Co je u nás nového?

Sedím v našem ušáku, zvenku nám do pokoje profukuje čerstvý vzduch a ptáci zpívají jak zběsilí. Jestli se tomu teda dá říkat zpěv. Taťka mi vždycky vypráví o panu kosovi, který u našich na zahradě pořádá koncerty. To je panečku umělec! Nikdy nezopakuje stejnou melodii a vymýšlí všemožné písně. Tady v Michiganu jsou ptáci co se hudby týče dost velcí začátečníci. Opakují pořád dokola stejné tři tóny, ale za to mají výdrž, to se musí nechat. Akorát by člověku po osmi hodinách pukla hlava. Večer, když jdou ptáci spát, předají žezlo stromovým žábám, které hlučí až do rána. Nad ránem pak houkají sovy a ptáci opět začínají ty své tři tóny. Do toho poslední dny dost často prší a tak usínáme za zvuku deště, což je ale strašně fajn. I když jsou to monotónní zvuky, vůbec nám nevadí a naopak tak nějak uklidňují. Nikdy bych si nemyslela, že může být ve městě tolik zvuků přírody.

Je tu ale pár věcí, které nám tu přírodní symfonii trochu kazí. Jednou jsou vlaky, které sice nejezdí tak často jako v Čechách, ale za to dělají mnohem větší kravál. Leckdy se třese celý dům (bodejť by ne, když je jak z papíru). Tím, že máme železnici hned za plotem, připadáme si, jak kdybychom bydleli v takovém tom nádražním domě. Říkáte si, že ten vlak jen projede a dalších několik hodin je klid. Když ale jede takový nákladní vlak do Kanady, který má přes padesát vagónů a vy zrovna telefonujete nebo koukáte na film, který rázem nemáte šanci slyšet a nebo jsou nedejbože tři ráno, to byste ten vlak nejraději vyhodili do povětří. Dalším tradičním a nezaměnitelným hlukem je zvuk luxusních aut, ve kterých vyjíždějí každý pátek jejich majitelé do center měst, kde se jen tak projíždějí a schválně u toho pořádně dupou na plyn. Jako by sportovní žluté Lamborgini nebo červený Mustang (které vytáhnou pouze na tu svou páteční prohlídku) nebyly už tak dostatečně nápadné. Járovi se to moc líbí, každé takové auto si prohlíží nebo se za ním alespoň otočí. Pro mě je to drahé, hlučné a nepraktické auto, které vytáhnou pouze v ten páteční večer, aby všem ostatním ukázali, jací jsou frajeři. Každý to holt bereme jinak. Další zvuk, který mě občas uvádí do vrtule je sekačka na trávu. Respektive takový ten sekací traktor, na kterém každý čtvrtek sedí pán se sluchátky jako měl Otík a vesele si to drandí pod našemi okny. Já jsem ale žádná sluchátka nenafasovala… No a posledním zpestřením dne je náš milý soused Buzzy. To je takový vitální roztomilý dědoušek, který už ale celkem špatně slyší. A tak si v našem obýváku během odpoledního učení občas přijdu jako ve filmu Baba na zabití. Škoda, že taky nemůžu tlesknout a tu jeho řvoucí televizi, kterou ještě každou minutu přepíná, vypnout. Nechci aby to vyznělo jako že si stěžujeme. Bydlí se nám tady moc dobře, to si zase nemyslete. Je tu spoustu zeleňe, máme krásný balkón, všude pobíhají veverky a někdy dokonce zajíci. Všichni sousedi jsou také úplně skvělí (až na tu Buzzyho televizi). Ono se totiž určitě najde všude něco, co není úplně v topu (jako třeba metro, které nám jezdilo pod domem v Praze nebo šílení sousedi, kteří v noci poslouchali hudbu, hráli hry a řvali jak protržení).

Teď už ale zpátky do křesla. Dostala jsem totiž dneska chuť psát, i když se vlastně nic extra zajímavého nestalo. Často si v určitých okamžicích říkám, že bych se o ně s vámi chtěla podělit, poznamenám si je, ale pak mi nikam nezapadají. A tak jsem si řekla, že tyhle výkřiky sepíšu do jednoho příspěvku.

Nekonečný proces

Poslední dobou se všechno točí kolem mé zkoušky, která se pomalu ale jistě blíží. Až jí budu mít za sebou, tak vám o ní a o celém tom učebním kolotoči povyprávím. Není to totiž hodinový testíček, kde odpovím na pár otázek. Peklo je asi to nejvýstižnější slovo, které mě při pomyšlení na tuto zkoušku a přípravu napadá.

Nejen, že jsem vystresovaná ze samotné zkoušky, ale ještě mi to ta organizace, přes kterou se na zkoušku hlásím, vůbec neulehčila. Potřebovala jsem si změnit jméno, ověřit diplom a fakultu a tyto tři věci jsem s nimi řešila sedm týdnů. Zajímavé bylo, když jsem musela ověřit, že jsem kdo jsem. To se totiž dělalo přes online notářku- Indku, která je na příjmu 24 hodin denně. Volala jsem si s ní přes jakousi aplikaci, ona byla někde u sebe doma v Indii, svítila si tam lampičkou a podle mě měla noční košili. A já jí přes telefon se zvednutou pravou rukou přísahala, že jsem to já. Pak si mě vyfotila, podepsala za mě potřebný dokument, ověřila ho a šla zase spát. To jsou mi teda vymoženosti. Po několika dalších emailech a volání do Filadelfie na ústřednu jsem konečně během našeho výletu u Niagár dostala povolení a přihlásila se na zkoušku. Termíny totiž rapidním tempem ubývaly a já byla jak na trní. Uf, tak termín by byl. Teď se z toho učení ještě nezbláznit.

Kartička hodnotnější než kreditka

Další takovou novinkou je třeba to, že můžu v USA konečně oficiálně pracovat. Jedno krásné pondělí jsem šla do schránky a našla pracovní povolení. Tak to šlo rychle! Všude na internetu jsem totiž četla katastrofické scénáře, kdy lidé čekali na povolení klidně osm měsíců. Oficiálně na to mají úřady tři měsíce a tak jsem nečekala, že bych ho mohla dostat dřív, natož za měsíc a půl od podání. Během dalších dní mi přišla ta důležitá kartička, s kterou teď můžu dělat úplně co chci. A konečně mám nějaký US dokument, kterým se můžu prokazovat. Jupí jej!

Ukecaná Adél a její seminář

V květnu jsem také pořádala další „small group“. Sešly jsme se tentokrát samé ženské, ale bylo to skvělé. Připravila jsem si materiály a přes hodinu jim povídala. Všem se to moc líbilo a říkaly, že se dozvěděly spoustu nových informací ze světa výživy. Měla jsem radost, že je to bavilo a taky, že jsem se trochu rozmluvila. V červnu mě čeká další sezení a pak asi převezmu velení, protože paní, s kterou jsem skupinku vedla, se rozhodla skončit. A tak si budu moct hodiny připravovat podle sebe. Socializace nám tady totiž zatím trochu chybí.

Páteční rande

V pátek před výletem k Niagarám jsme s Járou vyrazili do nedalekého Royal Oak. Měli jsme totiž lístky na Jimm Jefferies show. Vzhledem k tomu, že jsme šli na pozdější show, zašli jsme si na večeři do stejné restaurace jako tenkrát na brunch zadarmo. Tenkrát byl Royal Oak ještě zmrzlý, ale tenhle večer už bylo před podniky spoustu zahrádek, které praskaly ve švech. Celé město žilo, ulicemi se procházeli mladé Američanky na podpatcích a opět se tu proháněli postarší muži v drahých autech. Večeře zase neměla chybu, moc jsme si pochutnali a obsluha nezklamala. Pak jsme ještě skočili pro kafe, což byla jedna z nejlepších věcí, kterou jsme mohli udělat. Když jsme totiž v půl deváté přišli před místní divadlo, už tam byla fronta až za roh. Zařadili jsme se do ní a začalo čekání. V devět měli otevřít dveře a samotná show měla začít v deset. Nejdřív nějaký chlapík procházel celou frontu a kontroloval občanky. Komu bylo nad 21 let dostal náramek, aby bylo uvnitř snadnější objednávání alkoholu. Tady to s alkoholem není jako u nás. I když kupujeme ochucená piva nebo vína v supermarketu, chtějí vždycky vidět občanku. Přes to prostě nejede vlak (ani ten nákladní do Kanady). A tak jsme dostali náramek a čekali dál. Za námi už se fronta točila za další roh. Před devátou nám chlapík sdělil, že Jim ještě neskončil předcházející show a že budou pouštět až tak v půl desáté. A tak jsme čekali a čekali. Nakonec nás pustili dovnitř, v půl jedenácté přišel první předskokan, nějaký místní komik, po kterém přišel další a až tak kolem jedenácté konečně začal Jim Jeffries. Show byla zábavná, Jára si to strašně užil, já se taky smála a byl to moc pěkný večer.

Seznámení se šéfem

Dalším zajímavým zážitkem byla večeře s Járy šéfem a kolegou. To byl takový multikulturní večer v indické restauraci. Když jsme tedy přijeli před restauraci, dost jsme se zděsili. Uvnitř to ale byla normální indická. Járy kolega pochází z Indie a tak nám objednal hromady předkrmů a hlavních jídel, abychom prý měli představu o indickém jídle. Domů jsme si pak nesli tři krabice a indický zážitek měli ještě celý týden. Večer byl ale strašně fajn a já byla moc ráda, že mě pozvali a mohla jsem je poznat.

Ach ty služby

Poslední zajímavostí byl zážitek z obchodu. Byli jsme totiž jednou normálně nakoupit a Jára si další den všiml, že nám místo jedné papriky naúčtovali jedenáct kusů. Vzali jsme si z toho ponaučení, že si musíme kontrolovat účtenky. Po cestě z práce mu to ale nedalo, zastavil se v tom obchodě a zkusil zajít na informace. Paní se pousmála a dodala, že měl prodavač asi rychlé ruce. Bez řečí Járovi vrátila peníze za deset paprik a ještě přihodila čtyři dolary jako omluvu. Následující týden jsme kupovali přáníčko a zapomněli si vzít obálku. Samozřejmě nebyl sebemenší problém si další den vzít obálku zadarmo. To se mi tady líbí. Tím, že toho nikdo nezneužívá (nikdo si nekupuje jedenáct paprik a nejde pak skuhrat, že si koupil jen jednu), tak ty služby prostě fungují.

No a to jsou všechny novinky, které se u nás poslední dobou děly. Je teď holt takové pracovně-učící období. Možná ještě nakonec zmíním, že má Jára další vtipné přezdívky. Když jsme byli u mé hostující rodiny a Jára se představil jako Jaroslav, můj host táta hned odvětil „sauerkraut“ (kysané zelí). Od té doby mu neřekl jinak. A když jsme jednou zkoušeli psát email pomocí diktování, velmi nás pobavilo, když to místo Jaroušek napsalo Yaddow Shake. Já už se v tom pomalu začínám ztrácet, mám doma Járu, Yanislava, Jerryho, Sauerkraut a dokonce i Yaddow Shake. Zlatá Adéla! Tady se mě dokonce nikdo neptá, jestli už jsem večeřela. Naopak mi říkají, že se jmenuji jako ta známá zpěvačka akorát s „A“ na konci.

Teď už ale zpět k učení a zase někdy příště. Mějte se krásně.