Niagarské vodopády

Po měsíci jsme vyrazili na další větší výlet. Tentokrát k Niagarským vodopádům, přesněji do městečka North Tonawanda, kde žije moje hostující rodina, u které jsem přesně před deseti lety bydlela. Na návštěvu jsem se chystali už od příletu do USA. Chtěli jsme ale využít nějaký prodloužený víkend, protože je to celkem štreka. Domluvili se proto na víkend před Memorial Day, což je mimochodem první státní svátek za dobu, co tu jsme. Ve Státech je totiž jen sedm federálních svátků a tak se neslaví v konkrétní datum, ale připadají vždy na nějaký den v týdnu (většinou pondělí). Třeba právě Memorial day (připomenutí všech vojáků padlých ve válce) připadá na poslední pondělí v květnu, Labor Day je první pondělí v září a Den Díkůvzdání zase čtvrtý čtvrtek v listopadu. To je mi celkem sympatické, protože všichni známe ten pocit, když připadne nějaký z našich svátků na víkend (i když jsou i profese, které pracují svátek nesvátek).

Přípravy na Memorial day

Po poměrně náročné cestě do Toronta jsme se rozhodli vyrazit až v sobotu ráno a vyhnout se tak zbytečně hektickému pátečnímu balení a popojíždění v kolonách. Jára mě pobavil, když říkal, že už ve čtvrtek stáli na parkovišti u klienta lodě! Přesněji řečeno byly zaháknuté za auty. Ale už jen ta představa, že jdete po parkovišti a tam jsou prostě lodě, mě rozesmála. My jsme si v pátek v klidu sbalili, nakoupili michiganské dobroty pro mojí host rodinu a šli brzy spát.

V obchodech nás vždycky něco překvapí. Tentokrát třeba kýčovité kytky na oslavu Memorial day.
A pestrobarevné cupcakes tomu nasadily korunu. Prodávají je celoročně a mění polevy podle toho, co se zrovna slaví. Takže teď byly červeno-modro-bílé s americkou vlaječkou.

Káva s Mexičaňátkama

V sobotu v 5:30 zazvonil budík, popadli jsme věci, naházeli je do auta a lehce po šesté vyrazili na hranice. Cesta přes Kanadu nám totiž ušetří pěkných pár hodin. Až do posledního amerického městečka Port Huron nebyl vůbec žádný provoz. Kdo by také v šest ráno o prodlouženém víkendu někam jel, že? Přejeli jsme přes most do Kanady a úředníkovi vysvětlili, kam máme namířeno. Opět nebyl sebemenší problém, dostali jsme další razítko do pasu a pokračovali dál. Na kanadských dálnicích nebyla ani noha, ale oproti minule byla příroda mnohem zelenější a tak to na nás nepůsobilo tak pustě. Zastavili jsme ve Starbucks na kávu a nečekaně strávili 25 minut ve frontě se zájezdem mexických dětí. Některé z nich nebyly za pultem ani vidět a přesto si objednávaly horké čokolády, frapuccina a jiné dobroty a z kapes vytahovaly zmuchlané dolary. Každé si samozřejmě objednávalo zvlášť! A tak už jsem myslela, že to snad vzdám, ale vzhledem k tomu, že jsou v Kanadě na celé naší trase jen dva Starbucks, nebylo moc na výběr. Zbytek cesty utekl jako voda, minuli jsme Londýn a Hamilton a blížili se k vodopádům.

Síla přírody

U vodopádů jsme se chtěli chvíli zdržet, protože jsem je vždycky viděla jen z americké strany a Jára je neviděl vůbec. Potom, co jsme zjistili, že parkovné přímo u vodopádů stojí 25 dolarů (to ať si strčí za klobouk), jsme se rozhodli pokračovat dál a zaparkovali zadarmo na Dufferin Island, který je vzdálený asi patnáct minut chůze a cestou se ještě můžete podívat na starou elektrárnu. Když jsme parkovali, zaslechli jsme nějaké skřípání. Co to bylo, ptám se Járy? To je naše auto? Najeli jsme na něco? Prohlédli jsme auto a nikde nic nenašli a tak jsme to nechali být a vydali se k vodopádům. Začalo akorát svítit sluníčko a bylo pěkně vlhko. Celý týden vypadala předpověď na víkend naprosto tragicky. Na sobotu hlásili bouřky, krupobití, ničivý vítr a déšť. Je pravda, že v noci byl v Michiganu poměrně velký slejvák a sunul se přes Erijské jezero k Niagárám, ale my jsme ho nikdy nedojeli a když jsme dorazili k vodopádům, zbyly po něm už jen obrovské kaluže a promáčená tráva, která během dne vyschla.

Cesta podél řeky směrem ke kanadské podkově (Horseshoe Falls).

Podél řeky jsme dorazili k podkově (kanadská část Niagarských vodopádů) a koukali na tu nádheru. Jára zíral a myslím, že nic tak masivního a monumentálního nečekal. Když jsme se o svých dojmech pak bavili, popisoval podobný pocit jako jsem měla já před deseti lety, kdy jsem tam stála a nechápala, jak může takové kvantum vody pořád padat a padat. Jak to že to nepřestane? Když stojíte u okraje a pozorujete vodu, máte pocit jakoby nic jiného v tu chvíli neexistovalo. Prostě jen jste a dokonce cítíte, že vás to tam táhne. Že byste tam snad i skočili! Samozřejmě, že neskočíte (nebojte se rodičové, nikam neskáčeme), ale má to fakt neuvěřitelnou sílu. A to je přesně ten důvod, proč s Járou milujeme přírodu. Je jedno, jestli jsme na Islandu, v Norsku, v USA, v Alpách, na Slovinsku nebo v Krkonoších či u Bubovických vodopádů. Jsme prostě v přírodě.

Skylon Tower

Hned u vodopádů jsme si koupili něco k zakousnutí a po obědě vyrazili na procházku. Šli jsme podél řeky, pozorovali lodě, které každou chvílí vHned u vodopádů jsme si koupili něco k zakousnutí a po obědě vyrazili na procházku. Šli jsme podél řeky, pozorovali lodě, které každou chvílí vyplouvaly a byly nacpané lidmi v červených a modrých pláštěnkách. Na tzv. „Maid of the Mist“ jsem byla tenkrát s našima, když zamnou přijeli a je to zase něco jiného, než stát nahoře u kandelábru. Pokud je člověk jen na americké straně, je to vlastně jediný způsob jak pořádně vidět kanadskou podkovu. A stát na lodi pod vodopádem má taky něco do sebe. Tentokrát jsme ale na loď nešli a místo toho zamířili na Skylon Tower, což je rozhledna, která je velmi podobná CN Tower v Torontu, o které jsem psala tady. Taky je tam restaurace, ale my jsem si koupili lístky jen na samotnou rozhlednu. Vyjeli jsme výtahem nahoru a zjistili, že mezitím úplně zmizela mlha, která se normálně nad vodopády tvoří. Měli jsme naprosto luxusní výhled jak na samotné vodopády, tak na Rainbow bridge do USA, na kasína na obou stranách nebo na Cliffton hill, což je taková střeštěná ulice plná všemožných atrakcí. Je naprostá pravda, že jsou Niagarské vodopády jednou velkou turistickou atrakcí. Pokud chcete, můžete platit jak mourovatí od parkovného, přes jídlo, vstupy na všechny atrakce, nákupy nebo můžete provětrat šrajtofli v kasínu. Ale samotné vodopády nestojí vůbec nic. Nikdo vás nevyžene, když budete hodiny jen stát a koukat. A to se mi na nich strašně líbí.

Jídlo přímo u vodopádu nás mile překvapilo. Jára si dal hamburger a tradiční kanadský “poutine”. Aneb hranolky zalité omáčkou a sýrem. Porce to byla jak pro celou rodinu. Mě potěšil fazolový burger, který jsem na menu opravdu nečekala.
Pohled na americké vodopády a Rainbow bridge. Na řece už jezdí loďky o sto šest. Američané fasují červené pláštěňky, v Kanadě dostanete modré.
Selfie s kanadskou podkovou nesmí chybět.
Krásný výhled ze Skylon Tower na americkou stranu a někde v dáli i městečko North Tonawanda.
Pohled na kanadský vodopád a obrovské kasíno. Jedno z mnoha kasín, které u vodopádů jsou.
Tohle je naprosto typický výraz nadšeného Járy. Většinou takhle stojí u nějaké výlohy s dobrotama, ale tady si chtěl zahrát. A tak jsme si vyměnili za dolar tři žetony a užili si pár minut adrenalinu. Samozřejmě jsme nevyhráli vůbec nic.

Za vodopádem není vidět zhola nic

Ze Skylon Tower jsme vyrazili do nákupního centra a kasína, které jsme jen rychle prošli. Jára by šel klidně hrát, ale nebyl moc čas. Došli jsme k lanovce, která vypadá jako ta na Petřín a svezli se zpět k hlavní turistické budově. Chtěli jsme totiž ještě na „Journey behind the falls“. Koupili jsme si lístky a počkali, než na nás přijde řada. Vyfasovali jsme typické žluté pláštěnky, vystáli frontu (ve které už se lidé netrpělivě soukali do pláštěnek a pak se tam pařili jak jetel) a svezli se výtahem zhruba 130 metrů dolů. Za kanadskou podkovou je totiž vybudovaný tunel a můžete se doslova projít za vodopády. Kromě toho je tam také vyhlídka, kde stojíte těsně vedle nich. Tady na té atrakci jsem byla poprvé, protože jsem tenkrát kvůli vízum s našima do Kanady nemohla. Na té vyhlídce to byl opravdu silný zážitek, ale v tunelu to bylo zvláštní. Bylo to zajímavé, přečetli jsme si informace, které tam byly, ale působilo to stejně jako když koukáte z okna a venku lije jako z konve. Ale tak silně, že nevidíte vůbec nic. Zase na druhou stranu kolikrát za život stojí člověk za mega vodopádem.

Ze Skylon Tower jsme vyrazili do nákupního centra a kasína, které jsme jen rychle prošli. Jára by šel klidně hrát, ale nebyl moc čas. Došli jsme k lanovce, která vypadá jako ta na Petřín a svezli se zpět k hlavní turistické budově. Chtěli jsme totiž ještě na „Journey behind the falls“. Koupili jsme si lístky a počkali, než na nás přijde řada. Vyfasovali jsme typické žluté pláštěnky, vystáli frontu (ve které už se lidé netrpělivě soukali do pláštěnek a pak se tam pařili jak jetel) a svezli se výtahem zhruba 130 metrů dolů. Za kanadskou podkovou je totiž vybudovaný tunel a můžete se doslova projít za vodopády. Kromě toho je tam také vyhlídka, kde stojíte těsně vedle nich. Tady na té atrakci jsem byla poprvé, protože jsem tenkrát kvůli vízum s našima do Kanady nemohla. Na té vyhlídce to byl opravdu silný zážitek, ale v tunelu to bylo zvláštní. Bylo to zajímavé, přečetli jsme si informace, které tam byly, ale působilo to stejně jako když koukáte z okna a venku lije jako z konve. Ale tak silně, že nevidíte vůbec nic. Zase na druhou stranu kolikrát za život stojí člověk za mega vodopádem.

Lanovka jak na Petřín. Pražskou lítačku tam ale nebrali…
Pohled na kanadský vodopád z vyhlídky, na kterou nás svezli výtahem. Blíž už se k němu nedostanete. I tak nás to pěkně osvěžilo.
To jsou ony! Typické žluté plášťěnky, ve kterých pak turisté pobíhají kolem vodopádů.
No a tohle je výhled zpoza vodopádů. Kdyby nahoře stál někdo s cisternou vody a zvrhl jí, tak to nepoznáte.

Nekonečná půlhodina

Po prohlídce jsme se už pomalu vraceli k autu. Přestože by mohl člověk u vodopádů strávit celý víkend, my byli objednaní na večeři u mé rodiny. Nasedli jsme do auta a začala hrozivá půlhodina. Naše brzdy totiž vydávaly naprosto otřesný zvuk. Netušili jsme co to je a hlavně jestli s tím můžeme jet. Tak to je výborný! Jsme pár kilometrů od amerických hranic a rozhodně nemáme v plánu hledat na kanadské straně opravnu aut. Ujeli jsme pár metrů, ale ten zvuk byl dost strašidelný. Nějaký pán u nás zastavil a říkal, že to je jen prach mezi brzdami, je to prý vlhkostí u vodopádů a můžeme klidně jet. Maximálně prý budeme otravovat kolemjdoucí. A tak jsme se vydali po hlavní promenádě k mostu. Cesta byla samozřejmě zasekaná a tak jsme popojížděli v koloně a přišli si jako největší troubové. Kolem nás se procházeli stovky lidí a my ve „skřípavce“ hopsali k mostu. K našemu údivu se ale skoro nikdo neotočil. Lidem to prostě bylo jedno. Já se nejvíc bála, aby nás pustili zpátky do Ameriky a tak se mi na chvíli ulevilo, když skřípání před mostem přestalo. Asi deset vteřin jsem se radovala, než se ozvalo znovu a bylo mnohem silnější. S děsným skřípotem jsme zastavili u úředníka, kterému to bylo úplně, ale úplně šumafuk. Podal nám pasy a popřál pěkný víkend. Ani dva policajti kolem kterých jsme projeli se neohlídli. Ten zvuk by slyšel i hluchý a tady to jako nikoho neudivuje? Zdá se, že nejsme první ani poslední, komu se něco takového stalo. Vtipné na té celé situaci bylo, že jsme ujeli asi padesát metrů a pískání najednou úplně přestalo a od té doby se neobjevilo. Prostě nás auto jen chtělo vystrašit a vybralo si k tomu jeden z nejlepších okamžiků.

Poslední pohled na hotel, kasína, lanovku a turistické středisko.
A poslední pohled na kanadskou podkovu.

Po osmi letech „doma“

Od hranic je to k mé rodině jen necelých dvacet minut a mně už se začala vybavovat všechna ta místa. Přeci jen jsem tu žila rok a za tu dobu se nashromáždí pěkná hromada zážitků a vzpomínek. Přivítali jsme se s Gerry a Zekem a prošli dům. Všechno vypadalo stejně jako tenkrát, dokonce i v mém pokoji byla úplně stejná postel a deka nebo počítač, u kterého jsem každý večer seděla a psala našim email, že žiju. Najednou jakoby žádných deset let nebylo a bylo mi zase sedmnáct.

Užili si společnou večeři, na kterou dorazila i má „sestra“ s dětmi, pak jsme povídali a usedli k televizi jako za starých časů. Má hostující rodina je však starší a osm let (to jsem je naposledy navštívila) je celkem znát. A protože bylo ještě celkem brzo, rozhodli jsme se s Járou vyrazit zpět k vodopádům. Jednak jsme chtěli na ohňostroj, který je nad vodopády skoro každý večer a také jsme plánovali zajít do kasína. Zaparkovali jsme na Goat Island, což je ostrov mezi americkým a kanadským vodopádem a prošli jsme si americkou stranu vodopádů. Zašli jsme na Luna Island, kde stojíte mezi dvěma částmi amerického vodopádu a voda tak přepadává z obou stran. Ukázala jsem Járovi atrakci „Cave of the Wind“, kde opět nafasujete pláštěnky, svezou vás dolů pod americké vodopády a v jedné části se můžete dokonce nechat ošplouchnout. Tam jsme tentokrát také nešli, ale po absolvování všech atrakcí bych řekla, že je tato nejlepší. V Kanadě už se začínala rozsvěcet všechna kasína a atrakce a zapadalo slunce. Co vám budu povídat, byla to nádhera. Na vodopádech je nejlepší to, že jsou pokaždé jiné. V zimě ledové a klidné, je u nich minimum lidí a většina atrakcí je zavřená. Na jaře jsou rozbouřené, na podzim barevné a v létě je to jedna velká show, včetně ohňostrojů a nasvícení, o které se stará kanadské kasíno. Měla jsem velké štěstí, že jsem je zažila ve všech jejich převlecích, ve dne v noci a někdy jsem si k nim dokonce zajela po cyklostezce na kole. To má zase úplně jiný rozměr.

Západ slunce a pohled na americké vodopády a atrakce v Kanadě.
Tentokrát byly vodopády červené a zase vypadaly úplně jinak.

Ohňostroj trval jen pět minut a tak jsme se vydali do kasína. Záhy jsme však zjistili, že nás tam bez pasu nebo nějakého amerického dokumentu nepustí. Česká občanka a řidičák trošku zklamaly. A tak jsme se otočili na podpatku a vyrazili „domů“. Kde je vlastně moje doma? Není to jedno konkrétní místo, jeden byt či dům. Je to tam, kde cítím lásku. A proto pro mě bude doma s velkým „D“ vždycky u našich. Další doma se stejně velkým „D“ si budujeme s Járou (a je jedno jestli v bytě v Praze nebo tady). A i když jsem u Gerry a Zeka bydlela vlastně jen půl roku, hodně jsem se za těch deset let změnila a jejich typicky americký konzumní styl života mi teď není úplně blízký, vždycky to pro mě taky bude kus toho mého doma.

Pokus o fotku ohňostroje. Těsně před desátou přijely mraky, ale naštěstí ohňostroj nezahalily.

Návštěvy a vzpomínky

V neděli ráno jsme měli domluvenou snídani s mým učitelem hudby. Když jsem tu totiž studovala, byla jsem členkou školního orchestru a dokonce na velkém závěrečném koncertu hrála sólo. Pan dirigent si mě oblíbil a přál si mě po tak dlouhé době vidět. Dali jsme si snídani (talíř jako kolo od traktoru) a probírali, co je nového. Snídani jsem ani nedojedla, ale měla jsem radost, že Jára takovou typickou nálož vajec, brambor, „hash-brown“ a slaniny zažil. Pak jsme vyrazili k mé škole, kterou jsem Járovi chtěla ukázat. Zbytek dopoledne jsme strávili u dalších dvou učitelek, které jsem měla ráda. Všichni měli radost, že nás viděli a potěšilo mě, když se ptali na mé rodiče, Barunku a babičku. I po deseti letech si na všechny pamatovali.

Tak tady jsem před deseti lety studovala, hrála v orchestru, trénovala lacrose, našla hromadu kamarádů a zažila spoustu legrace.

Postupně se mi začali vracet všechny vzpomínky na mou první rodinu, kde to nebylo úplně růžové, na to, jak jsme museli s mojí japonskou sestrou chodit v mínus patnácti pěšky, jak jsme trávili hodiny v knihovně a psali domů, jak jsem hrála lacrose a jezdila žluťákem na zápasy. Prostě vzpomínky, které byly sice někde hluboko, zaházené novými zážitky, ale které mi nikdo nevezme. Po obědě jsme vyrazili se Zekem a Gerry na projížďku k jezeru Bond Lake, kde se prý za mlada procházeli. Bylo tam poměrně dost rybářů a kolem pobíhali děti a hráli si. Pak jsme jeli do krásného městečka Lewiston, které je hned u řeky. Dali jsme si MALOU zmrzlinu (na ceduli bylo u malé přirovnání k tenisovému míčku), kterou jsem měla místo oběda a dalších pět hodin nemohla jídlo ani vidět. Ty porce jsou tu prostě nesmyslné. Prošli jsme se kolem památníku otrokům, kteří utíkali do Kanady za svobodou a podívali se na molo k řece.

Vyhlášená restaurace v Lewiston, řeka Niagara a Kanada.
U řeky je spousta letních chatek a lodiček. Je tam klid a pohoda.
Malá zmrzlina. Příště si dávám velikost “baby”, protože tohle se nedá.

Americká žranice

Odpoledne jsme vyrazili k sestře Tině na další typickou událost- grilování u bazénu. Přijela i druhá sestra s manželem a dětmi, které střídavě skákaly na trampolíně a dováděly v bazénu. Taková normální neděle. Nemohly chybět hamburgery a hot-dogy v gumových houskách, nakládané okurky, brambůrky, brownie z prášku, pivo a sladké limonády. Tenkrát to pro mě také byl zážitek a byla jsem ráda, že takovou americkou sešlost Jára zažil. Vypadal, že si to nesmírně užívá. Se Zekem si totiž celkem sedl a to mi dělalo velkou radost. Večer jsme pak doma hráli karty a strašně se u toho nasmáli.

Tak tomu říkám POHODA.

Memorial Day

V pondělí ráno nám Zeke a Gerry připravili další typickou snídani- lívance s javorovým sirupem, párečky, ovoce a pomerančový džus. Pak jsme vyrazili do podniku, kde se vyrábí místní čokoláda. Koupili jsem si „fudge“, což je speciální máslový karamel. Samozřejmě nic zdravého, ale tenkrát jsem se po něm mohla utlouct a opět jsem chtěla, aby ho Jára ochutnal. Také jsme pořídili jejich tradiční pomerančovou čokoládu. Pak jsme se vydali do městečka Olcott, které je na břehu jezera Ontario. Prošli jsme starou tradiční pouť, kde se děti vozili na kolotočích, různé malé obchůdky s cetkama a podívali se k majáku. Pak jsme ještě zajeli do přístavu ve vedlejším městě Wilson a cestou zpět se zastavili na vyhlášený popcorn. My s Járou si vybrali karamelový s kešu ořechy a ač popcorn nejím, tohle byl naprosto jiný level.

Dopolední přípravy terasy a odpočinek na houpačce.
A je to tu! Zase ten stejný pohled jako v té mini herně. Tentokrát zkoumal “fudge” s vlašskými ořechy a javorovým sirupem.
Maják v městečku Olcott.
Malé obchůdky přímo nad jezerem Ontario plné sladkostí, výrobků od lokálních tvůrců a dalších “cetek”.
Jezero Ontario, u kterého bylo celkem frišno. Teplota klesla asi o osm stupňů. Byla ale dobrá viditelnost a tak jsme v jeden okamžik dokonce viděli Toronto. Z toho měl Jára velkou radost.
Popcorn s karamelem a MEGA kešu ořechy. Ještě, že už jedeme domu.

Dali jsme si poslední oběd, pobalili věci a vyrazili domů. Cesta nakonec trvala skoro šest hodin, protože jsme strávili hodinu na hranicích z Kanady do Michiganu. Což se ale dalo čekat, když byl konec prodlouženého víkendu. Doma jsme vybalili všechny dary (a že jsme jich dostali) a padli do postele.

To byl zase výlet! Kvantum oprášených starých vzpomínek a spousta nových krásných zážitků. A úplně nejlepší bylo vidět a slyšet, jak se mé host rodině Jára moc líbí. Nejen, že mi to asi stokrát přímo řekli, ale Zeke byl dokonce smutný, když jsme jeli domů, protože mu prý odjede parťák. A to je nejvíc! Napařovala jsem se jako páv.

Ale teď už šupky dupky do peřin. Tak zase příště.

3 thoughts on “Niagarské vodopády

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s