Detroit

Povedený start

V neděli sice hlásili sněhové přeháňky, ale přesto jsme se rozhodli vyrazit na výlet. Ten jsme začali pořádným brunchem v Ale Mary‘s v Royal Oak. Byl to moc pěkný a příjemný podnik, kde se nás hned ujal milý chlapík. Vysvětlil nám, jak to u nich chodí a přinesl hrnky s kávou a skleničky s ovesným mlékem. V nabídce byly kromě snídaní, brunchů a obědů také piva a likéry. Nevíme, jestli je tady normální si dávat pivo v neděli v deset ráno, ale asi to prozatím vynecháme. Vybrali jsme si dobroty, objednali a chlapík s pěkným pupíčkem nám stále doléval kávu a nosil nové mléko. Podnik se začal zaplňovat a panovala tam příjemná atmosféra. Povídáme si a čas nějak plyne, když nás najednou přerušuje chlapík a omlouvá se, že se jim na mém burritu něco nepovedlo a dělají ho znovu. Po několika minutách máme dobroty na stole. Pijeme už několikátý hrnek kávy. Než ho totiž stihneme dopít, máme zase doplněno až po okraj. Po jídle děkujeme a prosíme o účet. Chlapík nám vysvětluje, že to máme dneska zadarmo, když jsme museli čekat tak dlouho. Cože, vždyť jsme čekali zhruba dvacet minut? Ani jeden nechápeme a Jára odpovídá, že to takhle nefunguje. Chlapík se směje a ujišťuje nás, že to nemáme řešit, mají taková nařízení. Sousedé od vedlejšího stolu se také přidávají k rozhovoru a potvrzují, že to tak opravdu chodí. Několikrát děkujeme, necháváme na stole spropitné a loučíme se. Sousedé na nás ještě při odchodu volají: “See ya next week!” Tak tady určitě nejsme naposledy! Akorát příště nesmím vypít litr kávy.

Burrito, kvůli kterému jsme dostali celou snídani zadarmo. Nedivím se, že je stále narváno. Určitě tam zajdeme vyzkoušet ještě další dobroty, v menu jich bylo dost.

Po vynikající snídani pokračujeme do Detroitu. Ano, tento týden už po čtvrté. Pokaždé jsme tam byli jen pár minut a tak jsme chtěli město konečně trochu prozkoumat, projít si centrum a Jára možná ochutná místní specialitu zvanou Coney (hot dog). Nejdříve zběsile projíždíme centrum a hledáme místo na parkování, ale nakonec to vzdáváme a jedeme k promenádě u řeky, která je od centra trochu dál. Procházíme se podél řeky a koukáme do Kanady. Po promenádě běhají běžci, občas projede někdo na kole a my si představujeme, jak to tady bude vypadat v létě. Bude to tu určitě žít, stánky budou prodávat točenou zmrzlinu a ledové nápoje a na židličkách pod deštníky budou sedět američtí důchodci, rodiny s dětmi nebo mladé páry.

Promenáda s běžcem u Detroit river. V pozadí je vidět most a vlevo část Kanady. Do té se dostanete právě buď po mostě nebo tunelem pod vodou.

V centru

Míříme do centra a cestou si prohlížíme gigantickou budovu General Motors, která dokonce mění barvy. Je to takový poznávací znak Detroitu. Další zajímavou věcí je tak zvaný “people mover”, tedy doslova věc, která přesouvá lidi. To je tramvaj, která jede normálně po kolejích, ale místy vyjede nahoru na speciální okruh a projíždí vám nad hlavou. Její trasa vede přes celé město a někdy jedete dokonce nad řekou. Připomíná mi to spíš nějakou atrakci v zábavním parku. Procházíme přes Cadillac náměstí (všechno se tady samozřejmě jmenuje po amerických automobilových značkách, když tu sídlí tři největší automobilky) a chvíli pozorujeme děti bruslící na ledové ploše. Pak pokračujeme do jiné uličky a jdeme zkusit podnik, co nás zvenku zaujal. Je to něco mezi kavárnou a pekárnou. Kupujeme si arašídovo-čokoládové brownie a čokoládový mega dortík. Po několika minutách máme pocit, že asi dostaneme infarkt. Je to vynikající, ale děsně syté a ty porce jsou prostě americké. Potřebovali bychom, aby nás z kavárny někdo odvalil. Asi je na čase začít hledat nějaké fitko, jinak to nemůže dopadnout dobře.

Budova General Motors se zastávkou “People Mover”. A zrovna jeden vláček jel.
I Detroit má svou Flatiron Building. Je sice asi destkrát menší, ale to se taky počítá.
Járy brownie a moje čokosmrt. Ta kostka vážila snad půl kila.

Cestou z kavárny ještě úplně náhodou objevujeme podnik, kde dělají vyhlášené Coney. Ptám se Járy, jestli ho chce ochutnat, ale ten s těží odfukuje. Jdeme se aspoň podívat dovnitř. Podnik je narvaný k prasknutí a všichni před sebou mají košíčky s hot dogy. Je to prostě takový typický americký fast food, včetně červených, kožených sedaček, kovových stolků a párků ve sladké bagetce jak od Tricatela. I když možná se mýlím a ty párky budou alespoň trochu kvalitní (o bagetce ale nebudu diskutovat). Když vycházíme ven, začíná sněžit. A tak jdeme směrem k vodě, prohlížíme si různé sochy, kterých je u promenády docela dost a vracíme se zpět. Pokračujeme ještě dál za parkoviště a objevujeme místní maják. Michigan je mimochodem stát plný majáků. Po Aljašce je to také hned druhý stát s nejdelší vodní hranicí. Obklopuje nás Michiganské, Erijské, Huronské i Velké hořejší jezero. Až bude hezky, tak ty jezera včetně majáků určitě prozkoumáme.

Coney Island a jejich nejlepší hot dogy v Detroitu. Od začátku jsme na Coney naráželi na každém rohu a dlouho jsme nevěděli, co to je. Musím uznat, že jsem byla trošku zklamaná, když jsem zjistila, že to je obyčejný hot dog. Možná je to hot dog s příběhem, jak je teď v módě.
Z centra jsme šli směrem k vodě po velké ulici, která měla uprostřed promenádu se stolečky, židlemi a houpačkami. U vody bylo velké náměstí, na kterém je třeba socha ruky, která má namířenou pěst na Kanadu (památka Joe Louis), tenhle kruh (Michigan Labor Legacy Monument) a další abstraktní betonové monumenty.
Úplně u vody je památník otrokům, kteří v 19. století utíkali do Kanady. Počasí se už hodně zkazilo a viditelnost byla mizerná.
Krásný maják u promenády, který je součástí parku a přístavu. Do parku se vydáme znovu v létě.

Říkal si hurikán…

U majáku už ale dost sněží a fouká a tak se vracíme do auta a jedeme domů. Cestou se ještě zastavujeme v různých obchodech, kupujeme třeba kytku do bytu, aby tam něco žilo a další drobnosti. Volá mi Bob a slibuje, že se do hodiny staví na bytě a opraví světlo v koupelně. To bude zase spoušť! V podvečer klepe na dveře a štráduje si to do koupelny. Prý koupil celé nové světlo, protože to původní už bylo stejně staré. Při práci mu asistuje Jára, který se nestačí divit, co je to za hyperaktivního, rozlítaného dědulu. On, který dělá všechno poctivě a s rozmyslem, tomu musí jen tiše přihlížet. Jednou Boba dokonce chytnul, jinak by sletěl z desky na zem. Bob přidělává nové světlo, instaluje LED zářivky a zkouší rozsvítit. Světlo svítí! Nezapomene se pochválit, balí si věci a mizí pryč. Uf, tak to by bylo!

Začarované světlo

Volá mi také automat z IKEA, že se strašně omlouvají, ale objednávku zítra nedoručí. Prý si mám zavolat a vybrat další termín. Achjo, a my se tak těšili, že už nás čeká jen poslední noc na zemi. Večer si konečně aktivujeme zdravotní pojištění, vybíráme nejbližšího zubaře a pomalu jdeme spát. Když v tom Jára volá z koupelny, že světlo zase nesvítí. To už snad nemůže být pravda, vždyť ještě před hodinou svítilo? Boba už klepne pepka.

Naše krásné západy slunce. Až přijde gauč, tak si je budeme moct vychutnávat každý večer. A v létě snad i z balkónu.

V pondělí má Jára v práci důležitou schůzku a tak je mi jasné, že domů dorazí pozdě. Domlouvám s Bobem světlo, volám do IKEA a zjišťuji, že další doručovací den je až ve čtvrtek. Co se dá dělat, dáme si ještě tři dny housenkového spánku. Učím se, uklízím, vařím a zjišťuji, že dny začínají být takové obyčejné. Ale v dobrém slova smyslu. Zdá se, že všechno zařizování, načítání informací, objíždění institucí a co já vím ještě, máme za sebou. Po tom shonu před a po odletu žijeme normální život. Hlavně teda ŽIJEME.

2 thoughts on “Detroit

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s