Na chvíli v Illinois aneb stáž v Roselle

Je pondělí a čeká mě první den měsíční stáže, kterou jsem si na jaře našla. Vzhledem k tomu, že se chci hlásit na radiologii, hledala jsem radiologickou stáž a zjistila, že jich po státech moc není. Určitě se můžete domluvit s radiology v nemocnici, ale já jsem obepsala celkem hodně nemocnic a medicín a buď nedostala žádnou odpověď nebo mi řekli, že nenabízejí žádný program pro IMG (international medical graduate neboli mezinárodní absolvent medicíny). A tak jsem začala hledat placené stáže. Nejbližší byla právě v Chicagu, respektive v městečku Roselle. Firma, která stáž zprostředkovává za ní chce poměrně dost peněz, ale zase Vám zařídí víza, postará se o veškeré papírování a prostě vše okolo. Já jsem většinu věcí nepotřebovala, protože už v Americe jsem a víza mám a tak jsem měla velkou radost, když jsem našla oficiální stránky daného doktora, u kterého stáž probíhá. Pak už jsem se domlouvala jen s jeho asistentem a nejen, že mi to ušetřilo dost peněz (protože ta firma si většinu nechává a doktorovi nedá skoro nic), ale i nepotřebného papírování. Na druhou stranu jsem byla taková nesvá, protože jsem nedostala žádný oficiální email s podrobnějšími informacemi. Asistent je sice milý a obratem odpoví na všechny dotazy, ale sám od sebe nic moc neřekne. A tak jsem se v pondělí ještě radši ujistila, že stačí přijít v 17:00 na danou adresu a že nemusím mít plášť ani dodržovat žádný dress code. Pracovní doma je totiž jak už jsem psala v předešlém článku od 17:00 do 03:00.

S dostatečným předstihem jsem tedy vyrazila. Dům, ve kterém teď týden bydlím je sice „za rohem“, ale za tím pořádným americkým. A tak mi cesta zabere 35-40 minut chůze. Odpoledne se alespoň projdu, i když ve třiceti stupních si to moc neužívám, ale ve tři ráno pěšky prostě chodit nebudu. I když bydlím v bohaté a bezpečné čtvrti. A tak doufám, že mě hodí domu buď někdo z kliniky a nebo pan Uber.

Rozvrh stáže

Tato stáž je trochu specifická, protože mám dva týdny ON a dva týdny OFF. Během ON týdne pracuji 10 hodin denně, 7 dní v týdnu v ty šílené hodiny. Během OFF týdne máme on-line moduly, které musím projít a u každého na konci udělat kvíz, jehož skóre pak zapíšu do docházkového listu. Kromě toho si také musím připravit 20 minutovou prezentaci na téma, které mě zajímá a v druhém ON týdnu jí odprezentovat. Pokud se mnou bude doktor spokojený, můžu ho poprosit o tzv. Letter of Recommendation tedy dopis, ve kterém mě vychválí až do nebe (doufám) a pomůže mi při podávání přihlášek na residenturu.

Výzkumné středisko

Lehce před pátou jsem dorazila do budovy, která měla půdorys kříže. Našla jsem dané křídlo a seznámila se s asistentem. Ten mi vysvětlil pár organizačních věcí a ukázal co kde je. V jedné části je zasedací místnost a kuchyň, kde si můžeme brát co chceme a přes chodbu se jde do místnosti, kde se čtou snímky. Tam to vypadá jak v nějakém výzkumném vesmírném středisku. Možná by bylo dobré zmínit, že jsem na teleradiologické stáži, což znamená, že vůbec nepřijdu do kontaktu s pacientem. Pokusím se Vám pospat, jak to vlastně funguje.

Pan doktor je atestovaný v oboru radiologie a specializuje se na mamografii a zobrazování muskuloskeletálního systému. Pracoval jako radiolog v několika nemocnicích, ale vždycky mu vadilo hektické prostředí. Přišlo mu, že nepracuje efektivně, při popisování snímků ho stále někdo vyrušoval a něco chtěl. A tak vymyslel koncept, který prý nikde jinde není. Dokonce si ho už nechal patentovat a bude ho nabízet dalším radiologům.

Před dvěma lety založil toto středisko, kde pracuje spolu s šesti asistenty, kteří všichni vystudovali medicínu. Každý den přesně v 17:00 se zhasnou všechna světla, doktor zasedne do svého kosmického křesla před šest velkých televizních obrazovek, zapne si mikrofón a asistenti mu na každou obrazovku přichystají první snímky. Je to ten nejefektivnější způsob popisování snímků, co jsem kdy viděla. Veškerou organizaci a administrativu zařizují právě asistenti. Každý z nich má své pracovní místo a na něm čtyři monitory a postupně otevírají snímky. Kde se berou a co to je za snímky? Pan doktor spolupracuje s více než 130 nemocnicemi ve 25 státech USA a popisuje případy z urgentu. Proto taky ta pracovní doba. V pět odpoledne jde totiž většina radiologů pracujících v nemocnici domů a zůstává tam jen služba, která takový nápor nestíhá. On sedí v Chicagu a popisuje vše, co mu přijde pod ruku. A aby nemusel ztrácet čas dlouhým popisem snímků, dělají to za něj asistenti v době, kdy on už popisuje další snímek. Poměrně dost informací se stejně opakuje a tak mají asistenti hodně mustrů, které jen kopírují a doplňují specifické a individuální detaily, které pan doktor popíše. Tímto způsobem je schopen popsat zhruba 650 snímků za noc. To je naprostá šílenost.

On si to moc vychvaluje a je na svůj koncept patřičně pyšný. Ale určitě to není pro každého. To tempo a nasazení, kterým se tam pracuje je neuvěřitelné. Během týdne se nám několikrát stalo, že jsme se snažili o desetiminutovou pauzu, kterou jsme si nemohli po další dvě hodiny dovolit. Prostě tam čekalo ve frontě tolik akutních případů (hlavně CT mozku), že nepřipadalo v úvahu na 10 minut odejít. On totiž netuší, zda to bude negativní nález nebo akutní krvácení do mozku nebo mrtvice. A pacient s krvácením nebude čekat až si odpočineme.

První desetihodinovka

Na stáži jsme byli první týden tři. Já, Omar z Pakistanu a Thomas, který studuje medicínu v Chicagu, ale je to Vietnamec narozený v Texasu. Během týdne se občas přišel podívat ještě někdo jiný, ale to byl většinou někdo, kdo má zájem o práci a šel jen obhlídnout, jak to tam probíhá. Celých 10 hodin jsme tam zůstávali vždy jen já a Thomas. Sedíme v křeslech za doktorem a pozorujeme, co popisuje. První den jsem už po hodině měla hlavu jak balón. Neznala jsem jeho zkratky, spousta latinských slov zní v angličtině úplně jinak a tak jsem měla co dělat, abych to tempo stíhala. Postupně jsem si ale začala zvykat. Sice jsem po půlnoci byla dost unavená, ale nějak to přežila do 2:00 do rána a čekala mě poslední hodinka. Pan doktor je spojený se sedmi společnostmi, přes které přicházejí všechny snímky. Šest těchto společností je nasmlouvaných do 2:00, ale poslední zůstává až do 3:00. Ten největší nápor tedy opadne, ale celý tým tam stejně musí zůstat do 3:00 a popisovat cokoliv, co přijde od té sedmé společnosti. Pan doktor už nemá tolik práce a tak se na nás první den otočil a řekl nám, že chce, abychom uměli rozpoznat různé typy zlomenin a hlavně je uměli správně a rychle popsat. Poprosil jednoho svého asistenta, aby připravil nějaké snímky rukou a nohou a že prý jdeme na to. A tak nám ve 2:20 v noci začala výuka, která skončila přesně ve 3:00. Jsem si jistá, že mi to v tuto ranní hodinu pálí určitě úplně nejvíc. Jestli jsem byla předtím unavená, tak po 40 minutách intenzivního popisování byla veškerá únava pryč. Byla jsem ve stresu z toho, jak nás zkoušel a taky vymrzlá na kost, protože místnost udržujeme klimatizovanou na 18 stupňů. Ale měla jsem radost! Popisování mi šlo a rychle jsem získávala nové zkušenosti. Thomas mi nabídl, že mě bude vozit domů, protože stejně jede kolem a čeká ho pak hodinová cesta zpět do centra Chicaga, kde bydlí. Když jsem se tedy ve čtvrt na čtyři dostala do postele, nemohla jsem ještě dalších 30 minut usnout. Nakonec se mi to ale podařilo a spala jsem jak zabitá.

Zase učení

Vzhledem k tomu, že budu můj OFF týden bydlet u kamarádky, přijede za mnou Jára a budou oslavy dne nezávislosti, chtěla jsem zvládnout co nejvíce on-line modulů už během prvního týdne. Během toho druhého ON týdne budu totiž připravovat prezentaci. A tak byl ten první týden extrémně náročný. Ihned potom, co jsem vstala jsem si připravila snídani, dala se do kupy a zasedla k počítači. Učila jsem se až do odpoledne, nachystala si večeři z těch pár surovin, co jsem si v neděli rychle koupila a ve čtyři vyrazila pěšky na stáž, kde jsem byla až do rána. A takhle to šlo den za dnem. Ubývaly mi síly, které jsem ani nestačila načerpat po učení na zkoušku. Do toho jsme stále měli tradiční ranní výuku mezi druhou a třetí hodinou. Jeden den jsem se učila ve svém airbnb pokoji a malý asiat, který má pokoj hned vedle mě, začal cvičit na bubny. To už jsem myslela, že opravdu vyletím z kůže.

V druhé části týdne jsem si ale začala na pracovní režim zvykat, nebyla jsem tak unavená a stáž mi utíkala. Na část odpoledního učení jsem začala chodit do nedalekého Starbucksu a alespoň změnila prostředí, dala si mé oblíbené Chai Latte a doplnila síly. Seznámila jsem se také s celým týmem, povídali jsme si o pauzách nebo při večeři a doktor nás začal zkoušet už během popisování snímků, takže to bylo mnohem interaktivnější. V pátek a sobotu také objednal večeři pro celý tým, během které jsme ještě více utužili vztahy. Postupně jsem začala popisovat těžší a těžší snímky a učila se spoustu nových věcí. Najednou byla neděle a první ON týden zamnou.

Zajímavé a šílené případy

A co všechno jsem během týdne viděla? Snad všechno, co Vás napadne. Samozřejmě spoustu rentgenových snímků kostí. Některé z nich naprosto normální, jiné jen s otokem měkkých tkání, ale také poměrně dost různých zlomenin. Od dětských zlomenin, které se svým vzhledem značně liší, přes obyčejné zlomeniny dlouhých kostí či typické stařecké zlomeniny (kyčle, předloktí). To byly ty jednoduché věci. Každý večer jsme také viděli kvantum CT mozku s podezřením na mrtvici nebo krvácení, břicha a pánve ať už se zánětem slepého střeva nebo žlučníku nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, MRI všeho možného. Kromě toho také specifická vyšetření jako PET CT nebo ventilačně perfúzní scan, desítky CT s podezřením na plicní embolii. Prokládala to ultrazvuková vyšetření žen, mužů a těhotných. Prostě od všeho něco.

Bylo tam ale pár specifických snímků, na které nezapomenu. Třeba rentgen břicha ženy ve 37. týdnu těhotenství. Nikdo z nás nepochopil, kdo mohl předepsat těhotné ženě rentgen a vystavit jí zbytečnému záření, ale normálně jsme viděli zatočenou maličkatou páteř miminka stočeného hlavou do pánve. Také jsem viděla CT mozku 11 měsíčního dítěte, které bylo týrané, i když rodiče tvrdili, že se jen skutálelo z postele. Měli jsme stovky snímků hrudníku, protože je pan doktor spojený s nemocnicemi na jihu, které musí udělat snímek hrudníku na vyloučení tuberkulózy každému, kdo přejde hranice z Mexika. Při tom jsem se dozvěděla, že jen za květen, přišlo z Mexika do USA přes 160 000 lidí, za červen dokonce skoro 200 000. My jsme tedy většinou popisovali negativní hrudník, ale měli jsme i několik pozitivních případů tuberkulózy. Co jsem ale v Čechách nezažila, byly tzv. GSW (gunshot wound neboli střelné zranění). Každý den jsme popisovali alespoň jeden takový snímek a většina z nich byla z Atlanta Medical Center, které je tím prý známe. Někdy jsme viděli i staré roztříštěné kulky v různých částech těla. Další poměrně smutné snímky byly z dopravních nehod ať už aut nebo motorek. Prostě nesmírně různorodé případy.

První týden na stáži byl fajn, ale myslím, že ten druhý bude ještě lepší. Přeci jen jsem se toho hodně naučila, dodělala jsem všechny moduly, ve kterých jsem se dozvěděla další věci a tak z toho budu teď těžit. Akorát si zase budu muset zvyknout na ten šílený režim. Ještě, že je to rodině u které bydlím úplně jedno. Několikrát jsem přišla ráno domů a malý asiat seděl v kuchyni a cpal se nějakým jídlem. Když jsem ho nepotkala v kuchyni, slyšela jsem ho pár minut po ulehnutí jak běží dolů. Pak už následovalo jen třískání skříní, misky a lžíce a bylo mi jasné, že jde zase na noční svačinku.

Teď už ale sbalit a týden plný zábavy, odpočinku, zážitků, kamarádů a srandy může začít. Bude totiž 4th of July!!

Tak zase příště. Mějte se krásně!