Nový týden začal stejnou rutinou. Jára ráno odjel na celý den do práce a já zasedla do mé nové pracovny, učila se a odpoledne vyrazila nakoupit nebo pracovala. Při učení mě dost často navštěvují veverky, kterých je tady opravdu hodně. Procházejí se po kabelech, které nám vedou před domem a někdy přijdou zaťukat až na okno. Do toho už rozehřívají svá zpěvná ústrojí ptáci, kteří obývají okolní stromy a pořádají úplné pěvecké koncerty.
Birminghamské kino
Ve středu jsme se rozhodli vyrazit do kina, abychom se trochu socializovali. Vybrali jsme si oddechový film “Green book”. Už když jsem Járovi kartičku do kina pořizovala, překvapilo mě, že mají různé ceny lístků v závislosti na dni a dokonce i hodině. Navíc bylo u všech napsáno „luxury seat“. U kasy jsme při výběru míst zjistili, že s námi v sále bude jen jeden pár. V kině je sice osm sálů, ale bylo tam až nepříjemně prázdno. Když jsme vešli do našeho sálu, zírali jsme na kožené, polohovací sedačky amerických rozměrů. Tak tohle znamená to „luxury seat“. Uvelebili jsme se na svých místech, naklopili sedačky do lůžkové podoby a užívali si film. Kdyby nám dvě Marfuše nechroupali za hlavou popcorn, bylo by to úplně bez chybičky. Jára byl vlastně v americkém kině poprvé, tak doufám, že odteď nebude brát polohované sedačky jako standard.
Zákon schválnosti
Ve čtvrtek odpoledne měli konečně přivézt gauč a matraci. Já jsem zároveň plánovala vyrazit na jednu akci do Detroitu. Přepravní firma nám dala čtyřhodinové okno a když se po třech hodinách stále nikdo neozval, poprosila jsem Járu, aby přijel z práce dřív, protože jsem už potřebovala jít. Objednala jsem si Ubera, ale ten tady bohužel nefunguje tak dobře, jako třeba v Praze nebo velkých amerických městech. Jihovýchodní Michigan prostě vždycky bude místo automobilového průmyslu a každá rodina bude mít tolik aut, kolik má členů (kdyby mohli řídit psi, tak budou mít taky svá auta). Proto tady tolik Uber řidičů není a ten nejbližší byl 30 minut daleko. Když byl zhruba čtvrt hodinky od našeho bytu, zavolal mi pán z přepravní společnosti, že u nás budou tak za pět minut. Vlastně mě to vůbec nepřekvapuje, zákon schválnosti funguje všude, že? Jára byl na cestě, mně měl přijet za pár minut řidič a gauč s matrací zároveň. Následovalo několik minut šílenství. Jára přijel přesně ve stejnou dobu jako chlapíci z přepravní firmy. Ti vynesli gauč a matraci do bytu a já šla vyhlížet řidiče. Mohl by mě sice odvézt Jára, ale jízdu už jsem bohužel nemohla zrušit. A tak jsem nasedla do sedmimístného auta k pánovi Indovi a půl hodinky si zamlčela.
Akce probíhala v jedné z hal obrovského tržiště, kde se v létě pořádají farmářské trhy. Seznámila jsem se tam s lidmi z místní neziskovky. Kontakt jsem dostala od kamarádky Amandy, která se mnou byla loni na stáži ve Washington DC. Poznala jsem Leslie, koordinátorku dobrovolníků, dala se s ní hned do řeči a rovnou zůstala pomáhat na stánku. Ochutnala jsem dobré jídlo, poslechla si několik doktorů, kteří na akci přednášeli a večer mě Jára vyzvedl a jeli jsme domů. Měla jsem radost, že jsem se taky dostala mezi lidi, protože to sezení za stolem už bylo trochu na palici. Doma už na mě čekal složený gauč. A taky byla v posteli matrace! Konečně se normálně vyspíme.
Čtyři kusy dřeva = strašný problém
Kromě gauče a matrace mi taky přišel balíček s rámy na plátna. Z Čech jsme si přivezli naší svatební fotku, kterou jsme dostali od našich a také svatební strom. Plánovali jsme si tady koupit obyčejné dřevěné rámy a plátna zase natáhnout. To jsme ale netušili, jaký to bude nesmírný problém. Zašli jsme do obchodu Michaels, který nabízí úplně vše pro kutily a kreativce. Moje tvořivé já, by ten obchod nejradši vykoupilo kompletně celý, ale naštěstí není úplně levný, tak se chodím vždycky jen pokochat. Máme ho totiž v docházkové vzdálenosti od bytu (Američan by to samozřejmě nikdy pěšky nešel). Michaels nabízí desítky pláten, problém je v tom, že jsou v amerických rozměrech. Žádných 40×60 nebo 50×70 centimetrů, co bychom potřebovali. Tady to prostě bude 16×20 palců, tedy zhruba 40 a kousek na 50 a kousek centimetrů. Pořízení hotových rámů jsme vzdali a zkusili ještě americký Hornbach, kde jsme chtěli nařezat dřevěnou lať, kterou bychom jen sbouchli dohromady, ale to se cenově vůbec nevyplatilo. A tak jsem nakonec na internetu objednala přímo jednotlivé napínače na plátno v rozměrech, které se nejvíce podobaly těm českým. Ve čtvrtek dorazily, zasunula jsem čtyři latě do sebe a rám byl na světě. Sponkovací pistolí tam Jára jako Clark Griswold nastřílel sponky a obrazy byly hotové. Sice občas někde trochu plátna chybí a někde přečnívá, ale co se dá dělat. Další domněnka, že si tady snadno koupím desky na své učení, byla také naprosto mylná. Papír A4 má taky odlišné rozměry a dírky jsou jinde, než na těch mých.
Fahrenheity, palce, míle, galony a libry
Díky neustálému přepočtu všeho možného si tady občas přijdeme jak chodící kalkulačky. Samozřejmě, že se zatím neubráníme přepočtu cen na české koruny, ale to spíš jen ze zvědavosti. Některé jednotky jsou ale otravné. Tak například přepočet Fahrnheitů na stupně Celsia je sice jasně daný, ale mě jaksi nebaví koukat každý den z okna a říkat si: “Tak dneska je 45 mínus 32 krát 5/9 stupňů” A tak jsem najela na jednoduchý systém. Nula až deset stupňů je zima jako na Sibiři, dvacet stupňů je zima na čepici a rukavice, třicet dva stupňů je nula, kolem padesáti můžu jít ven v jarní bundě, šedesát až osmdesát je na triko a sto a víc je děsný vedro. Vím, že topit v bytě na 70 je příjemný, 72 je luxus a při 67 už beru deku. Při pečení však radši využívám aplikaci na přepočet jednotek, abych nepekla brambory tři hodiny.
Na vaření mám naštěstí odměrky (hrnky, polohrnky, čtvrthrnky, lžíce, lžičky, pololžičky) a vzhledem k tomu, že většinou vařím podle amerických receptů, nemusím přepočet řešit. Akorát vlastně netuším, kolik čeho používám. Jára zase rád sleduje spotřebu a bude si muset zvyknout na údaje v mílích na galon. Krejčovský “metr”, který jsem si tady pořídila, nemá centimetry, ale palce, takže to vlastně není metr, ale palčák. A já bych se snad nedivila, kdyby i čas běžel jinak, než u nás. I když on se tu vlastně jarní čas mění o tři týdny dřív, než v Čechách.
To, co je pro člověka naprosto automatické, najednou vyžaduje trochu přemýšlení a počítání. Ne, že by byly přepočty složité, ale ztrácíte svůj rychlý odhad. Jedete 40 mil za hodinu, navigace vám hlásí, že za 0,2 míle budete zatáčet, natankujete několik galonů, koupíte 12 uncí hub a půl galonu mléka, obujete sedmičky boty a na váze na vás svítí trojmístné číslo v librách. Možná bude lepší nepřepočítávat a prostě si zvyknout na nové rozměry.
Hlavně v tom nehledat vědu
Už loni, když jsem byla ve Washingtonu, jsem se během každého praní a sušení modlila, abych nevyndala o několik čísel menší oblečení. Na americké pračce nejsou žádné stupně a otáčky. Prostě si vyberete ledovou, studenou, vlažnou nebo teplou vodu a mírné, střední nebo vysoké otáčky. To sice Američan jistě ocení, protože při tom nemusí zapojit ani jeden mozkový závit, ale jak moc horká je ta horká voda? Na sušičce si musím zvolit, jestli chci prádlo mírně, středně, hodně nebo extra suché. To mě prostě nepřestává bavit.
Další zvláštností, na kterou jsme si ale rychle zvykli, je například uvádění měsíce a až pak dne. V adrese je první číslo popisné, až pak ulice, jedničky se píšou jen jako čárky a sedmičky se zásadně nepřeškrtávají. Ono totiž když napíšete jedničku jako v Čechách, tak to dost často vezmou jako sedmičku, což se při vyplňování důležitých dokumentů moc nehodí.
Ta naše koupelna
V pátek mi opět volal Bob, že se přijede podívat na světlo, které z ničeho nic přestalo fungovat. Následoval stejný chaos jako minule. Bob vletěl do bytu a nejdříve při výměně madla málem rozbil mikrovlnku. Když mu upadla celá dvířka, myslela jsem, že se asi půjdu zavřít do skříně, abych na to nemusela koukat. Ale přizval si mě na pomoc. A tak jsem jeho zběsilé a chaotické práci musela přihlížet a dokonce se na ní i spolupodílet. Pak se začal šťourat v zásuvce a já jen čekala, kdy dostane pecku a budu ho muset nahazovat. Po několika minutách usoudil, že to určitě bude problém s elektrikou a objednal elektrikáře. Ten přijel ještě odpoledne a během deseti minut zjistil, že Bob minule přimontoval světlo úplně špatně a skřípl tam kabel. Opravil to, co Bob udělal díky své zbrklosti špatně a odešel. Světlo svítilo, já jsem zaklekla a vytřela ťápoty a vyhodila malý drátek, co v koupelně zbyl (to jsem ještě netušila, co to bylo za drátek). Další ráno jsme zjistili, že nefunguje zásuvka vedle vypínačů, která doteď fungovala naprosto normálně. Achjo, jak říká Bob, ta koupelna má “bad Ju Ju”, neboli špatnou energii. Prostě je začarovaná.
Odpoledne jsme přidělali obrazy a náš byteček se zase trošku zútulnil. S výběrem místa pro obrazy to bylo velmi jednoduché. Když nájemník opouští byt, pozve se malíř a ten všechny díry po hřebících zatmelí a přemaluje. Moc se s tím ale nemastí a tak jsou na zdech fleky. Proto budou naše fotky a rámy přesně tam, co minule. Řekla bych, že by možná bylo jednodušší tam ty hřebíky nechat, ale do amerických postupů jim žvanit nebudu. Padli jsme do postele a těšili se na víkend. Na sobotu hlásí pěkné počasí, tak vyrazíme na další výlet.
jardel.cz 