Poznámka na úvod: Tento článek je trochu jiný, osobní a hlubší. Proč ho vůbec sdílím? Možná abyste taky viděli, že se tady každou vteřinu nemáme tak bombasticky a neplujeme si na obláčku s růžovými brýlemi na nose. A že to s tou prací není úplně zadarmo. Těm, kteří se těšili na fotky jídla, měst a parků se omlouvám a slibuji, že příště už zase budeme cestovat.
Nový týden nezačal úplně podle těch představ, které jsem měla ve své hlavě, když jsem o životě v USA přemýšlela. Myslím si, že mít sny (ať už jakkoliv velké), je dobré. Aspoň pro mě je v životě důležité sny mít, snažit se jich dosáhnout a ne jen přežívat ze dne na den a pak si uvědomit, kolik let je fuč. Nicméně, i když náš sen přestěhovat se do USA nebyl jen krátkodobé vyšinutí mysli, nikdy jsem se vlastně nezamyslela, jak bude náš život vypadat. Možná jsem si představovala, že budeme objevovat, cestovat, užívat si a budeme mít vysněnou práci, která nás bude každý den bavit a naplňovat, ale na druhou stranu nás nezničí. A především tu práci hned seženeme, protože to přeci nebude žádný problém. Amerika je země neomezených možností, tak se to přeci říká.
Co ze mě bude?
Už během studia medicíny jsem si říkala, že si udělám potřebné zkoušky a přihlásím se do atestačního programu v USA. Tečka. Věděla jsem, že mě medicína většinu času nebavila a nedokázala jsem za celou dobu studia najít obor, který by mě oslovil (spíš jsem jen odškrtávala co teda rozhodně NE), ale nic jsem s tím nedělala. Všichni okolo a vlastně i já, mi říkali, ať tu školu hlavně dostuduji a pak budu moci dělat cokoliv. A protože mám poměrně velkou vůli, nejen, že jsem školu dodělala, ale zvládla jsem se šest měsíců v kuse učit na nejtěžší zkoušku, kterou jsem zatím složila. Prodloužila jsem kvůli ní studium medicíny a přišla o možnost promovat a končit školu se svými spolužáky. Tak velká byla motivace přestěhovat se do USA.
Jenže když jsem zvládla i druhou zkoušku ve Filadelfii a dokončila školu, přišel ten moment, který jsem tak dlouho odkládala. A co teď teda jako budu dělat? Do české nemocnice jsem nastupovat nechtěla a naštěstí ani nemusela. A tím, že jsme věděli, že brzy opravdu odletíme, mohla jsem rozhodování zase trochu oddálit a říkala si, že se to v USA prostě nějak vyvrbí. Jasně, přiletím do USA a hned na letišti už na mě bude netrpělivě čekat sám Trump se slovy: “Adélo, konečně si tady, čekali jsme na tebe a chceme ti nabídnout práci podle tvých představ. Dokonce ti i řekneme, jaké ty tvé představy jsou, když to sama nevíš.” Odlétali jsme s tím, že Jára bude chodit do práce, já budu mezitím čekat na pracovní povolení a učit se na třetí medicínskou zkoušku a něco prostě vymyslím (už tehdy mi bylo jasné, že to “něco” budu muset trochu zkonkrétnit).
Dělej to, co tě baví! A co to prosím pěkně je?
Všichni okolo mi říkali, že je to vlastně skvělé. Tím, že stejně několik měsíců nemůžu pracovat, se můžu věnovat tomu, co mě baví a najít si tu práci snů. Já jsem ale po sedmi letech vylezla z vězení s názvem medicína, kde byly všechny mé zájmy omezeny na minimum, kde jsem slýchala, že nikdy nemůžu být dobrý doktor, kde mě pochválili až při předávání červeného diplomu (alespoň jednou) a kde jsem ztratila většinu svého sebevědomí (neříkám, že to tak má každý, ale já se svou povahou to tak měla). Jak mám dělat to, co mě baví, když nevím, co mě baví? Sezení za stolem a učení, v kterém jsem přeborník, to rozhodně není.
Tři možnosti
Začala jsem zjišťovat jaké mám možnosti. Můžu se držet původního plánu, tedy zažádat o atestační program. V USA to ale funguje jinak, než v Čechách. Nemůžu začít pracovat hned, jak získám povolení. Tady se do programu hlásíte elektronicky a to pouze každé září. Nahrajete svůj životopis plný zkušeností, doporučující dopisy od lékařů z USA (zkušenosti z Čech tady moc velkou roli nemají) a výsledky ze zmíněných zkoušek. Pak následují na podzim pohovory v nemocnicích, které jste si jednak vybrali vy, ale které především zaujal váš životopis a pozvali si vás. Začátkem dalšího roku si sestavíte seznam nemocnic podle vašich představ a čekáte. V březnu je tak zvaný MATCH, kdy se dozvíte, jestli jste se do nějaké nemocnice dostali (taky se může stát, že se nikam nedostanete) a až v červenci nastoupíte do programu, jehož délka se liší podle oboru. Jinými slovy, pokud o atestační program požádám tento rok v září, nastoupím do práce až příští rok v červenci (mezitím samozřejmě můžu pracovat jinde, ale ne jako doktor). Honilo se mi hlavou spoustu myšlenek. “Adélo, už jsi strašně stará, musíš začít pracovat a vydělávat, nemůžeš pořád sedět na zadku.” Mnohem důležitější byl ale fakt, že pokud na residenturu (atestační program) půjdu, nebude to vůbec snadné. Žádných 40 hodin týdně a padla ve čtyři odpoledne s hodinovou pauzou na oběd. Ne, že by mi vadilo pracovat, ale jsem taky žena a chtěli bychom s Járou v budoucnu založit rodinu. A já bych chtěla naše děti vidět i jinak, než na skypu při službě nebo spící v posteli, když přijdu v noci domů. Když k tomu ještě připočtu fakt, že mě vlastně medicína nikdy nebavila, nejsem si úplně jistá, že o atestační program chci žádat a všechno tohle absolvovat. Navíc vůbec nevím, jaký obor si vybrat. Přelétám od praktika k rehabilitaci a ani u jednoho necítím, že to je ono. Na druhou stranu se nemohu ubránit pocitu, že když jsem vystudovala medicínu, jsem přeci předurčená k tomu, stát se doktorem. Nebudu toho pak litovat?
Druhou možností by byl výzkum. To ale taky není úplně snadné. Studenti, kteří už ví, že by se chtěli kromě klinické praxe zaměřit víc na výzkum, mohou rovnou nastoupit na program MD/PhD, což já jaksi už nemůžu. Většina pozic ve výzkumu navíc vyžaduje PhD a jeho získání tu není tak jednoduché, jako v Čechách (a hlavně je poměrně finančně náročné). Já jsem sice byla vloni čtvrt roku ve výzkumu ve Washingtonu, ale jiné zkušenosti nemám a tak by bylo těžké nějakou pozici získat.
Poslední variantou byla výživa. Ta mě vždycky bavila, zajímala a měla jsem pocit, že je to to, čemu se chci věnovat. I když po pěti měsících, kdy jsem se jí věnovala, jsem si tím taky nebyla už jistá. Přestože mám titul MUDr., nejsem tady v oblasti výživy dostatečně kvalifikovaná (a já to chápu, protože většina doktorů ví o výživě úplné prd). Pokud se chcete výživě věnovat, vystudujete vysokou školu a stanete se tzv. “registered dietician”. Já už žádnou školu studovat nepůjdu a přestože mám v oblasti výživy poměrně obstojné znalosti, nemám na to žádný papír. Na to, abych byla nutriční poradce nebo coach bez kvalifikace jsem si přišla zase trochu překvalifikovaná.
První dva týdny po příletu jsme měli tolik starostí, že se mé myšlenky na to, co se mnou bude, dostaly trochu do pozadí. Když jsme se ale přestěhovali do bytu a začala každodenní rutina, všechno to na mě padlo. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že jsem na nic. Každý den jsem seděla s křečemi v břiše sama za stolem, učila se, poklidila už tak uklizený byt (abych měla pocit, že aspoň něco dělám), došla koupit jednu věc do obchodu a několikrát za den utírala slzy. Tak takhle vypadá ten americký sen?
Tolik potřebný impulz
V úterý přijel Jára z práce a když viděl, jak smutně sedím za stolem, vytáhl mě ven na procházku a na kávu. Povídali jsme si a Jára mi zase opakoval, že mám hlavně dělat, co mě baví. Když jsem mu ale vysvětlila, že nevím, co to je a že bych potřebovala hodit záchranný kruh, že se tak trochu topím, začal nad tím uvažovat a říkat mi, jak to vidí on. Po několika ubrečených hodinách a probírání toho samého dokola mi řekl jednu větu: “Já vím, že na tu residenturu máš!” V tu chvíli jsem se naštvala a říkala si: “Tak to je výborný, takže to znamená, že všechno ostatní není dostatečně dobrý.” Pak ale přišel nějaký impulz seshora a mně se v mozku rozsvítila žárovka. Když vypíchnu obory, které mě na medicíně bavily, tak to byla anatomie, patologie a zobrazovací metody. Před medicínou jsem chtěla jít na architekturu, mám vizuální paměť a šla mi deskriptivní geometrie. Radiologie! Myslela jsem si, že se jí budu věnovat, když jsem se připravovala na první americkou zkoušku (proto jsem se na ní taky učila jak blázen, abych získala dobré skóre, které je vyžadováno), ale pak jsem se vydala směrem výživy a na radiologii zapomněla. Všechno mi to do sebe začalo zapadat (možná, že jsem to viděla jen já a prostě si to do sebe napasovala, ale to nevadí). Uvědomila jsem si, že by byla opravdu škoda, zahodit tu sedmiletou snahu a hodiny sezení nad učením. Půjdu na residenturu! Teda jestli se na ní dostanu..
Když se z lenochoda stane motorová myš
Jedna blbá myšlenka, jeden impulz a já měla energie na rozdávání. Začala jsem si zjišťovat informace a nechtěla jít spát. V duchu jsem si nadávala, proč jsem se někdy nezamyslela nad svým životem trochu víc. Mohla jsem se rozhodnout dřív a získat nějaké zkušenosti. Teď mám necelý půl rok na to, abych vyšperkovala svůj životopis, získala nějaké praxe a doporučující dopisy a já nevím, co ještě. Na druhou stranu,všechno se děje z nějakého důvodu a třeba bych to tenkrát viděla úplně jinak. Třeba jsem si musela chvíli od medicíny odpočinout, když jsem jí po sedmi letech tak nesnášela. Třeba jsem si musela zkusit cestu výživy, abych zjistila, že mě sice baví a chci si jí nechat jako hobby, ale nechci každý den s lidmi řešit to, jestli snědli červené nebo zelené jablko (samozřejmě to nechci zlehčovat). Věřím, že to všechno mělo nějaký smysl a jsem vděčná, že ten impulz přišel a nečekám na něj několik dalších let.
Ve středu jsem ráno vylítla z postele, najednou mělo smysl vstávat brzy. Najednou mi dávalo smysl se učit a připravovat na zkoušku, protože by bylo dobré jí nepokonit (předtím jsem se učila jen proto, abych si zkoušku dodělala a nelitovala, že jí nemám, což není zrovna velká motivace). Přes den jsem začala zjišťovat, co všechno musím zařídit. Radila jsem se s kamarády, kteří budou v září také žádat o residenturu a začala hledat stáže na léto.
Akce pro seniory
Odpoledne mě vyzvedla Leslie a jely jsme na akci, na které jsem pomáhala. Měla jsem pomáhat s přípravou, ale když jsme dorazily na střední školu, kde se akce konala, bylo už skoro vše hotové. A tak jsem se vždycky někde nachomejtla a zeptala se, s čím můžu pomoci. Najednou mi zvonil telefon a volal doktor Mike z New Yorku, že dostal mou žádost o stáž z radiologie a že pro mě sice nemá žádnou nabídku v Michiganu, ale měl by dvě v Chicagu. Já už ale měla zjištěné, že tato organizace nabízí stáže za nehorázné peníze a tak jsem poděkovala a slušně ho odpálkovala.
Věkový průměr dobrovolníků a pracovníků v neziskovce je tak 55 let. Občas mi přišlo, že nad něčím přemýšlejí déle, než to pak dělají. Jen rozmístění nápisů na určité řady v publiku jim trvalo asi dvacet minut. Nabídla jsem se, že pomůžu roznést ukazatele po škole, ale netušila jsem, že nám to bude trvat půl hodiny (přitom nešlo o nic jiného, než postavit čtyři ukazatele a nalepit čtyři papírky na dveře). Aspoň to uteklo a akce za pár minut začínala. Sedla jsem si na vyhrazená místa a poslouchala příběhy lidí, kterým změna stravy doslova zachránila život a obdivovala je, s jakou sílou o svých leckdy těžkých příbězích povídají. Přestávka byla velmi vtipná, protože jsme dostali plastové talíře, na pódium přišla paní cvičitelka a deset minut s námi cvičila, abychom protáhli po tom sezení svá těla. Co mě ale překvapilo bylo to, že cvičili úplně všichni. Nejen diváci, ale třeba i doktoři v oblecích, kteří na akci přednášeli. Všichni se bavili. To tady Američané umí. Po akci mě Jára vyzvedl a jeli jsme domů.
Noční sirény
Šli jsme spát a v jedenáct mi najednou začal neskutečně řvát mobil. Nebyl to ale příchozí hovor ani budík, tenhle zvuk jsem nikdy neslyšela. Co to proboha je? V polospánku jsem telefon vypnula a snažila se usnout. Říkala jsem si, že jsem asi zapomněla vypnout zvuk. Za hodinu ale řval Járy mobil a slyšeli jsme i mobil souseda pod námi. Co se to děje? Hoří? Na mobilu svítil tzv. “Amber Alert”. Zjistili jsme, že to je upozornění o tom, že ve vašem státě zmizelo dítě a pokud ho najdete, máte to nahlásit. A tu noc zrovna v Michiganu zmizely dvě.
Ve čtvrtek jsem si našla u jedné organizace stáž z radiologie v Chicagu, ale pak na stejnou stáž narazila přímo u toho doktora a tak jsem se mu hned ozvala. Že bych jela v červenci do Chicaga? Odpoledne mě doma vyzvedla kamarádka Amanda, s kterou jsem se chtěla už dlouho sejít. Jely jsme na večeři a povídaly si. Když jsme spolu bydlely ve Washingtonu, ani jedna z nás si nepředstavovala, že se za rok potkáme v Michiganu a budeme bydlet pár minut od sebe. Díky tomu, že Amanda loni v červenci nastoupila na residenturu z psychiatrie, mám ke spoustě informací snadný přístup. Ptala jsem se jí na všechno možné, abych si udělala trochu lepší obrázek o tom, co mě čeká. Kromě toho mi taky ukázala, kde se na iPhonu vypíná Amber Alert. Tu sirénu už znovu slyšet nepotřebuji.
Idylka
V pátek jsme si s Járou pustili film, dali dobrou večeři a odpočívali. Najednou jsem měla pocit, že z nás obou spadl velký balvan. Nikde není psané, že se na ten atestační program dostanu, ale aspoň to zkusím a nebudu si to pak vyčítat. Neříkám, že to bude lehké, že mě to bude vždycky bavit, ale tak to prostě v životě chodí. Našla jsem však vizi, za kterou se budu snažit jít a mám důvod mít zase úsměv na tváři. Ne ten americký, ale ten od srdce.
Po filmu nám na chvíli zatrnulo, když Jára nemohl najít své SSN, které má střežit jak oko v hlavě. Já jsem si už zase představovala katastrofální scénáře, že ho ztratil a někdo ho bude zneužívat a jak bude muset žádat o nové a to bude trvat věčnost. Naštěstí jsme ho při třetím procházení krabic našli a žádný z těch scénářů se nekonal. Pak už jsme se jen zavrtali do peřin a těšili se na víkend. Má být sice ošklivo, ale my stejně něco vymyslíme.
jardel.cz 