Jak jsem si našla práci nebo spíš ona mě

K práci jsem přišla čirou náhodou. Všechno to začalo jedno páteční odpoledne na konci června. Měla jsem po zkoušce a chystala se na radiologickou stáž v Chicagu. Kromě toho jsem ale také sháněla další stáž na srpen. Chtěla jsem ještě nějakou měsíční zkušenost, během které bych se trošku víc seznámila s americkým zdravotnictvím a na konci snad získala další doporučující dopis, kterých není nikdy dost.

Už v průběhu přípravy na zkoušku jsem obeslala pár nemocnic v okolí, ale žádnou pozitivní odpověď jsem se nedozvěděla. Když už mi někdo odpověděl tak napsal, že stáže pro cizince nenabízí. A tak mi nezbývalo nic jiného, než začít hledat placené stáže. Díky jedné společnosti, která zajišťuje stáže pro cizince jsem přišla na to, že je kousek od nás praktik, který je zřejmě stážím otevřený. Místo toho, abych oslovila danou společnost, která chce za stáž pěknou dardu, jsme se s Járou domluvili, že tam jedno odpoledne po práci sjedeme osobně a uvidíme co je zač.

Když pomůže prezident

Ten osudný pátek jsme dorazili před ordinaci. Bylo pět minut před zavíračkou a já vletěla dovnitř. Na recepci jsem vysvětlila co mám za lubem a zeptala se zda můžu mluvit s panem doktorem. Po chvíli se otevřeli dveře a pan doktor mě pozval do jednoho z vyšetřovacích pokojů. Nastínila jsem mu situaci, zmínila se, že jsem z Prahy a že hledám měsíční stáž, během které bych se něco naučila. Na to mi bez váhání odpověděl, že mi pomůže. Prý v Praze asi před padesáti lety několikrát byl a všichni na něj byli milí a byli nápomocní. Také zmínil, že náš bývalý prezident Havel byl skvělý člověk. A k tomu všemu ještě rád učí, takže by ta stáž mohla být i přínosná.

Domluvili jsme se na dni nástupu a bylo hotovo. Venku se dal pan doktor ještě do řeči s Járou a dal nám mimo jiné tipy na výlety, které jsme pak podnikli s našima. A tak jsem měla během pěti minut stáž! Levnější než přes nejmenovanou společnost, s vlastním datumem nástupu a trošku osobnějším přístupem.

První dny v ordinaci

V srpnu jsem si sbalila plášť a fonendoskop a nasedla na kolo. Auto jsme v tu dobu měli jen jedno, ale ordinace nebyla daleko a počasí většinu času pěkné. I když jsem někdy cestou tam nebo domů nadávala na neohleduplné řidiče nebo na gigantické díry na silnici, měla jsem alespoň hodinku a půl pohybu denně. V ordinaci jsem vyšetřovala spolu s dědouškem, kterému je podle mě tak 75 let a je atestovaný v oboru interní medicíny a také jeho dcerou, která je alergoložka. Absolvovala tři roky interní medicíny a dva roky nástavby v oboru alergologie a imunologie.

Spolu ale zvlášť

Už během několika prvních dní jsem si všimla rozdílného spektra pacientů. Ordinace se nachází v městečku, ve kterém je obrovská židovská komunita. Zároveň je ale nedaleko deváté míle tedy černošské čtvrti. A k tomu je tam ještě arabská komunita. Za paní doktorkou jakožto specialistkou jezdí pacienti odevšad. Někteří jsou ochotní cestovat i přes hodinu. A tak se dost často stávalo, že v čekárně seděl právník v obleku Calvin Klein s kvalitním zdravotním pojištěním, vedle něho ortodoxní Žid v černém obleku, bílé košili, jarmulce a s vousy až na zem, na vedlejších židlích černošská matka samoživitelka s pěti dětmi (každé s jiným příjmením) a vedle ní starší pán bez jakéhokoliv pojištění, který si nemůže dovolit ani základní léky za pár dolarů nebo dokonce lístek na autobus do ordinace. A nakonec ještě přišel arabský pár, který uměl anglicky jen Hello and Thank you a hned za nimi asijská mini babička, která na tom byla s angličtinou dost podobně. To už tam pak opravdu scházel jen ten Ind, který se objevil hned další den.

Pro mě to byla skvělá zkušenost, protože jsem viděla široké spektrum pacientů. Chudí a nepojištění přicházeli někdy až s děsivými zanedbanými nemocemi a nebo prostě jen s dekompenzovaným onemocněním kvůli tomu, že jim došli léky a na další buď neměli peníze nebo neměli možnost se dostat do ordinace. Bohatí a zajištění většinou přilítli jen kvůli injekcím proti alergii, astmatu nebo kopřivce. Když jsem si během stáže několikrát zajela pro kávu do nedaleké kavárny, projížděla jsem židovskou čtvrtí kde pobíhali malí kluci v košilích a vestičkách s jarmulkou na hlavě a před každým domem parkovalo velké auto nebo mini van. Když jsem se pak koukla i na Google mapy, opravdu je na fotkách skoro u každého domu mini van. Asi na všechny ty děti! Bylo to tam tak jiné. A stačilo popojít dvě ulice a člověk se nacházel mezi černochy. Nemohla jsem se ubránit zamyšlení nad tím, jak tady různé komunity žijí na několika kilometrech čtverečních pospolu, ale ve skutečnosti naprosto striktně odděleně. Naše čekárna však byla místem, kde byli všichni pohromadě a nezáleželo na tom jestli je člověk takový či makový.

Během měsíční stáže jsem se naučila celkem dost zejména z oboru alergologie. Kromě nemocí, diagnóz a různých vyšetření, které se v ordinaci dělají jsem se ale seznámila také s odlišnými typy zdravotního pojištění, hrazením léčiv a mentalitou výše zmíněných komunit. I když jsem během stáže nemohla ordinovat a teoreticky ani vyšetřovat, protože většinou nesmíte sáhnout na pacienta, oba dva lékaři mě nechali s pacienty promlouvat a většinou jsem je mohla i samostatně vyšetřit. Narazila jsem také na problém zneužívání opiátů a léků proti bolesti. Proto má pan doktor hned nad recepcí obrovský nápis “No Vicodin here”, tedy žádný Vicodin, což je směs opiátu a paracetamolu, která se v Michiganu dost zneužívá. Přesto nám do ordinace dost často zavítali pacienti, kteří léky proti bolesti dost vehementně vyhledávali. Kromě drogově závislých se také objevovali lidé s následky střelných poranění, protože střelba je v jistých místech Detroitu na denním pořádku.

Nabídka práce mrknutím oka

Po čtyřech týdnech stáž skončila a já se s ordinací rozloučila. Začátkem září jsem do systému nahrála doporučující dopis od pana doktora a podala přihlášky do rezidenčních programů. Už během stáže jsem ale věděla, že bych od října chtěla začít pracovat, což jsem řekla i panu doktorovi. Ideálně jsem chtěla najít něco v oboru, ale ve hře bylo i to, že půjdu dělat kávu do Starbucksu. Celý proces rezidentur je dlouhý a já už odmítala sedět doma. Zároveň jsem se ale těšila na návštěvu Járy rodičů a také na naši společnou dovolenou, na kterou jsme jeli v polovině září. A tak jsem hledání práce nechávala na konec září. Pan doktor se nabídl, že v mezidobí zavolá pár známým radiologům, ale v Americe je těžké najít práci v jiném oboru, než který jste vystudovali. Na pozici technika nebo laboranta by mě nevzali, protože jsem danou školu nevystudovala a jako lékař samozřejmě zatím nastoupit nemůžu. A tak už zbývá v radiologickém centru jen sekretářka, asistentka nebo uklízečka. A to už zrovna v oboru není.

V úterý začátkem září v ten samý den, co odjeli Járy rodiče mi najednou volal dědoušek. Řekl mi, že se mnou byli během stáže moc spokojení a že jsem se jim líbila. Prý jsem řekla jednu důležitou věc a to, že bych chtěla najít práci v oboru, protože se mi do Starbucksu po všech těch letech studia moc nechce (i když kávu tam mají dobrou!). A proto mi chce nabídnout práci jako “medical assistant”. Mám si to nechat projít hlavou a dát mu vědět po dovolené, na kterou jsme odjížděli v pátek.

Nikdy neříkej nikdy

Medical assistant je pozice, která v Čechách neexistuje, ale je to v podstatě částečná náplň práce zdravotní sestry. Zdravotní sestry v nemocnici toho dělají mnohem víc, ale pan doktor s paní doktorkou mají v ordinaci tři medical assistant a ty zastávají veškerou práci. Žádnou zdravotní sestru tam nemají. K tomu máme ještě jednu pomoc na recepci a to je celý tým. Vtipné na tom je, že jsem už před stáží a pak dost často během stáže říkala Járovi, že si absolutně nedovedu představit, že bych pracovala jako medical assistant. Že se to prostě nikdy nestane! No a teď stojím před rozhodnutím, jestli práci vzít nebo ne.

I když jsem si myslela, že mi není náplň práce zrovna dvakrát blízká, byla bych hloupá, kdybych tu práci nevzala. Už jsem si za těch několik měsíců života v Americe uvědomila, že je opravdu těžké najít práci mimo obor. A tomu, co jsem vystudovala se zatím věnovat nemohu. Do výzkumu by mě nikdo nevzal, protože nemám dostatek zkušeností. Navíc hledám práci na šest až sedm měsíců, což se většině zaměstnavatelům také moc nelíbí. A k tomu ještě potřebuji flexibilitu, protože od října do prosince možná i do ledna musím být v pohotovostním režimu a být připravena odletět kamkoliv kam mě pozvou na pohovor. Najít takovou práci, kde můžu říct pár dní dopředu, že potřebuji volno, je docela těžké.

Kdybych o pozici medical assistant žádala oficiálně třeba v nějaké nemocnici, pravděpodobně by mě nevzali, protože mám sice šest let medicíny, ale nevystudovala jsem roční program na medical assistant a nemám na to papír. Řekli by mi, že jsem překvalifikovaná. A tak jsem si to během dovolené nechala projít hlavou a hned po příjezdu se ozvala s tím, že práci beru. To jsem ale nevěděla, že nastupuji už za tři dny.

A co teda dělám?

Abych mohla popsat co je mou náplní práce, musím nejdřív vysvětlit jak v Americe fungují ordinace. Je to totiž oproti ČR trochu rozdíl. Když přijde pacient do čekárny, zapíše se na recepci a posadí se. My přineseme jeho složku, připravíme dané papíry a zkontrolujeme platnost pojištění pokud nějaké má. To většinou obstará recepční. Já pak pacienta vezmu do speciálního pokoje kde děláme základní vyšetření jako je měření hmotnosti, výšky, tlaku a cukru. Odtud pacienta odvedu do jednoho z pěti pokojů. Tam označím zelenou a červenou vlaječkou nad dveřmi, že je pacient připravený a jdu to sdělit lékaři, který je mezitím ve své kanceláři. Doktor pak jde do daného pokoje, promluví s pacientem, vyšetří ho a do složky napíše požadovaná vyšetření. Já si následně pacienta vezmu na starost a udělám vše co je naordinováno. V ordinaci si děláme vlastní rentgeny, takže můžu snímkovat cokoliv co si pan doktor napíše a pak musím snímky v černé komoře vyvolat. Také děláme spirometrii tedy vyšetření funkce plic, kožní testy, ultrazvuk močového měchýře či břišní aorty, vyšetření funkce tepen dolních končetin, odebíráme krev, vyšetřujeme moč, točíme EKG a pícháme injekce. Pacientům na alergologii pícháme injekce proti alergii a také biologickou léčbu, která se tu velmi rozmáhá. Také děláme testy na potravinové či lékové alergie. Když s pacientem skončím a zapíšu vše do papírů, označím pokoj zelenou vlaječkou nad dveřmi a doktor přijde zpět do pokoje, projde s pacientem výsledky, předepíše léky a rozloučí se. Mezitím, co pracuji s jedním pacientem, může vyšetřovat dalšího v jiném pokoji a to znamená, že jakmile já skončím s pacientem třeba na pětce, jdu pracovat na jiný pokoj. Někdy pracujeme s více pacienty najednou a tak tam neustále zvoní budíky a mobily s nastaveným časem.

Po týdnu jsem se naučila všechna vyšetření, která provádíme a po dvou týdnech začala samostatně a sebevědomě odebírat krev. Injekcí píchám minimálně deset za den, protože nám chodí hodně pacientů právě na biologickou léčbu. A mám pocit, že se to jednou bude hodit. Lékař v Americe zejména ten v soukromé praxi totiž rukama zásadně nepracuje. Pacienta sice vyšetří, ale veškeré výkony pak provádí sestra nebo medical assistant.

Co je také rozdílné je oblečení. Lékaři tu nosí společenské oblečení, pan doktor chodí zásadně v obleku a bílém plášti a paní doktorka často v kostýmku nebo alespoň černých kalhotech s halenkou. My jako medical assistant nosíme tak zvané “scrubs” tedy speciální halenu a kalhoty různých barev. Obchody prodávající “scrubs” jsou sice na každém rohu, ale překvapilo mě, jak drahá je to sranda. Ale zase nemusím řešit, co si vezmu na sebe!

Kdo se vzdá první

Když zrovna nelítáme kolem pacientů, musíme vyplňovat papíry na krev, kterou odesíláme do nedaleké laboratoře, připravovat krev na odeslání, třídit a uklízet složky pacientů, kteří už odešli, archivovat složky z předešlých dní, připravovat papíry a výsledky na podepsání a uklízet trilion papírů. Já jsem po dvou týdnech ještě dostala na starost veškeré vyřizování biologické léčby a vlastně všeho, co vyžaduje nějaké schválení. Ono se totiž jedná o injekce, které jsou sice velmi účinné a pacienti se cítí skvěle, ale také stojí 5000 dolarů měsíčně. A to se logicky nelíbí pojišťovnám. A tak je schvalovací proces poněkud náročný, otravný a zdlouhavý. Kromě rychlého vyplnění přihlášky musím ještě podávat extra žádost a odvolání pokud je žádost zamítnuta. Hrajeme vlastně takový ping-pong a hru o přežití. Ze začátku jsem byla docela zmatená. Když jsem volala na pojišťovny nebo do specializovaných lékáren, které dané léky posílají, dost často jsem se neprobojovala přes automat, který je velmi chytře nastavený tak, že vás prostě nenechá mluvit s reálným člověkem jen tak bez boje. Během pár týdnů jsem se ale seznámila s farmaceutickými zástupci, kteří k nám do ordinace chodí, sdělila jim že jsem ta, která má na starost schvalování léčby a dostala spoustu VIP čísel. A tak jsem najednou mohla volat do pojišťoven a po pár vteřinách mluvit s reálným člověkem. I tak na mě ale zkouší techniky, které se postupně učím prolomit. Třeba jako to, že mi řeknou, jestli “chvilku” vydržím a pustí mi do sluchátka relaxační hudbu, která mi už leze na nervy a takhle mě nechají čekat třeba dvacet minut. Mají totiž vyzkoušené, že 50% lidí to vzdá a už znovu nezavolá a tak se tímto jednoduchým způsobem zbaví alespoň půlky lidí. Nebo mi tvrdí, že jim dané dokumenty nepřišly, i když mám potvrzení, že byl fax odeslán. Dost často také někam volám a oni mi řeknou, že je léčba už týden schválená a že se mi snažili dopis odfaxovat, ale nějak to nešlo. To je super informace! Proč mi to jen nemohli zavolat už před týdnem nebo nezkusili ten papír odfaxovat znova, hm? Já se ale jen tak nedám.

Po šesti týdnech v práci už většina firem a pojišťoven ví, že v naší ordinaci vyřizuji všechno já a tak mezi odebíráním krve a snímkováním pacienta ještě lítám k telefonu a odpovídám na dotazy všemožných lidí. Nebo pak sedím dvě hodiny u telefonu a snažím se o schválení léčby pro štos pacientů, který mám na stole. Potom musím léky objednat, aby byly injekce v lednici v den, kdy přijde pacient do ordinace. A když nám injekce přijdou, musím je vybalit z obrovských krabic plných chladících pytlíků, zapsat je do seznamu a co nejdříve uklidit do lednice. No, je to prostě frčák. Předtím si doktorka platila jednou týdně slečnu, která to všechno každou středu od devíti do dvou vyřizovala. A já to teď mám na krku spolu s normální náplní práce. Ale tak rezidenční program bude ještě o dost náročnější, takže mám alespoň dobrou přípravu.

Tady se pořád jen jí

Několikrát do týdne nám do ordinace přijde zástupce nějaké farmaceutické firmy. Většinou už ho známe a tak se jen zeptá, jestli něco nepotřebujeme a přinese vzorky. Ty jsou pro nás ale poměrně zásadní. Do ordinace nám totiž jak už jsem zmínila chodí pacienti se státním pojištěním Medicare nebo Medicaid a nebo nemají pojištění žádné. Například takový inhalátor pro astmatiky stojí 800 dolarů měsíčně pokud ho nehradí pojišťovna. Když už ho hradí, stejně je na něj alespoň nějaký doplatek a někdo prostě nemá ani na to. Proto jsou pro nás vzorky tak důležité.

Kromě toho nás zástupci firem zvou na přednášky, které jsou vždy v nějaké luxusní restauraci. I když pracuji jako medical assistant, oba dva doktoři v ordinaci mě berou jako kolegyni a proto můžu chodit na večeře s nimi. A tak jsem za těch pár týdnů prozkoumala pěknou řádku podniků, do kterých bych se sama asi nikdy nepodívala. A taky navazuji kontakty s jinými doktory, kteří se akce zúčastní. Po prvních třech večeřích jsem však usoudila, že čtyři chody prostě nikdy nezvládnu sníst a tak si nechávám hlavní chod a dezert zabalit do krabičky a Jára pak může porovnávat steaky a dorty. Do toho se ještě zástupci objednávají do ordinace na oběd. Takže skoro každý týden máme jídlo zadarmo. Já na něj mám sice asi tak 15 minut, než se zase letím věnovat pacientům, ale přijde to vhod.

Návštěva ordinace za 300

Mít zdravotní pojištění vůbec neznamená, že už máte pak všechno zadarmo. Většina pacientů má při každé návštěvě tak zvaný “copay” neboli spoluúčast a její výše je závislá právě na typu pojištění a taky na nastaveném “deductible” což je hodnota, kterou musí pacient zaplatit, než mu začne přispívat pojišťovna. Zdravotní pojištění si ale zaslouží své vlastní povídání, takže do něj nebudu příliš zabředat. V případě, že pojištění nemáte, vyjde obyčejná návštěva praktika na 60 dolarů a to bez jakýchkoliv vyšetření. Pokud třeba pak uděláme nějaké snímkování nebo jen vyšetříme hladinu cukru v krvi pomocí glukometru, oočkujeme proti chřipce nebo píchneme třeba vitamín B12, tak pak můžete při odchodu hravě platit 300 dolarů. Kam se hrabe 30 korunový poplatek, že?

Taky se mi tady však potvrdilo to, že pokud je něco zadarmo, člověk si toho prostě neváží. Stává se totiž, že když už se mi po několika hodinách na telefonu povede schválit biologickou léčbu tak, že pacienta nebude nic stát, přestane po několika měsících chodit do ordinace nebo přichází na injekce místo každé 4 týdny jednou za dva měsíce, nezvedá telefony od firmy, která musí pravidelně zjišťovat jak se pacientovi na léčbě daří a je mu to prostě tak nějak šumafuk. Nic ho to přeci nestojí…

Všechno má svůj důvod

Původně jsem si nedokázala představit, že budu někdy pracovat jako medical assistant. Díky práci jsem ale za šest týdnů odbourala strach ze třech velkých strašáků, které mě doprovázejí už nějakou dobu. Přestože mi spoustu lidí říká jak jsem odvážná, že jsem do toho všeho šla a odstěhovala se s Járou na druhý konec světa, byla jsem v některých věcech trochu bačkora. Teď už se nebojím píchat injekce a odebírat krev a sklízím dokonce poklony a mám pár pacientů, kteří chtějí injekce jen ode mě. Přestala jsem se bát telefonovat, protože jsem neměla na výběr a musela prostě začít zařizovat to, co se po mě chtělo. A co je nejdůležitější, nebojím se řídit. Pořídili jsme druhé auto a vozím se každý den do práce, na pohovory nebo kamkoliv kam potřebuji, řídím po čtyřproudých silnicích v hektickém Michiganu a říkám si, že mi to prostě někdo naplánoval schválně. A i když jsem ze začátku všechny strašáky absolvovala se sevřeným žaludkem, teď mu za to děkuji!

Před rokem a půl jsem o Michiganu nevěděla zhola nic. A teď žijeme v oblasti automobilového průmyslu kde řídí auto úplně každý a veřejná doprava prakticky neexistuje. Dneska k tomu ještě napadlo 15 čísel sněhu! Kde jinde se mám naučit řídit než tady? Místní tvrdí, že když někdo umí řídit v Michiganu, umí řídit kdekoliv ve státech.

Už bylo na čase začít trochu samostatně fungovat a nenechat za sebe nepříjemné věci dělat ostatní. A tahle situace mě prostě ve všech směrech hodila do vody a naučila plavat. A ve výsledku mám obrovskou radost, když se z pohovoru přes celé město vezu sama, když mi schválí léčbu pro nějakého pacienta a já mu můžu pak tu novinu říct nebo když mi třeba v pátek řekl sedmi-letý kluk, že jsem milá a moc pěkná.

A nic z toho by se nestalo, kdybych jedno páteční odpoledne nepřijela do ordinace a nebyla taková jakou mě naši vychovali. Mám ze sebe radost! A co vy? Také věříte, že se všechno děje z nějakého důvodu? Já teda jo!

Tak zase příště. Zatím se mějte krásně.