči a víme, že dneškem začíná další kapitola našeho společného života. Už nebudeme jako kočovníci, kteří žijí v kufrech, neuslyšíme chrápat souseda z vedlejšího pokoje (i když to vlastně ještě nevíme), dupat děti po chodbě a o víkendu nebudeme stát frontu na bagely a snídat s otesánky. Ale taky nám nebude pokojská stlát postel, bílé ručníky na zemi taky nikdo nevypere a ráno na nás nebude čekat čerstvé ovoce, káva a míchaná vajíčka. Ode dneška si budeme zútulňovat náš byt a užívat si společných (snad klidných) chvil. Balíme poslední drobnosti, vyrážíme na snídani a odhlašujeme se z hotelu. Jára mě cestou do práce vysazuje na bytě a já hned začínám uklízet a třídit všechny naše věci. Máme tolik skříní a tak málo oblečení, že si můžeme dovolit založit jednu skříň na čisté, jinou na špinavé, další na sportovní, čtvrtou na domácí a poslední na venkovní věci. Mně to přijde naprosto zřejmé a jednoduché. Jára tady bude pobíhat ještě tak půl roku, než zjistí, kde má čistou košili do práce.

Stoletý stařík jménem Bob

Po několika hodinách odnáším prázdné kufry do sklepa, aby naše komůrka vypadala trochu zabydleně. Začínám se učit, když v tom mi volá majitel Bob. Prý se během dne zastaví a opraví rozbitá světla v koupelně. Po obědě někdo klepe na dveře. Ani nestíhám otevřít a do bytu přilétá hurikán jménem Bob. Chlap s nohama do O, který běhá v botách po celém bytě a kontroluje, co všechno je rozbité. V koupelně svými zaprasenými botami šlape po nových koberečkách a nechává po sobě kaluže vody z rozpouštějícího se sněhu. Chvíli se šťourá ve spínačích, pak otevírá jednu ze skříní a shazuje všechny pojistky. U toho nezapomene pošlapat všechny moje společenské boty. Po deseti minutách usoudí, že to asi nebude žárovkami, protože nesvítí ani jedno světlo a to by byla pěkná náhoda, kdyby praskly obě najednou. Říká, že se mu to nechce opravovat a raději zavolá elektrikáře. Na toho nakonec nechává i opravu světla v jedné komůrce. Rychle ještě zjišťuje stav madla na mikrovlnné troubě a slibuje, že to co nejdříve opraví. Odchází z bytu a já nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Na jednu stranu je hrozně ochotný, během té chvilky, co jsme se bavili, mi doporučil restaurace v okolí, na rozloučenou mě po americku objal a přivítal v Michiganu. Na druhou stranu po sobě nechal pekelnou spoušť a kdyby se nejdřív zamyslel a až pak do něčeho pustil, ušetřil by si mnoho starostí a hlavně peněz.

Dvě žárovky za sto dolarů

Elektrikář má přijet v pátek, ale odpoledne mi volá, jestli se může stavit hned. Za půl hodinky zvoní zvonek a jdu dolu otevřít. Za dveřmi stojí zhruba dvacetiletý kluk. Zvedám obočí a čekám, co z něj vypadne. Asi jde za nějakým kamarádem a jen se potřebuje dostat dovnitř, říkám si. Ihned ale zjišťuji, že to je pan elektrikář, kterého Bob tak vychvaloval. Po několika minutách v koupelně opravuje jedno světlo. Samozřejmě, že to byla jen prasklá žárovka. Je přesvědčený, že druhé světlo také nefunguje kvůli špatné zářivce, ale ta je tak speciální, že s sebou novou nemá. Tak se domlouváme, že si jí pořídíme sami. Opravuje světlo v komůrce, zanechává další kaluže špinavé vody a odchází. Tak tenhle výjezd přijde Boba draho. Elektrikář si bere zhruba sto dolarů a v našem případě vyměnil jen dvě žárovky a třetí si musíme koupit sami.

Odpoledne vracíme půjčené auto a štrádujeme si to domů. Večer jedeme koupit novou zářivku do místního Hornbachu (ten obchod je úplně stejně oranžový) a instalujeme jí v koupelně. Nic, světlo pořád nefunguje. Tak teď nevím, jestli bude trpět víc Bob nebo já. Jeho to bude stát peníze, mě nervy, jestli sem zase vtrhne. Večer chystáme naše královské lóže a těšíme se na první noc v novém bytě. Co se nám asi bude zdát?

Tajuplná díra ve zdi

Další den jede Jára pro změnu do Detroitu, tentokrát na školení. Večer pak trávíme po obchodech a děláme zásoby potravin a všeho, co člověku přijde naprosto samozřejmé, když celý život žije na jednom místě. Sepisujeme seznam věcí, které by bylo dobré postupně pořídit. Během dne testuji sušičku a pračku a objevuji díru ve zdi, kterou se dá házet prádlo přímo do sklepa. To je jako v těch filmech! Otvor je poměrně úzký a netuším, kdy ho naposledy někdo používal. Ve sklepě zjišťuji, že je díra dost blízko drátěnému plotu, který odděluje naší komůrku od chodby. To by se taky mohlo stát, že dolů pošlu Járovy ponožky a ty nejen, že po cestě vymetou všechnu špínu, ale ještě se zachytí na plůtku a budou tam dělat ozdobu. Radši budu prádlo nosit do sklepa ručně.

Objevujeme okolí

V sobotu odpoledne vyrážíme na procházku do Birminghamu. Jdeme pořádně prozkoumat ty naše parky, jezero a gigantické domy u něj. Ve všech parcích jsou pěkně upravené cesty, po kterých by se za lepšího počasí dalo krásně běhat. Už se těšíme, až bude tepleji a zmizí sníh. Máme radost, že jsou kousek od našeho bytu tak pěkná místa. Vracíme se zpět do centra a vidíme rozestavěné papírové domky. Všechny mají dřevěnou konstrukci, na které jsou pak cihly jen na okrasu. Zděné domy tu prostě neexistují. Ještě, že tu neřádí hurikány.

Začíná se stmívat a tak v centru svítí světýlky nazdobené stromy. Procházíme kolem pěkné a moderní knihovny, pak po náměstí, na kterém vlajou americké vlajky a užíváme si příjemné atmosféry. Byla to sice fuška, občas to nebylo úplně lehké, ale stálo to za to! Navíc, jsme na to vždycky byly DVA. Čeká nás toho ještě hodně, ale už teď víme, že nám bude dobře.