Prožít nebo odškrtnout?

Kdo mě trochu zná, tak asi ví, že jsem mistr plánování a “To DO” listů. Občas jsou mé seznamy až nemožně dlouhé, ale ten pocit při odškrtávání splněných úkolů mi za to stojí. A tak je jasné, kdo z nás dvou plánuje veškeré výlety a připravuje harmonogram dovolených.

Dřív jsem byla schopna naplánovat celou dovolenou od načítání informací v průvodcích a na internetu přes balení, nakupování jídla, výběr míst, která navštívíme až po délky přesunů a ubytování. Bavilo mě to! Problém byl v tom, že jsem často chtěla stihnout většinu věcí za polovinu času, než bylo uvedeno. Když v průvodci psali dva dny, my to stihli za jeden! Pamatuju si jak jsme před šesti lety letěli za kamarádem Davidem do Londýna kde byl na ročním programu a jeden den jsme nachodili skoro třicet kilometrů. Zavítali jsme do míst, o kterých ani on po osmi měsících neměl nejmenší tušení a po našem odjezdu tam bral další kamarády, co přijeli na návštěvu.

Ať už v Thajsku, na Islandu, ve Španělsku, v Amsterdamu nebo na Slovinsku, vždycky jsme nachodili desítky kilometrů a snažili se odškrtnout co nejvíc vyhlášených a doporučených míst. Občas to ale vypadalo spíš jak orientační běh. V Kolíně nad Rýnem jsem si dokonce udělala dopolední dvaceti kilometrovou procházku snad po všech kostelech co tam jsou. Když jsem byla u pátého, přestala jsem fotit a proto si většinu z nich už ani nepamatuji. Možná by bývalo bylo lepší zajít do nějaké místní kavárny, koupit něco dobrého na zub a pozorovat okolí.

Postupně jsem si začala uvědomovat, že o odškrtávaní seznamů to cestování není. Je sice super vidět tolik věcí a projít město křížem krážem, ale v paměti mnohem snáz utkví momenty, než místa. Stejně si mnohem víc pamatuji jak jsme na Islandu potkali Kanaďany, kteří nás svezli na vyhlídku, jak jsme se jedno ráno probudili a kolem stanu se promenádovalo stádo ovcí, jak jsme na Korsice během jedné tůry děsně zmokli a schovávali se po boku krav v křoví, jak jsme si v Amsterdamu půjčili kola a jeli se projet k mlýnům a cestou tam voněl nejdřív chmel a pak čokoláda, jak jsme na Slovinsku leželi na dřevěném molu u jezera Bled a koukali na kachny a děti, co tam pobíhaly, jak jsme si v Barceloně chodili na trhy pro vynikající čerstvé ovoce nebo jak jsme na Kanárech jedli místní avokáda po kilech. Kdybych tolik nefotila a neukládala si všechny plány předešlých dovolených do počítače, určitě nejsem schopna vyjmenovat všechna místa a vyhlášená zákoutí, která jsme navštívili.

Začátkem září jsme byli s Járy rodinou na skok v Torontu. Zastavili jsme se tam při cestě z Niagarských vodopádů a během pěti hodin si prohlédli to nejdůležitější. V jeden okamžik jsem se odpojila, koupila si kávu a sedla si na venkovní zahrádku s úžasným výhledem. Tam mě to trklo! Seděla jsem sama u stolečku, pozorovala paní u vedlejšího stolku, ke které si přisedla úplně neznámá paní a ty dvě se daly do řeči jak kdyby se znaly desítky let. Sledovala jsem jak do Starbucksu chodí mladí muži a ženy ve sportovním a odnášejí si překapávanou kávu nebo čaj jako odměnu po ranním tréninku. Přišel i pán s malým pejskem, na kterého jsem mrkala zatímco si páníček skočil pro své latté. Z čista jasna se tam také zjevil bezdomovec, který se rozčiloval, převrátil květináč a odbelhal se pryč. Seděla jsem tam a pozorovala rušnou ulici, troubící auta, spěchající lidi i potulující se turisty. O hodinku později jsme si s Járou koupili oběd do krabičky a donesli ho na promenádu. Seděli jsme na lavičce, pozorovali jezero Ontario, připlouvající a odplouvající lodě, přistávající a odlétající letadla, nějaké slečny, co se fotily u vody a desítky lidí, kteří se šli při sobotě projít. Tohle pro mě odteď bude Toronto. Ne ty stovky skleněných budov…

Půlhodinka pozorování ruchu Toronta.
Oběd na promenádě u jezera Ontario a sledování okolí.

Stejný pocit jsem měla v Chicagu, když jsem se vracela domů ze stáže. Radši jsem vyrazila dřív a na Union Station v centru Chicaga jsem byla s dvou hodinovým předstihem. Po předešlé zkušenosti jsem nehodlala kráčet po městě s kufrem a tak jsem si sedla na zahrádku nedaleko nádraží. Jedla jsem oběd, svítilo slunce, foukal lehký vítr a kolem mě byl slyšet ruch velkoměsta. Ulice narvané k prasknutí, houkání sanitky, troubení aut nebo cinkání zvonků, štěbetání kamarádek či důležitá jednání obchodních partnerů. Přišla jsem si jako ve filmu. Seděla jsem u stolečku a snažila se ten moment zachytit a uložit hluboko do paměti. Škoda, že na takové momenty máme málo času. Nebo to aspoň říkáme…

Jeden krásný letní den v Chicagu a hodinka před odjezdem vlaku.

Upřímně řečeno jsem ale sama tu zlatou střední cestu ještě nenašla. Když jedeme někam poprvé, pořád mám někde hluboko uloženou představu, že musím vidět co nejvíc. Vytěžit z toho maximum, i kdybychom měli na hubu padat! Odškrtnout si těch TOP 20 míst, které přeci musí každý navštívit, protože to řekl jakýsi pán na Youtube. Až když jsem tam podruhé, začínám si všímat menších a tak obyčejně krásných momentů.

Myslím si, že se nám to nejlépe povedlo skloubit teď na dovolené po amerických parcích. Navštívili jsme velkou spoustu míst, ale udělali si čas i na kávu s výhledem, návštěvu místního podniku na Route 66, na čtení knihy před spaním, nespočet západů a východů slunce nebo na obyčejné několika minutové pozorování. Ale o tom vám povím zase někdy jindy. Máte se na co těšit!

Dneska prý dávají v televizi Grand Canyon- North Rim.

A co vy? Jste spíš plánovači honící se za místy a fotkami nebo požitkáři a povaleči?

Tak zase příště. Mějte se krásně!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s