Jezdíme na červenou aneb jak jsme dostali michiganské řidičáky

Je to už nějaký ten měsíc, co máme s Járou michiganské řidičáky. Ke konci května nám totiž bylo jasné, že už je po čtyřech měsících života v USA na čase o něj zažádat. Nejen, že nám ke konci roku propadnou ty mezinárodní, ale budeme mít díky místním o dost levnější pojištění a také americký průkaz totožnosti. Jára se na celý proces vrhl jako první a tak už od začátku června nemusí paní v samoobsluze při kupování vína luštit datum narození na jeho české občance. V Americe se totiž vždycky uvádí nejdříve měsíc a až pak datum, takže jedné prodavačce hučela kasa, když se tam snažila naťukat čtrnáctý měsíc. Mně k českému a mezinárodnímu přibyl ten americký na konci srpna a přestože jsou mé řidičské schopnosti dost omezené, jsou evidetně dostačující už na dvou kontinentech. Oba jsme měli dost odlišný přístup, který naprosto přesně vystihuje naše povahy. Co všechno je tedy potřeba k získání řidičského průkazu v Michiganu? A jak jsme se vůbec aklimatizovali na americká pravidla dopravy?

SOS aneb volání o pomoc

Jednoho dne ke konci května si Jára během několika minut našel základní informace o tom, jak získat michiganský řidičský průkaz. Připravil si potřebné dokumenty a během týdne vyrazil na “SOS” (Secretary of State Office), což je úřad, kde se žádá o řidičáky. Je to současně také místo, kde je snad v každou denní hodinu minimálně stovka lidí. Když vejdete dovnitř, zaregistrujete se v kiosku pomocí svého telefonního čísla a můžete si průběžně zjišťovat, kolik lidí je před Vámi. Když pošlete první SMS, vyskočí na Vás číslo pohybující se mezi 80-100 lidmi, což odpovídá zhruba 2-3 hodinám čekání. Hodně lidí proto odjede pryč, průběžně si kontroluje stav fronty a vrátí se až, když je před nimi jen pár lidí. Někteří však nečtou upozornění, že musíte být uvnitř budovy do sedmi hodin, jinak Vás tam nepustí a pak se děsně rozčilují, když se v půl osmé dobývají na dveře, že už jsou na řadě. Co mě ale mile překvapuje je to, že přestože úřad oficiálně zavírá v sedm hodin, odbaví všechny, co do budovy vešly před zavíračkou. To znamená, že tam pravidelně pracovníci zůstávají do osmi až půl deváté.

Zpátky k procesu, na první přepážce probíhá kontrola dokumentů, aby se zamezilo tomu, že lidem nějaký důležitý papír chybí a dozví se to až po těch x hodinách čekání. Járovi jeden dokument chyběl, ale v pohodě si ho zvládl zajet vytisknout do nedaleké tiskárny. Člověk by si mezitím asi stihl zajít i na šestichodovou večeři.

Test pravidel silničního provozu

Když se vrátil a přišla na něj řada, poslali ho k počítači na písemný test. Test se skládá ze dvou částí. Tou první jsou značky, kde musíte mít 6 z 8 správně a druhou je pak test z pravidel dopravy, kde musíte správně zodpovědět 40/50 otázek. Vždycky je na výběr ze tří variant a jen jedna je správná. Test ze značek by zvládl snad i ten, kdo v životě neřídil. Na obrázku je železnice, invalida, auto sjíždějící kopec, pán s lopatou, svítící školní autobus nebo například maximální povolená rychlost a občas mi přišlo, že je těžší vymyslet tak komické nesprávné odpovědi, než správně odpovědět.

Járův přístup byl takový, že se na test absolutně nepřipravil. Pravidla dopravy nejsou těžká, ale několik věcí tu prostě funguje jinak, nehledě na jednotky, ve kterých se vzdálenosti uvádějí. U značek zaváhal jen jednou, když si řekl, že přeci nemůže být daná značka tak jednoduchá (instrukce na ní byla slovně napsaná). To je v Americe poměrně typické. Dost značek je psaných, to znamená, že značka označující zákaz odbočení na červenou na sobě má napsáno “No turn on red” (Zákaz odbočení na červenou). Podobně značka přikazující pravému pruhu zahnout doprava na sobě má napsáno “Right lane must turn right”.

Při testu z pravidel dopravy tam Jára odpovědi střílel dost od boku a po pár otázkách stoupal i počet chyb. Stejně rychle stoupala také nervozita, ale nakonec získal 40/50 a tak bez jakékoliv přípravy splnil psanou část. Pak už jen prošel očním vyšetřením a dostal poukaz na jízdy. V testu pravidel dopravy nás rozesmálo několik otázek jako třeba jakým směrem máte jet na kruhovém objezdu, co dělat, když projíždíte kolem nevidomého (jednou z možností bylo zatroubit a přidat), jestli jsou řidiči, kteří za jízdy jí lepší řidiči, protože nemají hlad a podobně. Na druhou stranu nás pak překvapily otázky typu kolik promile můžete mít v krvi nebo jak dopředu máte před odbočením začít blikat. Když si nepřečtete žádné výukové knihy, tak střílíte od boku jestli je to 100 stop nebo 120. Převážně je ale test velká sranda.

Jízdy aneb přijeď vlastním autem

Druhou částí jsou tedy jízdy, které si musíte domluvit s nějakou autoškolou v okolí. Zaplatíte 50 dolarů, domluvíte se na dni a hodině a dostavíte se ve svém vozu do kanceláře. Ano, jízdy se tady dělají ve vlastním autě, které musí být zaregistrované a pojištěné. A tak nám přijde trochu komické, že se na praktickou zkoušku nutnou k získání řidičáku dovezete sami a po jejím splnění zase sami odjedete domů. Vím, že v některých státech autoškoly shrábnou poplatek a když vidí, že už nějaký ten pátek jezdíte a máte řidičák z Evropy, nechají Vás objet blok a předají certifikát. V autoškole, kterou jsme si vybrali my, tomu tak ale nebylo.

Na úvod musíte předvést schopnosti manipulace s vozidlem. A tak musíte přijet k čáře a zatroubit, když jste méně než 20 palců od ní. Nesmíte jí samozřejmě přejet. Pak musíte zacouvat do vymezeného místa a nakonec zaparkovat podélně. Podélné parkování není povinné ve všech státech, ale v Michiganu zrovna ano. I když podle toho, co občas Američani předvádí si myslím, že podélně parkují jen během té zkoušky. Když splníte první část, vydáte se na silnici. Tam si paní instruktorka poctivě odškrtává všechny požadované schopnosti. Jedete po obyčejné silnici, projíždíte obytnou čtvrtí, musíte najet na dálnici a sjet, střídat pruhy, zahnout doprava na červenou, zahnout doleva, odpovědět na pár otázek, zapnout rádio- ale pozor, jen když je to bezpečné! No prostě celých 30 minut jezdíte po okolí a jak cvičená opice plníte instrukce. Jára test s automatem zvládl po deseti letech řízení manuálu překvapivě na jedničku. A tak dostal certifikát a čekala ho opět návštěva SOS. Po třech hodinách čekání se dostal k přepážce, zaplatit 20 dolarů, nechal se vyfotit a za týden měl řidičák ve schránce. Celkově mu celá akce zabrala necelé tři týdny, nula hodin přípravy, dva výlety na úřad a šest hodin čekání.

První část praktické zkoušky byla manipulace s vozidlem. Pokud máte parkovací senzory nebo dokonce kamerku, můžete je při zkoušce klidně používat. Jde jim hlavně o to, abyste dokázali ovládat své vlastní auto.

Když jde na zkoušku šprt

Já jsem se toho upřímně dost bála. Vzhledem k tomu, že jsem se do konce června učila a pak odjela do Chicaga, dostala jsem se na zkoušky až ke konci července. Má příprava se samozřejmě lišila. Cestou ve vlaku z Chicaga jsem si udělala čtyři zkušební testy a doma pak ještě další tři. Sbalila jsem si stejné dokumenty jako Jára a vyrazila na úřad. Tam jsem vystála frontu na kontrolu dokumentů, prošla očním testem, kde jsem s brýlemi přečetla jeden řádek písmen a byla poslána k počítači. Značky se mi po šesti správně zodpovězených otázkách vypnuly, což mě dost vyděsilo. Test je ale nastaven tak, že pokud získáte požadovaný počet bodů, nemusíte pokračovat. Test z pravidel dopravy se mi tak vyplnul po 41 otázkách, protože jsem jich měla už 40 dobře. Prostě šprt no, co Vám budu povídat. Zabralo mi to celkově asi pět minut narozdíl od pána Araba s turbanem na hlavě, který seděl vedle mě, vůbec zadání nerozumněl, protože neuměl ani slovo anglicky a zhruba po dvaceti minutách usnul. Když jsem přečetla asi polovinu knihy a konečně se dostala na řadu, zjistila jsem, že jeden z dokladů potrvzující, že v Michiganu bydlím, je nedostačující. Járovi stačil, ale mně prý ne. A tak jsem dostala růžový papírek, který mi měl zajistit to, že když se na úřad vrátím další den, nebudu muset čekat tři hodiny, ale dostanu se na řadu rovnou. Naštěstí tomu tak opravdu bylo a další den jsem úspěšně podala přihlášku a dostala potvrzení na jízdy.

Jízdy probíhaly podobně jako u Járy s tím rozdílem, že jsem týden před tím každý večer trénovala na parkovišti u nedaleké školy podélné parkování. Jízdy jsem si dala na sobotní brzké ráno a odvezla se před kancelář. Parkování jsem zvládla a vydala se do provozu, respektivně do prázných ulic. Instruktor mi jasně řekl, že mám zvýšit rychlost na maximální povolenou a když pojedu 2-3 míle za hodinu přes, nic se nestane. Běda, jestli pojedu pomaleji! To je prostě přístup místňáků. Přesně po třiceti minutách jsem opět zastavila před kanceláří a dostala certifikát. Přejíždění z pruhu do pruhu a cestu na dálnici jsem předvedla na vymetených silnicích, kde by to zvládla i cvičená opice. Nutno dodat, že jsem někdy jen odhadovala, jestli můžu jet nebo ne. Potom, co jsem držela certifikát v ruce jsem se ještě na určitá pravidla zeptala instruktora. To, že se v Americe může odbočovat doprava na červenou jsem už vstřebala, ale že můžete odbočovat na červenou i doleva, to mi občas hlava nebere.

Je to tam! Umím řídit s automatem.

Když jsem se pak v týdnu ráno vydala na úřad, bylo přede mnou opět asi 90 lidí. Po dvou a půl hodinách jsem se tam vrátila, abych zjistila, že mi zase jeden doklad chybí! To je prokletí prostě. Dostala jsem opět ten růžový kus papíru a další den mohla jít přednostně. Akorát se mě ujala slečna, která se zaškolovala a tak jsem na přepážce přešlapovala asi 70 minut. Musela jsem opakovat oční test, upozornit jí na chybu ve jménu, kvůli které následně předělávala celou žádost, pak jsem se vyfotila a co nejrychleji upalovala pryč. Celkově mi akce zvaná řidičák zabrala měsíc, tři hodiny přípravy, čtyři výlety na úřad, 8 hodin čekání a nabourané auto! Když jsem totiž složila zkoušky a odřídila domů, zjistila jsem, že mi instruktor zapomněl vrátit důležitý papír, bez kterého mi úřad nevydá řidičák. Vyrazili jsme tedy zase 25 minut do kanceláře autoškoly a zaparkovali před vchodem. Čekali jsme na instruktora, který zrovna dokončoval jízdu s nějakou asijatkou. A ta nám při závěrečném parkování odřela auto. Nejen, že jí instruktor nezastavil (k čemu tam sedí, to netuším), ale mohla si na parkování vybrat asi tak tři místa vedle a nemusela se sáčkovat hned vedle nás. O týden později nás pak nabourala ještě jedna paní (to byl ale týden) a tak si nechám vyprávění o opravě auta, jednání s pojišťovnou a volání policie na příště.

Celkově si myslím, že není na získání michiganského řidičáku zhola nic těžkého. Pokud se obrníte trpělivostí, vezmete si na úřad tlustou knihu a radši všechny dokumenty, které doma máte, vyberete vždycky tu nejstupidnější odpověď v testu, zaplatíte 70 dolarů a nesrazíte kužely při parkování, natožto člověka či zvíře během jízdy, zvládnete to levou zadní.

Zajímavosti silničního provozu

Získat řidičák nebylo tak těžké, první měsíc jsme se ale museli aklimatizovat nejen na mrazivé počasí, gigantické díry na silnici a neprotažené, zasněžené a zledovatělé cesty, ale také na odlišná pravidla silničního provozu. A tak se s Vámi o nějaké podělím.

Kdo dřív přijde, ten dřív jede

Jednou z věcí, na kterou jsme si trochu zvykali, jsou tak zvané “All-way STOP”. Pokud totiž není v křižovatce semafor, vždycky má někdo STOPku. A dost často jí mají všichni. To potom jede první ten, který jako první zastavil. Je zábava sledovat, jak s Vámi ostatní řidiči závodí. Před křižovatkou zrychlí a hned zase brzdí aby zastavili dřív než vy a mohli tak projet jako první. Takže sice neřešíte žádnou přednost zprava, ale zase potřebujete dostatek odhodlání k tomu určit, že jste v danou chvíli na řadě Vy. Když náhodou přijede několik aut najednou, je to potom trošku loutkové divadlo a ukazování či děkování ostatním.

Stopky jsou někdy i na tak divných místech, že musí být dopředu značka varující před následnou stopkou. Třeba v severní části Michiganu jedete klidně dvě hodiny rovně mezi lesy, valíte to stovkou a zničeho tam na Vás svítí stopka. A když prostě strejda v polorozpadlém autě přijel do křižovatky první, musíte ho pustit.

Jedeme na sever, jedeme na jih

Další zajímavostí jsou tak zvané “U-turn” neboli otočky do protisměru ve tvaru písmene U. Tím, že je v jihovýchodním Michiganu dost hustý provoz, je místní infrastuktura optimalizovaná co největším omezením odboček doleva, které zdržují jak protijedoucí, tak auta za Vámi (pokud nejste ve vyhrazeném pruhu). Pokud chcete odbočit doleva, musíte danou křižovatku projet rovně a na nejbližším “U-turn” se otočit, vrátit na křižovatku a odbočit doprava. Problém ale může nastat, když na žádný “U-turn” nechcete, jedete si vesele v levém pruhu a ten se najednou změní právě v účkovou otočku. To se pak může stát, že jedete na sever a rázem na jih.

Stejně tak je problém, pokud se napojujete na čtyřproudou cestu zprava a potřebujete se dostat na “U-turn”, který je vždycky nejvíc vlevo. Musíte prostě během několika metrů na hulváta přejet přes všechny čtyři pruhy, v čemž jsou místí naprostí přeborníci.

Školní autobus nebrat

Potkat školní autobus je podobné jako když jedete za popeláři v jednosměrce. Naprosté peklo! Pokud se zrovna trefíte do času, kdy žluté autobusy objíždějí po své trase a svážejí děti do škol, můžete si v autě v klidu přečíst noviny. Autobus staví každých pár desítek metrů aby vyzvedl každé dítě zvlášť a pozor- když takový školní autobus zastaví, vysune na levé straně plácačku STOP a nesmíte ho předjet a dokonce ani nesmíte projet v protisměru. Pokud by Vás to náhodou napadlo, řidič si poznamená registrační značku a čeká Vás pokuta dva tisíce dolarů. Jára chtěl pro účely článku školní autobus v akci vyfotit, ale v místních novinách v sekci „Okresní kriminalita“ si přečetl o případu, kdy si nějaký chlap „údajně“ fotil děti čekající na školní autobus a někdo si ho všiml, nahlásil to škole, která okamžitě upozornila všechny rodiče a nakontaktovala se na místní policii, což vedlo ke zvýšení počtu hlídek a monitoraci veškeré aktivity. Školní autobus proto z pochopitelných důvodů raději fotit nebudeme.

Dálnice aneb pět pruhů chaosu

Dálnice jsou další specialitkou. Nejen, že má většina dálnic tři až čtyři pruhy v obou směrech, ale je také dovoleno předjíždět z obou stran. A tak si musíte dávat pozor nejen na díry, o kterých už jsem psala, ale i na blázny, co přejíždí pruhy sem tam. 95% řidičů jede plynule maximální nebo spíš mírně vyšší rychlostí ale vždy se najde někdo, kdo asi spěchá a šněruje pruhy zleva doprava aby se probil dopředu a získal pár vteřin. Maximální povolená rychlost na místních dálnicích je 70 mil za hodinu (110 km/hod), ale úplně normální je zhruba těch 80.

Tři pruhy nejsou nic zas tak hrozného, ale ono se občas stane, že se ze tří stane pět, protože se připojí dva z jiného směru a pak najednou zase tři ubydou. To se pak můžete držet v pravém pruhu, když chcete sjíždět, ale mezitím se Vám vyloupnou další a musíte tak přejet ještě tři, abyste opravdu byli úplně vpravo. Nebo se taky může stát, že budete sjíždět vlevo. Často se totiž čtyři pruhy rozdělí na dva a dva a vedou odlišným směrem. Shrnuto podtrženo, na dálnici je to občas chaos, ve kterém se musíte vyznat během dost rychlé jízdy. A neulehčují to ani místní, kteří se na poslední chvíli rozhodnou, že potřebujou nutně sjet a ve 130 km/hod to švihnou přes všechny pruhy.

Často se u krajnice také objeví mrtvé zvíře, které někdo srazil a my už víme, že tam bude ještě několik týdnů, protože s odklízením těchto mršin tady nikdo nespěchá. Některé kousky po cestě Jára vídá už několik týdnů a začínají se nehezky nafukovat. Kromě všemožné zvěře jsou u cesty také kvanta prasklých pneumatik, protože kvalita silnic odpovídá michiganskému standardu, to znamená díra kam se podíváš.

Odbočovací pruh přezývaný pruh smrti

Jednou z nejstrašidelnějších věcí je obousměrný odbočovací pruh. Na některých cestách, kde jsou dva pruhy v obou směrech je uprostřed ještě pátý pruh oddělený dvojitou žlutou čarou. Ten slouží k odbočení doleva. Kdokoli z obou směrů do něj může najet, počkat až v protisměru nepojedou auta a “v klidu” odbočit doleva. Nemůžete do něj ale najet moc brzy, protože se může stát, že se do něj stejně tak nasáčkuje auto z protisměru chystající se odbočit doleva. Čelní náraz nevyhnutelný. Navíc jste nuceni přejíždět dvojitou žlutou plnou čáru, což může být trochu proti srsti. Jak jsme ale zjistili, je přes ní právě při odbočování legálně povoleno přejet. Ale stejně ty pruhy nesnáším!

Červená nebo zelená, je to vcelku fuk

Poslední věcí je odbočování na červenou. Ve většině křižovatek je povoleno odbočit doprava na červenou. Musíte však úplně zastavit, pořádně se rozhlédnout a až pak odbočit. V určitých případech je před křižovatkou značka zákazu odbočení na červenou a to pak musíte počkat na zelenou jako normální lidi. To je celkem jednoduché, že?

Odbočení doleva má hromadu variant. Jednou je ta, o které jsem mluvila výše, kdy najedete do odbočovacího pruhu a ve vhodné chvíli odbočíte. Druhou možností je odbočení doleva na semaforu. Když máte štěstí, svítí Vám zelená šipka a bez váhání pokračujete. Na plnou zelenou je to také snadné, pustíte protijedoucí vozidla a mizíte pryč. Někdy Vám ale také svítí oranžová šipka nebo blikající červená, na kterou můžete také odbočit, ale musíte být nanejvýš ostražití. Semafor tedy bliká jak vánoční strom a většinu času můžete odbočit prakticky kam chcete, pokud před tím zastavíte a dáte přednost všem ostatním.

Aby toho ale nebylo málo, můžete doleva zahnout dokonce i na plnou červenou. To ale pouze v případě, že stojíte na “U-turn” a napojujete se doleva. Pokud jsou splněny následující čtyři podmínky a to že úplně zastavíte, napojujete se na jednosměrnou cestu, nic nejede a není tam žádná značka, která by přikazovala něco jiného, můžete vesele pokračovat na červenou. To je vlastně taky jeden z rozdílů oproti Česku. V Americe mají značky větší váhu než semafor.

Závěrem

Silniční provoz a pravidla jsou v Michiganu trochu jiná, než u nás. Časem si ale zvyknete. Ono Vám totiž ani nic jiného nezbývá. Pokud odventilujete nedočkavé řidiče, kteří jedou sice za Vámi, ale nacpou se do pravého odbočovacího pruhu ještě dříve, než stihnete vůbec dát blinkr, také ty, co přejíždí na dalnici jak zběsilí, naučíte se vyhybat alespoň těm nejgigantičtějším dírám a otrkáte se při odbočování na červenou nebo si prostě řeknete, že teď jedete na STOPce vy, bude se Vám řídit celkem dobře.

A jaké je to jezdit v téhle šílenosti na kole? Nebo chodit pěšky? Je možné se cestování autem vyhnout a zvolit něco jiného?

O tom ale zase někdy příště. Zatím se mějte krásně.

One thought on “Jezdíme na červenou aneb jak jsme dostali michiganské řidičáky

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s