Gastroturistika

Poprvé v restauraci

Během týdne jsme si uvědomili, že jsme za ten měsíc a půl, co tu žijeme, nebyli v žádné restauraci. Byli jsme párkrát na jídle, ale vždycky šlo o podniky, které sice nabízí zdravější jídlo, než McDonald a KFC, ale vlastně jsou to také fastfoody. Na pátek večer jsme proto vybrali jednu z několika restaurací, které nám Bob doporučil. Během týdne se mi podařilo na léto dohodnout měsíční stáž v Chicagu a tak bylo i co slavit.

Nejdříve jsme vyrazili do nedalekého nákupního centra Oakland Outlet Mall, kde jsme zjistili, že tam není vůbec nic zajímavého. Byla to taková americká verze nákupního centra Nové Butovice v Praze, kde to taky často zeje prázdnotou. My hlavně nejsme nakupovací typy, takže mě vlastně ani nepřekvapuje, že jsme celý komplex prošli za pár minut a podívali se jen do HMka a sportu. V jedné části obchodu jsme narazili na děti prodávající cookies. Na tom není nic moc zvláštního, malí skautíci tu mají stolečky plné cookies na každém rohu. Spíš nás překvapuje ta jejich odhodlanost, sebevědomí a nebojácnost. Malé holčičky pyšně držely krabice a vykřikovaly: “Girl scout cookies!”. Všimli jsme si toho už při prohlídce v Nature Stage parku, kdy se děti hlásily o slovo, měly dotazy a aktivně se zapojovaly během prohlídky. To jim zůstane až do dospělosti a přestože si o nich mnoho lidí myslí, že jsou hloupí, umí využít to, co mají a nebojí se vyjít s kůží na trh. Na rozdíl od sezení na zadku a opakování: “Já bych to udělal lépe.” A to se mi na nich líbí.

Přejeli jsme šestiproudou silnici a zaparkovali u mexické restaurace Azteca. U vchodu už čekala moc milá slečna a dala nám pořadové číslo. V restauraci bylo narváno, ale vše fungovalo tak dobře, že jsme čekali jen pár minut. Objednali jsme si a probírali celý týden. Během mého výměnného pobytu mě brala “host family” do restaurací opravdu často, Jára také byl v různých podnicích, ale spolu jsme vlastně na večeři ještě nebyli. Jídlo přinesli během pikovteřiny a byla ho samozřejmě americká porce, tedy hromada. Kdyby nás to napadlo dřív, nemuseli jsme se nacpat k prasknutí a mohli si vzít zbytek s sebou. Kdybychom chodili na večeře každý večer, byli by z nás velmi rychle otesánci.

Obrovská porce zeleniny a k tomu další talíř s fazolemi, rýží a guacamole. Myslím, že by se z toho najedla celá rodina.

Bloomer Park

V sobotu dopoledne jsme se vydali na krátký výlet do Bloomer parku, který je zhruba půl hodiny cesty od našeho bytu. Vzali jsme to ještě přes centrum Birminghamu, protože jsem si chtěla vyzkoušet nové běžecké boty. Kromě bot jsem si zkusila také řízení a parkování v „centru“. Cesta do parku nebyla zrovna nejtěžší, protože jsem zabočila na jednu silnici a pokračovala po ní asi patnáct kilometrů. Vždyť to říkám, že je tady všechno za rohem.

V parku to bylo moc pěkné. U parkoviště jsme se dočetli, že zde mimo jiné vede cyklotrasa, která pokračuje další desítky kilometrů oběma směry. Až budeme mít kola, určitě podnikneme nějaký výlet a zajedeme si třeba až k jezeru St. Clair u Detroitu. Park jsme prošli křížem krážem, objevili dětské hřiště, místa na piknik, velodrom, kopec upravený na sáňkování a bobování a spoustu běžeckých cestiček. Bylo pěkně a tak jsme cestou potkali poměrně dost lidí, kteří taky vyrazili na čerstvý vzduch. A všichni nás samozřejmě s úsměvem zdravili.

Procházka parkem a krásné počasí. Sice jsme se občas ještě rochnili v blátě, ale brzy už příjde to očekávané jaro. Aspoň doufáme!
Řeka, podél které vede zmínená cyklosteska. Malinkatými cestičkami je ale protkaný celý park.
To by bylo, aby i na bobovacím kopci nebyly instrukce. Musí být holt jasné, kde se sáňkuje a kde se chodí!

Nakupování

Při zpáteční cestě jsme se zastavili na oběd v Whole Foods. To je řetězec obchodů, kde prodávají kvalitnější potraviny. Většinou mají vše jak bio, tak nebio, prodávají pečivo, které se nejvíce blíží tomu našemu, najdete tam vajíčka od šťastných slepiček nebo třeba čerstvá ořechová másla a spoustu obilovin, luštěnin, ořechů, které se prodávají na váhu do vašeho obalu. Já si ale vždycky dělám srandu, protože se tam dá koupit i spousta drahých blbostí. Ale ne ledajakých, ale bio blbostí! Mým oblíbencem je bio cukr nebo arašídové máslo s bio palmovým olejem za deset dolarů. My máme Whole Foods přes cestu a v pátek je většinou narvané parkoviště a lidé od pokladny odjíždí s přetékajícími košíky za stovky dolarů. Chodíme tam ale rádi, protože třeba odečítají sumu za tašku, když si přinesete svou. Pokud žádnou nemáte, automaticky vám nákup naskládají do papírové tašky, vy jen zaplatíte, prodavač vám s úsměvem podá nákup a popřeje pěkný den. To mimochodem funguje v jakémkoliv obchodě. Jen třeba ve Walmart, který není tak pokrokový, vám naskládají nákup do dvaceti plastových tašek a nechápou, když máte svojí plátěnou. Ale usměvaví, milí a komunikativní jsou všude, většinou vám dokonce poděkují za to, že jste si nákup naskládali do tašky sami. Nějak si nedovedu představit, že by nám ta nepříjemná paní v Tescu, Albertu nebo jiném obchodě, musela ještě skládat nákup do tašek.

V Whole Foods si můžete také rovnou koupit oběd nebo večeři. Přímo mezi regály mají každý den teplý a studený bufet, kde si vyberete, na co máte chuť a u pokladny vám to jen zváží. Kolem bufetu v našem Whole Foods vždycky jen projdeme a tak jsme se rozhodli ho konečně vyzkoušet.

Plná krabice listí a spokojená Adél.

Pokračovali jsme na nákup do našeho oblíbeného Trader Joe’s, ve kterém jsem ve Washingtonu nakupovala celkem často. Je to zase trochu jiný typ obchodu a člověk tam koupí zajímavé věci. Následovaly ještě další zastávky. Jednou z nich bylo zahradnictví, kde jsme chtěli pořídit nové kytky do bytu, ale zjistili jsme, že ceny jsou poněkud vesmírné. Vzhledem k tomu, že není jisté, jestli přežije, nechceme riskovat, že koupíme nějakou krasavici za padesát dolarů a buď jí Jára přelije nebo já vysuším.

Budeme mít návštěvu

Posledních několik dní jsme s Járou hledali letenky pro naše rodiče. A v sobotu večer Jára konečně koupil letenky pro své rodiče, Monču a Martina. Takže budeme mít v září návštěvu! Budeme teda muset do té doby ještě trochu dovybavit byt, protože pro šest lidí není dělaný, ale to doladíme. A těšíme se, až jim to tu ukážeme.

V neděli odpoledne se situace opakovala a tentokrát jsme kupovali letenky pro naše, Barunku a mojí babičku. Mám neskutečnou radost, že v létě přijede i babička a budu všem moct ukázat kromě Michiganu také Chicago, které za to opravdu stojí.

Happy hour

Po letenkovém šílenství jsme chtěli trochu protáhnout nohy. Jára si našel podnik v Birminghamu, kde prý prodávají morkovou kost, kterou miluje. A tak jsme v podvečer vyrazili na “happy hour” do Papa Joe’s, což je bistro, které je součástí stejnojmenného obchodu. Bistro je přímo nad obchodem a je otevřené do prostoru, takže pod sebou vidíte nakupující. Vaří ze surovin, které si dole můžete rovnou koupit. Číšník nás usadil, představil se a sdělil nám, že se o nás bude starat. V tu chvíli přišlo chvilkové zklamání, protože Jára zjistil, že na menu morkovou kost už nemají (na internetu je menu z roku 2017). Vybrali jsme si něco jiného a pozorovali chod obchodu pod námi. Byl to moc příjemný zážitek, jídlo nakonec taky chutnalo a obsluha byla skvělá. Před odchodem se ještě Jára ujistil, že morkovou kost neprodávají ani dole a šli jsme domů.

Cestou do Birminghamu. Takový normální gigantický dům a Jeep v popředí. Tak takhle to vypadá v našem okolí.
Moc dobrá večeře a hlavně skvělý zážitek v restauraci nad obchodem. Ani bych nevěřila, jak příjemné může být pozorování chodu podniku.
Cestou domů jsme šli kolem apartmánů 555, o kterých jsem se zmínila, když jsme hledali byt. Jára by se tam nastěhoval hned, ale když jsme viděli, že je celá jedna stěna prosklená, jsem moc ráda, že jsou mimo náš rozpočet. Myslím, že nepotřebuji, aby někdo pozoroval, jak vaříme, sedíme, jíme nebo spíme.

Jací jsou Američané?

Přátelští a usměvaví. To jsou první dvě slova, která mě napadnou. Vyprávěla jsem o otravném finančním ve Volkswagenu a ještě otravnějším manažerovi ve fitku, ale to byli ve výsledku jediní dva lidé, kteří nebyli milí, příjemní a ochotní (respektive oni milí a ochotní byli, ale až moc). Všude, kam vejdeme se lidé smějí od ucha k uchu. Když se jdeme projít a na chodníku někoho míjíme, vždycky nás pozdraví (i bezdomovec v Detroitu pozdravil). Když jdeme do obchodu, vždycky se zeptají jestli jsme našli vše, co jsme hledali a popřejí nám pěkný den. Když přecházíme přes cestu (i tam, kde nemáme), automaticky nám zastaví a mávnou, ať jdeme. O neziskovce, ve které pomáhám, ani nemluvě. V jakýchkoliv službách jsou prostě příjemní lidé. Od prodavačky ve Walmartu, přes pána na poště, mladou slečnu ve Starbucksu, číšníky v restauraci až po realitní makléře a pracovníky v bance. A je to nakažlivé.

Tak a další víkend je za námi a tentokrát byl hlavně o zkoušení nového jídla. My už se těšíme na ten další, protože bude pěkně nabitý. Také začínáme plánovat návštěvu mé „host“ rodiny u Niagárských vodopádů a výlet za Járy kamarádem do Toronta. To bude bomba!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s