Šrouby, šroubky, šroubečky
Je tu duben! To už určitě bude teplo a přijde to očekávané jaro, na které se těší snad každý Michigeňák. Po včerejší mrazivé procházce vypadám jak Marfuša a celý obličej mi hoří. Zasedám k učení, ale jsem zadkem na pěti židlích. V obýváku jsou totiž krabice se vším, co jsme včera koupili v IKEA. Je mi jasné, že nevydržím čekat až přijede Jára z práce a tak si dělám mezi učením pauzy, beru do ruky šroubovák a montuji nábytek. Do toho lítám k pračce a v podvečer na nákup, který táhnu domů. Večer se nesmírně divím, že mi není dobře a mám teplotu. Kdo by to byl řekl?
Jen co přijde Jára z práce, podávám mu večeři a netrpělivě ho pozoruji, jak jí. “Už si dojedl? Tak jdeme složit tu knihovnu a šuplíky!”, říkám natěšeně. Jsem jak malé dítě. Jára v klidu odvětí: “V sobotu má pršet, tak jsem myslel, že to složíme až o víkendu.” Tak tenhle aprílový vtípek se ti fakt nepovedl! Vem si kladivo a jdeme na to. A tak pondělní večer trávíme nad inteligentními IKEA návody a boucháme v devět hodin kladivem do nábytku. Během dne jsem potkala našeho souseda, co bydlí pod námi. Představili jsme se a on dodal, že jsme prý strašně tiší. Večer jsem to říkala Járovi a ten pak při montování nábytku bouchal kladivem a opakoval: “Prý jsme moc tiší.” Máme hotovo! Na balkóně už je posezení, tak doufáme, že si ho užijeme dřív, než v červenci.
Přednáška o výživě
V úterý večer jsem šla zase pomáhat místní neziskovce. Tentokrát přiletěl přednášet americký doktor, který se věnuje výživě už desítky let a tak bylo na akci narváno. Přípravy šly rychle a zakladatel neziskovky Paul mě s panem doktorem hned seznámil a vychválil mě do nebes. Prohodili jsme pár vět a šli se posadit do místnosti. Akce byla strašně zajímavá, ale já se těšila až padnu do postele, protože po včerejších brikulích mi nebylo dobře. Další den jsem si naordinovala kurýrování v našem novém ušáku.
Intenzivní zážitek
V pátek to bylo přesně šest měsíců od naší svatby a tak jsme to chtěli jít pěkně oslavit. Vyrazili jsme do pivovaru, který máme kousek od bytu. Kromě piva tam mají také burgery a taková ta typická americká jídla jako jsou kuřecí křídla, žebra, mac and cheese (kolínka politá rozteklým čedarem- ano, je to tak nechutné, jak to zní), sendviče a také smažené cibulové kroužky nebo smažené avokádo. Absolutní zvěrstvo je podle mě smažená okurka. Prostě nakrájíte kyselou okurku na podélné hranoly, obalíte a usmažíte. Járu to moc nepřekvapovalo, protože, když byl v Louisianě, narazil na smaženého aligátora a žábu. Tam smaží opravdu na co přijdou.
Objednali jsme si burgery a vyzkoušeli také smažené avokádo. Jestli někoho napadne to zkoušet, tak varujeme. Je to fakt špatný! Ani jednomu nám to nechutnalo, ale nechtěli jsme to tam nechat. A tak jsem máčela kousky avokáda v hořčici, aby to nebylo tak cítit a házela je do sebe. Smáli jsme se a já podotkla, že to je v pohodě, že to stálo jen dvě stovky. Jára odvětil, že zážitek nemusí být nutně pozitivní, ale hlavně intenzivní. Tak na smažené avokádo jen tak nezapomeneme.
Objevování dalších parků
Cestou domů jsme si ještě chtěli spravit chuť a koupili si cookie a zmrzlinu a jako správní Američané si dali večer u filmu pořádně do nosu. Nacpaní k prasknutí jsme se odvalili do peřin. Být Američanem je náročné. V sobotu mělo být pěkně a tak jsem chtěli podniknout zase nějaký výlet. Myslela jsem, že bychom mohli vyrazit někam dál a udělat si celodeňák, ale nakonec jsme zhodnotili, že na takové výlety je ještě zima. A tak jsme nazuli tenisky a šli prozkoumat další parky v Birminghamu. Došli jsme do jednoho, který byl oplocený a vypadal jak prales. Až jsme se báli jít dovnitř, protože se nezdál být moc udržovaný. Uvnitř ale byly cestičky ohraničené kládami a vystlané kůrou. Prošli jsme kolem jezírka, potkali asi patnáct veverek a nakonec zhodnotili, že je park uvnitř hezčí, než zvenku vypadá. Jihovýchodní Michigan je velmi urbanizovaný a proto tu nejsou velké parky a národní rezervace jako třeba na severu. Tím, že jsou tu ulice nalajnové a stojí tu jeden domek vedle druhého, jsou parky vždycky jen na vymezených místech a jsou maličkaté, ale i to člověku stačí. O tom, jak si tu užíváme procházky už jsem psala minule.
Došli jsme ještě do dalšího parku, který je u zimního stadionu. Ten se už podobal ostatním městským parkům. Byly tam dvě hřiště na baseball, haly na racquetball a tenisové kurty. Taky tam byly hromady sněhu z vedlejší bruslařské arény. Došli jsme domů a odpočívali. V neděli nás čekal akorát nákup a večerní výběh, při kterém jsme krásně zmokli. Nakonec to byl takový klidný a odpočinkový víkend.
Ono to asi nebude tak horké
Pamatujete si, jak jsme řešili po příletu naše kreditní skóre? Respektive to, že nemáme žádnou kreditní historii. Já jsem měla něco nastudované dopředu a hučela do Járy, ať si zařídí speciální kreditku, díky které bude moci zlepšovat své skóre. Jára ale usoudil, že počká a nic si zařizovat nebude. Teď už má ke svému skóre přístup a zjistil, že se za ty dva měsíce celkem vyhouplo. Stačí, že platí včas nájem a všechny poplatky. To je faktor, který má velkou váhu. Další věc, která se hodnotí je množství peněz, které si měsíčně při platbě kreditkou půjčíte. Neměli byste totiž utrácet víc, než 10% svého celkového limitu. Tím, že Jára kreditní kartu nemá a neplatí s ní, utrácí 0% svého limitu a to také pozitivně ovlivňuje jeho skóre. To je ale brajgl. Musím se přiznat, že jsem tak trochu mimo mísu a podle mě tomu nerozumí ani spousta Američanů. Dobré je, že jde Járy skóre postupně nahoru. I když třeba se mýlíme a někdy v budoucnu zjistíme, že postupujeme špatně. Kdo ví?
jardel.cz 