Objevujeme Michigan aneb jezdíme po dlani

V první části týdenní dovolené jsem s našima prozkoumala Chicago, koupali jsme se v jezeře Michigan u Indiana Dunes a s Járou jsme jim ukázali okolí našeho bytu. O tom, co jsme viděli si můžete přečíst tady. Co dalšího jsme během jejich návštěvy podnikli?

V úterý ráno jsme všichni naskákali do auta a v sedm hodin vyrazili na západní pobřeží Michiganu do městečka Holland. Čekalo nás zhruba 270 kilometrů a vlastně přejezd celé dlaně. Stát Michigan se totiž skládá ze dvou výběžků, většího jižního a menšího severního. Oba mají tvar ruky (severní ruka je horizontálně a jižní kolmo) a místní obyvatelé dost často používají své ruce k tomu, aby vysvětlili kde bydlí nebo kam jedou. My bydlíme v polovině palce a Holland je úplně na druhé straně na malíkové hraně. A tak jsme po dvou a půl hodinách jízdy po dálnici přejeli celou dlaň a dorazili do města.

Troška Nizozemska

Samotné město Holland bylo založeno nizozemskými osadníky v polovině 19. století. Je známé zejména svým skanzenem, který v květnu zdobí obrovská pole tulipánů a také festivalem v centru, kdy obyvatelé navlečou kroje a dřeváky a oslavují a tančí. Skanzen a muzea však fungují i v létě a přestože není tulipánová sezóna, rozhodli jsme se tam zavítat. Celý skanzen připomínal malou holandskou vesnici a procházeli se tam místní lidé v dobovém oblečení. Postarší pán se nás hned u vchodu ujal a uvítal nás. Pak nám dokonce i zahrál na flašinet, který byl do skanzenu převezen z Amsterdamu. To bylo něco!

Pak jsme popošli do mlýna kde začínala prohlídka. Vedla jí mladá a strašně usměvavá slečna s příjemným hlasem. Vysvětlila nám na co se mlýn používá, jak se obsluhuje, kdy byl převezen z Holandska a jak dlouho trvalo ho dostavět. Zajímavé je, že ho museli posadit na cihlovou nástavbu, protože jsou v Michiganu vysoké stromy a v původní podobě by nemohl využívat vítr, protože byl moc nízký. Normálně bychom se pak šli projít do zahrad s tulipány, ale v červenci už žádné nerostou a tak jsme se podívali na pláně a popošli do vesničky, kde jsme prozkoumali několik obchůdků a zamířili k autu. Ve skanzenu se nám moc líbilo, všechno bylo pěkně upravené, lidé moc milí a dýchlo tam na nás trochu té holandské atmosféry. Úplně jsem si vybavila jak jsme byli s Járou před dvěma lety v Amsterdamu.

Zase to jezero Michigan

Po prohlídce jsme zašli do centra města kde bylo spoustu pěkných obchůdků, kaváren, pivovarů a cukráren. Ochutnali jsme místní zmrzlinu a proplétali se uličkami. Pivovary nabízející ochutnávky místních piv naší výpravu moc neuchvátili, ale určitě by to mohl být pro pivaře zajímavý zážitek. Nabízí totiž neuvěřitelné příchutě a západní Michigan je pivovary poměrně vyhlášený (alespoň v rámci státu).

Na odpoledne jsme se přesunuli do parku u jezera Michigan. Město Holland totiž leží na malém jezeře Macatawa, které se pak vlévá do velkého jezera Michigan. V parku jsme zaplatili jednodenní vstup a našli si místečko na pláži s výhledem na červený maják. Ten den ale strašně foukalo a byly obří vlny, takže jsme se ani nešli koupat. Když jsme se pak s taťkou šli podívat na molo, zrovna tam zachraňovali nějakého klučinu, který plaval na destičce a proudy ho zanesly na kameny. Naštěstí se mu nic nestalo a odcházel po svých, ale zasahovali tam hasiči, záchranáři i policajti a byla z toho velká americká show. U jezer jsou na plážích všude ukazatele a varování, jak mohou být proudy nebezpečné a zrádné. Takže sice žádní žraloci a sůl, ale zase proudy…

Když už jsme měli jemný písek v uších i mezi zuby, rozhodli jsme se opustit pláž a ještě dojít na kopec Pisgah, kam vedly krásné dřevěné schody a pak se šlo po dřevěných chodníčcích až k vyhlídkám na pláž a ten krásný červený maják. Pokochali jsme se jezerem, pozdravili srnku, která se v lesích pásla a vyrazili k autu. Měli jsme před sebou zase tu nudnou cestu domů, která ale k cestování po Americe patří (akorát někde je i na co koukat).

Ženský a nákupy

Ve středu jsme se ráno zase šli proběhnout a pak nás čekaly nákupy v Outletu velikosti několika fotbalových hřišť. Taťka nad tím vyzrál, koupil si ráno během pěti minut dvoje Levisky a pak popadl knihu. Ženský nakupovaly a taťka se jen přesouval z lavičky na lavičku a tímto způsobem s námi obešel celé nákupní středisko a přečetl snad skoro celou knihu. Naprosto unakupovaní jsme večer vyrazili na koncert do parku v Birminghamu. Udělali jsme si tam piknik a poslouchali u toho blues. Byla to naprostá pohoda jen tak sedět na dece, baštit dobré jídlo a užívat si příjemné hudby. Do toho parkem pravidelně procházeli policisté a ujišťovali se, že tam nikdo nedělá nepořádek a neruší, psi neotravují ostatní posluchače a je všechno tak jak má. To Vám je taková paráda. Večer už jsme ale museli domů, protože jsme ve čtvrtek vyráželi na dvoudenní výlet. Zase do přírody!

Směr národní park

Ve čtvrtek jsme tentokrát už v šest hodin startovali a vyráželi na vršek malíčku do národního parku „Sleeping Bear Dunes“. To je obrovský park plný písečných dun, pláží, turistických cest a krásných výhledů. Je ale 400 kilometrů daleko a tak bylo jasné, že to za jeden den nemůžeme stihnout. To by si taky taťka pak mohl lepit víčka izolepou jak kocour Tom. Tentokrát byla cesta mnohem zajímavější, protože poslední část vedla po menších silnicích mezi farmami, vinicemi a sady s ovocem. A tak taťka jásal, že se může cestou alespoň kochat, když už díky tempomatu nevyužíval nohy a volant přidržoval jen tak aby se neřeklo.

V návštěvnickém centru jsme si koupili vstup do parku a jeli na první zastávku. Tou byla procházka zvaná „Bluff Trail“. V Americe se každá mini pěšina nazývá “trail” a je u ní uvedeno kolik má mil i kdyby to mělo být jen pár metrů (teda vlastně stop). Takže se nikdy nejdete projít do lesa, ale jdete prostě na tůru. Během procházky také často narazíte na cedule s varováním, abyste neopouštěli značené cesty nebo nepili alkohol, v jižních zemích pak výstražné cedule, že vedro zabíjí a k tomu doporučení ať pijete dostatek vody. Na druhou stranu jsou vždycky k dispozici mapky s vyznačenou trasou a výhledy, což je super, když jste někde poprvé. Od parkoviště to bylo zhruba dvacet minut chůze lesem, než se nám otevřel naprosto úchvatný výhled. Pohled na jezero Michigan a Glen, písečné duny a ostrovy Manitou. Po modrém nebi a jezerech, zelených lesích a žlutém písku jen přecházeli oči.

Po procházce jsme se vrátili k autu a vydali se na scénickou projížďku. Projeli jsme budkou, kde „ranger“ zkontroloval zda máme vstupenku a pokračovali po jednosměrné cestě lesem. Cestou bylo několik zastávek a výhledů. Na poslední zastávce se dalo po velké duně i projít. Byl konec července, léto v plném proudu a tak tam bylo samozřejmě spoustu lidí. Někteří dokonce sbíhali po duně dolů k jezeru, aby se vykoupali. Jediná cesta zpět je však pěkně po svých nahoru a duna je větší, než se zdá. Proto taky byla nahoře velká cedule s upozorněním, že výlet vrtulníku vyjde na 3000 dolarů. Pokud přeceníte síly, jiná možnost prostě není. Přesto se dolů vydávali nejrůznější lidé a nahoru se zrovna belhal pán se psem, který měl chudák jazyk až na zemi. Jak pán tak ten pes. Ono se to nezdá, ale chůze v písku do kopce je dost náročná a když je k tomu přes třicet stupňů, pěkně se zapotíte.

Když jsme si užili výhledy ze všech stran, posunuli jsme se na další zastávku, kterou byl „Dune Climb“ neboli výšlap na dunu. Zastavili jsme na parkovišti pod dunou kde nám opět zkontrolovali vstupenku a vydali se vzhůru. Po úvodním strmém úseku následovala planinka a další výstup. Nahoře byl ale pěkný výhled a běh dolů byl naprosto boží. Takhle rychle jsem asi ještě nikdy neběžela. Akorát jsem doufala, že to dole ubrzdím. V písku se totiž brzdí pěkně blbě. Dole jsme si odpočinuli ve stínu pod stromy spolu s veverkami a bylo nám příjemně.

Čas byl neúprosný a tak jsme vyrazili do Traverse City, města zhruba 40 minut od parku. Tam jsme si prošli centrum a zavítali na pláž. Traverse City je letovisko se spoustou hotelů, kaváren, restaurací, pivovarů a obchůdků. V této oblasti se pěstují hlavně třešně a tak mohl člověk najít v obchodech se suvenýry třešňové snad úplně vše- víno, džemy, omáčky, salsy, bonbóny, třešně v čokoládě, sýry a další. Zároveň tam ale našel taky hodně lidí. Město je to moc pěkné, ale dost profláknuté a je možná lepší tam vyrazit na podzim, kdy se zbarví okolní listí a vítr odfoukne většinu turistů pryč.

Na pláži docela foukalo a tak se koupali jen obojživelníci Jára s babičkou. Ostatní se vyhřívali na kamenech jak ještěrky a nabírali síly. V podvečer jsme opět naskákali do našeho tankodromu a posunuli se do ubytování. To bylo ještě hodinku a půl cesty u jezera Houghton na spodku prostředníčku. Nakoupili jsme si jídlo a uvelebili se v krásné chaloupce jen pár kroků od mola. Večer jsme se šli podívat na západ slunce a ráno si přivstali na východ. Ten stál opravdu za to! Seděli jsme zabalení v dekách na molu a pozorovali jak slunce postupně leze na obzor. Každému hlavou určitě poletovalo stovky myšlenek, ale nechali jsme si je pro sebe a v tichosti si tu krásu užívali.

Michiganského bylo dost, teď ještě to Huronské

Po východu jsme ale ještě zalezli do pelechu a dospali deficit z předešlého dne. Po snídani jsme vyrazili domů, ale měli jsme samozřejmě v plánu ještě nějaké zastávky. První byla oblast mezi palcem a ukazováčkem, tak zvaná „Tobico March Nature Area“. To je park kousek od města Bay City (tady se mimochodem narodila Madonna) kde jsou mokřady a pláže na pobřeží Huronského jezera. U toho jsme zatím nebyli a tak jsme ho nechtěli vynechat. Procházeli jsme se po stezkách, koukali na stromy ohlodané od bobrů a všemožné ptactvo a povídali si. Přeci jen už se blížil odjezd a tak jsme chtěli vyždímat každou minutu.

Druhou zastávkou bylo bavorské městečko Frankenmuth. To je maličké město severně od našeho Birminghamu, které bylo založeno osadníky z Německa. Doteď tu žije přes 50% procent obyvatel s německými kořeny a snaží se držet tradice. Přijeli jsme do centra a urvali jedno z posledních míst na obrovském parkovišti. Všechny restaurace a obchůdky jsou podél hlavní cesty a tak jsme vyrazili na průzkum. Vzhledem se domečky podobaly Německým horských vesničkám se spoustou krásných květin v oknech, ale nabídkou už tolik ne. Každý druhý obchod prodával karamel, čokolády nebo „fudge“, což je typická americká sladkost, kterou najdete v každém turistickém městě. Je to v podstatě jen cukr s máslem a kondenzovaným mlékem a vybranou příchutí. Zajímavé bylo, že v obchůdcích obsluhovaly německy vypadající Gertrůdy s čepečkem a v zástěře, ale nenašli jsme tam žádný Germknodel ani Bratwurst. Prošli jsme sýrárnu a další obchůdky, ochutnali fudge s kešu ořechy, koukli se jak se vyrábí a přesunuli se po starém dřevěném mostě do druhé části, která vypadala jak městečko z kulis. No vlastně nejen, že vypada, ona z kulis byla. Byl to takový rádoby německy vypadající Disneyland, tedy smrtelná kombinace. Cestou k autu jsme potkali koňské spřežení, obhlédli restauraci kde servírují kuře na sto způsobů a popojeli o kousek dál do „Christmas Wonderland“. To je obchod s vánočními dekoracemi, který je otevřený 364 dní v roce. Jediný den, kdy má zavřeno je 25. prosince, protože to je všude Vánoc až až.

Santa všude

Budova má 30 000 m2 a můžete tam lehce strávit půl dne. Už na parkovišti Vás vítá spoustu blikajících vánočních dekorací, které vypadají v létě docela komicky. Uvnitř najdete všechno na co si pomyslíte. Od vánočního nádobí, přes dekorace, vánoční ponožky na krb, oblečení až po vánoční ozdoby na strom, kterých je tam stovky a jsou rozděleny do sekcí. Ozdoby se zvířaty, ovocem a zeleninou, auty, jmény, sporty. No prostě cokoliv. Můžete si pak dát na stromeček třeba ozdobu ve tvaru hranolek nebo hotdogu a vedle toho traktor, brokolici a opici. V životě jsem neviděla tolik vánočních věcí pohromadě a netušila kolik kýčů může člověk vymyslet. Při odchodu jsme si ještě všimli odpočítávadla dní do Vánoc a hodin, které ukazovali místo čísel měsíce, aby se mohl člověk těšit na prosinec. Jsem opravdu zvědavá, jak budou vypadat ty reálné vánoční svátky.

Tradiční víkendová promenáda

Když už bylo Vánoc dost, vyrazili jsme domů a zastavili ještě v centru Birminghamu. V pátek večer totiž vyjíždí do ulic luxusní i sportovní auta a prohánějí se po naší Woodward Avenue. To je původní cesta z Detroitu, která se používala místo dálnice a oficiálně se nazývá M1 neboli Michigan Highway, protože na ní byl vybudován první betonový úsek ve státech, který měřil jednu míli. Tím, že je Detroit městem automobilového průmyslu, vyjíždí lidé skoro každý pátek a sobotu večer na Woodward, projíždí se na sever a na jih a závodí s ostatními auty na světlech. Ten večer bylo aut opravdu dost také kvůli tomu, že se blížila největší akce roku, tzv. Woodward Dream Cruise, kdy do Michiganu přijede až dva milionu lidí a po silnici jezdí 40 000 aut. Ta se bohužel koná v polovině srpna a tak jí nestihnout ani naši ani Járy rodiče. Přesto se bylo ten večer na co dívat. Taťka s Baru stáli u světel a točili videa a fotili jak blázni. Jezdili Lamborghini, Porsche, Mustangy, Corvetty, sportovní Dodge včetně Járy oblíbeného typu Charger. Do toho občas projeli velké trucky na obrovských kolech nebo Jeepy bez dveří. A samozřejmě i staré naleštěné modely Ford, které se líbí zase mně. I když já jsem co se aut týče dost marná. Třeba jim tady v tom prostředí přijdu na chuť. Zajímalo by Vás třeba povídání o akci “Woodward Dream Cruise” a pár fotek naleštěných aut?

Teď už ale bylo cestování dost. Čeká nás poslední společný víkend s našima, ale o tom zase příště. Mějte se krásně.