Sedmimílový krok v kariéře

Je pondělí 16. března lehce před jedenáctou dopolední a já sedím před počítačem a netrpělivě poklepávám nohou. Sleduji hodiny a říkám si jak se ten čas vleče. Potí se mi ruce a svírá žaludek. Dneska je ten den! Ten den, na který čekám skoro sedm měsíců a směřujeme k němu s Járou už skoro čtyři roky. Dozvím se jestli jsem se dostala do rezidenčního programu a nastoupím do nemocnice v USA!

Pár minut před jedenáctou kdy mi má přijít email se už vůbec nemůžu soustředit. Prolétají mi hlavou všechny možné scénáře, ale pořád si opakuji ten jediný. Ono to prostě vyjde, já to cítím. A pak mi z ničeho nic ve schránce přistane email. O pět minut dřív. Asi už nás nechtěli trápit, říkám si.

Pád z obláčku snů

Den předtím jsme byli s Járou na dlouhé procházce a znovu probírali všechny možné scénáře. Variant bylo několik, ale jedno bylo jasné. Zůstáváme v Michiganu. Nikde jinde jsem totiž nepohovorovala. Musím se přiznat, že pro mě byl podzim jedním z nejnáročnějších období a trošku jsem si nabila, když jsem spadla z toho svého obláčku snů zpátky na zem. Potom co jsem podala přihlášky asi na osmdesát programů všude po státech jsem si představovala jak budu během pohovorovací sezóny létat z jedné nemocnice do druhé a pak si budu vybírat. Porovnávala jsem dvacet nejlepších radiologických programů ve státech a doufala, že mi přijde pozvánka na nějaký z nich. Jak v těch amerických filmech! Byla jsem taaaak naivní! Myslela jsem si, že mi vysoké skóre ze zkoušek pomůže, ale radiologie je hodně kompetitivní obor a vysoké skóre tam má skoro každý. Během pohovorů jsem zjistila, že se s výborným skóre tak trochu počítá a tak zřejmě při výběru nehraje takovou roli. Já jsem cizinka, která vystudovala medicínu v jiné zemi, má sice nějaké zkušenosti z amerických stáží, ale nestážovala v žádné známé instituci a nepřimluvil se za ní žádný dost známý doktor. A to je málo!

Na začátku to vypadalo slibně. Hned po otevření sezóny mi začaly chodit první pozvánky na pohovory. A já měla obrovskou radost! O tom jak probíhal první pohovor jsem už psala dřív. Pak jsem měla další pohovor na konci října a začátkem listopadu. Jenže během října kromě pozvánek začalo také přibývat zamítnutí. Nejdřív to bylo “fifty-fifty”, ale pak se dostaly do vedení zamítnutí. Všechny byly jak přes kopírák. Vždycky v nich děkovali za zájem a zmínili, že letos dostali nadstandardní množství přihlášek od velmi kvalitních kandidátů a nemůžou mi nabídnout pohovor. Bylo mi jasné, že musí ty žadatele nějak vyselektovat. Když dostanou přes tisíc přihlášek a na pohovor mohou pozvat jen sto až dvě stě, tak asi mají nějaký systém podle kterého se řídí a nějaké kvality které upřednostňují. A pravděpodobně se to liší program od programu. Netušila jsem co je ten rozhodující faktor. A nikdy se to už nedozvím. Ať už to bylo cokoliv, pohovor v jiném státu než v Michiganu jsem nedostala. Začínala jsem z toho být hodně špatná. Proto jsem také o rezidentuře nechtěla mluvit, natož o ní něco psát.

Z čista jasna

Pak se ale stalo něco nečekaného. Doktorka, u které jsem v tu dobu pracovala, semnou byla moc spokojená a přimluvila se u svého známého. A on to byl shodou okolností bývalý primář radiologie v jedné z nemocnic, do které jsem se tady v Michiganu opravdu chtěla dostat. A kromě toho je to také současný děkan jedné z místních lékařských univerzit. Jaká náhodička! Den potom co mu napsala mi přišla pozvánka na pohovor do zmíněné nemocnice. A aby toho nebylo málo, potkala jsem v ordinaci jednu pacientku, která si mě hodně oblíbila a dala mi kontakt na její sousedku, která je úplnou náhodou z Čech a pracuje jako lékařka v té samé nemocnici, do které mě pozvali na pohovor. Ještě před pohovorem jsme se s paní doktorkou a jejím manželem sešli na večeři a strašně jsme si rozuměli. Byl to úžasný večer a jsme moc rádi, že jsme se potkali. A paní doktorka se za mě taky postavila.

Když jsem pak šla v půlce listopadu na pohovor do té nemocnice, přišla jsem si jako celebrita. Každý věděl kdo jsem a na dokumentech měli všichni velkými písmeny napsané jména obou lékařů, kteří se za mě přimluvili. Během pohovorů s lékaři jsem na sebe slyšela samou chválu. Měla jsem radost! Ale nemohla jsem se ubránit pocitu, že mojí přihlášku tenkrát poprvé asi ani nečetli. Proč mě teď vychvalují a prvně mě ani nepozvali na pohovor? Možná jsem jim nezapadala do procesu selekce a přihlášku hned zahodili. Dokud se za mě nepřimluvily dvě kapacity. To pak asi přihlášku vyhrabali a věnovali jí víc než 90 sekund. Nevím, nechci jim křivdit. Určitě v tom hraje roli tolik faktorů a jedním z nich může být i to, že vlastně nikdo nerozuměl tomu jak to mám s vízy a pracovním povolením. Musela jsem jim to vždycky vysvětlit až během pohovoru a to se dělá docela špatně, když vás na ten pohovor ani nepozvou. Ale všechno se děje z nějakého důvodu a pro mě bylo důležité, že jsem dostala šanci tam přijít osobně. Ono totiž ještě vůbec není vyhráno. Pozvali mě na pohovor, ale do programu berou jen šest lidí. A tak hodně záleží jaký udělám dojem.

Celý pohovorovací den jsem si náramně užila. Rozuměla jsem si jak s ostatními rezidenty, tak s doktory, líbilo se mi prostředí nemocnice a benefity. Navíc tahle nemocnice nabízela tak zvaný “categorical” program, což znamená, že bych tam odpracovala celých pět let zakončených atestací a nemusela bych ten první interní rok absolvovat v jiné nemocnici. To je strašná výhoda nejen kvůli tomu, že se člověk nemusí dvakrát stěhovat, ale taky proto, že se seznámí s kolektivem už dopředu a směřuje směrem radiologie od prvního roku. Třešničkou na dortu je to, že je nemocnice deset minut od našeho bytu a zůstali bychom tedy tam kde teď. To by prostě byla paráda.

Nekonečné čekání

Začátkem prosince jsem měla poslední pohovor v nemocnici, která je asi hodinu a půl od nás. Tam bych odchodila jen ten první rok a měla jsem to tak trochu jako záchranu. A tím pohovorování skončilo. Já jsem pořád ošetřovala imaginární rány, které jsem utrpěla při pádu z mráčku snů. Zasáhlo mě to. Přišlo mi, že jsem selhala. Připravovala jsem se na tuhle cestu přes tři roky, obětovala tomu kvantum času a úsilí a výsledkem je šest pohovorů. Tři na radiologii a tři na ten první interní rok. Moc mi nepomáhalo ani to, když jsem během pohovorů poslouchala rozhovory ostatních kandidátů, kteří se vybavovali o tom kam ještě letí a jak mají prakticky celý listopad a prosinec nabitý pohovory. Já jsem jen mlčky kývala a v duchu si říkala :”Jó holka ty nikam neletíš!” Jsem snílek a tak jsem pořád věřila, že to vyjde. Ale začínala jsem taky mnohem víc přemýšlet o tom, co se stane, když se nikam nedostanu.

Po pročekaném prosinci se na konci ledna otevřel systém na seřazení programů. Funguje to totiž tak, že si kandidát seřadí programy kde absolvoval pohovor podle svých preferencí. To samé udělají i rezidenční programy s kandidáty. Speciální systém to pak napáruje a dojde (nebo nedojde) k tak zvanému “Match” neboli shodě. Pokud o vás má zájem program, který máte na prvním místě, dostanete se tam a nikdy už se nedozvíte, jestli byste se dostali i na ten druhý, třetí a další na vašem seznamu. Proto je hodně důležité si ten seznam dobře promyslet. Jakmile se někam dostanete, musíte do programu nastoupit. Američtí kandidáti s tím dělají velké čachry. Mají většinou hodně pohovorů a tak se rozmýšlí jestli upřednostnit jeden prestižní program před druhým nebo třeba univerzitu v jejich rodném městě. Já jsem měla seřazeno za pět minut. A byl přede mnou další měsíc a půl čekání.

Když jsem řadila ty své programy tak to na mě zase padlo. Co to tady dělám? O co se snažím? Vždyť to nemůže vyjít! Kromě toho jsem asi tři týdny před Match week (týden kdy se dozvím výsledek) šla na snídani se spoustou doktorek a byly tam taky dvě medičky. Povídala jsem si s jednou a ta mi říkala, že vůbec neví, jak si má ty své programy seřadit. Jestli si dát první Stanford nebo univerzitu v San Francisco, protože se jí upřímně líbilo víc v Kalifornii, ale Stanford má prestižní jméno. Byla jsem smutná, ale pak jsem se profackovala a řekla si, že je přeci jedno kolik mám programů, protože se nepotřebuji dostat na všechny. Potřebuji se dostat jen na jeden! A třeba to vyjde.

Teď ale zpátky na procházku s Járou. Probírali jsme všechny varianty a já se ho ptala, kterou vidí jako nejpravděpodobnější. Oba jsme věděli, která to je. S největší pravděpodobností se dostanu jen na ten první interní rok a budu muset o radiologii žádat v září znovu. Kromě toho je také možnost, že se dostanu na ten program, který je od nás daleko. A budeme každý s Járou bydlet v jiném městě. A nebo se nedostanu vůbec nikam. Varianta, že se dostanu do té nemocnice kde se mi líbilo nejvíc, je nejméně pravděpodobná. Mimo to, že často berou studenty z lékařské fakulty se kterou je nemocnice spojená, také za posledních třicet let neměli v radiologickém programu žádného cizince. Ale co už! Přesto všechno mám tu nemocnici na prvním místě.

Jeden z nejdůležitějších týdnů mé kariéry

Otevírám email ve schránce a brečím! Stojí v něm: “Congratulations, you have matched!” Dostala jsem se na rezidenturu! Jak na radiologii, tak na ten zatracený první rok! Utírám slzy štěstí a volám našim. Taťka v práci pochoduje jak tygr v kleci a hypnotizuje hodiny, mamka s Baru sedí doma a čekají až jim zavoláme. Smějeme se, radujeme se a mně se po tváři valí další slzy štěstí. Vyšlo to, já to dokázala!

Během “Match week” se v pondělí kandidáti dozví jestli se vůbec někam dostali. V pátek je pak oficiální Match Day během kterého kandidáti zjistí kam se vlastně dostali. Pro Američany není pondělí zase až tak napínavé, protože se 96% z nich do nějakého programu dostane. V pátek však mají v rámci školy velkou gala akci kdy si společně otevřou v pravé poledne obálky s programem do kterého se dostali. To je pro ně mnohem důležitější. Vzhledem k tomu, že se letos na rezidenturu dostalo asi 60% z žádajících cizinců a radiologie se řadí k těm kompetitivnějším oborům, bylo pro mě mnohem důležitější to, jestli jsem se vůbec někam dostala. A dostala!

Celý týden jsem si přemítala možnosti. Dostala jsem se do nemocnice v Detroitu? Nebo do menší komunitní nemocnice tady v okolí? Vyšla mi snad ta moje první “vysněná” nemocnice? A kde budu ten první rok? Hlavou se mi honilo tolik otázek, ale přebil je pocit štěstí.

V pátek mi pak v pravé poledne přišel další email a otevřeli jsme ho s Járou společně. Trvalo mi chvilku, než jsem to zpracovala. Ono totiž vstřebat to, že jste se dostali mezi šest lidí z tisíce a že jste po třiceti letech první cizinec v programu nějakou tu minutku zabere. Je to tam! Dostala jsem se do mé vysněné nemocnice. Prostě to tak mělo být.

Tak v červenci v bílém

A kam vlastně teda nastupuju? V červenci začínám v nemocnici Beaumont Royal Oak, což je jedna z osmi nemocnic privátní sítě zdravotnicích zařízení Beaumont Health. Kromě nemocnic má tahle síť také asi 150 ambulantních zařízení. Moje nemocnice je největší z těch osmi a pracuje v ní skoro 9000 zaměstnanců z toho přes 2000 doktorů. Celá nemocnice má několik budov a disponuje 1100 lůžky. To je pro představu třeba dvakrát tolik než Ústřední vojenská nemocnice v Praze anebo polovina kapacity Nemocnice Motol, která je největším zdravotnickým zařízením v České republice. Zároveň je to Level 1 Trauma Center pro dospělé, což znamená nejvyšší úroveň traumacentra, které disponuje nejlepším vybavením, specialisty a přístroji. Díky tomu například uvidím velké množství snímků různých úrazů. Protože je nemocnice spojená s místní lékařskou fakultou, jedná se o fakultní nemocnici. Spousta doktorů z nemocnice na fakultě přednáší a má tak možnost se akademicky angažovat a to samé platí i pro rezidenty.

A jak rezidentura funguje? Je to ekvivalent atestačních programů v Čechách, tedy postgraduálního vzdělávání. S tím rozdílem, že tady máme všichni stejný den nástupu a jasně dané trvání. První rok budu pracovat na různých odděleních. Čeká mě kolečko na interně, chirurgii, urgentu, jednotce intenzivní péče a pak si můžu vybrat další oddělení podle svých preferencí. Pro každé z nich budou platit jiná pravidla služeb a pracovní doby, ale o tom vám napíšu až to bude aktuální. Po prvním roce následuje čtyřletý program radiologie, během kterého se budu učit všechno možné o zobrazovacích metodách. Budu ale normálně pracovat a vydělávat. Jen na mě bude pořád někdo dohlížet, bude za mě mít zodpovědnost, budu mě učit a k tomu budu mít každý den přednášky a další vzdělávací programy. Ke konci programu pak složím zkoušky a bude ze mě atestovaný radiolog přebírající veškerou zodpovědnost na sebe a zodpovídající za mladé rezidenty. Ale to hodně předbíhám.

Bude to ještě dlouhá cesta, ale už teď věřím, že bude stát za to! A taky vím jedno. Po téhle cestě bych nikdy nešla, kdybych kolem sebe neměla takové kvantum skvělých lidí. A bez těch nejbližších bych se nepostavila ani na start. Děkuju Ti Jaroušku, že jdeš na té cestě semnou, chytáš mě, když občas zakopnu, vracíš mě na trať a léčíš šrámy, které utrpím. Děkuji vám mami, tati a Baru, že jste semnou od samého začátku, fandíte mi na každém kousku trati, radujete se z každé překonané překážky, dodáváte mi neustále energii a nepochybujete, že dojdu do cíle. A hlavně, že mi to přejete, i když běžím po cestě, která je tak daleko od domova. Za to všechno jsem neuvěřitelně vděčná!

Tak příště třeba už v bílem. Těšíte se?

Zatím se mějte krásně.

One thought on “Sedmimílový krok v kariéře

  1. Zdravím z Prahy, Adélko. Opět krásné čtení. Moc gratuluji. Někdy bych se s vámi rád setkal, protože dle mého názoru jste úžasný člověk ! Rodiče na vás musí být hrdí. Opravdu jste se jim povedla 🙂

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s