Náklady na žití aneb naše měsíční výdaje

Po delší odmlce jsme zpátky s dalším povídáním. Mile mě překvapilo, kolik z vás mi píše, že se vám mé výplody líbí a někteří už trošku podupávali nožkou a netrpělivě vyhlíželi další příspěvek. A tak jsem tentokrát sepsala druhé téma, o které jste v anketě projevili velký zájem – náklady na žití.

Prvotní výdaje byly samozřejmě mnohem vyšší, protože jsme zařizovali byt. I teď však máme nečekané výdaje nebo náklady spojené s cestováním. Podstatou tohoto příspěvku ale není kompletní výpis z účtu včetně jednodolarových poplatků za parkování nebo všech káv, které jsme si dali. Chceme se spíš podělit o výdaje, které jsou stabilní nebo-li ty, ze kterých se nevykroutíme, abyste měli představu jak je život v USA, respektive v Michiganu, finančně náročný.

Nájem

Největší část našich výdajů tvoří rozhodně nájem. Majitel bytu Bob nám ho pronajal pod podmínkou, že mu dáme prvních šest nájmů předem a budeme první půlrok pokračovat v platbě nájemného s tím, že druhý půlrok nebudeme muset platit nic. Jak jsme hledali byt si můžete přečíst zde.

Výše nájmu je závislá na mnoha faktorech stejně tak jako v Čechách. I když je tu vlastně jeden velký rozdíl. Zatímco byty v centru velkých městech jsou většinou dražší než byty na předměstí, Detroit je trochu výjimka. Bydlení v Detroitu vás vyjde levněji, než v okolních městech. Což se bude možná během následujících let měnit, protože se do centra vrací velké firmy, podniky a s nimi i lidé.

V našem městě, které je zhruba 30 km severně od Detroitu, jsou ceny bydlení (a vlastně všechno ostatního) trochu vyšší. Sice tu najdete byty za 850 dolarů měsíčně, ale dost často tomu odpovídá kvalita, vybavení a lokalita. Naopak v centru, kde stojí nové krásné apartmány a všechno máte u nosu, jsou naprosto normální částky kolem 2500 dolarů. Náš byt je co se lokality i ceny týče tak nějak v polovině. Za 3+1 platíme měsíčně 1300 dolarů a máme v ceně bazén, parkování, odvoz odpadků a služby kolem a v domě.

Auto a pojištění

Ceny aut jsou tu podobné jako v Čechách. Rozdíl je v tom, že jsou auta standardně ve vyšší výbavě (vytápěné sedačky, volant, sklo, vzdálené startování atd.). Vzhledem k tomu, že po příletu lítaly peníze na všechny strany, nechtěli jsme si auto kupovat, ale zvolili operativní leasing. A tak platíme 330 dolarů měsíčně a pak se uvidí, jestli si auto odkoupíme nebo ne. Původně jsme měli platit o pár dolarů méně, ale nakonec jsme se při pořizování auta rozhodli (vzhledem ke stavu místních silnic) pro připojištění kol a podvozku, asistenční služby a bezplatné roční kontroly s výměnou kol a oleje, proto je finální cena asi o třicet dolarů vyšší.

K tomu samozřejmě musíme mít povinné ručení, ke kterému jsme si ještě přihodili havarijní pojištění. To jsme zaplatili na půl roku dopředu a byl to strašný ranec. Byli jsme totiž v absolutně nejhorší pozici. Jednak má Michigan jedno z nejvyšších pojištění, druhak jsme pojišťovali nové auto a hlavně nemáme michiganské řidičáky. Měsíčně to vychází na 150 dolarů, což je na místní poměry opravdu hodně. Proto si musíme co nejdříve udělat řidičáky (ty mezinárodní stejně propadnou) a pojištění pak nebude tolik bolet.

Energie

V ceně nájmu je sice zahrnuta voda, ale elektřinu a plyn musíme platit zvlášť. Někdy jsou všechny energie v ceně nájemného, jindy ne, to záleží na majiteli. Nicméně to není žádná tragédie. V zimě samozřejmě platíme víc za plyn, v létě budeme zase klimatizovat a tak stoupne elektřina. Průměrně to dělá kolem 60 dolarů za oboje dohromady.

Internet a telefon

Tahle položka je poměrně specifická, protože kromě mobilního tarifu splácíme také telefony (teda vlastně jen jeden, protože druhý byl co? Zadarmo). Pokud odmyslíme splátku za telefon (bezúročnou), tak za dva tarify dohromady platíme 90 dolarů a máme neomezené volání, zprávy a 4GB sdílených dat, z kterých se nám každý měsíc ještě pár GB přenáší do toho následujícího.

Za internet platíme pouze 20 dolarů měsíčně, když nepočítám modem, který jsme si museli pořídit. Kdybychom ale chtěli i televizi, tak cena rázem rapidně stoupne. Obzvlášť kdybychom chtěli sportovní kanály. A to je vlastně jediný důvod, proč bychom si televizi vůbec pořizovali. Aby Jára mohl sledovat NHL! Je vtipné, že slušnou televizi koupíte v supermarketu už za 100 dolarů, ale pak platíte jak mourovatí. Sportovní kanály jsou totiž až v posledním, největším balíčku, kde je ještě dalších 150 programů plných hovadin.

Zdravotní pojištění a spoření

Velkou ale důležitou položkou na seznamu výdajů je zdravotní pojištění. Za pojištění pro nás oba platíme 140 dolarů, k tomu pak ještě navíc 30 dolarů za zubaře a 12 za oční. Takže zhruba 180 dolarů měsíčně. To ale neznamená, že pokud se nám něco stane, nakráčíme do nemocnice, ukážeme kartičku a budeme mít všechno grátis. To platí jen pro pravidelné prohlídky. Po důkladném načítání informací a rozhodování jsme nakonec zvolili tzv. program HDHP. To ve zkratce znamená, že měsíčně platíme méně (těch 180 dolarů) a pokud se nám něco stane, musíme prvních 2700 dolarů zaplatit z vlastní kapsy a až pak začne výdaje hradit z 80% pojišťovna a z 20% my. Proto si krom toho posíláme každý měsíc z výplaty před zdaněním 240 dolarů na spořící účet, abychom případně měli z čeho brát a nebylo to takové překvapení.

I když mě bolí zub a minulý týden jsem si hnula s krkem, zatím jsme u doktora ještě nebyli (klepu). Tak se o ten nezapomenutelný zážitek a mega dardy podělíme, až budou. Stejně tak jsme si nevyzvedávali žádné léky na recept (nějaké bychom měli mít v ceně pojištění), takže nevíme, co nás čeká. Většinu léků tu ale koupíte bez předpisu a jsou trochu dražší, než u nás.

Potraviny

Potraviny jsou tu dražší než v ČR. Pár vybraných surovin je možná levnějších, ale celkově platíme za nákupy o dost víc. Je to mimo jiné tím, že nemáme zeleninu a ovoce ze zahrádky (od babiček a rodičů) a nejezdíme do víkendových výkrmen (čti k rodičům), z kterých jsme vždycky odjížděli napakovaní až po střechu. Je poměrně těžké určit, kolik vlastně za jídlo utratíme, protože stále dovybavujeme byt. A tím, že v supermarketech najdete opravdu všechno, tak jednou k rajčatům a brokolici přihodíme ještě vysavač a jindy zase navrch banánů a avokád přidáme tenisové rakety. Stejně tak si asi nebudeme každý měsíc kupovat různé kuchyňské vybavení a spižírna se také nebude obnovovat tak často. Když jsme to pro účely tohoto článku počítali, byli jsme sami trochu překvapení. Průměrně za potraviny utratíme kolem 500 dolarů měsíčně.

Restaurace a fastfoody

V porovnání s ČR chodíme do restaurací (tím myslím i různé kavárny, cukrárny, kebaby, salatérie a všemožné jiné podniky) rozhodně o dost méně a to je také další důvod, proč platíme víc za potraviny. Jednak tady nejsou restaurace tak dostupné. V okolí máme jen „pizzerii“ neboli fastfood prodávající pěkně americkou pizzu s tunou sýra nebo poměrně drahou francouzskou kavárnu (kterou jsme ale ještě nezkusili, tak jí nechci hodnotit). Můžeme si zajít do Starbucksu, který je však součástí supermarketu, takže to není úplně místo na romantickou kávičku. Dvakrát jsme zašli do zdravějšího fastfoodu na salát nebo sendvič, ale to už je lepší si uvařit něco pořádného doma. Pak je tu luxusní steak house, kde vám hned u vchodu seberou klíče a za 10 dolarů zaparkují auto, což jak je asi zřejmé není nic pro nás smrtelníky. A taky tu máme pivovar, kde servírují hamburgery, hranolky a podobné americké specialitky, kde jsme byli zatím jednou. A ceny? O dost vyšší, než v Čechách. S večeří pro dva se prostě pod 40 dolarů nedostanete. A to jsem ještě hodně benevolentní. Většinou platíme spíš přes 50 a to si dáváme jen hlavní jídlo, pití a buď napůl dezert nebo předkrm. Vyšší jsou nejen samotné ceny za jídlo a pivo, které stojí 7 dolarů, ale nesmíte zapomenout na nekompromisní dýško ve výši 15% a daň. Sečteno podtrženo, je jednodušší se najíst doma, než se někam kodrcat a nechat tam majlant. Kdybychom měli nějaké dobré podniky u nosu, asi bychom jedli venku častěji. Kam ale chodíme o dost víc, než v ČR, je Starbucks. A to hlavně proto, že je všude, mají dle mého amatérského názoru dobré kafe a je levnější, než u nás. Na americké poměry je to prostě levné kafe a tak tady lidé neříkají, že jdou na kafe, ale na Starbucks (jako by nic jiného neexistovalo).

“Kantýna”

Poslední výdaj týkající se jídla jsou Járy obědy. Občas si sice nese krabičku (stejně jako většina Indíků, kteří mají své speciální batůžky a tašky s krabičkami), ale většinou chodí na oběd do „kantýny“. Kantýna je ve velkých firmách naprosto nezbytná, protože není možné, aby zaměstnanci jezdili do desítky minut vzdálených restaurací či fastfoodů. To není jako v Praze, kde vyjdete z kanceláře a na ulici je jedna hospoda vedle druhé. Tady má celá firma svůj vlastní sjezd z dálnice a tak si dovedete představit, že v docházkové vzdálenosti není zhola nic.

Jestli si někdo myslel, že je kantýna podobná vývařovně ve škole či jídelně na stojáka, kde dostanete svíčkovou se šesti za stravenku, tak vás trošku zklamu. Ve firemní kantýně to vypadá jako v jakémkoliv jídelním koutku nákupního centra. Jsou tam vedle sebe podniky, kde prodávají pizzy, hamburgery, sendviče nebo saláty. Žádné buchtičky se šodó, koprovka, řízek s bramborovou kaší nebo obyčejná polévka. A tak Jára chodí nejčastěji na tzv. „bowl“, neboli misku, kam mu nahází všemožnou zeleninu, kuskus nebo jiné obilí a maso. Taková miska ho vyjde na 5 dolarů (plus daň, jak by Jára s chutí dodal), sendvič s kterým to střídá pak na 7 dolarů. Což udělá spolu s kávičkou zhruba 150 dolarů za měsíc.

Benzín

Cena benzínu se v tuto chvíli pohybuje kolem 2,90 za galon, což je zhruba 17,50 Kč za litr. To by šlo co? Se stejnou spotřebou jako v ČR platíme za benzín zhruba 30-40 dolarů měsíčně. Samozřejmě, že kdybychom měli třeba Ford F150 (nejprodávanější typ auta značky Ford, pro mě „obrovská kráva“), tak ta spotřeba bude úplně někde jinde a stejně tak výdaje za benzín. Ale radši nebudu zabíhat do lagun, z kterých není návratu.

Cestování autem je tu nejsnadnější, ale i nejlevnější způsob dopravy. Nejen, že hromadná doprava trochu hapruje (o tom jsem trochu psala už zde), ale ty ceny také nejsou úplně přívětivé. Od nás do Chicaga je to zhruba 5 a půl hodiny a lístek mě stál 60 dolarů. Do univerzitního města, které je vzdálené hodinu a čtvrt stojí lístek 20 dolarů. To je jak kdybyste jeli z Prahy do Pardubic za 450 Kč. Mnohem horší je ale to, že nemáte na výběr. Nemůžete si říct, že pojedete radši Regiojetem, protože tady jede prostě jen jeden vlak od jedné společnosti za jednu cenu. O dopravě se rozepíšu v samotném článku, protože ta si ho jistě zaslouží.

Nakonec uvádím výdaje, které nejsou povinnou položkou na seznamu, ale jsou celkem pravidelnou součástí.

Zábava

Co se zábavy týče, nemáme zatím moc porovnání. Lístky do kina tu stojí stejně jako v Čechách, tedy 10 dolarů (když jdete odpoledne tak je cena dokonce nižší). Vstupenky na hokej jsou samozřejmě dražší, ale co si budeme povídat, NHL je asi trochu jiná liga. Ceny se pohybují mezi 50-100 dolary za jednoho (samozřejmě jsou místa i za 250). Ve stejné cenové relaci se pohybují jiné sporty jako baseball, basket a další.

Vstup do většiny velkých parků je také zpoplatněný. Můžete si buď koupit jednorázový vstup za 10 dolarů nebo roční předplatné za 30 dolarů. To pak dostanete nálepku na poznávací značku a máte do všech parků, které do tohoto výběru spadají, neomezený vstup. Na druhou stranu jsou ty parky díky tomu upravené, mají spoustu orientačních tabulí, pruhů pro běžce, bruslaře, cyklisty. Samozřejmostí jsou také grily, na kterých si můžete ogrilovat hot dog a hamburger jako správný Američan nebo bezplatné a čisté toalety.

Většina atrakcí vyjde také dráž. Například vstup do skanzenu, ve kterém jsme nedávno byli (mrkni zde) stál na jednoho 30 dolarů, vstup na CN Tower v Torontu stál také tolik. Ale takové atrakce se špatně porovnávají, když nemají v Čechách podobnou alternativu. Třeba vstup do ZOO tu vyjde nastejno.

Měsíční vstup do fitness centra se pohybuje mezi 20-40 dolary, ale většinou je k tomu ještě nutné připočíst roční poplatek. Máte pak ale vstup do všech poboček po celé USA. Ostatní studia na jógu, pilates nebo kruhová cvičení jsou extrémně drahá. Měsíčně platíte klidně 150 dolarů, což je podle mě trochu mimo mísu.

Služby

Tady bych chtěla zmínit asi jen poštu a parkování. Jak jsem již psala, tak parkování u bytu je zadarmo, ale když jedeme do centra, jsou u každého parkovacího místa samostatné hodiny, kde si kartou zaplatíte parkovné. Nic extra zvláštního. Ceny se pohybují kolem dolaru za hodinu a stejně jako u nás je v určitých hodinách parkování zdarma.

Poštovní známky stojí dolar, do ciziny 1,15. Ale co je tragédie, je poštovné za balíky do Čech (což ale platí i pro poštovné za balíky z Čech sem). Krabice vás vyjde hravě na 50 dolarů, obálka s pár drobnostma na 25. To se pak někdy může stát, že platíte víc za poštovné, než za tu věc, co posíláte.

Do služeb také spadají státní poplatky. Třeba za mé pracovní povolení jsme zaplatili 410 dolarů, což je poměrně dost. Ale to byl doufám jen jeden extrém. O poplatcích za mé medicínské zkoušky a stáže třeba někdy jindy (z toho je člověku taky do breku).

Oblečení a spotřebiče

Asi není překvapením, že oblečení i spotřebiče vyjdou levněji, než v Čechách. Na oblečení za pár dolarů narazíte ve většině supermarketů a dokonce i v Dollar Tree (obchodech, kde je vše za dolar). A tak není divu, že mají Američané tolik krámů. Kromě levných amerických cajků, jak by řekla moje babička, tu jsou levnější i značky typu Adidas, Nike, Calvin Klein, Tomy Hilfiger a další. Stejně tak různé kuchyňské spotřebiče (jako třeba můj vysněný mixér) vyjdou levněji, o elektronice nemluvě. Což je celkem příjemné, když potřebujete vybavit celý byt.

Vybrané roční výdaje

Na doplnění uvádím pár jednorázových výdajů. Tím je třeba roční poplatek za poznávací značku, který je zhruba 150 dolarů. Pak také musíme čtyřikrát do roka měnit v bytě filtr v kotli, což není věc za hubičku, jak jsme si mysleli. Ale to vem čert, hlavně, že bydlíme! Můžu se vlastně zařadit i ten poplatek za vstup do parků, o kterém jsme mluvila.

No a to je vše. Není asi třeba sčítat, kolik vlastně měsíčně platíme. Koho by to zajímalo, může popadnout kalkulačku a hurá do toho. Berte to ale spíš jen jako orientační shrnutí výdajů, které jsou v tuto chvíli spojené s naším životem v USA.

Čekali jste míň nebo víc?

Tak zase příště.