Parky v okolí

Na sobotu jsme si naplánovali výlet do nedalekého Stage Nature parku, kde každý víkend v březnu pořádají procházky s povídáním o výrobě javorového sirupu. Já už jsem na jedné takové prohlídce byla se svojí “host family” před deseti lety a ráda na to vzpomínám, tak jsme si s Járou řekli, že by to mohlo být fajn.

Na poště

Ještě než jsme vyrazili do parku, jsme se zastavili na poště a konečně odeslali mou žádost o pracovní povolení. Poplatek, který není vůbec malý, můžete zaplatit buď šekem nebo kartou. Neplatíte ho ale online na zabezpečené stránce, nýbrž vyplníte tištěný formulář, kam zadáte všechny informace o vaší kartě a ten dáte spolu se všemi dokumenty do obálky. Oni si částku strhnou a poměrně důležité informace o kartě údajně skartují. Proto jsem na poště vyžadovala možnost s trekovacím číslem, protože poslední, co potřebujeme, je to, že se obálka někde ztratí. S americkou poštou moc zkušeností nemáme, tou českou bych takové údaje rozhodně nikdy neposlala. To bych obálku radši dovezla kamkoliv osobně. Úřad, na který žádost o pracovní povolení posílám, je ale ve Phoenixu v Arizoně, takže asi nemám na výběr a budu důvěřovat poště.

S platbou kreditní kartou je to tu vůbec celkem zajímavé. Musíte si prostě zvyknout, že odevzdáte kartu totálně cizímu člověku, který s ní odejde pryč, projede terminálem a pak vám kartu vrátí spolu s účtenkou. Pokud je to v restauraci, tak na účtenku vyplníte dýško a až po odchodu vám číšník cenu namarkuje. Ve VW nám s kartou dokonce odešli do vedlejší budovy, kde měli terminál.

Na poště jsme byli pár minut a paní byla moc ochotná. Tuhle pobočku jsme si vybrali schválně, protože pošta v Birminghamu má jen 1,7 hvězdičky a to je ještě méně, než pošta u nás doma, což nehodlám riskovat. Pobočku u nás doma totiž nominuji na nejtragičtější poštu roku.

Jak se dělá javorový sirup?

Naskočili jsme do auta a vyrazili do parku. Na parkovišti bylo celkem plno a tak jsme doufali, že se na nějakou prohlídku ještě vejdeme. Zaplatili jsme vstup a paní u pokladny nás ještě vecpala ke skupince, která právě začala. Když jsme vešli do místnosti, zjistili jsme, že je plná dětí a rodičů. V našem věku tam nebyl nikdo (nebo možná byl, ale už měli malé prďoly). Tak jsme si poslechli úvod a vyrazili ven. Prohlídka byla zajímavá, dozvěděli jsme se dost nových informací a na konci ochutnali lívance s javorovým sirupem. Koupili jsme si nějaké dobroty a šli se ještě projít do parku. Výukový okruh byl totiž velmi krátký a já chtěla vidět veverky a srnky, které by v parku měly být. Prošli jsme nejdelší okruh, podívali se na vyhlídku a já fotila jak šílená, protože srnky byly úplně všude.

Kyblík, do kterého se sbírá vytékající šťáva z javorů. Ty se ale musí nejdříve navrtat. A proč jsou kyblíky jen na některých stromech? Dostatek mízy mají jen ty, jejichž průměr je větší, než průměr kyblíku.

*Trasa prohlídky měla asi kilometr, ale bylo na ní několik zastávek, kde jsme se postupně dozvídali celkem zajímavé informace. Třeba i to, proč se sirup získává jen v březnu.*

*Po cestě bylo několik krabic s ukázkou různého nářadí, které je na výrobu sirupu třeba. Nakonec jsme šli i do chaloupky, kde se sirup vaří.*

*V parku je ještě několik dalších pěkně upravených cestiček, které jsme si po prohlídce prošli.*

*Našli jsme i vyhlídku nad mokřady. V parku byl klid a poměrně málo lidí.*

*Srnky jsou na lidi asi zvyklé, protože nám několikrát krásně pózovaly. Bylo jich tam opravdu hodně. Jednou se kousek od nás objevilo celé stádo asi třiceti srnek.*

*Veverka, co kradla jídlo z ptačího krmítka. Když mě viděla, přeskočila mi nad hlavou na strom zamnou.*

Stony Creek Park

Z parku jsme se vrátili do auta a bylo ještě dost brzo, tak jsme se rozhodli jet do dalšího parku s velkým jezerem. Přepadl nás ale hlad, tak jsme objednali pizzu, kterou jsme cestou jen nabrali a pokračovali dál. Dojeli jsme do parku a zjistili, že se platí vstup. Dost často jsou parky placené, protože jsou udržované, uklizené, je tam hodně laviček, míst na grilování, toalet a převlékáren. Tohle je spíš taková obrovská plovárna a někdo se o to musí starat. Roční poplatek je opravdu minimální a můžete pak do parku jezdit jak často chcete. My jsme s tím ale neměli zkušenost a tak jsme si koupili jen denní vstup, který tak výhodný není. Příště, až tam pojedeme, si pořídíme ten roční, protože tam určitě vyrazíme ještě na jaře a v létě. Kolem jezera je cyklo stezka, několik běžeckých okruhů a dá se tam jezdit také na kolečkových bruslích. V létě půjčují loďky nebo paddle board, jsou tam basketbalová hřiště nebo dětské prolejzačky. Prostě zábava na celý den.

Naše první pizza v USA. A hned naprosto netradiční. Za to by nás Američan nepochválil a hodil by nám takovou pizzu na hlavu. Tady musí být těsto vysoké, zasypané salámem a nejmíň půl kilem sýra, který se pak táhne na míle daleko.

Snědli jsme si pizzu a šli se projít. Jezero bylo ještě zamrzlé a několik rodin bylo na ledě a lovilo ryby. Projeli jsme celý park, vždycky někde vyskočili a prošli se. I když byla venku zima, potkali jsme poměrně dost sportujících lidí. V létě to tu ale bude žít mnohem víc. Grilované hot dogy a hamburgery budou cítit na míle daleko.

*Zamrzlé jezero a zimní příroda měla v parku taky něco do sebe. Uvidíme, co na jaře.*

Barevná duha v obchodě

V podvečer jsme se vydali domů. Po cestě jsme narazili na takové tržiště. Oba nás honila mlsná, tak jsme zastavili a šli se podívat, co prodávají. Měli neuvěřitelné kvantum čerstvé zeleniny a ovoce. Některé druhy jsme ani neznali. Co nás ale fascinovalo mnohem víc, bylo to, jak bylo vše umyté, čisté, vyskládané a krásné. Mohla bych tam jen stát a koukat na tu barevnou duhu. Koupili jsme nějaké ovoce a zeleninu a Jára našel arašídovo-čokoládovou pěnu. Přitáhl mě k chlaďáku a řekl: „Tohle bych ti chtěl koupit, myslím, že by ti to chutnalo.“ Já jsem neprotestovala, i když mi bylo jasné, že tam bude kopa cukru. Další zastávka byla Home Depot (český Hornbach), kde jsme vrátili zářivku, která nakonec nebyla potřeba. Vše, co si tady pořídíte, můžete do 90 dnů vrátit a nikdo ani necekne. Takže jsme slečně podali zářivku a peníze nám přistály na kartě bez jakéhokoliv dohadování.

*Jsem v ráji! To je něco pro mě! Pro člověka, který musí mít vše vyrovnané, uklizené a seřazené podle barev.*

Po večeři jsme si dali ten dezert a přišlo mi, že Jára možná i zalitoval toho, co v obchodě řekl. Podle jeho zářících očí mi bylo jasné, že by se nejraději zavřel do skříně a snědl celý krém sám. Jeho dětská radost je ale úžasná. Zbytek víkendu byl takový obyčejný, plný domácích prací, učení, vaření a odpočinku, protože venku bylo v neděli stejně pod psa. Uvidíme, co vymyslíme příště!