Konečně mám po zkoušce! Příští zastávka Chicago

Tak a je to! Konečně skončilo čtyřměsíční učení a mám po zkoušce. Poslední týdny byly extrémně hektické a to je také důvod, proč tady na stránkách byl rádiový klid. Předminulý čtvrtek jsem psala devítihodinovou zkoušku, ze které jsem se vzpamatovávala ještě dalších pár dní. Během měsíčního čekání na výsledek teď nechávám všechny pocity uležet a zmíním se o nich v některém z dalších příspěvků.

Večeře s duchem

Po náročném dni mě Jára vyzvedl před testovacím centrem a zamířili jsme na večeři do Olive Garden. Můj žaludek měl velikost asi tak vlašského ořechu, za celý den jsem toho během zkoušky moc nesnědla, ale chtěla jsem před cestou domů vydechnout a trochu se zastavit. V restauraci jsme si na oslavu objednali Margaritu a přinesli nám jejich „bread sticks“, které jsem měla strašně ráda, když jsem tu byla na výměnném pobytu před deseti lety. Objednali jsme si těstoviny a v ceně byla i polévka, takže mi bylo jasné, jak to dopadne. Jára se do jídla nadšeně pustil a ptal se mě na pocity ze zkoušky. Já jsem ale asi byla ještě otupělá. Prvních pár minut jsem sice měla spoustu energie, protože jsem ještě asi plula na vlně, na které jsem nějakým zázrakem přežila celou zkoušku. Po chvilce na mě ale dolehla veškerá únava za poslední měsíc a jen jsem tam tak seděla, koukala do blba a nebyla schopna nic říct. Alkohol z Margarity mě otupil ještě víc a hlavně stačilo na prázdný žaludek jen pár loků. Po polévce a mých oblíbených „bread sticks“ jsem si přišla jak kdybych snědla sedmichodové menu. A tak když přinesli těstoviny, trošku jsem do nich hrábla a nesla si krabičku s obědem na další den. Bylo mi líto Járy, který si chtěl povídat a užít večeři v pěkném prostředí. Ale já bych si musela dát do očí sirky jako to udělal mr. Bean, když řídil ve filmu prázniny mr. Beana. Dojedli jsme a vydali se na hodinovou cestu domů.

Večeře v Olive Garden a naše mega Margarity.

Letní festival v Detroitu

Původně jsem si myslela, že na zkoušku půjdu dřív, abych měla alespoň pár dní na zotavení, ale s termíny to nebylo tak jednoduché. Čekaly mě tedy dva dny, ve kterých jsem si měla trochu odpočinout, užít si pár chvilek s Járou, dodělat jak pracovní, tak domácí resty, vyprat hromadu věcí, projít si materiály na stáž, abych tam nebyla za úplné pako, sbalit si a v neděli být v 6:00 na značce na nádraží. A tak jsem v pátek přepnula na „turbo myš“ a začala postupně odškrtávat úkoly. Chtěla jsem si také popovídat s našima, protože na mě všichni během zkoušky mysleli a zajímali se, jaké to bylo.

Odpoledne mě Jára nabral doma a vyrazili jsme do Detroitu, kde se konal letní festival u vody. Cestou jsme se ještě zastavili v jedné ordinaci a já si tam s postarším doktorem, kterého jsem ihned překřtila na dědouška, domluvila stáž na srpen. Po půlhodině povídaní na parkovišti (dědoušek toho hodně namluví a chtěl se seznámit s Járou) jsme se konečně vydali do downtownu. Zaparkovali jsme u parku a došli po promenádě až do centra. Tam byla z ničeho nic mezi domy pláž. Když jsme byli v Detroitu v březnu, bylo tam kluziště, tentokrát tam navezli písek, dali křesla a kavárna se proměnila v přímořský resort. Panovala tam skvělá atmosféra, hrála hudba, lidé posedávali, děti stavěly hrady a všude kolem byly velké budovy firem, které v centru sídlí. Bylo to strašně fajn. Zavítali jsme do nedalekého Starbucksu, kde jsme při popíjení kávy zjistili, že festival je v druhém parku, který je na opačné straně, než kde jsme zaparkovali. A tak jsme se pěšky vydali do West Riverfront parku. U vchodu byla pěkná fronta, ale celkem rychle postupovala a tak jsme byli brzy v areálu. Na řece se předváděli lidé na vodních skútrech a nějaký chlapík co měl létající boty a vznášel se nad vodou. Také tam byly sochy z písku, atrakce pro děti a přes stovku tzv. „food trucks“. To jsou prostě jen velké karavany, ve kterých vaří a prodávají jídlo. Něco jako stánek s párkem v rohlíku na Náměstí Míru, do kterého jsem jako malá chodila s taťkou nebo babičkou cestou na sbor. Akorát tady neprodávali český párek v rohlíku, ale hamburgery, hot dogy, hranolky, donuty a další podobné americké lahůdky. Procházeli jsme se podél vody, poslouchali černošky, které zpívaly na všech třech pódiích a užívali si pěkného večera. Sice to pak byla k autu ještě štreka, ale celou dobu jsme šli po promenádě při vodě, takže to byla příjemná procházka.

Promenáda pod Detroit River, po které se procházejí rodiny s dětmi, běhají běžci nebo projíždějí na kole chlapíci s obrovským reprákem, z kterého hraje hudba.
Pohled na kanadský Windsor kde zrovna také byla velká pouť.
Pláž v Campus Martinus parku, který je v úplném centru Detroitu.
Nad řekou se vznášel chlapík s létajícími boty a kolem něj svištěly vodní skútry.
Sochy z písku na letním festivalu nesmí chybět.
Jedna ze stage, na které zpívala skupinka černošek a obecenstvo se pod pódiem vlnilo do hudby. Na pár písniček isme se tam zastavili a užívali si příjemné atmosféry.
Pohled na Detroit s několika typickými americkými figurami v popředí.
Cestou zpět po promenádě jsme procházeli pod mostem pro “people mover”. O tom jsem už vyprávěla v článku o Detroitu.
Ikonickou budovou Detroitu je General Motors Renaissance Center.

V sobotu jsme s Járou zavítali na snídani do francouzské kavárny, kterou máme hned u bytu. Je to rodinná maličká, útulná kavárna s venkovním posezením a hodně nám připomíná naše české cukrárny. Nemají tam přeslazené umělé donuty, cupcaky, mufiny a podobné sladkosti, ale dezerty jako tiramisu, dorty, plněné košíčky nebo čokoládové koule. Pečou si vlastní chleby a připravují domácí croissanty a další sladké pečivo. Moc se nám tam líbilo a určitě tam zase někdy zajdeme na snídani. Odpoledne a večer už jsme jen odpočívali a já se chystala na stáž.

Konečně nám odkryly bazén a už to není takový žabinec. Koupací sezóna může začít.

První cesta vlakem

V neděli v 6 ráno jsem se rozloučila s Járou, nasedla na vlak a zamířila do Chicaga na radiologickou stáž. Samotná cesta vlakem byla milým překvapením. Neměla jsem nejmenší tušení jak to bude probíhat, co pojede za lidi a jak to bude ve vlaku vypadat. Járy šéf se na místní vlaky moc netvářil a tak jsem měla trochu obavy. Vevnitř ale byly pohodlné sedačky, dostatek místa na nohy i americké tělo, dvě zásuvky, poměrně rychlá wifi a také vagón s občerstvením, který jsem ale ani nevyužila (lidé si stejně nosili jen M&Ms a chipsy). Cesta utíkala rychle, přejeli jsme na západ Michiganu a pak do Indiany. Celou dobu nám průvodčí hlásil každou prkotinu. Kam si mají nově přistupující sednout, kudy mají lidé vystoupit, kudy jedeme, kde jsme, proč zastavujeme a kdy tam budeme. Cestující prostě musí mít přehled o všem, aby neměli tisíce dotazů, proč stojíme a co se děje. V Indianě jsme zastavili uprostřed ničeho a dozvěděli se, že čekáme na povolení vjet na další část trasy a že je děsný provoz a budeme mít tak 30-60 minut zpoždění. Já jsem si procházela materiály na stáž a tak mi ani nedošlo, že už tam čekáme přes hodinu. Nakonec jsme povolení dostali a vyrazili do Chicaga kam jsme přijeli s devadesátiminutovým zpozděním. Celkově ale musím říct, že byla jízda vlakem opravdu příjemná, cestovali úplně obyčejní, normální lidé a kdybychom všichni nejeli pozadu (což pro mě, které se dělá zle snad i na kole, není úplně ideální), bylo by to ještě lepší.

Vlaková stanice Troy, kterou máme kousek od bytu. I když tu vlaky nejezdí tak často a lidé na nich rozhodně nejsou tak závislí, stanice jsou vždycky pěkně upravené, čisté a neposprejované.
Sedačky byly opravdu pohodlné. Na fotce je sice business třída, která byla napravo od uličky, ale já sem za celou dobu nenašla rozdíl od té mé normální.
Union Station v Chicagu je pod zemí. Když jsem vystoupila z vlaku, přišla jsem si jako kdybych šla tunelem metra. Naopak čekací hala je nádherná.

Krasoměsto letem světem

Vystoupila jsem na Union Station a s příručním kufrem na kolečkách a narvaným batohem k prasknutí jsem vyrazila do víru velkoměsta. Čekala mě ještě cesta do městečka, ve kterém mám stáž, ale vlak jezdil jen každé dvě hodiny a tak jsem dostala skvělý nápad, že si jen tak rychle projdu Chicago. Akorát jsem si neuvědomila, že to nebude ve 30 stupních s kufrem a batohem tak snadné. Vydala jsem se do Millennium parku k „Cloud Gate“, které nikdo neřekne jinak, než „the bean“ neboli fazole. Stačilo pár minut a už ze mě teklo. Kufr se občas zasekával do spár na chodníku a batoh mě začal řezat do ramen. U fazole bylo děsně lidí, ale to je asi normální stav. Tam jsem dostala ještě lepší nápad. Naplánovala jsem si cestu na Riverwalk, po které bych měla dojít až na Navy Pier, což je takový výběžek do jezera Michigan, kde je spousta atrakcí. Vydala jsem se k řece a po promenádě směrem na Navy Pier. V tu chvíli se spustil mega slejvák a já měla jediné štěstí, že jsem byla zrovna u mostu, pod který jsem se mohla schovat. Začínalo mi docházet, co to dělám za hovadinu. Stojím pod mostem, nic jsem neobědvala ani nepila, je vedro, táhnu kufr z kterého mě už bolí předloktí, kromě toho mě taky bolí záda a krk od toho ohromného batohu a čeká mě ještě 20 minut na Navy Pier. Když jsem na něj došla, musela jsem si sednout na lavičku a odfrknout. Ale ten výhled? Ten výhled za to stál! Seděla jsem tam a jediné, na co jsem myslela bylo to, jaká je škoda, že tam nejsem s Járou. A taky na to, co na to asi řeknou naši až přijedou. Budou koukat s otevřenou pusou, protože ten výhled je prostě úchvatný.

První pohled hned od Union Station. Po řece se proháněly všelijaké loďky- malé, velké, výletní, soukromé.
Crown fountain u které si hrálo spousta dětí i dospělých. V takovém pařáku se jim vůbec nedivím.
Pohled směrem k Willis Tower, která ale není na fotce vidět. Nahoře jsou takové dva malé skleněné výklenky, kam si můžete stoupnout. Ale pohled dolů asi nebude pro nikoho s akrofobií.
A nesmí chybět fotka s fazolí!
Překvapilo mě, jak odlišně fazole vypadá z různých úhlů.
Pohled z Millennium Park na Washington Street.
Chicago Riverwalk aneb promenáda. Tuhle fotku jsem zrovna fotila po dešti, před kterým jsem se schovávala pod mostem. V pozadí už je vidět ruské kolo na Navy Pier. Tam jdu!
Výhled na Chicago z Navy Pier. No posuďte sami. Stálo to za to? Já myslím, že určitě!

Co už nebylo tak úchvatné, byla cesta zpět na nádraží. Čekalo mě 50 minut chůze během které mě postupně začaly bolet obě zápěstí, nohy, záda, krk a pak i hlava (během učení se ze mě stal invalida). Vylezla jsem po několika měsících z učící nory a hned si naplánovala několik kilometrů po městě. Skvělý nápad! Na promenádě jsem si zase musela chvíli odpočinout a tak jsem si sedla na lavičku a koukala na Trump Tower. Po chvíli mě ale začali otravovat komáři a tak jsem pokračovala dál. U Millennium parku jsem zapadla do mé oblíbené Panera Bread a objednala si salát. Žaludek se od čtvrtka moc nezvětšil a tak jsem si po pár soustech nechala jídlo zabalit a papírovou krabičku narvala do batohu. Opět přišel slejvák a mně došlo, jak špatně jsem se sbalila. Nemám žádnou pořádnou bundu a samozřejmě ani deštník. To budou pěkné tři týdny! Bylo po dešti a já zamířila na nádraží kam jsem po 20 minutách konečně došla. Koupila jsem si lístek na vlak a šla ho najít. Cesta do Roselle, kde mám stáž, trvala necelou hodinku a někdy v polovině jsem začala velmi intenzivně cítit můj vynikající salát. Když jsem otevřela napěchovaný batoh, zjistila jsem, že papírová krabička je sice eko, ale na salát s dresinkem není úplně vhodná. Ten jsem totiž měla všude. A tak jsem tu spoušť trochu uklidila a krabičku držela v ruce.

Cesta zpět a pohled na Trump Tower. To je ta největší budova.

Poslední tažení

V Roselle jsem vystoupila z vlaku a vydala se na posledních 20 minut chůze do airbnb. V tu chvíli zase začalo pršet a já si přišla jako největší idiot světa. Zpocená, zmoklá, s narvaným batohem a kufrem, který se mi na chodnících neustále zasekával, v jedné ruce a s promočenou papírovou krabičkou s jídlem v druhé. V tomhle stavu jsem přišla do domu, kde budu následující týden bydlet. Otevřela mi milá asiatka a myslím, že když mě viděla, tak se jí mě zželelo a nabídla mi, že mě autem vezme do obchodu a počká, než si nakoupím. Já bych tam jinak musela jít další den pěšky skoro hodinu a táhnout nákup zpátky. Tady je to bez auta prostě marnost. Když jsme se vrátily z nákupu, stále nešla elektřina, protože prý někde spadl strom. Zjistila jsem, že nepůjde až do desíti večer a protože jsem se musela učit, popadla jsem batoh s počítačem a zamířila do nedalekého Starbucksu. Pak už jsem jen padla do postele a „pochválila“ se za to, jaký plán jsem si vymyslela. Kdybych aspoň nebyla tak tvrdohlavá a objednala si třeba Uber. Přestože bylo v Chicagu strašně moc lidí, počasí bylo všelijaké a já vše měla zpestřené o svá zavazadla, je to prostě krasoměsto. Má své kouzlo a moc se mi líbí. Těším se, že si ho v klidu projdu s našima až za měsíc přiletí.

V pondělí odpoledne jsem pěšky vyrazila na svůj první večer na stáži. Pracovní doba je totiž pondělí až neděle od pěti odpoledne do tří do rána. To bude jízda!

A jaké to je na stáži? To si nechám na další povídání ať se máte na co těšit. Tak zase příště a slibuji, že to bude brzy. Mezitím se mějte krásně!

One thought on “Konečně mám po zkoušce! Příští zastávka Chicago

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s