Po jarním NHL zápase, z kterého jsme byli nadšení, bylo na čase vyzkoušet další z amerických oblíbených sportů. Tentokrát jsme zvolili baseball a dokonce vybrali zápas v době, kdy tu byla Járy rodina.
První zářijový víkend jsme naskákali všichni do auta a vyrazili do centra Detroitu. Zaparkovali jsme v parkovacím domě u hokejové haly a vydali se na baseballový stadion. S parkováním je to tu docela vtipné, protože vedle každého stadionu je obrovský parkovací dům a výše parkovného závisí na tom kde se zrovna hraje. Pokud se hraje baseball, zaplatíte v nejbližším parkovacím domě 20-30 dolarů. Když ale zaparkujete vedle hokeje nebo fotbalu, vyjde vás to třeba jen na 5-7 dolarů. Stadiony jsou od sebe vzdálené jen pár minut a tak se to dost vyplatí. Přesto parkuje většina Američanů co nejblíže danému stadionu.
U vchodu už bylo pěkně rušno. Prošli jsem kontrolou a dostali plátěné tašky. Na zápasech totiž vždycky rozdávají dárky nebo alespoň my pokaždé něco nafasujeme. Přesněji řečeno dostane dárek jen prvních několik tisíc fanoušků, ale vzhledem k tomu jak bylo tentokrát na stadionu “narváno” dostali tašku snad i kolemjdoucí.
Hned za vstupem se rozprostíral výhled na celý stadion a Detroit v pozadí. Postávali jsme a kochali se, ale do toho tam vyřvával pán s velmi pronikavým hlasem a nabízel lístky do loterie. Vedle něj zase křičela paní co prodávala popcorn. Kolem pobíhaly maskoti a celým stadionem se vinula vůně smaženého rychlého občerstvení, které stojí třikrát víc, než kdekoliv jinde. Prošli jsme kolem hloučku lidí, kteří sledovali dva moderátory sedící za stolem. Jeden z nich měl naprosto tragický vínový oblek a americký úsměv od ucha k uchu. Popošli jsme dál a tam byla pro změnu fronta lidí, kteří se chtěli vyfotit s baseballovou trofejí. U každého stánku byla fronta a lidé něco kupovali.
Jít na zápas totiž zdaleka neznamená to, že si koupíte lístek, sednete na židli a i vybalíte housku s domova nebo snad Horalku na cesty. Američané si zápas užívají se vším všudy. Jedno pivo pro tátu za deset, druhé pivo pro tátu, něco k zakousnutí za dalších deset, voda za pět, preclík pro jedno dítě za pět, limča pro druhé za pět a k tomu ještě alespoň pár lístků do loterie! Když k tomu připočtu ještě cenu za samotné lístky, která se pohybuje u baseballu kolem 25-30 dolarů za osobu a to parkování, je to docela drahá sranda. A fotbal s hokejem jsou ještě mnohem dražší.
Měli jsme čas a tak jsme obešli celý stadion a porovnávali různé výhledy. Nakonec jsme vylezli nahoru a našli si svá místa. Schválně jsme je vybrali tak, abychom měli výhled na centrum. Usadili jsme se na plastové židle a těšili se na začátek zápasu. Docela nás ale překvapilo, jak málo lidí tentokrát přišlo. I když ono jich možná nebylo až tak málo, ale na stadion s kapacitou 41 000 osob se to dost špatně posuzuje. Tam vypadají všichni včetně hráčů jak mouchy.
Po úvodním hodu, který zahájil jeden z předních detroitských hokejových hráčů Larkin se začalo hrát. Zhruba po dvaceti minutách nám došlo, že to bude na dlouho. O detroitském baseballovém týmu se říká, že je prokletý. Nehrají zrovna dvakrát dobře, ale jakmile nějakého hráče prodají jinam, stane se z něj hvězda. Alespoň tak mi to říkal dědoušek v práci. Tak nějak jsme tušili, že dostaneme na frak.
Hra utíkala opravdu pomalu a atmosféra na stadionu byla poměrně ospalá. Nejen, že byla půlka stadionu prázdná, ale lidé ani moc nefandili. Úplně něco jiného než na hokeji! Snažili jsme se sledovat hru a modlili se alespoň za jeden homerun. Ty jsme naštěstí pak později viděli dva. Ale jak píše pan Tanenbom ve své knize zvané “Všechny jejich lži”, na baseballu si můžete klidně dojít pro jídlo nebo odskočit, protože se mezitím vůbec nic nestane. A to se nám potvrdilo.
Možná tomu nerozumím, ale když už jdu fyzicky na nějaký zápas, očekávám trochu toho fandění, řvaní a burcování. Na hokeji to bylo skvělé! Fandila celá hala. Na zápase NHL ve Washington DC fandil pán za mnou tak vehementně, že mi vylil pivo do kapuce. To už je zase trošku příliš. Ale tady si troufám říct nebyl rozdíl mezi sledováním hry v televizi a čtyřhodinovým sezením na nepříliš pohodlné plastové židli. A doma bych během zápasu ještě stihla uklidit, uvařit, vyprat a přesto sledovat hru.
Během zápasu jsme zjišťovali jak dlouho trval ten nejdelší v historii a doufali, že dnešní zápas ten rekord neprolomí. Po čtyřech hodinách bylo dohráno. A Detroit Tigers prohráli! Lidé během té doby určitě už utratili všechny peníze a někteří pomalu odcházeli. My jsme ale čekali na závěrečný ohňostroj, který byl plánovaný k oslavám Labor Day.
Po několikaminutových přípravách se zhasla světla na stadionu a začala show. Musím uznat, že to byla pěkná a poměrně dlouhá podívaná a ohňostroj s centrem Detroitu v pozadí vypadal moc hezky. Ke konci to tedy vypadalo spíš jak kdyby jim to nečekaně vybouchlo vše najednou, ale už jsme zjistili, že tak vypadá každý závěr amerického ohňostroje. Prostě odpálit co nejvíc rachejtlí, ať vám třeba praskne hlava. Alespoň poznáte, že je konec.
Shrnuto podtrženo, jeden baseballový zápas bohatě stačil. Každému se líbí něco jiného a jsem si jistá, že i detroitský baseball má své fanoušky. Možná vypadají zápasy baseballu v jiných státech úplně jinak. Možná jsme jen měli smůlu. Nevím. Ale tady v Detroitu se s Járou budeme držet hokeje a vyzkoušíme také americký fotbal. Ale o tom zase příště.
Zatím se mějte krásně.
jardel.cz 