Už v pondělí bylo jasné, že tento týden bude náročný. Járu čekalo strašně moc práce, každý den odjížděl po šesté a vracel se pozdě večer. Do konce týdne totiž musel dodělat první část projektu, na kterém teď pracuje. Mě čekala hromada učení, ale ve čtvrtek pořádal jeden běžecký obchod malý závod, na který jsme se s Járou moc těšili.
Nový kamarád
V pondělí cestou z nákupu jsem stála na jediných světlech, které dělí obchod od našeho bytu. Když blikla zelená, tedy vlastně bílá (na semaforu je bílý panáček místo zeleného a symbol oranžové ruky jako stopka), vydala jsem se přes cestu a za sebou slyšela: “To je snad nejdelší semafor, který jsem kdy zažil!” Otočila jsem se a mladému Američanovi odpověděla, že má pravdu. Myslela jsem, že tím náš rozhovor skončí, ale vypadalo to, že míří mým směrem a tak jsem dodala, že bydlím od obchodu pět minut a z toho čtyři čekám na přechodu a dali jsme se do řeči. Cestou domů jsem se dozvěděla, že měl přítelkyni z Čech, ale nakonec si vzal slečnu z Chorvatska a brali se v Dubrovníku, což je celkem náhoda. Také jsem zjistila, že bydlí v komplexu, kde jsme se byli podívat na ten byt s odpruženou podlahou, tedy jen pár metrů od nás. Představili jsme se, rozloučili a šli domů. Škoda, že jsem na jména úplné pako a samozřejmě jsem to jeho už zapomněla. Ale třeba se někdy zase potkáme na přechodu. Měli bychom s Járou alespoň nějaké nové kamarády.
První běžecká akce
Večer jsme se šli zase proběhnout a dokonce poprvé večeřeli na balkóně. To jsme ještě netušili, že zase napadne sníh a bude zima jako psírně. Další dny jsme se s Járou skoro neviděli, protože se domů vracel pozdě večer. A tak bylo jasné, že půjdu ve čtvrtek na závod sama.
Když jsem se ráno probudila, vykoukla z okna a zjistila, že to tam vypadá jak v Mrazíkovi, chvíli jsem přemýšlela, že nikam nepůjdu. Během dne ale sníh zmizel a tak jsem večer vyrazila do Birminghamu a v obchodě se přihlásila na 3 míle. Nevěděla jsem, jestli to bude opravdu závod, který odstartují pistolí, dostaneme čísla a proběhneme cílovou páskou, protože na internetu moc informací nebylo. Nakonec přišlo poměrně hodně lidí a ukázalo se, že jde hlavně o to se sejít, užít si legraci a u toho se hýbat. Nastudovala jsem trasu a po společném focení vyběhla. První zastávka byla v nedalekém parku, kde jsme dostali první razítko a mohli se vyfotit s figurínou Davida Hasselhoffa. To jsem si nechala ujít a běžela dál. Druhá zastávka byla ve sportovním obchodě, kde jsem získala další razítko. Kdo chtěl, mohl vyhrát ještě razítko navíc, když usedl na takový přístroj, nad kterým byl kýbl s popcornem. Další běžec házel míčkem na terč a když ho trefil, kýbl se převrhl tomu chudákovi na hlavu. To jsem také vynechala a pokračovala dál. Poslední zastávka byla v dalším parku, kde jsem zase nabrala razítko a mohla získat další, kdybych házela pytlíky na terč. To bych i zkusila, ale neměla jsem brýle a neviděla skoro ani terč a tak jsem mířila do cíle, kde jsem dostala poslední razítko. Běh byl hrozně příjemný, protože na jednu stranu mě lidé motivovali, ale nehrotila se každá sekunda, byla sranda, na každé zastávce něco k pití a dobrá nálada. V cíli jsme dostali tašku s drobnostmi a přesunuli se do pivovaru. Ano, do toho pivovaru, kde jsme byli minulý týden na hnusohnusném smaženém avokádu. Tam jsme podle počtu razítek dostali lístky do tomboly a žeton, za který jsme si mohli objednat pivo. Seznámila jsem se tam se Susan a Kristin, které běhají pravidelně. Susan bydlela dlouho v Itálii a procestovala mimo jiné i Čechy, takže byla celkem v obraze. Dozvěděla jsem se, že ten běžecký obchod pořádá také běžecký kemp, do kterého se asi přihlásím, abych se víc socializovala a třeba i natrénovala na nějaký větší závod. V říjnu se běží v Detroitu maraton! Tombola byla úžasná, ceny opravdu hodnotné, ale samozřejmě, že jsem nic nevyhrála. Tak třeba na dalším mini závodu v květnu, kterého se snad s Járou zúčastníme oba.
Zase do Birminghamu
Pátek měl být sice filmový, ale Jára přijel zase pozdě a měl toho za celý týden tak akorát dost. Neděli bude mít také pracovní a tak jsme chtěli strávit alespoň sobotu venku. Ráno jsme vyrazili na snídani do Whole Foods, což je ten zdravý obchod, který máme přes cestu (s nekonečným čekáním na světlech). V obchodě bylo poměrně hodně lidí. Někteří si zašli na snídani jako my, jiní už měli odcvičeno ve vedlejším fitku a hledali něco na zub. Po snídani jsme šli na procházku do centra Birminghamu, kde to máme opravdu rádi. Cestou jsme opět zkoumali domečky a procházeli kolem jednoho, který se zrovna stavil. Okolo domku běhalo několik Mexičanů, kteří měli kolem pasu takové ty pásky, na kterých měli vše, co potřebují. Což vlastně není moc. Zrovna skládali nějaké dřevěné trámy a pistolí tam stříleli hřebíky. Žádné cihly, malta, cement a co já vím, co ještě. Prostě to sestaví jak dům pro skřítky, co jsem stavila jako malá v lese z větviček. A když pak foukne? Tak je to špatný…
V centru jsme prošli přes náměstí, kde od minula přibyly stolečky a židle. Od června tam bude každou středu venkovní koncert a za pěkného počasí tam můžete jen tak relaxovat a rozjímat. Pokračovali jsme kolem naší knihovny, malého muzea až do parku, ve kterém jsme ještě nebyli. Bylo krásně, sluníčko svítilo a nebyla zas až tak strašná zima. Prošli jsme ještě starou hlavní ulici, na které je spousta zajímavých obchodů a vydali se nazpět. Doma jsme pak odpočívali a večer vyrazili na tradiční nákup.
Ruce vzhůru nebo střelím
Cestou do obchodu jsme viděli policejní prohlídku. U nás mávne policajt plácačkou a vy prostě zastavíte, stáhnete okénko a pozdravíte. Stáli jsme na semaforu a najednou viděli policejní auto, které blikalo a před ním už zpomalovalo a zastavovalo černé auto s tmavými skly. Policajt vystoupil z auta a automaticky sahal po pistoli, kterou mířil přímo na řidiče a přikazoval mu, aby stáhl jak přední, tak zadní okénka. Ten okamžitě zvedal ruce nad hlavu a dělal, co mu bylo přikázáno. Jakmile byla okénka stažená, schoval policajt pistoli za pas a vzal si řidičský průkaz. Normální postup, o co jde? Ještě, že nemáme tmavá skla, protože nevím, jak by nám bylo, kdybychom při běžné silniční prohlídce viděli místo policajta hlaveň pistole. Jenže kdyby se policajt nechránil, může se naopak stát, že někoho zastaví, přijde k němu s otevřenou náručí a americkým úsměvem a schytá kulku rovnou mezi oči.
Pan pohodář
Ještě než jsme šli nakoupit, jsme zajeli do hotelu. Ano, potřebujeme zase něco vytisknout. Já chtěla jet do tiskárny, ale Jára říkal, že když už jsme vedle hotelu, klidně tam dojde. Byl naprosto v pohodě, vzal si flešku a ještě prohodil, že doufá, že budou na recepci cookies. No to si snad dělá srandu ne? Já se mezitím na zadním parkovišti stresovala a Jára vyrazil do místnosti s tiskárnou, která je hned vedle jídelny. Za několik minut vidím, jak si to štráduje k autu. Je vysmátý jak lečo, v jedné ruce papíry, v druhé kafe a 2 cookies. To snad není pravda! Tak on jde natajno něco tisknout do hotelu, kde už dávno nebydlíme a ještě má tu drzost si vzít svačinku na cestu. Ale kdyby měl jet v Praze jednu zastávku načerno, tak raději půjde pěšky. Je vtipné, jak jsme oba poseroutkové v něčem jiném.
Trénink na Wimbledon
V obchodě jsme si mimo jídla pořídili také tenisové rakety a míčky a i když jsme přijeli domů celkem pozdě, museli jsme si jít prostě zapinkat. Dvacet minut jsme tam naháněli míčky a nakonec jsme uvítali, že jsme si jich pořídili celou síťku. Hrozně nás to ale bavilo a tím, že máme volně přístupné kurty hned za domem, budeme snad chodit častěji. Když jsme šli domů, říkala jsem, že nám to sice moc nešlo, ale byla to sranda. Na to Jára odvětil: „Mně to šlo. Já jsem spokojenej, dal jsem 9 z 10 podání.“ A myslel to naprosto vážně. Mám se od něj ještě co učit.
Zbytek víkendu už byl pracovně-učební. Jen jsme večer protáhli nohy a Jára si vyzkoušel asi třicet párů tenisek, než si konečně nějaké vybral. Jídlo je tu možná dražší, ale všechno ostatní je opravdu za hubičku. Od věcí do domácnosti přes oblečení, boty nebo třeba ty tenisové rakety. My si většinu věcí kupujeme v obchodě, ale Američané objednávají všechno přes internet. Poštovné je často zdarma a dopravní firmy včetně pošty tu opravdu fungují. Já jsem si vlastně ve čtvrtek večer objednala boty a v sobotu ráno je měla za dveřmi. To je celkem slušný výkon.
Tak to je pro tento týden už opravdu vše. Jdeme se odebrat do říše snů, než nás vzbudí kilometrový vlak, který nám tu každou noc projíždí a třese se díky tomu celý dům. O tom vám taky někdy musím povyprávět.
Jaká další témata by Vás zajímala? Hlasujte v anketě a já je postupně zpracuji.
Tak zase někdy příště. Mějte se krásně!
jardel.cz 