Skanzen Greenfield Village

Týden zase utekl jako voda. V pondělí jsme doháněli domácí práce, které jsme o víkendu kvůli výletu nestihli a večer samozřejmě shlédli další díl Hry o trůny, kterou teď žije celý svět. Na prvního máje jsme zavzpomínaly na naše zásnuby a protáhly nohy při výběhu po okolí během kterého jsme zaběhli i pod třešeň stojící u kohosi na zahradě. Dokonce byla i rozkvetlá a nikdo na nás nevylítl s puškou v ruce. Večer jsme završili stejným piknikem jako loni. V pátek jsme se vydali do nákupního centra, které praskalo ve švech. Tam nás zarazila situace v jídelním koutku. Zatímco u salátů, polévek, čínských nudlí, řeckých specialit nebo dokonce pizzy nebyla ani noha, u fastfoodu Chick-fil-A prodávajícího smažené kuře byla několikametrová fronta. Cena hamburgeru v takovém řetězci je poloviční, než jídlo v ostatních zařízeních. To, že se z toho člověk moc nenají a cestou domů se zastaví ještě pro cookies nebo kýbl zmrzliny už se neřeší. Dokud bude jídlo ve fastfoodu tou nejlevnější variantou, budou lidé prostě kulaťoučcí.

Na neděli hlásili krásné počasí a tak jsme si naplánovali další výlet. Původně jsme chtěli vyrazit na sever. Stát Michigan má tvar dvou rukou a když místní vysvětlují kam jedou, dost často k tomu používají právě své ruce. My žijeme na jihu u zápěstí a chtěli jsme se vydat na sever palce. Cesta by nám ale zabrala přes dvě hodiny a tak si výlet necháme na jindy, vyrazíme večer a užijeme si v městečku a parku celý den. Rozhodli jsme se místo toho zajet do skanzenu Greenfield Village, který je kousek od centra Detroitu.

Farmářské trhy

Ještě předtím jsme zašli na farmářský trh do Birminghamu. Byl to vůbec první letošní trh a tržnice byla plná lidí s pejsky na vodítku, rodičů s dětmi, důchodců s plátěnými taškami a mladých párů. Byla tam strašně pěkná atmosféra, na které se podílela i mladá slečna, která moc hezky zpívala. Prošli jsme kolem spousty zajímavých stánků, koupili si nějaké dobroty a vyrazili zpět k autu. Trhy budou každou neděli až do konce listopadu a určitě tam zase zajdeme, hlavně v létě až budou farmáři prodávat svou lokální zeleninu a ovoce.

Greenfield Village

Z trhu jsme pokračovali do skanzenu před kterým stála tisíce aut. V celém komplexu je totiž kromě skanzenu ještě muzeum Henry Ford, moderní část, o které zatím nic moc nevím a obrovské plátno, na kterém se promítají filmy. Možností je prostě hodně a nedá se to stihnout za jeden den. A také je třeba si koupit vstupenku na každou atrakci zvlášť. My jsme si pro tentokrát vybrali skanzen, protože bylo krásně a chtěli jsme být venku. Bob mi kdysi říkal, že tam musíme jít a vyprávěl, že skanzen nechal vybudovat Henry Ford ve dvacátých letech 20. století a převezl tam mnoho zajímavých domů z různých míst v USA.

Při kupování vstupenek nám slečna automaticky přidala parkování, protože tady nikdo nepočítá s tím, že byste přijeli jinak, než autem. Vstupenky nebyly nejlevnější, ale museli jsme uznat, že to opravdu stálo za to. Ve skanzenu jsme strávili příjemné čtyři hodiny, během kterých jsme procházeli farmy se zvířaty a farmářské domky, vybavené do 18. a 19. století. Vedle farem byly různé mlýny, pila, sklárna, keramická dílna a další domečky. Do každého byl volný vstup, mohli jsme si přečíst zajímavé informace, prohlédnout dobové stroje, výrobky a ve sklárně dokonce slečna foukala ornamenty. Pak jsme přešli do městečka, kde jsme potkali lidi na vysokých kolech, po silnicích jezdila stará auta značky Ford, ale i koňská spřežení. Byla tam velká točna a muzeum lokomotiv, hned naproti matějská, kde děti shazovaly míčkem plechovky a klaun na chůdách foukal obrovské bubliny. Tam jsem si přišla jak ve filmu Velká ryba. Procházeli jsme se po ulicích, četli si informace, koukali na děti na velkém kolotoči a došli až k velkému parku s kostelem. V celém komplexu byly i dobové restaurace. Po obědě jsem pokračovali procházkou kolem domů různých významných osobností až jsme došli nakonec, kde byly plantáže, domky pro otroky a mlýn. Při cestě zpět do centra jsme si prohlédli Edisonovu továrnu převezenou z New Jersey, kde bylo opět možné vidět celou jeho laboratoř, různé stroje a přečíst si spoustu informací. Na hlavní ulici byla stará cukrárna, cykloservis, radnice nebo třeba pošta. Opravdu mi občas přišlo, jako bychom byli součástí města. Obzvlášť když kolem nás pořád jezdili staří gentlemani v autech Ford Model T. Kolem celého komplexu také jezdil vlak, kterým bylo možné se svézt. Nakonec jsme se podívali na dům Henry Forda a odcházeli velmi mile překvapeni.

Tak sem už ne

Večer jsme chtěli strávit na ostrově Belle Isle na řece Detroit. Vyrazili jsme tedy do centra Detroitu a schválně zvolili vyhlídkovou jízdu místo dálnice. Zážitek to byl velmi intenzivní, projížděli jsme totiž čtvrtí, která byla zasažena krizí asi úplně nejvíc. Nejen, že jsme míjeli polorozpadlé domy s vymlácenými okny, zarostlé ruiny fabrik a dost často neviděli vůbec nic, ale hlavně jsme si přišli opravdu divně. Jako bychom tam nepatřili a nebyli vítaní. Na semaforech vedle nás stála obouchaná, rozbitá auta a bělochů tam bylo fakt málo. Na verandách rozpadlých domů se scházeli divné skupinky lidí a smrděla tam tráva. To jsou přesně ty čtvrti, kterým je dobré se vyhýbat. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že taková místa mají všechna velká americká města.

Belle Isle

Projeli jsme centrem a zamířili na ostrov. Došli jsme až do špičky, sedli si na lavičku a užili večeři s výhledem na Detroit, most do Kanady a kanadský Windsor. V parku byla spousta lidí, někteří grilovali, jiní chytali ryby, děti pobíhaly a hrály si. Kromě výhledu je na ostrově velká fontána, kasíno, akvárium, botanická zahrada, ale také dětské hřiště s obří skluzavkou, několik hřišť a atletický ovál, dva majáky, malá zoo a mnoho dalšího. Tam by člověk také mohl strávit celý den. Počkali jsme na západ slunce a užívali si výhled.

Jo, máme se dobře. Možná to trvalo, nešlo vše tak, jak jsme si prvně představovali, nevíme, co bude za půl roku natož za rok, nebydlíme v New Yorku, Miami nebo Los Angeles (díky bohu). Ale teď a tady je nám dobře. A to je hlavní.

Tak zase příště.