Týden utekl jako voda a byl tu zase víkend. My jsme tentokrát neměli žádný plán, protože hlásili špatné počasí. V sobotu jsme ale zjistili, že to není tak hrozné. Vyrazili jsme na procházku do Birminghamu. Jára se potřeboval nechat ostříhat a v centru je hned několik barber shopů a kadeřnictví. Vybral si jedno z nich a zmizel vevnitř. Já si mezitím zašla na kávu do Starbucksu a pozorovala ostatní. Někteří byli zabraní do své práce, jiní si skočili na sobotní kávu s kamarádkou nebo na odměnu po dřině ve fitku. Do půl hodiny byl Jára hotov. V kadeřnictví to fungovalo jako ve filmech. Přijdete, zapíšete se do knihy a posadíte se. Když na vás přijde řada, přesunete se do křesla zády k zrcadlu a jakmile je kadeřník hotov, slavnostně vás otočí a čeká na reakci. Jára byl spokojený, poděkoval a štrádoval si to ven.
Cestou nazpět jsme se ještě zastavili v Cupcake Station, obchodě s obrovským výběrem cupcaků. Vzali jsme si každý jeden na domů a vyrazili. Odpoledne jsme se vydali na další trh s ovocem a zeleninou. Ono to vlastně nejsou trhy, ale normální obchody, které se specializují především na prodej ovoce, zeleniny a kvalitních potravin. Opravdové farmářské trhy začnou v Birminghamu až v květnu, tak ty půjdeme určitě také obhlídnout. Na tento obchod jsme narazili díky letáku ve schránce. Všemožných reklam nám chodí opravdu hodně a často nám přijde také něco pro předešlé nájemníky. Myslím, že nás to časem bude otravovat, ale teď je to celkem fajn způsob, jak narazit na podniky, které máme v okolí. Kromě toho, že jsme chtěli zjistit, co v obchodě prodávají, jsem taky potřebovala trénovat řízení. Jára se mnou trénuje každý víkend, kdy odmítá sedat za volant a musím jezdit já. Občas je to hračka, jindy je celkem provoz a obyvatelé Michiganu jezdí jako hovádka.
Testujeme fitko
V neděli byl den svatého Patrika. My jsme ale zjistili, že většina akcí se konala už minulý víkend, přes týden nebo v sobotu. V neděli 17. března se toho už moc nedělo. A tak jsme odpoledne alespoň vyrazili do fitness centra, které máme přes ulici. Já jsem si tam totiž zařídila pětidenní ukázkový vstup a mohla vzít Járu s sebou. Ihned, co jsem se zaregistrovala, mi volala Sasha, která nás prý bude mít na starost. Domluvily jsme se na konkrétní hodině a když jsme do fitka přišli, Sasha s námi probrala vše přesně tak, jak to určitě dělá s každým. Měla perfektně naučený postup, vyplnila s námi dotazník, ptala se na naše cíle, motivaci a nezapomněla pochválit naše rozhodnutí, začít cvičit (to, že jsme to tam přišli vlastně jen obhlídnout, abychom měli představu, jsme jí neříkali). Také se ptala na to, jak se stravujeme a trošku valila oči, když jsem se rozpovídala. Nejtěžší část naší „cesty“ máme prý zmáknutou. Díky! Když nás prováděla po fitku, padaly z ní údaje jak ze stroje. “A tady je místnost na spinning, týdně pořádáme přes 200 lekcí. Tady je posilovací zóna, máme XYZ tun činek.” Naučené to měla perfektně, to se musí nechat.
Musíme uznat, že fitko je opravdu moc pěkné. Neustále tam někdo chodí a uklízí, na zemi se neválí špinavé ručníky nebo flašky a když někdo docvičí, uklidí nářadí zpět tam, kde si ho vzal. Je možné si zajít na lekce všeho možného, na stroje, zaposilovat, zahrát basket nebo rocketball (jednodušší verze squashe) nebo si zaplavat v bazénu a zajít do sauny. Další výhodou je to, že máte přístup do jakéhokoliv pobočky po celé Americe a Kanadě. Cena měsíčního členství tomu ale odpovídá (i když na USA to zase tolik není). Po hodině a půl cvičení jsme měli ještě zajít za Sashou. Ta ale odešla domů a tak se nás ujal samotný manažer. Hyperaktivní černoch, který byl neuvěřitelně otravný. Nechtěl nám aktivovat pětidenní vstup a nutil nás, ať se rovnou staneme členy, co se prý za pět dní změní. Po dvaceti minutách, kdy jsme se mu mile a s úsměvem snažili říct, že bychom chtěli těch pět dní, to stále nikam nevedlo. Jára už začínal chytat nerva, úsměv už dávno zmizel a když jsem se na něj otočila s dotazem, co teda budeme dělat, otráveně odpověděl, že si chtěl aktivovat ten pětidenní vstup, ale vidí, že to nebude tak jednoduché a že jdeme domů. V ten okamžik černoch otočil, najednou nebyl problém ten pětidenní vstup získat. Přesto jsme z fitka odcházeli poměrně otrávení, protože nám bylo jasné, že nás budou otravovat a přemlouvat a to prostě nemáme rádi. Netušili jsme, že zavolají hned další den.
Parkování na poli
V pondělí vyrazil Jára opět do práce. Cesta mu sice trvá jen patnáct minut, ale od auta musí ještě dalších deset minut pěšky. Prvních několik týdnů, kdy ještě neměl svou kartičku, mohl parkovat na parkovišti pro návštěvníky, které je hned u hlavního vchodu. Jeho kolega, který lítá každý týden z Chicaga, si vždycky půjčuje obrovský Jeep a Jára se divil, proč si proboha nepůjčí jiné auto, když ho používá jen na přejezd z hotelu do práce. Když ale dostal kartičku od vchodu, musel začít parkovat jinde, než na parkovišti pro hosty a ihned mu to došlo. Pokud totiž máte auto jiné značky, než té automobilky, parkujete na speciálním parkovišti, které je úplně na okraji celého komplexu. Jste prostě zrádci. Chcete mít jinou značku? Tak si parkujte na poli a choďte pěkně pěšky! I v dešti! To je mi ale divný přístup.
Krabice sem, krabice tam
Odpoledne jsem opět vyrazili do fitka. Já šla vyzkoušet lekci jógy a Jára si zaposiloval. Na józe nás bylo asi sto, ale přestože to byla taková masovka, cvičilo se dobře a paní instruktorka byla fajn. Chtěli jsme si jít ještě zaplavat, ale v bazénu zrovna skákaly americké bójky v plavkách a vycákali půl bazénu. V úterý jsem šla do fitka sama a zabrala poslední běžecký pás. Těch je tam sice asi třicet, ale po práci je holt pěkně narváno. Když jsem se vracela domů, byly už na trávě připravené velké pytle a plastové krabice s tříděným odpadem. Ve středu ráno totiž jezdí popeláři. Odpadky můžete hodit normálně do kontejneru, což děláme my, protože ho máme kousek od bytu. Ale lidé z předních domků už by to měli „moc daleko“ a tak prostě v úterý večer vynesou své pytle ven a postaví je na trávu. To totiž můžete jen 12 hodin před vývozem, který začíná v 7:00. Pokud třídíte, tak vedle postavíte také svou plastovou přepravku. Tady se totiž netřídí zvlášť papír, plast a sklo, ale vše se dává do jednoho koše s obrázkem recyklace. Ráno přijede nejdřív jedno auto a odveze komunál a pak druhé, které vezme tříděný. Chlapík, který plastové přepravky vysype je pak mrskne zpátky na trávu, naskočí na auto a odjede. V úterý večer tedy procházíte kolem smradlavých pytlů a ve středu odpoledne přeskakujete přepravky, které jsou poházené úplně všude. My už máme také svou přepravku se symbolem a možná jí někdy půjdu hledat na koleje, které máme za domem. Pán popelář se s tím totiž nemastí.
Dovoz balíků
Další věc, která tu funguje jinak, je dovoz balíků. Kolikrát se mi v Čechách stalo, že sem čekala doma na balík a pak ve schránce našla papírek s nápisem “adresát nezastižen” a musela na pitomou poštu! Tady se dozvíme o tom, že nám přišel balík buď tak, že o něj zakopneme, když otevřeme dveře nebo přijde email, že byla objednávka vyřízena. O víkendu jsme si v jednom obchodě objednali tři věci a každá měla přijít jiný den. O té první jsem se dozvěděla díky emailu, sešla jsem dolů do předsíně, kde už byla opřená krabice s mým jménem. Žádné podepisování, předávací protokol či identifikace. O druhou krabici následující den Jára zakopl, když šel do práce. Při třetí krabici jsem dokonce viděla pána z okna a čekala, že třeba zazvoní. Když naskočil do auta a odjel, usoudila jsem, že je asi balík dole za dveřmi. V létě se balíky nedávají ani za dveře, ale jen na trávu před vchod. Aspoň vím, že si nesmíme objednávat ořechy, protože ty by místní veverky určitě rozkradly. Varná konev je asi moc nezajímá…
Malý bílý drátek
Ve čtvrtek se opět zastavil Bob a po dvou týdnech chtěl vyřešit nefunkční zásuvku v koupelně. Tentokrát byl celkem umírněný a chtěl si hodně povídat. Rozebral zásuvku a u toho mi dával tipy na další restaurace a výlety, které musíme podniknout. Také se chlubil tím, kolik má aut a jak si užívá důchod. Po několika minutách zjistil, že v zásuvce chybí jeden drátek. V tu chvíli mi to došlo. Já jsem jeden malý, bílý dráteček vyhodila, když tu byl Bob a elektrikář naposledy. Všechno fungovalo, dali to dokupy a já po nich jen uklízela spoušť. Bob tedy zavolal elektrikáře a ten slíbil, že se na to v pátek podívá. Další věc na seznamu byla díra v okapu, kterou prý musí opravit místní sdružení. Hned následující den napsal Bob email, který mě naprosto odrovnal. Kromě fotek, které jsem mu poslala, celou situaci hrozně zveličil. Vlastně naznačil, že pokud se ta díra v okapu okamžitě neopraví, hrozí, že voda zničí celý balkón a zateče do domu a vzniknou škody za desítky tisíc dolarů. V podstatě spadne celý dům! On prostě ví, jak na to. Tak snad nám tu díru brzy opraví. Další den přišel elektrikář a mně bylo úplně jasné, v čem je problém. Prohlédl rozebranou zásuvku a sdělil mi, že tam chybí uzemňovací kabel. Odešel do auta a vrátil se s malým, bílým drátkem (byl mi velice povědomý). Za pár minut byla zásuvka opravená a elektrikář zmizel. Uf, tak to by bylo.
Večer jsme plánovali vyrazit na večeři a o víkendu zase na výlet. Ale o tom zase příště.
jardel.cz 